Krve by se ve mně v tu chvíli nikdo nedořezal. Znovu jsem byl v aréně a Katniss hrozilo nějaké nebezpečí. Musel jsem se k ní ihned dostat. Skoro jsem čekal na výstřel z děla, který by oznámil její smrt. Žádného se naštěstí nedočkám. Okamžitě se otáčím a rozbíhám se k ní. Ještě koutkem oka zahlédnu tělo starce, které s žuchnutím dopadá na chladnou zem. Nedovoluji si nad tím teď přemýšlet. Všímám si Katniss, zoufale stojící s třesoucíma se rukama. Všude kolem ní se hemží mírotvorci se samopaly. Ihned k ní vyrážím a prudce odstrkuji jednoho z těch, kteří se na ní těsně tlačili.

„My jdeme! Chápeme to, jasné? Pojď Katniss,“ chytám jí majetnicky kolem ramen a odtlačím jí zpět za dřevěné dveře. Ty se za námi okamžitě zavírají a já si oddychnu. Dorážíme k ostatním – Portie, Cinnovi, Haymitchovi a Cetkii. Všichni se tváří ustaraně a nešťastně.

„Co se stalo?“ vyráží Cetkie naproti nám ještě dřív, než k nim stihneme dorazit. „Hned po Katnissině proslovu jsme ztratili obraz a pak Haymitch říkal, že slyšel výstřel, a já na to, že je to nesmysl, ale kdo ví? Dneska člověk může kdekoliv narazit na šílence!“

Nemám srdce na to, abych jí řekl pravdu. Cetkie si nezaslouží být zatáhnuta do takových machinací. Ona všechno myslí jenom dobře. „Nic se nestalo, Cetkie. Bouchl výfuk starého náklaďáku,“ odpovídám vyrovnaným hlasem a na ní je vidět, jak moc se uklidnila.

V tom okamžiku ovšem zazní zvenčí dva další výstřely. Netroufám si myslet na to, čí těla teď padají mrtvá k zemi.

„Pojďte oba se mnou,“ poroučí Haymitch a nás ani nenapadne neposlechnout. Vede nás po mramorovém schodišti do pokojů, které měli pravděpodobně patřit nám. Jsou tu naše večerní šaty na banket. Ničeho z toho si ovšem Haymitch nevšímá a strhává nám oběma mikrofony z šatů. Umisťuje je pod polštář a kyne nám, abychom ho následovali dál. Vede nás skrz bludiště chodeb a dveří. Nechápu, jak dokáže najít cestu v takové změti pokojů, ale on zřejmě ví, kam jdeme. Potvrdí se mi to v okamžiku, kdy stoupáme po strmém žebříku a my se ocitáme pod kupolí soudní budovy. Podle vrstvy prachu a množství zrezivělých věcí tu už velice dlouho nikdo nebyl.

„Co se stalo?“ ptá se naléhavým tónem.

Stručně mu převyprávím celý výstup na pódiu. Od našich proslovů, přes do očí bijící revoltu obyvatel, až po zastřeleného muže. „O co tu jde, Haymitchi?“ ptám se. Už nechci jenom nějaké zatracené domněnky, které se mi neustále honí hlavou. Chci jen čistou pravdu.

„Od tebe to bude znít líp,“ otáčí se Haymitch na Katniss a tak na ní nakonec i já upírám svůj zrak. Už znova mě začíná zachvacovat vztek. Všechno tohle jejich tajnůstkaření mi nepřijde fér.

Katniss se nadechuje a začíná ze sebe chrlit všechny informace, které v sobě už dlouhou dobu dusila. „Kraje se prý bouří. Staví se na odpor proti Kapitolu. Prezident Snow za mnou přišel osobně až do mého vlastního domu. Upozornil mě, že kraje nevěří naší lásce a vyhrožoval, že jestli neuklidníme situaci, nechá všechny zabít. Mě, tebe, naše rodiny, Hurikána,“ provinile se mi zadívá do očí. „Viděl nás, jak jsme se políbili. Bylo to jen jednou, ale všechno to otočil proti mně,“ znovu sklápí oči k zemi. Nevím, co bych jí na to měl říct. Tolik informací najednou je pro mě těžké vstřebat. „Všichni jsme v ohrožení Peeto. Obě naše rodiny, ale ne jen my. Celá naše země, hlavně Dvanáctý kraj a to všechno kvůli těm hloupým bobulím. Na tomhle turné jsem měla všechno napravit. Přimět všechny pochybovače, že jsem jednala z čisté lásky. Uklidnit situaci. Dneska jsem ale očividně dosáhla jen toho, že zabili tři lidi a všechny na náměstí teď potrestají.“

