Prodírám se davem a každý okamžik slyším dopadnutí biče na něčí tělo. Nepoznávám žádnou z tváří, které se kolem mě tisknou. Všichni ovšem zřejmě znají mě, protože si na mě ukazují a smějí se. Zoufale se je pokouším odsouvat z cesty, ale nechtějí mi ustoupit. Hlasitě šeptají, ale přesto nerozumím slovům, která jim vychází z úst. Pohlcuje mě panika a o to víc se zvyšuje moje snaha dostat se skrz masu těl. Prudce je rozrážím a nakonec se mi daří vyběhnout na volnou plochu.

Zhluboka se nadechnu, protože jsem měl pocit, že se v tom davu udusím. Vzduch se mi ovšem zasekne v plicích, když si všimnu vysokého, dřevěného kůlu, ke kterým je za zápěstí přivázána dívka. Má na sobě dlouhé bílé šaty. Působí skoro jako svatební. Na zádech jsou ovšem celé děravé a skrz látku prosakují proudy krve. Pak mi všechno dochází – je to Katniss.

„Katniss,“ zakřičím a rozebíhám se k ní. Najednou mě ovšem zezadu chytají minimálně dvoje ruce. Zmítám se a křičím, ale nedokážu povolit jejich ocelová sevření. Drží mě příliš pevně.

„Drahý pane Mellarku,“ zaslechnu po své pravici úlisný a hluboký hlas. V mém zorném poli se objevuje prezident Snow. Upravený jako vždy, v čistém a nažehleném saku s bílou růží v klopě. Zakrývá mi výhled na Katniss, ale já pořád slyším, jak na její záda dopadá bič. „Vy a slečna Everdeenová jste byli chyceni při útěku. Jistě víte, že takové chování je protizákonné.“

„Pusťte ji, prosím. Udělám cokoliv, jen jí nechte být,“ říkám prosebným tónem a všechna svá slova myslím naprosto vážně. Udělal bych cokoliv.

"Ale to samozřejmě není možné. I vy musíte být potrestán a po pečlivém zvážení jsme usoudili, že tohle je pro vás nejlepším trestem," přichází přímo ke mně a já cítím pach krve, který se kolem něj vznáší. Chytá mě svou seschlou rukou pod bradou a otáčí moji hlavu ke Katniss. "Jen se dívejte. Sledujte, jak spolu s ní umírá revoluce," zašeptá mi do ucha a já nedokážu odtrhnout oči z biče, který znovu a znovu dopadá na její zkrvavená záda. 

Najednou zazní výstřel z děla a bič se zastavuje. Už nedopadne žádná další rána. Železné sevření, které mě drží na místě, povoluje a já klesám na kolena. Skrz hlínu a prach se pokouším co nejrychleji dostat k ní. Dav kolem se směje a skanduje moje jméno. Daří se mi dostat se až k ní a povolit pouta, která držela její ruce nad hlavou. Její bezvládné tělo se mi hroutí do náruče a já chápu, co je mým trestem. Její smrt. Nebo spíš možná můj život bez ní. 

Do prachu přede mnou přilétají dva zlaté snubní prstýnky, které se rozkutálí každý na jinou stranu. Zvedám tvář zborcenou slzami, ale přesto vyplněnou hněvem, přímo do Snowových hadích očí. "Blahopřeji, pane Mellarku. Naposledy vydechla jako vaše žena. Doufám, že jí vystojíte krásný pohřeb," uzavírá svou řeč chladně a on i zbytek lidí se ke mně otáčí zády a odchází. Nechávají mě tu samotného se svým zármutkem. 

Přímo předemnou se objevuje Haymitch, "říkal jsem ti, abys jí zastavil. Říkla jsem, že je to ve tvých rukou. Podívej se, co jsi způsobil," šeptá zlostně a prstem ukazuje na bezvládnou Katniss. Za jeho zády se vynořuje Hurikán s roztrhanými cáry oblečení. "Proč tě vůbec brala sebou? Chytli nás kvůli tobě, nechápu, jak jsi dokázal vyhrát hry. Vzala tě jen z lítosti," zasyčí zlostně....

