Je mi šestnáct. Jmenuji se Catrin. Moje psycholožka mi nařídila, vést si tenhle deník, který mě bude provázet v nejhorších chvílích. Jaká ironie, nepotřebuju to, nepotřebuju nic.

Zarážím černou propisku do první stránky svého nového "kamaráda" a tak dělám tečku za prvním kouskem mého, jak moje psycholožka ráda říká, průvodce depresí. Že trpím depresemi jsem nevěděla, nikdy mě nenapadlo, že někdo má jiný život, nebo tak. Moje matka umřela chvilku po tom, co jsem oslavila třetí narozeniny. Moc si ji nepamatuju, moc dobře ale vím, že máme stejné oči a vlasy. Můj táta mě bil. Podle Marry, mé psycholožky, se nikdy nedokázal přenést přes smrt mé matky a tak svůj smutek utápěl v alkoholu a vztek vybíjel na mě.

Když jsem Marry poprvé potkala, byla jsem podvyživená a ona tvrdí, že jsem doteď. Není to pravda. Nejsem se svou postavou spokojená ale ona říká, že holky v mém věku tomuhle ještě nedokážou pořádně rozumět, a že musím přibrat. Abych byla upřímná, nejsem spokojená se sebou celkově. Mám černé, rovné vlasy, sestřihnuté někam pod ramena, velké hnědé oči, pod kterými mám věčně tmavé kruhy a na můj vkus až moc velký nos. Nejsem vysoká, ani malá, přesto v davu lidí něčím vynikám. Nevím čím ale zasluhuji si za to posměšky a pomluvy. Vlastně nejsem ráda mezi lidmi, což je také důvod, proč jsem až doteď nechodila do školy. To se ale nástupem na střední školu musí změnit. Podle Marry totiž musím mezi lidi, musím se s nimi naučit žít. Musím se naučit žít bez ní. Upřímně? To mi jde perfektně. Zvládla bych to bez ní, nějak. Pořád mi přeci tluče do hlavy, jak musím být samostatná.

Zhluboka se nadechuji a zírám na poloprázdnou stránku. Zavrtím hlavou a rozhlídnu se kolem. Jsem na nádraží, vedle mě je velký, černý kufr. Stěhuju se na kolej. Ta představa se mi líbí, sama ve velkém světě. Za chvilku přijíždí vlak, do kterého si nasedám a hledám volné kupé, které nacházím až úplně vzadu. Sedám si k oknu a znovu otevírám svého průvodce depresemi. Měla bych začít znovu, ale nikdy bych neměla zapomenout na předešlou kapitolu. Přeškrtávám to, co jsem prve napsala a začínám znovu…

Jmenuji se Catrin a je mi 16 let. Nemám mámu,táta mě bil, žila jsem u své psycholožky, byla jsem šikanována, ubližovala jsem si. Tenhle deník, je něco jako můj kamarád. Můžu sem napsat všechno a nikdy, NIKDY, se to nikdo nedozví. Je čas začít znovu, začít novou kapitolu samostatného života středoškolačky, která nepotřebuje pomoct, protože je dost stará na to, aby vše zvládala sama. Tak do toho.