Opatrně přecházím ke Katniss a chytám jí za ruku. Pevně nám proplétám prsty. Ať se stane cokoliv, jsme v tom spolu. Nikdy jí nenechám spadnout. Pokaždé tu budu, abych jí znovu zvedl a pomohl jí pokračovat.

Její upřímný úsměv, který věnuje prezidentovi i davu, mě překvapuje. Nejsem si jistý, jestli se nezbláznila, ale předpokládám, že pro to má nějaký zvláštní důvod. Proto se neptám, nedávám nic najevo, jenom si jí přitahuji blíž k tělu.

Snow se otáčí k davu a pokouší se utišit výskající diváky. Daří se mu to jen částečně, ale dostatečně na to, aby mohl promluvit. „Co byste říkali tomu, kdybychom jim vystrojili svatbu přímo tady v Kapitolu?“ Ptá se lidu a ten se okamžitě dává do další vlny potlesku a pískání.

Katniss se daří zahrát radost až překvapivě upřímně. Nikdo nemůže mít nejmenší tušení, jak je to opravdu. Samozřejmě její radost sdílím, držím se své role zuby nehty.

„Máte na mysli nějaké konkrétní datum, pane prezidente?“ ptá se Caesar Flickerman zvědavě.

„Dříve, než se domluvíme na datu, měli bychom to patrně vyjednat s Katnissinou matkou,“ usmívá se Snow a přechází ke Katniss, které umisťuje ruku kolem ramen. Cítím, jak se celé její tělo napnulo, když se jí dotkl.

„Pokud k tomu napne síly celá země, snad tě dokážeme provdat, než ti bude třicet,“ publikum se směje a my s ním. Nic jiného nezbývá.

„Zřejmě budete muset přijmout nový zákon,“ hihňá se jako malá školačka a její tělo se pomalu uvolňuje.

„Pokud to bude nutné,“ spiklenecky na ni mrkne a poté přenos konečně končí. Kamery se vypínají a diváci odchází. Ti vybraní se mohou zúčastnit Kapitolského večírku v prezidentově sídle.

My jsme samozřejmě hlavním programem večera. Když vstupujeme do sálu, jeho okázalost mi téměř vyrazí dech. Strop se proměnil v noční oblohu plnou hvězd. Hudebníci jenom tak poletují ve vzduchu na nadýchaných obláčcích. Chvíli je sleduji, protože absolutně nechápu, co by je mohlo nadnášet, dokud si nevšímám toho, že obláčky jsou ve skutečnosti plošiny, které jsou jen zahaleny do mlžného oparu. Všude kolem jsou luxusní pohovky a křesla. Jsou tu vytvořené dokonce i zahrady a exotická jezírka. Vypadá to, že na ničem nešetřili.

Hlavním tahounem je ovšem nakonec zřejmě jídlo. Všude podél stěn se stoly prohýbají pod obrovskou spoustou pochutin, které pro hosty Kapitol připravil. Je tu všechno, na co si vzpomenete. Všechny různé druhy masa, polévky, omáčky, zelenina, ovoce, sýry, dezerty. A něco pro Haymitche – vinná fontána a spousta tvrdého alkoholu.

„Chci ochutnat všechno, co tu mají,“ šeptá mi Katniss do ucha a já se musím smát. Tohle je celá ona. Když dojde na jídlo, je jako neřízená střela. Přesto mě ovšem její nenadálá změna udivuje a já bych rád zjistil, co za tím stojí. Jelikož nás ovšem dnes všude sledují kamery, nemohu se zeptat. Musím vydržet.

„Tak to abys začala co nejdřív,“ odpovídám jí s úsměvem a ruku v ruce se přesunujeme k švédským stolům.

„Z ničeho nesmím sníst víc, než jedno sousto,“ zaříká se. Nejsem si jistý, jestli ta poznámka patřila jí nebo měla být pro mě, abych jí hlídal. Pobíhá od stolu ke stolu a ochutnává všechno, co jí přijde pod ruku. Já se občas přidám, ačkoliv rozhodně nejsem tak moc akční, co se týká jídla. Nicméně jí moc rád sleduji, jak si vychutnává každé sousto. Z tváře mi za celou dobu nemizí úsměv.