***

Poprvé za celou dobu svých nočních můr se probouzím s křikem. Křikem, který prostoupí do každého rohu místnosti a ještě se v ní nějakou dobu vznáší jako tichý přízrak. Rozhlížím se kolem a uvědomuji si, že je hluboká noc. Jenže já už nechci dál spát. Nemůžu spát. Další noční můru bych už nezvládl. Proto pokládám nohy na chladnou podlahu a mimoděk se otřesu, když mi po těle přeběhne chlad od studené podlahy. Odcházím do koupelny, kde si dlouhou dobu omývám obličej studenou vodou. 

Pokouším se dostat ze své hlavy obraz zbičované Katniss, ale nedokážu to. Pořád ho vidím před sebou, ať se ho pokouším vytlačit z mysli sebevíc. Zapletl jsem se do pavučiny vlastních představ a nevím, jak z ní ven. Dívám se na sebe do zrcadla a téměř se nepoznávám. Vidím rozcuchaného blonďatého kluka se strhaným obličejem. Pod očima mám obrovské tmavé kruhy a kolem mých očí se tvoří ustarané vrásky. Už nejsem ten samý Peeta, který stál na náměstí při Dni sklizně. A bohužel už ani nikdy nebudu. 

Jakmile se mi podaří alespoň trochu uklidnit splašené srdce a odtrhnout pohled od děsivého odrazu v zrcadle, oblékám se a mířím do kuchyně. Včera jsem se zařekl, že pomohu jak Everdeenovým, tak Hurikánovi a nevím, jak bych mohl v tuto chvíli pomoct lépe, než že připravím čerstvou a teplou snídani. Proto se až do svítání otáčím u pece, abych jim mohl naservírovat co možná nejlepší ranní jídlo. 

Balím hotové výrobky do plátěného ubrusu a odcházím přes ulici k domu, kde bydlí Everdeenovi. Neobtěžuji se klepáním a rovnou vcházím dovnitř. Překvapuje mě, že dům je naprosto klidný a tichý. Vypadá to, že ještě nikdo není vzhůru. Přecházím tedy do kuchyně, kde ještě stále na provizorním operačním stole leží bezvědomý nebo možná spící Hurikán. Odkládám čerstvě upečený chléb na dřevěnou kredenc po mé pravici. Během toho si všímám i Katniss, která spí s hlavou položenou na bílém plátně. Všímám si jejich rukou, které jsou pevně zapletené do sebe.

Ať se snažím potlačit svoje pocity sebevíc, přesto ve mě píchne osten žárlivosti. Ač jsem se smířil s představou, že nikdy nebudu první na jejím seznamu, vidět to na vlastní oči je daleko těžší, než si to představovat. Vzpomínám na bezpočet dní a nocí, kdy byly naše prsty propletené stejným způsobem, a přemýšlím, jestli byl alespoň nějaký z těch dotyků upřímný.

Už se dále ovšem odmítám dívat na ty dva a trápit se různými představami, takže chytám opatrně Katniss za rameno a něžně s ní zatřesu. Probouzí se, opatrně zvedá hlavu a otáčí se na mě. Její tvář je stále neuvěřitelně oteklá a rána vypadá poměrně bolestivě. Jenom se na ní ovšem pousměji, pokouším se nedat na sobě nic znát. "Jdi do postele, Katniss. Já se o něj postarám," zašeptám smířeně. 

"Peeto, k tomu, co jsem říkala včera o útěku...," začíná, ale já ji přerušuji. Nemusí mi nic vysvětlovat. Došlo mi, že Hurikán byl proti útěku, a když jsem je tu teď viděl, je mi jasné, že ona ho neopustí. Proto pouze chápavě přikyvuji.

"Já vím. Není potřeba nic vysvětlovat," přikyvuji. 

Chvíli na mě jenom dlouze kouká a v jejích očích vidím smutek, možná lítost. Nejsem si jistý, jestli dokáži přesně identifikovat pocity, které se v ní právě točí. "Peeto..." nadechuje se, ale já nechci nic slyšet. Nechci, aby se mi za něco omlouvala. Nic takového nepotřebuji. 

