„Delly?“ houknu, když bez klepání nakouknu do dveří jejich malého obchůdku s obuví.

„Peeto,“ vypískne nadšeně, když mě zahlédne a okamžitě se ke mně rozbíhá. „Tak jaké bylo turné? Povídej, přeháněj,“ usmívá se nadšeně a táhne mě k židlím, které mají pro případ toho, že by si chtěl někdo vyzkoušet nějaké boty.

„Však jsi většinu toho určitě viděla v televizi,“ mávnu rukou a usedám na židli.

„Jo, viděla, ale televize mi toho přece moc neřekne,“ chytá mě za ruku. „Jak se cítíš?“

„Však víš,“ krčím rameny. „Budu se ženit, pravděpodobně brzy.“

Delly jenom chápavě vzdychne. „Jo, to jsem samozřejmě taky slyšela. Tohle sis přece vždycky přál, už od… od vždycky.“

„To víš, že přál, Delly, ale trochu jinak. Chtěl jsem, aby to bylo opravdu. Aby to tak chtěla ona i já.“

„Ale ono to tak nakonec bude,“ mrkne na mě. „Víš, teď to může působit trochu… zvláštně, ale jsem si jistá, že nakonec to dobře dopadne. Vy dva k sobě prostě patříte.“

Povytáhnu jenom obočí. Sama přece nemůže věřit tomu, co právě teď říká. „Jsi si jistá? Já jsem si téměř jistý, že by daleko radši dala svoji ruku Hurikánovi.“

„Hurikánovi?“ překvapeně vyhrne. „Já vím, že spolu chodí lovit, a tak, ale nikdy jsem si nevšimla, že by mezi sebou něco měli,“ krčí rameny. „Po Hurikánovi pálí Madge,“ mrkne na mě.

„Ty jsi nějaká moc informovaná,“ zasměju se. Vděčně jí obejmu, protože její optimismus mi vždycky vlije krev do žil. Už kvůli tomu jsem sem přišel, potřeboval jsem trochu povzbuzení. Opírám si čelo o její. Je to opravdu taková moje milovaná sestra, kterou jsem nikdy neměl. „Děkuju, Delly,“ usměju se, když se za námi ozve zakašlání.

Leknutím od sebe odskakujeme, jako kdybychom měli co skrývat. Otáčím se za zvukem hlasu a všímám si, že ve dveřích stojí Hurikán.

„Donesl jsem vašim ořechy,“ zabručí směrem k Delly, ale zároveň nespouští oči ze mě. Všímám si, že v ruce druží vak, zřejmě zrovna přišel z lesa a chystá se něco prodat na trhu. Připadá mi poměrně nabroušený, ale nejvíc mě znervózňuje ten jeho upřený pohled.

Uhýbám očima a zvedám se ze židle. „Asi půjdu, Delly,“ ani nevím, proč si připadám tak provinile. K Delly nechovám absolutně žádné romantické city a přitom si teď připadám, jako by mě přistihl při něčem nemravném. Alespoň se podle toho tváří.

„Nemusíš chodit,“ odpovídá a vyndává z kasy pár mincí, aby je vyměnila za oříšky od Hurikána.

„To nevadí, uvidíme se,“ kývnu na pozdrav a vycházím z obchodu. Nestačím ujít ani pár metrů a už za sebou slyším přibližující se kroky. Proto se zastavuji, zakládám ruce na hrudi a otáčím se čelem k němu.

„Nejsi náhodou zasnoubený?“ propaluje mě zle očima. Dneska zřejmě není v úplně ideální náladě.

„Říká ten, který právě přišel z lesa, kde tráví čas s mou snoubenkou?“ odpovídám příkře a přimhouřím oči stejně tak, jako on. Nemám zapotřebí se mu zodpovídat. Moje svědomí je čisté, na rozdíl od toho jeho. Nikdy jsem nad jinou dívkou, než je Katniss, ani nepřemýšlel.

„Nemáš právo dělat si na ní nároky,“ zasyčí zlostně. „Všechno tohle vaše… kamarádíčkování ji zlomilo a změnilo.“

„Kamarádíčkování? Ty ses asi zbláznil! S její změnou nemá co dělat náš vztah, ale to, co si prožila. Neumíš si ani představit, jaké to pro ni v té aréně bylo. Možná by pomohlo, kdybys přestal být sobec a přestal myslet jenom na svoje city. Pak by sis třeba uvědomil, že zastřelila člověka a že jí v náruči umřela dvanáctiletá holčička, kterou se snažila ochraňovat. Tohle člověka prostě změní, smiř se s tím,“ snažím se kočírovat svůj hlas a příliš nekřičet, aby nás nikdo nemohl slyšet. Přesto je v mém hlasu znát, jaký obrovský mám vztek.