Všímám si, jak se jí třesou ruce. Po všem tom návalu emocí je unavená a sedá si na gauč. Já ale nemám pochopení pro její zoufalství. Ne teď. Ne, když přede mnou tajili všechno tohle. Pár věcí jsem si domyslel sám, ale spousta z nich pro mě byly novinky. „To ale znamená, že jsem všechno zhoršil i já. Tím, že jsem jim dal ty peníze,“ procedím skrz zuby. Vztek ve mně už bublá takovou silou, že kdybych ho nevypustil, asi se na místě sesypu. Prudce se otáčím a rukou srážím z jedné z beden starou lampičku. Ta odlétá několik metrů stranou a pak se tříští o zem. „Tohle musí přestat. Hned teď. Tuhle… tuhle… hru, kterou vy dva hrajete, kdy si navzájem sdělujete tajemství, ale přede mnou je tajíte, jako kdybych byl příliš bezvýznamný, hloupý nebo slabý na to, abych se s nimi dokázal poprat.“ Křičím na oba. Snažím se ze sebe vykřičet všechen vztek, který ve mně rostl den za dnem od doby, kdy jsme se vrátili z arény.

„Tak to není, Peeto,“ snaží se mě uklidnit Katniss. Ale já o to nestojím, nechci, aby mě chlácholili jako malé dítě.

„Přesně tak to je!“ zařvu znovu. „Já mám taky plno lidí, na kterých mi záleží, Katniss! Rodinu i přátele ve Dvanáctém kraji. Zabijou je stejně jako tvoje blízké, jestli neodvedeme dobrou práci. Copak si po všem, čím jsme si prošli v aréně, nezasloužím slyšet pravdu?“ Nedokážu se ovládnout a přestat křičet. Hlavou se mi honí spousta věcí, které bych jí rád řekl. Nejradši bych jí vykřičel do obličeje, že je obyčejný sobec, který upřednostňuje jenom svoje zájmy. Svoji rodinu, svoje přátele a na ničem jiném jí nezáleží. Nejradši bych jí chytil za ramena a vytřásl z ní alespoň nějaké emoce. Cokoliv, co by alespoň trochu naznačovalo, že se stará i o někoho jiného, než jen o sebe.

„Vždycky jsi byl naprosto spolehlivý, Peeto. Před kamerami se prezentuješ tak chytře, že jsem to nechtěl narušovat,“ snaží se mě uchlácholit Haymitch. Já ale ještě pořád nejsem připravený jim odpustit.

„Zjevně jste mě přecenili, protože dneska jsem to vůbec nezvládl. Co se podle vás stane Routině a Mlatově rodině? Myslíte, že dostanou podíl na naší výhře? Myslíte, že jsem jim pomohl ke šťastnější budoucnosti? Mám dojem, že budou mít obrovskou kliku, pokud se dožijí večera!“ Znovu se otáčím po něčem, čím bych mrštil. Tentokrát mi pod ruku přichází stará socha. Možná, že byla vzácná, ale to mě nezajímá. Ulevuje se mi, když se předmět tříští na drobné části. Už to nemůžu unést. Oba jsou jen sobečtí pokrytci. Kdysi jsem slyšel názor, že nikdo slušný nemůže vyhrát hry. Měli pravdu. Tihle dva mají do slušnosti tak daleko, asi jako mám já do sexy blondýnky. A nejhorší z nich jsem já, protože jsem proti tomu nic neudělal a slepě jim věřil. Já jsem ten hlupák, který to měl poznat dřív a nesnažit se jim dávat další šance.

„Má pravdu, Haymitchi,“ promluví nakonec Katniss tichým hlasem. „Byla to chyba, že jsme mu to neřekli. Měli jsme to udělat už v Kapitolu.