"Jdi už do postele, ano?" zašeptám znovu a pomáhám jí zvednout se na nohy. Mírně zavrávorá, ale nakonec se jí daří udržet rovnováhu a bez dalšího odmlouvání odchází nahoru do svého pokoje. 

Já mezitím usedám na židli vedle Hurikána, protože jsem slíbil, že ho budu hlídat. Není to zrovna náročná práce, protože Hawthorne tvrdě spí. Brzy naštěstí přichází Katnissina matka, takže mě nenechává dlouho bloumat ve vlastní mysli. 

"Dobré ráno, Peeto. Jak je mu?" ptá se dobromyslně a já jí nabízím kus čerstvého chleba, který neodmítne. Na oplátku mi dělá horký čaj. 

"Dobré ráno. Myslím, že tvrdě spí. Katniss s ním byla celou noc, neříkala, že by se nějak budil a naříkal," vysvětluji a vděčně beru do zkřehlých rukou horký hrnek čaje.

"To je dobře, spánek odnáší pryč i bolesti. Víš, Peeto, chtěla jsem ti něco říct," usedá na židli proti mně a já se začínám nepříjemně ošívat. Bojím se, co z jejích úst uslyším. "Po návratu z Her jsem tě soudila možná moc přísně. Nikdy jsem neměla šanci tě poznat a uvědomit si, jaký jsi hodný kluk. Teď už chápu, že jsi po svém otci a on je moc dobrý člověk. Nemůžeš mi to mít za zlé. Katniss je ještě mladá a zmatená, když dojde na city. Není připravená na opravdový vztah, je to ještě dítě." 

Chápavě přikývnu. Vím, jak to myslí a v duchu s ní souhlasím. Bohužel s ní nesouhlasí celý Kapitol v čele s prezidentem Snowem a ti mají v tomto ohledu poslední slovo. "Chápu vás, paní Everdeenová, opravdu. Ani jeden z nás nechtěl, aby to bylo takhle. Jenže nikdo z nás nemůže vzdorovat Kapitolu. Ale můžu vám slíbit jednu věc. Že nikdy v životě neudělám nic, co by sama Katniss nechtěla, toho se nebojte. Víc ale slíbit nemůžu." 

"Já vím. Tady už nejde jenom o vás dva, chápu to," přikyvuje a mě padá ze srdce obrovský kámen. "Byla bych ale ráda, kdyby..." začíná, ale v tu chvíli vchází do pokoje Prim, takže umlká. Ty dvě se začínají otáčet kolem Hurikána a já spíš jenom posedávám na židli, sleduji je a poslouchám. 

Za okny se začíná zvedat velice nepříjemná sněhová vánice. Během několika minut není vidět ani na pár metrů před dům. Začínám si dělat trochu starosti, protože jsem s největší pravděpodobností nechal v kuchyni otevřená okna. Z vrchního patra ovšem v tu chvíli zaslechnu sprchu a dochází mi, že Katniss je vzhůru.

Přiznávám, že se s ní v tuhle chvíli netoužím potkat. Proto se zvedám od stolu a strojím se do bundy. "Ta bouřka se mi nelíbí, půjdu zkontrolovat dům." Loučím se s Prim a její matkou a vycházím do sněhové vánice. Překvapuje mě síla větru, která mě okamžitě strhává na stranu. Nejsem si jistý, jak dlouho bude tahle bouřka trvat, proto se otáčím proti větru a krůček po krůčku postupuji, dokud nedorazím k Haymitchovu domu.

„Haymitchi? Jste doma? Donesl jsem vám snídani,“ křičím už od vchodových dveří, abych na sebe upozornil.

„Jsem,“ zabručí někde z kuchyně. Když tam dorazím, zjistím, že sedí u stolu, dívá se z okna a v ruce drží křečovitě lahev alkoholu. Oči má podlité krví, takže to vypadá, že vůbec nespal.

„Mluvil jsem s Katniss, už nechce odejít,“ pokládám před něj pár ukrojených kousků pečiva. Mezitím mi z vlasů odkapává tající sníh.