„Ale to ona věděla. Věděla, že lidi musí umřít, aby se mohla vrátit,“ odvětí naštvaně. Jenom zavrtím hlavou. Ten kluk ani nemůže být víc odlišný, než já. Nepřemýšlí nad důsledky, snaží se ze všeho vyloučit emoce a chce, aby se tak chovali všichni kolem. Dokážu si představit, že by mu nedělalo problémy obětovat někoho, aby někdo jiný mohl žít. Zřejmě by ani příliš nezaváhal. Neříkám, že je to špatné, ale já to nedokážu pochopit. Přesto se ho pokouším nesoudit.

„Ať to víš, nebo nevíš, vždycky je těžké stát přímo před tím. Nic tě na to nedokáže připravit. A už nikdy to nezmizí. Ona už taková zůstane, Hurikáne. Hry jí změnily a nikdo už to nedokáže vrátit zpátky, můžeš už jenom stát při ní a být tu pro ni. To je všechno,“ tón mého hlasu se konečně zklidnil. Chci jenom, aby pochopil. Jestli s ním bude Katniss chtít být, nemůžu jim bránit. Nechci jim bránit. Jestli bude moct být alespoň jeden z nás šťastný, ustoupím a vzdám se všeho. Zároveň ale chci vědět, že jí nechám v náruči někoho, kdo ví, jaká teď opravdu je. Kdo se o ní dokáže postarat a udělat ji šťastnou. Před Kapitolem vždycky zahraji svoji šarádu a přivezu ji zpět do cizí náruče, když to bude nutné. Ona si totiž zaslouží být šťastná. Nic víc nechci. Neumím být sobecký.

Nechávám ho tam bez dalších slov stát. Zaslechnu, že za mnou ještě něco volá, ale už se mi nepodařilo zachytit slova. Vlastně je mi to jedno. Pochybuji, že šlo o něco důležitého.

Dorážím domů, kde se pouze převléknu do slušnějšího oblečení. Jsem pozvaný k rodičům na večeři. Už dlouho jsem je všechny neviděl u jednoho stolu, takže jsem nemohl odmítnout. Mám trochu obavy z nepatřičných otázek z úst mojí matky, ale jsem připraven se proti nim obrnit a vytrvat.

Prodírám se sněhem směrem k bráně, která odděluje Vesnici vítězů od zbytku Dvanáctého kraje. Není to pro mě žádná legrace. Umělá noha není v hlubokých závějích tak obratná, jak bych mohl doufat. Proto jsem rád, když u brány potkávám Katniss, kvůli které se zastavuji a dovolím si chvilku oddychu.

„Byla jsi na lovu?“ ptám se, ačkoliv na její odpověď ani nemusím čekat. Vím to samozřejmě od chvíle, kdy jsem potkal Hurikána a zrovna dvakrát to neschvaluji. V tomhle hlubokém sněhu nemůže být bezpečné prodírat se lesem.

„Ani ne. Jdeš do města?“ odpovídá vyhýbavě a já jsem nucen vzdát svoje snahy a pouze přitakat.

„Ano. Měl bych večeřet se svou rodinou,“ odpovídám.

„Tak tě aspoň doprovodím,“ odvětí a vyrážíme bok po boku směrem do města. Dlouhou chvíli se mezi námi převaluje podivné ticho. Každou chvíli se mi zdá, že ho chce Katniss přerušit, ale není si jistá, jak to má udělat. Nakonec se konečně odváží a vyhrkává ze sebe překvapující větu. „Peeto, kdybych tě požádala, abys se mnou utekl z kraje, udělal bys to?“

Takovou otázkou mě zaráží. Na nic takového jsem nebyl připravený. Proto ji chytám za loket a zastavím ji na místě. Chci se ujistit, že to opravdu myslí vážně. „Přijde na to, proč se ptáš,“ odpovídám opatrně a snažím se spojit naše pohledy, čemuž se Katniss úspěšně vyhýbá. Proto jí pouze chytám za ruce a tisknu je ve svých dlaních.

„Nepřesvědčila jsem prezidenta Snowa. V Osmém kraji vypuklo povstání. Musíme utéct,“ chrlí ze sebe překotně a mě chvíli trvá, než mi dochází význam jejich slov.

„Tím myslíš jenom nás dva? Ne. Kdo ještě by šel?“ ptám se. Někde hluboko uvnitř ovšem vím, že bych šel. Už jen proto, abych jí chránil. Jako jsem to dělal doteď.

