Po tom, co Potter odešel seděl Severus u krbu a díval se do plamenů. Severus si připadal jako ten plamen, který pálí dřevěné poleno na troud, byl tím ohněm a chtěl Pottera spálit na troud, až by z něho zbyl jen popel. Stále cítil Potterovy rty na svých. Jeho chuť po čokoládových žabkách, které z duše nesnášel a teď by nechtěl nic jiného, než tu chuť těch hloupých žabek, stále cítit v ústech. Severus se nerad líbal, bylo to příliš intimní,  bylo tam až moc citů. Nikdy nezažil takový polibek. Tak čistý a nevinný, bez toho aby se chtělo něco na oplátku. Severus si přišel jako před popravou, díváte se do osudí smrti a víte, že není úniku. Od Pottera už nebylo úniku. Věděl, že ho nenechá nikdy jít, ano v tom byl Severus sobecký. Po tom všem co udělal, moc dobře věděl, že si takovou čistotu nezaslouží, ale bude ji mít, bude navždy jeho a nenechá ji nikým zničit a pošlapat. Proč ten spratek, který je tak nedokonalý až je dokonalostí samotnou, v něm probouzí to nejlepší i nejhorší zároveň? Proč pro toho idiotského zelenookého spratka by zabil každého bez váhání nad zatracením? Potter byl jeho zatracení. Vždy si myslel, že je vykoupením. Že když ho ochrání, najde svůj klid. Vždy sloužil sám sobě, chránil Pottera. Ale nebylo to z lásky či nějakého jiného bohulibého citu, musel ho chránit, byla to otravná povinnost. Až do teď. Teď se to poslední dobou stává nutností, nedosažitelným cílem, smyslem jeho bytí, smyslem jeho existence. Nejspíš zemře rukou Pána zla, protože mu nikdy Pottera nevydá, nebo Pána zla konečně zničí. Vše závisí na jednom imbecilním spratku, který si ani neuvědomuje, že drží v rukou jeho život. Severus si povzdechl, nechtěl tohle cítit, ale nešlo tomu uniknout. Byl mouchou lapenou v  Potterově pavučině. Nenávidí, že je jeho mouchou a to co cítí k Potterovi, nenávidí ten pocit. Je tak silný, dravý a majetnický a nikdy ho s nikým nezažil, s nikým. Myslel si, že kdysi to bylo s Jamesem, ale po tom polibku věděl, že to jako srovnání dešťové kapky s potopou. Potter byl pro něj potopou, co strhává, ničí a drolí skály na prach. Potter byl pro něj rájem i peklem. Rájem tím, že  se cítil tak povzneseně, když cítil ty malinové rty, jeho vůní, jeho chuť po těch hloupých žabkách. Když se dívál do těch čarokrásných smaragdů, které ho vtáhli do propasti, bylo to jeho zatracení. Severus už teď ví, že se z té propasti nevyškrábe. Peklem, tím že teď tu chuť žabek z těch malinových rtů ztrácí ve svých ústech, když zavře oči stále vidí tu smaragdovou propast. Kdyby Potter věděl, co v něm probouzí za hloupé pocity, kdyby věděl jakou má nad ním moc. Naštěstí to Potter neví a ani vědět nebude. Severus si šel pro sklenici whiskey, musel se napít. I když neexituje na světě  whiskey, která by z něj spláchla tu spalující touhu po Potterovi, kterou cítí v každé buňce těla a křičí.. vezmi si ho. Severus věděl, že si Pottera vezme a bude navždy jeho. Musí to tak být, pro něj už nebylo návratu. Severus vypil celou sklenici whiskey a zavřel oči.  Představoval si ty zelené oči plné touhy, jemné tělo pod ním, vůni toho těla, chuť toho těla a omak toho nádherného těla, přesně to co chtěl dělat a nejspíše udělal, kdyby Potter neodešel. Je zatracen, jediné jeho štěstí je, že to zatracení je tak krásné, že z něho už cestu nikdy ani najít nechce. Severus si stále představoval to jemné tělo pod sebou, vše co by mohl dělat, kdyby bylo v jeho moci, a moc dobře věděl, že brzy v jeho moci bude a sen se stane realitou.... „Severusi, pojď za mnou do ředitelny. Doufám, že si viděl vzpomínku na setkání Harryho s Remusem, měli jsme velký problém!"  Severus se lekl, otevřel oči a v krbu byla hlava Albuse Brumbála. Ten zasraný mocichtivý dědek, mu musí zkazit tak krásnou chvíli, pomyslel si Severus a odpověděl.  „Jistě řediteli, za chvilku budu u vás."  Hlava Brumbála zmizela a Severus se rychle napil protijedu na Veritasérum, zkontroval falešnou vzpomínku na setkání Pottera s tím špinavým vlkodlakem, polibek s Potterem schoval ve své mysli do nejagresivnějšího jedu a  zmizel do útrob hradu.

