Večer ležím na posteli ve svém kupé. Nedaří se mi usnout. Pokouším se zavřít oči, ale ty se mi stále samovolně otevírají. Nakonec to vzdávám a upírám zrak do stropu. Představuji si, jaké tohle turné vlastně bude. Budeme objíždět kraj po kraji a všude si hrát na milence pronásledované osudem. Všude budeme ukazovat svou nehynoucí lásku celému Panemu a co na tom bude úplně nejhorší? V každém z krajů budeme muset koukat do očí rodičům, jejichž děti jsme buď my sami zabili, nebo bylo naše vítězství příčinou toho, že se nemohli vrátit zpět domů. Ať tak nebo tak, ani jedna z těch představ mě nenaplňuje optimismem. 

Zvedám z postele polštář a pokládám si ho na obličej, abych se trochu izoloval od okolního světa. Na chvíli mi přichází na mysl, jaké by to bylo si ho prostě k obličeji pevně přitisknout. Brzy takovou myšlenku ovšem zaháním, protože zaslechnu přibližující se hlasy. Zdá se mi, že jeden z nich patří Katniss a druhý Haymitchovi. Chvíli se snažím potlačit nutkání zvednout se z postele a jít se podívat, ale nakonec neodolám. 

Přecházím ke dveřím a opatrně tisknu ucho na chladné dřevo. Zaslechnu jenom jedinou větu, která vypadla z Haymitchových úst: „Uvědom si, že jsi mohla dopadnout podstatně hůř." Pak už je jenom ticho. Nemusím ani moc dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že jejich konverzace se týkala mojí osoby. Mísí se ve mně dva pocity. Jeden z nich je zlost, že se o mně opět baví za mými zády. Druhý je těžko popsatelný, ale pravděpodobně v něm bude náznak vděčnosti k Haymitchovi. 

Pomalu se vracím do postele, kde se zahrabávám do pokrývek. Uvažuji nad tím, co asi ty dva mohli probírat. Nějakou dobu hloubám a dávám si dohromady souvislosti, až nakonec docházím k uspokojivému závěru, který mi dává smysl. Pravděpodobně spolu probírali všechny následky. Katniss si zřejmě stále neuvědomuje, že tohle není vlak, ze kterého se dá jen tak vystoupit. Tahle cesta nemá nikde konec. 

...lezu po stěně Rohu hojnosti. Katniss na mě z výšky křičí, abych lezl rychleji. Pokouším se, ale moje zraněná noha mi brání v rychlejším pohybu. Najednou se mi do lýtka zarývají zuby ostré jako břitva. V tu samou chvíli mě Katniss chytá za předloktí a pokouší se mě vytáhnout výš. Otáčím se a hledím do zelených očí splátkyně, které jsem já sám osobně rozřízl hrdlo. Z hrdla se mi vydere výkřik, moje noha podkluzuje a já padám dolů. V okamžiku sekundy si uvědomuji, že stále pevně držím její ruku a už je pozdě jí pustit. Oba padáme do spárů krvelačné smečky mutů...

Probouzím se celý zalitý potem. Ještě teď vidím celou tu scenérii, jako kdybych jí opravdu prožil. Srdce mi buší jako splašené a já ho nedokážu uklidnit. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jsem v bezpečí svého kupé. Nic mi nehrozí a Katniss je taky v pořádku. Ta myšlenka mně trochu uklidňuje a já si opírám čelo o kolena. Dýchám zhluboka, abych uklidnil splašené srdce. Nakonec se mi to daří. Až do rána už ovšem nezamhouřím oči. Mám strach je zavřít, aby zase nepřišla noční můra. Trápí mě neustále už od doby, kdy jsem se vrátil z arény. Nikdy neodchází. Jsou tu se mnou každou noc jako věrná milenka. 

Brzy ráno vylézám z postele, oblíkám si pohodlné oblečení a odcházím na snídani. Ještě tam nikdo není a já vlastně ani netoužím po tom, abych se tu s někým potkal. Beru si tedy do ruky šálek horké čokolády a do druhé ruky dvě housky. Potom se vracím zpátky do pokoje, protože nemám chuť se s někým hned po ránu vybavovat. 

V posteli jsem až do deseti, kdy ke mně doráží můj přípravný tým a dodělávají poslední úpravy, které nestihli včera. Čeká mě pouze patlání vodičky proti růstu vousů, mytí vlasů a jejich poslední česání a foukání. Stíhají to tak rychle, že před obědem už sedím v jídelně a čekám na zbytek týmu. Jako první samozřejmě doráží Cetkie.

"Páni, vy už jste skončili? Takhle brzy?" překvapeně vypískne a posadí se vedle mě. "Už jsme skoro v Jedenáctém kraji. Tady to samozřejmě nebude tak okázalé, ale počkej na První a Druhý kraj a pak na Kapitol. Obrovské bankety, prohýbající se stoly plné jídla," vzdychne zasněně. Ve skutečnosti mě vůbec nezajímá, co se kde bude dít, ale nadšeně přikyvuji, abych jí neurazil. Asi za čtvrt hodiny mě naštěstí zachraňují Portia s Cinnou, kteří se připojují k obědu a jako poslední dva opozdilci doráží Katniss a Haymitch, který je ve značně podroušeném stavu. 