„Už v aréně jste spolu měli domluvený nějaký systém, že ano?“ Ptám se již o něco tišším hlasem. Teď a tady chci konečně slyšet všechny odpovědi, které jsem si doteď musel skládat z drobných střípků. „Systém, ze kterého jste mě vynechali.“

„Ne. Aspoň ne oficiálně. Jenom jsem dokázala odhadnout, co Haymitch chce, abych udělala, podle toho, co mi poslal nebo neposlal,“ vysvětluje a s němou prosbou se mi dívá do očí. Musím uhnout očima, jinak bych povolil a zase přistoupil na jejich plán.

„Já jsem nikdy takovou možnost neměl, protože mně nic neposlal, dokud ses neobjevila ty,“ zvedám znovu oči od země s chladným výrazem v očích. Stále si nemůžu pomoct a mám potřebu jí něco vyčítat. Celá ta situace mi přijde úplně absurdní.

„Podívej, chlapče…,“ začíná Haymitch. Předpokládám, že se mi bude pokoušet domluvit nebo něco vysvětlit, proto ho přerušuji. Nestojím o dobře míněné rady.

„Neobtěžujte se. Já vím, že jste si musel vybrat jednoho z nás. A chtěl jsem, aby to byla ona. Ale tohle je něco jiného. Umírají tam lidé a tak to půjde dál, pokud nebudeme opravdu dobří. Všichni víme, že před kamerami jsem lepší, než Katniss. Nikdo se mnou nemusí nacvičovat, co bych měl říct. Ale musím vědět, do čeho jdu,“ uzavírám nakonec a na oba se dívám s tvrdým výrazem v očích. Od toho neustoupím, tohle je moje podmínka.

„Odteď budeš mít všechny informace,“ slibuje mi Haymitch.

„To doufám,“ ušklíbnu se a odcházím, aniž bych se obtěžoval byť jen na jednoho z nich podívat. Chvíli bloudím v chodbách, protože si přesně nepamatuji cestu ven, ale nakonec se mi daří znovu najít Cetkii a naše vizážisty.

„Kde je Haymitch a Katniss?“ ptá se Cetkie zvědavě.

„Brzy dorazí, musí ještě něco vyřešit,“ odpovídám s pokusem o upřímný úsměv. Cetkie není příliš podezřívavá, takže se mi jí daří přesvědčit. Ona je ta poslední, komu bych chtěl přidělávat starosti.

„Dobře, tak pojď, ukážu ti, kde se připravíš na večeři,“ usmívá se, pokládá mi ruku na rameno a odvádí mě do mého pokoje. Celou cestu švitoří o připravované večeři a já jí s radostí odpovídám. Pomáhá mi uvolnit se a alespoň částečně zapomenout na předešlou konverzaci.

Dávám si sprchu a nakonec se o mě opět stará můj přípravný tým. Odvedli skvělou práci, jako vždy. Nicméně jí stihli o moc dříve, než by měli, takže do večeře zbývá ještě dost času. Proto si jen sedám na postel a hraji si se svými manžetovými knoflíčky. Přemýšlím, jak se zvládnu po svém dnešním výstupu, podívat Katniss do očí. Na jednu stranu mě moc mrzí, jak jsem se k ní choval. Na druhou stranu vím, že to bylo nutné. Nemůžu pořád jen sedět v koutě a nechat ostatní, aby za mě rozhodovali. Na mysl mi ovšem neustále přichází i jiná myšlenka. Katniss a Hurikána, líbající se uprostřed lesa. Tahle skutečnost se ve mně bohužel zakořenila úplně nejhlouběji. Vlastně jsem stejný pokrytec jako ti dva dohromady. Lidé umírají a mě zajímají moje vlastní city.

Měl jsem za to, že jsem zůstal v pokoji sám, ale z ničeho nic cítím, jak se postel vedle mě trochu prohnula. Zvednu oči a střetávám se s jejími blankytně modrými. Dívá se do mých a mimořádně neuhýbá.

„Co tě trápí, Peeto?“ pokládá svojí ruku na mou a stále na mě upřeně hledí.

Jenom nepatrně pokrčím rameny, „je toho teď hodně. Netrap se tím,“ pokouším se ze sebe vyloudit úsměv.