Severus šel po schodech do ředitelny a z hloubky srdce doufal, že se brzy ten všivý dědek zadusí tím citrónovým svinstvem, kterým se cpe po kýblech. Severus si sedl do křesla. Brumbál měl na sobě děsný fuchsiový hábit. Severus nevěděl, kdo je horší. Zda Brumbál či Pán Zla, ale Pán zla měl aspoň styl. Brumbál seděl u svého stolu a přezíravě se usmíval přes své půlměsícové brýle. Severus moc dobře věděl, že ten úsměv nevěstí nic dobrého.  „Severusi, čaj nebo citronový bonbón? "  Severus si vzal čaj a napil se. Brumbál se s falešnou laskovostí usmíval a spustil.  „Měli jsme velký problém ohledně Remuse, vypátral Dursleyovi a ti se zřekli Harryho. Chudák Harry je teď bez krevní ochrany. Nevím co Remus udělal s Dursleovými, stále je s řádem nemůžeme bohužel najít. Naštěstí na ministerstvu mám velký vliv a dnes se mi podařilo jeho žádost o opatrovnictví pozastavit a navíc brzy Remus nebude problém. Dal jsem jistý úkol Moodymu, až ho objeví tak to pro Remuse nebude hezké. A díky mému včasnému zásahu je teď Harry v opatrovnictví Molly a Artura Weasleyových, bohužel to nebylo zadarmo. Molly měla podmínku." Severus upil čaje a děsil se té podmínky, proč musel ten špinavý vlk vše tak komplikovat?  „Jaká je ta podmínka, že si ho matka kvočna vzala pod ochranná křídla?"  Brumbál si strčil tu citrónovou odpornost do úst a začal cumlat.  „Nic co by nebylo k užitku, jen příslib manželství Harryho s Ginevrou."  Severus chtěl tomu dědku, vyrvat jazyk i s tím proklektým bonbónem, za to co vyslovil. Severus si musel držet svou masku, ale ta pomalu začínala sklouzávat.  „Řediteli, jste normální? Potter to nikdy neudělá. Na víc toho špinavého vlka miluje, pokud zjistí co jste udělal, tak ho ztratíme! A nemůžete ho zaprodat, vždyť ani nevíte, zda ji má rád?"  Brumbál se usmál.  „Severusi, zní jako by ti na něm záleželo? A já můžu vše."  Severus chtěl křičet záleželo? Kdybys věděl starče, opravdu tě toužím teď zabít. Severus si rychle nahodil masku, nemůže si dovolit dělat chyby. „Nebuďte směšný řediteli, sám víte co si myslím o tom vašem namyšleném zlatém chlapci."  Brumbál si uskrl čaje a odvětil svým hlasem.  „Jistě Severusi, jinak jak jsi říkal o té lásce, Ginevra Harryho miluje a mají čas, pokud by Harry nebyl ochotný do svým sedmnáctin, tak existují lektvary lásky a já mám Mistra lektvarů, že? Jinak řekni mi o setkání Harryho s Remusem."  Severus si zuby nehty držel masku, radši by tu zrzavou opici rozčtvrtil než by vařil pro jeho Pottera lektvar lásky. „Samozřejmě řediteli, jsem přece váš Mistr lektvarů. Schůzka s vlkem nebyla ničím zajímavá. Oba se utápěli v sebelítosti nad ztrátou Blacka. Lupin řekl Potterovi, že potřebuje čas a že nesouhlasí s registračním zákonem a to bylo vše. Pak jen nudné sentimentální vzpomínky na Blacka. Chcete vidět vzpomínku? "  Brumbál se usmál a odpověděl.   „Výborně, Harry o Remusově snažení tedy zatím neví, musím mu začít kontrolovat poštu. Harry bude určitě nadšený, že ho budou mít Weasleyovi v opatrovnictví.  A mimochodem Severusi, já nejsem Voldemort. Věřím ti, nepotřebuji Harryho vzpomínku. No nic musím na ministerstvo v sobotu snad bude po všem a budu moct konečně trávit čas ve své milované škole. U Voldemorta žádné novinky?"  Severus se chtěl zasmát, jaký je Brumbál manipulátor. Věří mi a proto mi do čaje dává Veritasérum. Opravdu Brumbál je ubožák.  „Nic převratného. Jen Fenrir Šedohřbet pokousal dvě děti smrtijedů, Pán zla ho musel zabít a hledá náhradu. Nikoho zatím nemá."  Brumbál se usmál tím jeho odporným úsměvem a Severus chtěl z toho zvracet. „Výborně, že se vše tak dobře daří. Tak dobrou noc, Severusi."  Severus věděl, že dobrou noc mít nebude, přitom ještě před necelými dvěmi hodinami, měl jednu z nejkrásnějších nocí svého života. Severus se rozloučil, se zavířením roucha odešel z ředitelny do útrob hradu a cestou v  duchu proklínal toho všivého dědka.