Katniss během oběda vůbec nemluví, ani když se jí Cinna nebo Cetkie pokouší zapojit do rozhovoru. Haymitch si jenom uzobává ze svojí koblihy. Zřejmě má po včerejšku pořádnou kocovinu. Zrovna si nesu lžičku s polévkou k ústům, když vlak s drknutím zastaví a já se celý pobryndám. Během pár okamžikům k nám přicupitá vlaková obsluha s oznámením, že máme poruchu a minimálně hodinu nebudeme schopní pokračovat dál. 

"Ale to snad ne," spráskne ruce Cetkie a vytahuje harmonogram. "To znamená, že se zpozdí naše cesta po Jedenáctém kraji. Budeme muset posunout oslavu o něco později a celé turné budeme mít skluz. Jestli se nedostavíme včas na banket v Kapitolu, bude to strašná ostuda. To si mě pak budou pamatovat jako moderátorku, která nedokázala nic zařídit," vytřeští vyděšeně oči. Nadechnu se, abych ze sebe dostal pár uklidňujících slov, ale přerušuje mě Katniss a její slova rozhodně nejsou uklidňující.

„Všem je to fuk, Cetkie!“ oboří se na ní Katniss. Všichni obracíme pozornost na ní a nechápavě si jí prohlížíme.  „Co koukáte? Vždyť je to pravda!“ rozhodí vztekle rukama, když ani u jednoho z nás nenajde zastání. Odhazuje ubrousek na stůl a s dupáním mizí od stolu. Během chvilky se rozezní siréna. Cetkie vysvětluje, že to znamená, že Katniss otevřela dveře od vlaku.

Jenom zavrtím hlavou a taky se zvedám. Nesnesu už tohle ani minutu. Její chování mě už opravdu unavuje. Nevadí mi ani tolik ta skutečnost, že ke mně nechová stejné city, jako já k ní. Vadí mi, že i přes to všechno se ke mně nedokáže chovat normálně. Připadám si, jako kdybych ublížil já jí.

Vyskakuji z vlaku a vlasy mi profoukne lehký vánek. Překvapuje mě, že ačkoliv u nás ve Dvanáctém kraji leží sněhová peřina, tady fouká příjemný teplý vánek. Všímám si jejích zad, které postupují stále dál podél vlakové soupravy. Přidám do kroku, abych jí dohonil. Než k ní ovšem stihnu dorazit, sedá si na zem a upírá zrak kamsi do dálky.

„Nemám náladu na přednášku,“ zabručí, když dorazím téměř k ní. Je mi jasné, že předpokládá, že za ní vyrazil buď Haymitch nebo možná Cetkie.

„Vynasnažím se být stručný,“ odpovídám a sedám si vedle ní.

„Myslela jsem, že je to Haymitch,“ zamumlá vyhýbavě.

„Ne, ten ještě pořád bojuje s koblihou,“ odpovídám a pokouším se trochu srovnat svou umělou nohu. Při sezení na zemi se s ní občas trápím, protože jí jen tak nedokážu zasunout pod sebe a sednout si tak do tureckého sedu. „Máš špatný den, co?“ ptám se jí nakonec a obracím na ni hlavu.

„To nic není,“ pokrčí rameny. Vypadá to, že vůbec nemá zájem se mnou komunikovat. Ale já už to tentokrát musím rozseknout. Nechci takhle žít. Už ne. Nemůžu na ní zaútočit, to mi nepřísluší a hlavně bych to tím akorát zhoršil. Musím říct to, co chce ona slyšet. Zhluboka se nadechuji, abych to ze sebe mohl dostat, co nejrychleji.

„Podívej, Katniss, chci si s tebou promluvit o tom, jak jsem se choval ve vlaku. Myslím při minulé jízdě. Když jsme se vraceli z Kapitolu. Věděl jsem, že máš něco s Hurikánem. Žárlil jsem na něj, ještě než jsme se oficiálně setkali. A nebylo fér, abych ti dával za vinu, co se stalo v aréně. Omlouvám se,“ zakončuji. Ne všechno, co jsem teď řekl, jsem myslel úplně vážně. Myslím si, že chyba leží na obou stranách. Na mojí možná o něco víc, ale přesto si nemyslím, že ona je bez viny.

Chvíli na mě jenom překvapeně kouká. Pak se nadechuje a nakonec se omlouvá taky. Nevím, jestli ze slušnosti, nebo si opravdu uvědomuje, že část jejího chování taky nebyla zrovna obdivuhodná.

„Ty se za nic omlouvat nemusíš. Jenom jsi nás držela naživu. Ale já už nechci, abychom takhle pokračovali dál. Ve skutečnosti si nevšímali jeden druhého a s kamerou v zádech se hned káceli do sněhu. Takže mě napadlo, že bych se přestal chovat tak…, však víš, ublíženě, mohli bychom zkusit být aspoň přátelé.“ Dívám se na ni s nadějí v očích. Vím jistě, že jedině tenhle krok z mojí strany může alespoň trochu snížit napětí, které mezi námi panuje. Jsem ochotný ustoupit jen proto, abych jí úplně neztratil.