„Víš… já vím, co tě trápí. Ale ona tě má vážně ráda, věř mi, tohle holka pozná,“ povzbudivě se na mě usměje. Nechápavě na ní zvedám oči. I ona si všimla toho, že všechno není tak, jak má být? Jestli si toho všimla Kapitolanka, v krajích to musí vědět všichni.

Najednou ze mě padá těžký kámen. Uvědomuji si, že Livie je moje spřízněná duše, před ní konečně můžu přestat spoustu věcí tajit. Jenom neznatelně vrtím hlavou, „všechno je to jen hra. Je to ruská ruleta. Nikdo si nemůže být jistý, jestli nemá ostrý náboj, když mačká spoušť.“

Odhrnuje mi rukou vlasy z čela, „ty můžeš. Ona se jen pere se všemi těmi pocity, je zmatená. Nakonec si uvědomí, co všechno v tobě má, věř mi.“ Usmívá se tak upřímně, že jí musím obejmout a dát jí pusu na tvář.

„Děkuju, Livie. Jsi úžasná,“ povytahuji koutky do úsměvu a ona ve tváři znovu červená, jako obvykle. Jenom se letmo zasměju a zvedám se.

„Jdeme, slečno?“ Usměju se a nabízím jí rámě. I celý můj přípravný tým je totiž zvaný na večeři. Proto scházíme dolů, kde čeká zatím jenom Haymitch. Tam Livii pouštím, protože na mě Haymitch kývá, abych si s ním šel promluvit. Neochotně tedy jdu stranou, abych si vyslechl nějaké jeho moudro.

„Neměl jsi na ní křičet, Peeto. Ona jednala jenom tak, jak jsem jí řekl. Jestli máš někoho vinit, budu to já.“

„Jestli se bojíte, že teď mezi námi bude ležet bariéra, tak nebude. A máte pravdu, je to hlavně vaše chyba, Haymitchi,“ zabručím a bez dalšího slova se vracím k ostatním, kteří mezitím dorazili.

Před hostinou ještě všichni uklidňují Cetkii, která prožila nepříjemný zážitek s mírotvorci, kteří jí nechtěli nechat prohlédnout si místní památky.

Nakonec se rovnáme do šiku. První jdou přípravné týmy, pak vizážisté, Haymitch s Cetkií a průvod uzavírám já s Katniss. Jakmile scházíme ze schodů, chytáme se jeden druhého za ruku. Já cítím povinnost trochu uklidnit situaci mezi námi dvěma. Samozřejmě to znamená, že opět budu nucený o krok ustoupit, ale co se dá dělat.

„Haymitch říká, že jsem na tebe neměl křičet. Že jsi jenom jednala podle jeho pokynů,“ oslovuji ji nakonec. „Je taky pravda, že ani já jsem ti v minulosti nesvěřoval úplně všechno.“ Myslím samozřejmě vyznání lásky před celým Panemem, spojení s profíky a další věci. Sice jsme v té době ještě prakticky nebyli ani přátelé, ale i tak se dá toho příkladu využít.

„Myslím, že jsem po tom rozhovoru taky roztřískala pár věcí,“ přikyvuje. Jsem rád, že jí okamžitě došlo, o čem jsem mluvil.

„Jenom vázu,“ krčím bezvýrazně rameny.

„A poranila jsem ti ruce. Už to ale nemá smysl dělat znovu, ne? Něco před sebou tajit?“ ptá se mě s nadějí v hlase. A já jí prostě nedokážu říct ne. Ona je moje největší slabost.

„Nemá,“ přikyvuji nakonec. „Takže jsi Hurikána políbila opravdu jen jednou?“ musím se nakonec zeptat. Už v sobě tu otázku nedokážu držet ani o chvíli déle.

Překvapeně na mě kouká, ale nakonec přikyvuje, „ano.“

„Patnáct. Tak vyrážíme.“ V duchu jsem totiž musel počítat rozestupy mezi námi a ostatními v naší koloně. Oba nasazujeme okouzlující úsměvy a scházíme ze schodů dolů.