„Děláš mi tu bordel,“ poznamená při pohledu na vodu, která ze mě kape. „Ale je to dobře, jsem rád, že jsi jí přesvědčil.“

„Já jí nepřesvědčil. To Hurikánovo bičování,“ odpovídám klidně a na stůl připravuji i kus sýra a vařím mu k tomu čaj. „Najezte se Haymitchi, já se musím vrátit domů.“

Chvíli mě sleduje a nakonec přikyvuje. „Děkuju,“ zamumlá téměř tak tiše, že jsem ho jen tak tak slyšel. Jenom se usmívám, ještě mu zapaluji oheň v krbu, aby netrpěl zimou, a odcházím zpět do vánice. Cesta, která obvykle trvá tak minutu, mi trvá téměř pět. Vítr snad ještě dál sílí a přes poletující vločky není vidět ani na krok. Uleví se mi, když se za mnou zabouchnou dveře od domu. Rychle zavírám okna a sedám s i na židli přímo před pec, ze které ještě stále trochu sálá horko.

Sotva stihnu usednout, už se zase musím zvedat, protože zvoní telefon. Obvykle mi nikdo nevolá, takže se zvědavě přecházím k telefonu a zvedám sluchátko. „Peeta Mellark u telefonu,“ ozývám se.

„Ahoj, jenom jsem se chtěla ujistit, že jsi došel v pořádku domů,“ ozývá se z telefonu Katnissin ustaraný hlas. Potlačím nutkání se zasmát.

„Katniss, bydlím prakticky vedle tebe,“ odpovídám uklidňujícím tónem.

„Já vím, ale v takovémhle počasí…“ pokračuje, ale já jí přerušuji. Předpokládám, že jí neustále hryže svědomí, ale já nestojím o žádný soucit. Vždyť neumírám.

„Jsem v pohodě. Díky, že voláš,“ říkám přesto slušně. Ani jeden z nás se ovšem nemá k tomu, aby položil sluchátko a na drátě je nějakou dobu podivné ticho, proto ho nakonec přerušuji. „Jak je Hurikánovi?“

„Dobře. Matka a Prim mu právě dávají sněhový zábal.“

„A tvoje tvář?“ ptám se starostlivě. Skoro jsem se na ni zapomněl zeptat.

„Taky mám zábal. Viděl jsi dneska Haymitche?“

„Byl jsem ho zkontrolovat. Je namol. Zapálil jsem mu oheň v krbu a nechal jsem mu kus chleba,“ vysvětluji.

„Chtěla bych si promluvit… s vámi oběma.“ Nic dalšího už neříká. Předpokládám, že se bojí odposlechu a já jsem si téměř jistý, že oprávněně.

„Asi budeš muset počkat, až se trochu umoudří počasí. Do té doby se stejně nic moc nestane,“ uklidňuji ji a ona mi dává za pravdu. Nakonec se loučíme a já pokládám telefon.

Trvá dva další dny, než se bouře uklidní. Zůstávají po ní obrovské závěje sněhu, které sahají téměř až do výšky mých očí. Na některých místech mě sníh dokonce převyšuje.

Při první příležitosti vyrážíme s Katniss a Haymitchem do města, abychom měli dost času si promluvit. Žádný z nás se ovšem nemá k tomu, aby začal tuhle nepříjemnou konverzaci. Nakonec to zůstává na Haymitchovi.

„Takže všichni míříme do neznáma, co?“ ptá se hlavně Katniss. Zřejmě naráží na její plán útěku.

„Ne. Už ne,“ odpovídá vzdorovitě.

„Došlo ti, že tvůj plán má několik menších chybiček, zlato?“ ušklíbne se na ní. „Dostala jsi nějaké nové nápady?“ ptá se a v hlase mu stále zní posměšný tón.

„Chci zahájit vzpouru,“ zašeptá tiše a já potlačuji nutkání uhodit se dlaní do čela a vytřást z ní ty hloupé nápady.

Haymitch má evidentně úplně stejný názor, protože se dává do upřímného smíchu. „A já zase chci drink. Ale dej mi vědět, jak to dopadlo.“

„Co tedy máte v plánu vy?“ odsekává mu nepříjemně.