Pár vrásek mi přibude až v okamžiku, kdy se kolem nás začínají motat lidé, gratulovat nám a fotit se s námi. Neznervózňuje mě fakt, že jsme letošní celebrity, to ani v nejmenším. Děsí mě skutečnost, že všude kolem sebe vidím znak reprodrozda. Lidé ho mají ve vlasech, na přívěscích nebo vytetované kdekoliv na těle. Oni si neuvědomují, jak nebezpečný je tenhle módní výkřik. Předpokládám, že prezident Snow z toho nemá dvakrát radost.

Nicméně se nám daří se poměrně dobře lidem vyhýbat, aby Katniss mohla obcházet další stoly s jídlem. Zrovna se zakusuje do malého pečeného ptáčka. Výraz na její tváři je srandovní. Vypadá, jako kdyby jedla božskou manu. Chce ovšem dodržet pravidlo jednoho sousta a tak mi zbytek ptáčka podává, abych ho dojedl. Nebráním se a maso dojídám. Katnissin výraz rozhodně nebyl přehnaný, je to naprosto dokonalé.

Brzy nás nachází naše přípravné týmy. Přijde mi, že většina z nich je opilých nebo alespoň v částečně podroušeném stavu.

„Proč nejíš?“ ptá se jedna z Katnissina týmu mojí teď už vlastně snoubenky.

„Už se do mě nic nevejde,“ odpovídá a poklepe si rukou na břicho. Všichni se začnou smát, jako kdyby řekla nějaký úžasný vtip. Povytahuji nechápavě obočí a sleduji je.

„Tím se nenechá nikdo zastavit!“ odpovídá jediný muž v jejím týmu a odvádí nás ke stolu s vinnými sklenkami naplněnými čirou tekutinou. „Tohle vypijte.“ Každému z nás podává jednu sklenku. Nevidím v tom nic špatného, tak zvedám sklenici ke rtům, abych se napil.

„Tady ne!“ křikne jedna z nich. „Musíš to vypít támhle. Jinak tu ohodíš podlahu,“ vysvětluje jiná.

„Chcete říct, že se po tom pozvracím?“ ptám se znechuceně a dívám se s odporem na skleničku.

„Jistě, abys mohl pokračovat v jídle. Už jsem to udělala dvakrát. Dělají to všichni – k čemu by jinak byla taková hostina?“

Nic dalšího už slyšet nepotřebuji a skleničku opatrně vracím na stůl. Nikdo mě nedonutí pít něco, po čem budu zvracet. A už vůbec ne jenom proto, abych mohl dál jíst. „Pojď, Katniss, půjdeme si zatančit,“ nabízím jí rámě a odcházíme společně na taneční parket.

Zrovna hrají pomalou píseň, ke které není třeba znát žádné náročné kroky. Stačí se jen pomalu otáčet na místě. Dlouho tancujeme mlčky a mně se neustále vrací do hlavy myšlenka na ty sklenky s čirou tekutinou. Jak někdo může takhle žít? V krajích hladoví lidé a oni tady zvrací, aby se mohli přejídat. „Říkáš si, že to třeba vydržíš, myslíš si, že snad nejsou tak špatní, a pak…“ říkám přiškrceně a nakonec umlkám. Nevím, co bych k tomu dál řekl.

„Peeto, svážejí nás sem, abychom spolu bojovali na život a na smrt pro jejich zábavu. S tím se vážně nedá nic srovnávat,“ upozorňuje mě a já vím, že má pravdu.

„Já vím. Vím to. Jenže občas už to prostě nedokážu vydržet. Je mi z toho tak zle, že… že nevím, co udělám,“ tiším hlas a přitahuji si jí blíž, abych jí mohl něco důvěrně sdělit do ucha. „Možná jsme udělali chybu, Katniss.“

„Jakou?“ ptá se mě také šeptem.

„Že jsme se snažili situaci v krajích uklidnit,“ šeptám tiše a rychle se rozhlédnu kolem, abych zjistil, jestli není poblíž někdo, kdo by nás mohl slyšet. Naštěstí tu nikdo v okolí není. Nicméně si uvědomuji, že jsou to nebezpečné myšlenky a tady bych je říkat neměl. „Promiň,“ odpovídám nakonec.