Další dny turné mi splývají v jednu dlouhou zamotanou vzpomínku. Každý den je prakticky stejný. Mění se jenom lidé a krajina. V každém kraji nás čeká plné náměstí lidí, které máme přesvědčit o naší lásce. Nejsem si úplně jistý, že se nám to daří. Kartičky od Cetkie, které nosíme v ruce, jsou dost plytké a nevýrazné. Nemáme ovšem dovoleno říkat nic navíc, takže se bohužel musím spokojit s tím, co mám.

Nejvíc mě to mrzí v osmém kraji, kde musím koukat do očí rodině dívky, kterou jsem osobně zabil. Bohužel se musím přemoct a nesmím projevit tu hlubokou lítost, která mě celý den svírá v žaludku. Veškeré naše projevy lásky a zamilovanosti jsou ovšem k ničemu. Svírá mě strach, když sleduji davy skandující Katnissino jméno. Tohle je pomyslná jiskra před revolucí. Už jen to, že ji vidí, je pro ně něco jako rozbuška. Mírotvorci se snaží lid uklidnit, ale marně. Oni se staví na odpor a místo ‚Katniss‘ začínají skandovat slovo ‚reprodrozd‘. To on je díky ní teď symbolem toho všeho. Všechno začíná a končí u zlaté brože, která se jí leskne na hrudi.

Jedinou útěchou jsou pro mě noci. Jednou jsem se procházel v noci po chodbách vlaku, abych utišil svoje noční můry. U Katnissiných dveří jsem ale zaslechl nervy drásající výkřik, který mě zamrazil po celé délce páteře. Nepřemýšlím nad tím, že bych měl klepat. Místo toho vrazím do jejího kupé. Všímám si, jak se zmítá na posteli ještě v polospánku a nedokáže utéct z těch nočních můr, které jí trápí stejně jako mě.

„Katniss, Katniss,“ třesu s ní, dokud neotevře vytřeštěné oči plné strachu. Chytne se svýma rukama za moje předloktí a pokouší se rozeznat realitu od snů. „To je v pořádku, Kat,“ sedám si vedle ní na postel a tisknu jí k sobě, dokud se nepřestává třást.

„Už je dobře,“ usměju se a chystám se zvednout z postele. Prudce mě chytá za předloktí a hledí na mě s prosebným výrazem.

„Zůstaň tu se mnou, prosím. Bojím se znovu usnout,“ šeptá naléhavě. Vím přesně, jak se cítí. Proto jenom přikyvuji a lezu k ní pod přikrývky. Pevně ji objímám, přesně jako tehdy v jeskyni. Pokládá si hlavu na moje prsa a já jí hladím ve vlasech, dokud nezačne znovu zhluboka oddechovat. Vnímám její opojnou vůni jehličí a máty. Vrací mi to tolik vzpomínek na arénu. Stačí jedna jediná noc, kdy leží schoulená v mém náručí a všechno se to vrací. Všechno, co jsem se tak těžce snažil vytěsnit z hlavy i ze srdce. Úplně všechno. Něžně jí líbám do vlasů a brzy usínám i já.

Zbytek nocí se snažíme naše noční můry porazit spolu. Přitulení jeden k druhému, na společné posteli. Občas se pod rouškou noci přistihnu, že bych tak moc chtěl něco víc. Nezbývá mi ovšem víc, než tyhle pocity a myšlenky zasunout co nejhlouběji do pomyslného šuplíku a zamknout ho na klíč.

Jakmile dorážíme do Kapitolu, oběma nám je jasné, že veškeré naše snahy selhaly. Nedokázali jsme přesvědčit nikoho jiného, než Kapitolany. A to je zoufale málo.

Sedíme na dvanáctém patře, které je nám tak moc dobře známe z období Hladových her. Usazení na gauči probíráme naši současnou situaci. Tentokrát jsem konečně přítomen. Katniss a Haymitch mě nevyloučili ze svých plánů, za což jsem jim poměrně dost vděčný.

„Nezbývá nic jiného, než se vzít,“ zvedá na nás hlavu Katniss. Zoufalý pohled v jejích očích mluví za vše. Tohle je ta poslední věc, kterou by si přála. Nicméně zřejmě jediná, která by ještě mohla alespoň trochu zvrátit ty nejhorší následky.

