Severus byl od pátku naštvaný. Na vlka, rudovlasého tupouna, který dělá Potterovi stráž a překazil tak sladkou chvilku, ale nejvíce naštvaný byl na Pottera. Ten idiotský spratek musel v sobotu přijít k večeři ve famfrpálovém dresu a vypadat jak z obálky magazínu, díky tomu ho začla obdivovat i ta půlka školy, co má aspoň nějakou mozkovou kapacitu. Ještě dnes se k tomu ten idiot rozhodl, udělat ze sebe živý terč a nechat se vlastním týmem připoutat k nemocničnímu lůžku, opravdu idiot. Teď domíchaval poslední lektvar pro Popy, musel toho hloupého spratka vidět a lektvary jsou výbornou záminkou. Šeptanda o tom, jak Potter je úžasný kapitán a nejlepší hráč famfrpálu se nesla školou. O tom jak ten idiot se nechal honit pěti potlouky a jeho tupí spoluhráči neměli šanci, dokud se nerozhodl ve své imbecilitě, že zpomalí na rychlost motýla, opravdu Potter je idiot. Nebelvíři oslavují idiotismus jejich kapitána za hrdinství a zmijozelští, co byli přítomní mají strach z nastávajícího zápasu a myslí, že Potter kromě zjevného talentu na tento idiotský sport má i sebevražedné tendence. Kdyby Severus mohl, ohnul by Pottera přes koleno a pořádně mu naplácal na ten jeho krásný zadek. Vždyť, ten idiotský spratek za svůj krátký život strávil víc času na ošetrovně, než celý zbytek školy. Severus domíchal bezbolestný lektvar, nalil ho do flakónu, vzal zbytek lektvarů a šel na ošetřovnu.

Cestou na ošetřovnu potkal bandu usmrkaných Nebelvírů ze druhého ročníku, kteří nemluvili o nikom jiném, než o Potterovi. Jeden z těch parchantů měl rozvázánu tkaničku, tak tomu tupohlavci strhl 50 bodů za neupravený zevnějšek, sice to náladu Severusovi dvakrát nezlepšilo, ale aspoň nebude rozzuřený do běla, jen on. Opěvování Pottera se šířila jako nějaká nákaza. Kdysi si myslel, že pokud by byl Potter nemocí, tak by byl dračími spalničkami, chvilku si člověk poleží dá si pár lektvarů a je po nemoci. Teď už věděl, že pro něj je Potter nevyléčitelnou srdeční slabostí, ze které není úniku. Před ošetřovnou stál Weasley a něčím se cpal, opravdu ten rudý tupoun se pořád cpe. Cpe se i když jeho nejlepší přítel leží na ošetřovně. Nesnáší Weasleye, a obzvlášť tohoto nenasytce a tu zrzavou opici, která je od prvního ročníku posedlá Potterem. Severus spražil Weasleyho pohledem čirého znechucení, než ze svých plných úst, pokud se to dá nazvat, zkusil vysoukat pozdrav, Severus už byl na ošetřovně. Popy na sobě měla svůj bílý lékouzelnický hábit, bílou čepičku na hlavě a četla knihu. U čtení měla svůj zasněný výraz, nejspíš musí zas číst nějaký brak, určitě to bude podobné co psal Lockhart, vydedukoval Severus a pohlédl na protější postel od recepce, kde ležel ten nezodpovědný spratek. Potter spal na lůžku a vypadal tak zatraceně bezbranně a nevinně, že by si ho nejraději odnesl do své postele a kochal se tím pohledem. Samozřejmě, že u postele musela sedět ta protivná Grangerová a držela Pottera za ruku, nejraději ji by ty ruce za to usekl a v tu chvíli Grangerové záviděl.   „Popy, zase červená knihovna? Nesu ti zbytek lektvarů z tvého seznamu, ještě potřebuješ nějaké? Víš jak rád vařím medikační lektvary pro to stádo nezodpovědných spratků."  Popy zaklapla knížku a stydlivě se podívala na Severuse. Severus měl pro Popy jako jedinou v téhle škole, kromě toho idiota na posteli, měkké místo v srdci. Byla opravdu laskavá a znala Severusovu osobnost od dětství a jako jedna z mála, měla Severuse ráda, takového jaký byl a neodsuzovala ho.   „Severusi, děkuji. Ne už nic nepotřebuji, jen možná tvou mast na ošklivé modřiny a podlitiny, u pana Pottera jsem vypotřebovala skoro celý kelímek."  Severus se musel podívat na ležící ho Pottera, pokud Popy vypotřebovala skoro celý kelímek, muselo to být zlé.  „Skoro celý kelímek? Co ten spratek zas vyvedl, že si toho musela spotřebovat tolik? Přijde mi, že vše co vařím a připravuji na ošetrovnu skončí vždy u Pottera."   Popy přísně pozvedla obočí.    „Severusi pan Potter, je jeden z mých nejoblíbenějších pacientů jako ty, tak prosím vybírej vhodnější slova. Co já vím, co zase prováděl. Údajně ho trefil potlouk při tom hrozném famfrpálu, opravdu nechápu proč ředitel, ten sport trpí. Ten chlapec měl zlomená tři žebra a pohmožděnou plicí. A představ si, že sem došel úplně sám a hned jak si sedl, chtěl utéct. Někoho mi to připomíná Severusi."  Severus si odfrkl, už delší dobu si uvědomoval jak jsou si s Potterem podobní, ale v mnohém jsou velice rozdílní. Potter je světlo, nevinnost, křehkost ale i velká síla, zatím co on je temnota, zkaženost, nenasytnost s touhou po vlastnění. Po vlastnění, toho zelenookého světla a nikomu to světlo neukázat, aby mu to světlo až bude jeho nikdo nevzal.  „Popy, asi ses nadýchala nějakého lektvaru, který si dávala Potterovi, blábolíš."   Popy se žářivě usmála a odpověděla.  „Ty Severusi blábolíš, nezapomínej, že tě znám od dětství. Pane Weasley, už jste dojedl?"   Rudý tupoun stál ve dveřích, tvářil se vystrašeně, a všude na uniformě měl drobky.   „Ano, madam. Jen jsem doufal, že probudíte Harryho proto jsem měl jídlo. Ani nebyl chudák na snídani a už je večer, určitě se pak probudí v noci hladem a vy nikde."  Popy se na Weasleyho zamračila a spustila   „Pane Weasley, Pan Potter má uspavací lektvar a probudí se ráno. Tělo se musí vzpamatovat z takového šoku, máte se slečnou Grangerovou pět minut! Pak za pacientem můžete přijít až ráno po snídani, ne dřív. Po obědě ho pustím, tak snad to bez pana Pottera chvilku vydržíte, potřebuje klid."  Weasley se tvářil zařazeně a sedl si k Vševědce, Severus ho spražil lhostejným pohledem, rozloučil se s Popy a zamířil do sklepení. Zbytek večera stráví výrobou masti a přemýšlením jak zítra Pottera potrestá, bohužel na naplácání na jeho rozkošný zadek je ještě příliš brzy.