„Nech si to na doma,“ radí mi. V tu chvíli se objevuje Portia se zavalitým mužem po svém boku. Představuje se nám jako Plutarch Heavenbee. Zaujal místo, teď již zřejmě mrtvého, tvůrce her Senecu Crana. Otáčí se první na mě.

„Smím si tvou snoubenku půjčit na jeden tanec?“ Ptá se dobromyslně a já vím, že nemám na výběr. Jsem si jistý, že by Katniss chtěla, abych řekl ne, ale to se nesluší. Proto od ní o krok ustupuji.

„Jistě, ale moc se na ní při tanci netiskněte,“ zakřením se dobromyslně. 

„Nebudu,“ slíbí a odvádí si jí pryč.

Brzy potkávám Cetkii, která se mě evidentně už delší dobu pokouší v davu najít. „Kde je Katniss?“ ptá se zvědavě.

„Tančí s hlavním tvůrcem her, co potřebuješ?“

„V jednu musíme být zpět ve vlaku a vyrazíme do Dvanáctého kraje, tak buďte připravení. Už si nemůžeme dovolit další zpoždění, ano?“

„Neboj, Cetkie. Pohlídám čas,“ ujišťuji ji a zřejmě jí tím dostatečně uklidňuji, protože znovu odbíhá do víru davu.

Chvíli se jenom rozhlížím kolem, když si všímám stolu prohýbajícího se pod vahou různých dortů a jiných zákusků. Nadšeně se k nim rozcházím. Musím se prodrat davem a pár lidem potřást rukou, než se mi tam podaří dostat, ale stojí to za to. Stolu vévodí pár opravdu nádherných dortů, které bych zřejmě ani já nezvládl udělat. Jeden je inspirovaný našim ročníkem her. Na vrchu je vymodelovaný zlatý Roh hojnosti, na kterém sedíme my dva. O patro níž je smečka mutů, kteří se snaží vyškrábat po patru dortu nahoru. Spodní díl je ozdoben různými výjevy – od sršáňů, přes požár až po náš polibek v jeskyni. Všechny ty detaily, nechce se mi věřit, že používají obyčejnou polevu.

Jeden z místních pekařů si brzo všímá mého zájmu a přichází ke mně. Odpovídá na jakoukoliv otázku, kterou mu položím. Je mistrem ve svém oboru. Vůbec by mě nenapadlo míchat polevy z věcí, které mi doporučí. Je vidět, že ho neuvěřitelně těší můj zájem. Ostatní hosté totiž jenom tančí, jedí nebo zvrací. Málokdo se tu zřejmě zajímá o jeho práci.

„Mohli byste mi nějaké ty dorty poslat do Dvanáctého kraje? Rád bych měl čas se na ně v klidu podívat a něco si vyzkoušet.“

Nadšeně souhlasí zrovna, když se ke mně vrací Katniss, tentokrát už bez doprovodu. Usmívám se a letmo jí políbím na tvář, jsem rád, že se mi vrátila. Tanec s Plutarchem rozhodně nebyla jedna z věcí, po které by toužila.

„Podle Cetkie musíme být v jednu ve vlaku. Zajímalo by mě, kolik je hodin,“ říkám jí a rozhlížím se kolem. Nikde totiž nevidím žádné hodiny.

„Skoro půlnoc,“ odpovídá a z jednoho z dortů si bere čokoládovou růži, které začíná obírat okvětní plátky a vkládat si je do úst. Chvíli jí jenom s úsměvem pozoruj, když mě z ničeho nic vyděsí Cetkiin hlas, který se ozve za našimi zády.

„Je načase poděkovat a rozloučit se!“ zašvitoří vesele a já jsem rád, že už konečně budeme moct zmizet pryč z tohoto přeumělkovaného místa. Konečně vyrážíme pryč. Po cestě nabereme oba naše vizážisty a Cetkie nás ještě odvádí k nejvýznamnějším hostům, se kterými se loučíme osobně.

„Neměli bychom poděkovat prezidentu Snowovi? Tohle je přece jeho dům,“ nadhazuji. Nejsem z té představy nadšený, ale zároveň mi to přijde jako slušnost.