„Jsem pro,“ přikyvuji nakonec. Nemůžu stavět svoje zájmy před zájmy Panemu, to prostě není správně. Proto musím souhlasit. „Omluvte mě, prosím,“ zamumlám nakonec a odcházím do svého pokoje. Nemůžu tu jen tak dál sedět a poslouchat, jak plánují naši svatbu, o kterou ve skutečnosti nikdo nestojí.

Sedám si ve svém pokoji na postel a snažím se vzít rozum do hrsti. Každý jiný by měl zřejmě radost, že mu dívka jeho srdce dá svou ruku. Jenže jak z toho vůbec mohu mít radost? Ona si mě ve skutečnosti vzít nechce. Jsem přesvědčený o tom, že by daleko radši padla do náručí Hurikána. Nic naplat, nemůžu se jim postavit a odmítnout tenhle sňatek. Teď už jsou v tom daleko vyšší cíle, nejde jen o moji zraněnou duši.

Z ničeho nic slyším zaklepání na dveře. „Dále,“ houknu a zvědavě sleduji kliku od dveří. Konečně se pohne a dovnitř vchází Haymitch. Na nic se neptá, jenom si sedá vedle mě na postel.

„Chápeš, proč je tohle všechno nutné, že jo?“ ujišťuje se, ale v jeho hlase cítím náznak soucitu.

„Nebojte se, Haymitchi. Já vím, co je třeba dělat. Jen… potřebuju si to všechno srovnat v hlavě, víte? Není to lehké.“

„Já vím,“ kývne Haymitch. „Ale můžeš tím zachránit spoustu životů. Kdybys to neudělal, je možné, že by náš pan prezident mohl zařídit nějakou ‚nehodu‘.“

„Už jste někdy zažil takovou nehodu?“ otáčím se na něj. Vlastně ani nevím, proč se vyptávám. I když mě neustále klame a hraje se mnou hry, svým způsobem Haymitchovi důvěřuji.

Jenom letmo přikyvuje. „Kdysi jsem něco provedl, něco podobného jako Katniss. Nenapravil jsem to, možná jsem ani nemohl. A když jsem se vrátil domů… nikdo blízký už tam na mě nečekal. Náš dům se čirou náhodou sesypal a pohřbil všechny, které jsem měl rád, pod sutinami. Rodina i někdo, koho jsem moc miloval.“ Na chvíli se odmlčí a ani já nemluvím. Vypadá to, že si uvědomuje, že řekl něco, co by neměl, protože si odkašle a zvedá se z postele. „Seženu ti na zítra prsten, uděláš to před celým Kapitolem, ano?“

Jenom přikyvuji. To mu stačí a spěšně odchází z mého kupé. Nikdy jsem si neuvědomil, že Haymitch mohl kdysi cítit to samé, co já. Jestli ho o to Kapitol připravil, chápu, že je takový, jaký je. Teď se na něj koukám v úplně jiném světle. Je to jenom muž, který přišel o všechno, na čem mu kdy záleželo. Všechno, co mu v životě zbylo, byl alkohol. To musí být smutný život. Nicméně mě to přesvědčuje o tom, že to, co se chystám udělat, je správné.

Všechno jsem si dostatečně srovnal v hlavě, a tak se už ničeho nebojím. Uprostřed přímého přenosu s Caesarem si klekám na koleno a vytahuji z kapsy prsten, který mi hned ráno donesl Haymitch.

„Katniss Everdeenová, z celého srdce tě miluji a chci, abys svůj život trávila po mém boku. Až do konce. Vezmeš si mě?“

Dívá se mi zpříma do očí, když odpovídá svoje ano. Já jí na prsteníček umisťuji prsten s kamenem a dav mezitím šílí. To už není jásot, to je řev divokých zvířat. Proto chytám Katniss za ruku a zvedám naše ruce do vzduchu. Tím vyvolám ještě větší potlesk.

Z ničeho nic, nečekán, nezván, se ze zákulisí vynoří hadí obličej prezidenta Snowa. Tiskne mou ruku a poklepává mi na rameno. V jeho obličeji nevidím jediný náznak radosti. Ten člověk snad nemá vůbec žádné city.

Sleduji, jak tiskne ruku Katniss a přibližuje se k jejímu obličeji. Vidím její tázavý pohled a nakonec prezidentovo strohé, téměř neznatelné zavrtění hlavou. Naše budoucnost nevypadá růžově…