„Já mám v plánu zařídit, aby vám dokonale vyšla svatba. Volal jsem do Kapitolu a přeložil jsem focení, aniž bych je unavoval přílišnými detaily,“ vysvětluje nám. Ti dva se ještě chvíli škorpí kvůli svatbě, ale to já už vůbec nevnímám. Dorážíme totiž na náměstí, které se za poslední dva dny změnilo k nepoznání. Všude visí propagandistické plakáty s emblémem Panemu, je tu obrovská spousta mírotvorců. Ve skutečnosti jsem jich snad nikdy neviděl tolik na jednom místě. Na střechách dokonce vyrostla kulometná hnízda. Potlačím nutkání otočit se dokola jak korouhev a všechno si to pořádně prohlédnout. Nejhorší pohled je ovšem na prostředek náměstí. Tam vyrostla úplně nová šibenice. Nervózně polykám, protože to tu vypadá téměř přesně jako v jedné z halucinací, kterou jsem měl v aréně. Jenom na šibeničních lanech viseli lidé.

„Knut neztrácí čas,“ poznamenává Haymitch. Otáčím hlavu na pravou stranu a vidím vysoko šlehající plameny. Mám dojem, že vychází někde z místa, kde byl vždycky umístěný místní černý trh.

„Haymitchi, nemyslíš, že byli ještě…“ Katniss ani nedokončuje větu. Uvědomuji si, že ona tam chodila velice často, takže spoustu z těch lidí znala osobně a možná i moc dobře.

„Ne, na to jsou moc chytří. Ty bys taky věděla, co se chystá, kdybys tu žila déle. Radši se půjdu podívat, kolik mi v lékárně prodají francovky,“ uzavírá Haymitch a odchází pryč.

„Na co to potřebuje?“ obrací se na mě Katniss s nechápavým výrazem, ale naštěstí odpoví sama sobě dřív, než jsem jí to nucen vysvětlit. „Nesmíme mu dovolit, aby to pil. Zabije se, nebo přinejmenším oslepne. Mám doma stranou trochu pálenky.“

„Já taky,“ přikyvuji. Jsem ráda, že oba na Haymitche myslíme a nadělali jsme nějaké zásoby, abychom mu zpříjemnili těžké dny. „Snad mu to bude stačit, dokud Rozparovačka nenajde způsob, jak dál podnikat.“

Potom vyrážíme zkontrolovat Hazelle, Hurikánovu matku. Lidé před námi odchází a zavírají okenice, když procházíme kolem. Zřejmě jsme teď téměř veřejní nepřátelé číslo jedna.

U Hazelle se dozvídáme, že ani u ní si nikdo nechce nechat vyprat prádlo kvůli tomu, co se stalo Hurikánovi. Její dcera má dokonce momentálně spalničky. Dokonce zjišťujeme, že zavřeli až do odvolání doly. To znamená, že spousta lidí přišla o jediný zdroj příjmů, který měla. To bude znamenat spousty dětí, které se budou hlásit o oblázky a možná to stejně nebude stačit, aby se rodiny uživily. Bojím se, že do Dvanáctého kraje přišly zlé časy.

Procházíme se kolem spáleného Jarmarku a já rozmlouvám Katniss myšlenku, že se stavíme za Mastnou Sae, protože bychom jí v tuto chvíli spíš uškodili, než pomohli. Nakonec souhlasí a já se uklidňuji. Po cestě domů se stavujeme u nás v pekárně. Katniss si kupuje koláček a já prohodím pár slov se svým otcem. Je vidět, že je z této změny na náměstí také nepříjemně překvapen. Žádný z nás z toho samozřejmě nemá radost.

Během dalších pár týdnů panuje ve Dvanáctém kraji hladomor. Děti se houfně hlásí o oblázky a ani ty nepomáhají, aby zajistily jídlo pro celou rodinu. Po dvou týdnech otvírají doly. Posílají ovšem dělníky do nebezpečných šachet, nutí je pracovat šestnáct hodin denně a ještě za to dostávají nižší plat, než doteď. Život tady se řítí do záhuby...