„Ach, ten na večírky moc není. Má moře práce,“ vysvětluje nám Cetkie a já i Katniss si zhluboka oddechujeme. „Už jsem zařídila, že mu zítra doručí nezbytné dárky a poděkování. Áá, tady jste!“ mává z ničeho nic na kapitolské uvaděče. Trochu přimhouřím oči, abych zaostřil mezi dav, a pak si uvědomuji, že z obou stran podpírají Haymitche, který je na mol opilý. Jenom vrtím nechápavě hlavou. On si prostě nedá pokoj.

Limuzína s černými skly, skrz které není vidět ani ven ani dovnitř, nás pomalým tempem veze zpět do našeho vlaku. Překvapuje mě, že Cetkie odhadla čas tak přesně, že odbývá jedna hodina v okamžiku, kdy vstupujeme do vozu. I přes tu skutečnost, že se Haymitchovi povedlo pozvracet půlku auta. Díky bohu jsme měli dost rozumu a posadili ho daleko od ostatním. 

První věc, kterou jsme nuceni udělat poté, co dorazíme do vlasku, je uložit Haymitche do postele. Nevěděl o světě už během cesty autem, takže dopravit ho na jeho postel nás stojí dost sil. Nicméně společně s Cinnou se nám to nakonec daří.

Nakonec se scházíme u stolu kolem horkých šálků čaje. Všichni vděčně usrkáváme a posloucháme Cetkii, která má proslov o dalších cílech naší cesty.

„Nezapomeňte, že turné ještě zdaleka nekončí. Nesmíme zapomenout na Svátek žní ve Dvanáctém kraji. Navrhuji tedy, abychom si vypili čaj a šli rovnou do postele.“ Nikdo nic nenamítá, protože dnešní den byl opravdu vyčerpávající.

Odcházím do vlastního kupé, kde si dávám sprchu a potom ihned zalézám do měkkých pokrývek. Okamžitě usínám. Spánek ovšem nemá dlouhého trvání, protože opět přichází noční můry.

Tentokrát se v nich mimořádně nevracím do arény, ale do Jedenáctého kraje. Zrovna vcházím do soudní budovy, když zaslechnu ten nezaměnitelný zvuk výstřelu. Otáčím se a rozbíhám se ke Katniss. Nezvládám to však v čas. Přímo před mýma očima klesá na kolena a šaty se jí začínají barvit krví. Chytám jí do náruče a všímám si, že kulka zřejmě prošla hrudníkem velice blízko srdci. Prudce jí obejmu. „Katniss, tohle ne,“ šeptám zoufale. „Neopouštěj mě, prosím,“ do hlasu se mi začíná vkrádat hysterie, když si všímám krvavého pramínku vytékajícího z jejích úst. Snaží se promluvit, ale vychází z ní jen nic neříkající chrapot. Najednou znehybní a její oči zůstanou slepě hledět nahoru do nebe. „Néé,“ vydere se ze mě zvířecí výkřik a zatřesu s ní. Nic, žádná reakce. Jako rána palicí na mě dopadá skutečnost, že je mrtvá.

Probouzím se s tlumeným vzlykem. Zmateně se rozhlížím kolem a chvíli mi trvá, než pochopím, co je skutečnost a co byla jen snová iluze. Bořím si ruce do vlasů a chvíli jenom tiše vzlykám. Ta tíha nočních můr je tak moc nesnesitelná, že bych nejraději už nikdy nešel spát.

Opatrně se vymotám z pokrývek a otírám si mokré tváře hřbetem ruky. Potřebuji se ujistit, že je v pořádku. Vím, že to byl jenom sen, ale někde hluboko uvnitř mě spaluje nejistota. Proto tiše, jenom bez bot přecházím do jejího pokoje. Nakouknu skrz dveře dovnitř a všímám si, že leží v posteli a zhluboka oddechuje. Ze srdce mi padá pomyslný kámen. Nedokážu se ovšem přesvědčit, abych se vrátil zpět do svého pokoje. Pouze po špičkách přecházím k její posteli a opatrně si lehám k ní pod pokrývku. Její tělesné teplo a pravidelné oddechování mě uklidňuje a nakonec i mě ukolébá ke spánku.