„Moje rodina. Tvoje taky, pokud budou chtít. Možná Haymitch,“ vypočítává na prstech.

„A co Hurikán?“ ptám se. Nemohu si to odpustit. Musel jsem se zeptat.

„Nevím. Ten má možná jiné plány,“ vrtí hlavou a mě najednou dochází, proč byl dnes tak moc vytočený. On byl ten první, za kým s tímhle návrhem přišla a on s ním nesouhlasil. Nemůžu nepřiznat, že mě to mrzí. Jsem až druhý v pořadí a pomalu mi dochází, že zřejmě navždy budu.

Jenom vzdychnu, zavrtím hlavou a letmo se na ní pousměji. Pokouším se zakrýt smutek ve svém výrazu, ale nejsem si jistý, jestli se mi to daří. „To se vsadím. Jistě, Katniss, půjdu.“

„Opravdu?“ oči se jí rozsvítí nadšením, ale já ho s ní nesdílím.

„Jo, ale nečekám, že to uskutečníš,“ zavrtím hlavou. Tenhle nápad je tak moc bláznivý, že i ona sama musí pochopit, že to takhle nejde. Tohle není řešení.

Vytrhuje svoji ruku z mých a na tváři se jí mihne naštvaný výraz. „Tak to mě neznáš. Buď připravený. Můžeme odejít kdykoliv,“ uzavírá naši konverzaci a okamžitě vyráží dál směrem k náměstí. Pokouší se mi odejít rychlou chůzí, abych jí nebyl schopný kvůli své noze dohnat.

„Katniss,“ houknu za ní. Nechci, aby na mě byla naštvaná. Stojím na její straně, jen mi to všechno přijde až moc bláznivé dokonce i na ni. „Katniss, počkej,“ křiknu znovu a ona konečně zmírňuje krok, abych jí byl schopný dohnat. „Vážně půjdu, jestli chceš, abych šel. Jenom si myslím, že bychom to měli probrat s Haymitchem a ujistit se, že jenom všem nepřitížíme.“ Moje slova najednou přerušuje podivný svist. „Co je to?“ šeptnu tiše a zaposlouchám se znovu do zvuků.

Najednou to zaslechnu znovu. Svist, rána a následné tiché zabučení davu. Prudce se nadechnu a uvědomuji si, co to znamená. Vzhledem k tomu, že jsem bydlel na náměstí, párkrát jsem se s těmito zvuky setkal. Bič znovu svistne ve vzduchu a dopadne na svůj cíl. „Pojď,“ říkám příkře a rychle znovu chytám Katniss za ruku. Přidávám do kroku, abychom byli co nejdřív na náměstí.

V prostředku náměstí stojí srocený obrovský dav lidí, kteří se mačkají jeden na druhého, a přes jejich těla nedokážu dohlédnout, kdo právě trpí pod ranami biče. Vylézám tedy na jednu z beden, která stojí u výlohy cukrárny. Podávám Katniss ruku, aby mohla vylézt taky a měla trochu rozhled.

Rozhlížím se kolem a konečně zahlédnu, co se uprostřed náměstí děje. Najednou si všímám dřevěného kůlu zaraženého uprostřed placu. K němu je za ruce přivázaný nějaký člověk. Všímám si, že ze zad už má jenom jednu velkou krvavou ránu. Bezmocně se kolébá a jen stěží se drží při vědomí. Pak uvidím bažanta přitlučeného ke stejnému dřevěnému kůlu a pomalu mi všechno dochází. Je to Hurikán.

Stavím se Katniss do cesty, aby se nemohla dostat na bednu a rozhlédnout se. „Nechoď sem nahoru. Jdi pryč!“ šeptám naléhavě a pokouším se jí zadržet.

„Co je?“ ptá se trochu vyděšeně a pokouší se i přes můj odpor vylézt na bednu, aby se mohla podívat sama.

„Jdi domů, Katniss! Budu tam za minutku, přísahám!“ říkám a konečně se mi daří ji udržet na zemi. Ona ovšem na nic dalšího nečeká, vytrhává ruku z mého sevření a začne se co nejrychleji prodírat davem dopředu.

Pokouším se co nejrychleji slézt z bedny a dostat se za ní. Dav mě zpomaluje a brzy jí ztrácím v mase těl. Přesto se deru dopředu, co nejrychleji dokážu. Musím jí zarazit, než to všechno zhorší. Jde tu o každou vteřinu, ale jakmile uslyším pronikavé „Ne!“ které zazní z jejích úst, je mi jasné, že už jí nedokážu zastavit.