Ráno se budím svěží a odpočatý. Katniss spí opřená o mojí paži a stále ještě dlí v říši spánku. Nehýbu se, nechci jí budit. Pouze sleduji její zátylek a vdechuji vůni jejich vlasů. Tohle byl poslední večer ve vlaku, takže pravděpodobně i poslední večer, kdy jsme spolu takhle zaháněli naše noční můry. Mrzí mě to, ale pokouším se nepřipouštět si to.

Konečně se probouzí a opatrně se obrací na druhou stranu. Zřejmě mě nechce probudit.

„Žádné noční můry,“ zašeptám a její rozespalý pohled mě nutí k úsměvu.

„Cože?“ ptá se nechápavě.

„V noci jsi neměla žádné noční můry,“ vysvětluji. Ani jednou jsem necítil, že by ztuhla, křičela nebo cokoliv jiného, co by tomu nasvědčovalo. Jsem si jistý, že by mě to vzbudilo.

„Ale něco se mi zdálo,“ zamyšleně se zahledí do stropu a já čekám, jestli se bude chtít svěřit se svým snem. „Sledovala jsem v lese reprodrozda. Dlouhou dobu. Vlastně to byla Routa. Zpíval totiž jejím hlasem.“

„Kam tě zavedla?“ ptám se, odhrnuji pramínek vlasů z jejího čela a zastrkuji ho za ucho.

„Nevím, nikam jsme nedošly. Ale připadala jsem si šťastná,“ usměje se a trochu víc se ke mně přitulí.

„V každém případě jsi spala klidně a pokojně,“ ujišťuji ji a dávám jí letmý polibek do vlasů.

„Peeto, jak to, že nikdy nevím o tvých nočních můrách?“ ptá se mě po chvilce ticha.

„Těžko říct. Myslím, že nekřičím ani sebou neházím. Jenom prostě ztuhnu hrůzou,“ krčím rameny. Opravdu si nejsem jistý, co se mnou dělají noční můry. Jediné co vím je, že se z nich budím zborcený potem.

„Měl bys mě vzbudit,“ odpovídá mi lehce káravým tónem. Je pravda, že ona mě často v noci budí. Někdy i dvakrát nebo třikrát, abych jí utěšil. Občas to trvá dost dlouho. Její noční můry jsou opravdu silné a emotivní.

„To není třeba. Moje noční můry se většinou týkají toho, že tě ztratím. Jsem v pohodě, jakmile si uvědomím, že jsi u mě.“ Vysvětluji ledabylým tónem. Zeptala se a já jí na otázku jasně odpověděl. V její tváři ale vidím ten zaskočený pohled, který se objeví vždy, když zmíním, že zaujímá v mém životě důležité místo. Nakonec dodávám: „Bude to horší, až se vrátíme domů a já budu zase spát sám.“

Na tenhle dodatek už naštěstí nijak nereaguje. Jenom si užíváme posledních pár okamžiku, které nás dělí od Dvanáctého kraje. Tam už na nás budou opět čekat kamery a všechno to kouzlo se zase, jako mávnutím proutku, vypaří.

Letošní oslava ve Dvanáctém kraji je neobvykle velká. Většinou se jedná jen o skromnou večeři a výše postavenými. Tentokrát se jedná o klasický banket, který je pořádán ve starostově domě. Vlastně se moc neliší od těch z jiných krajů. Pijeme, jíme, tančíme a pitvoříme se pro kamery.

Na mě ovšem začíná pomalu doléhat tíha plánovaného sňatku. Každý se nás na něj ptá a já musím trpělivě odpovídat, jak se na něj moc těšíme. Přitom se mi při jeho představě nepříjemně svírá žaludek a v mojí hlavě převládá panika. Uvítám tedy, když se Katniss vzdálí a já se na okamžik můžu uklidit do odlehlé místnosti, ve které nikdo není. Opírám se tam o parapet, dívám se do země a zhluboka oddychuji. Dost dobře si uvědomuji, že za rok už můžu být ženatý. Předpokládám, že nás prezident Snow nechá dovršit osmnácti let a uspořádá nám noblesní kapitolský obřad. A pak už nebude cesty zpět…