„Dobře,“ přikyvuje nakonec a dokonce se i letmo pousměje. Mimoděk mi také vyletují koutky do úsměvu.

„Takže co se děje?“ ptám se dobrosrdečně. Vidím, že jí něco trápí a nerad jí vidím smutnou. Nedočkám se odpovědi. Katniss jenom zarytě zírá na betonový chodník pod svýma nohama a rukou škube trsy trávy, které z něj vyrůstají.

Nakonec přestanu čekat a zkouším to jinak. „Začneme s něčím jednodušším. Není zvláštní, že vím, že bys riskovala svůj život, abys zachránila ten můj…, ale nevím, jaká je tvoje nejoblíbenější barva?“ Vážně je to zvláštní. Znám tlukot jejího srdce, chuť jejích rtů i její největší obavy, ale neznám věci, které bych považoval za samozřejmost.

Konečně vidím její upřímný úsměv. Ten mi tak moc chyběl po celou tu dobu ve Dvanáctém kraji. „Zelená. Co tvoje?“

„Oranžová,“ odpovídám s úsměvem.

„Oranžová? Jako Cetkiina paruka?“ vykulí oči v nehraném údivu. Musím se zasmát. Přiznávám, že barva na Cetkiině paruce má k mojí oblíbené barvě dost daleko. Je zářivá a skoro vypaluje oči.

„Trochu tlumenější,“ vysvětluji. „Spíš jako… západ slunce.“ Usmívám se a sleduji výraz v její tváři, když se zamýšlí a snaží se představit si západ slunce. Je úžasné být zase blízko ní bez nepříjemného ticha nebo vyhýbavých pohledů. Opravdu si to užívám.

„Všichni se rozplývají nad tvými obrazy. Mrzí mě, že jsem je ještě neviděla,“ říká nakonec a obrací konečně hlavu zase na mě. Jsem rád, že kapitolské služebnictvo velkou část mých obrazů naložilo s námi. Je to totiž představováno jako moje umění, takže se mnou cestují na turné.

„Mám jich plný vagon. Tak pojď,“ zvedám se ze země a nakonec jí váhavě i podávám ruku. Na rozdíl ode mě ona nezaváhá. Okamžitě mě chytá za ruku a proplétá naše prsty. Nutí mě to úsměvu. Tak dlouho jsem necítil její dlaň ve své ruce bez toho, aby na nás mířily kamery, že už jsem skoro zapomněl, jaký je to pocit.

Vracíme se zpátky do vlaku ruku v ruce. Na schodech se Katniss zaráží. „Nejdřív se musím jít omluvit Cetkii.“

„Neboj se přehánět,“ radím jí. Je mi úplně jasné, že Cetkii to muselo opravdu urazit. Možná tohle sprosté chování dokonce i oplakala. Pouštím její ruku a oba vyrážíme do jídelny. Já se pouze opřu o stůl mezitím, co se Katniss omlouvá. Cetkie naštěstí přijímá omluvu a její následná lekce mravů není ani příliš dlouhá.

Nakonec konečně odcházíme a já Katniss vedu do vagónu, kam umístili moje kresby. Vcházíme do něj a já si všímám, že obrazy jsou uspořádané tak, aby na každý bylo vidět. Zřejmě je sem občas někdo chodí obdivovat, nebo já nevím.

Na dlouhou dobu umlká a pouze se rozhlíží kolem sebe po všech těch obrazech. Na některých setrvává očima déle, než na jiných. Ale tvář se jí plní směsicí pocitů, které nedokážu tak úplně zařadit. „Tak co?“ musím se nakonec zeptat, když už je její mlčení nesnesitelné.

„Nenávidím je,“ zašeptá. Vím, jak to myslí. Všechno to až moc připomíná arénu. I já si teď připadám, jako kdybych tam byl zpátky a všem těch věcem znovu čelil. „Pořád se snažím na arénu zapomenout a ty jsi ji tady zase oživil. Jak si tohle všechno tak přesně pamatuješ?“

„Vidím to každou noc,“ odpovídám bez váhání. V jejím výraze vidím, že na tom není jinak. Každého z nás dohání hry v té nejtemnější části dne, i když se na ně přes den snažíme zapomenout a vytěsnit je z mysli. V noci svoji mysl ovládat nedokážeme, a tak se noční běsy tiše přikradou a až do ranního kuropění neodejdou.

„Já taky. Pomáhá ti to? Když je maluješ?“

„Nevím,“ přiznávám. „Myslím, že se večer trochu míň bojím usnout, nebo si to aspoň namlouvám. Ale pořád se mi vracejí.“

„Možná nikdy neodejdou. Jako Haymitchovy běsy.“

„Ano. Jenže je pro mě lepší, když se budu budit v ruce se štětcem, než s nožem.“ Nerad bych byl jednou nebezpečný svému okolí, jako Haymitch někdy je. Znovu přelétnu pohledem všechny ty obrazy. „Opravdu je nenávidíš?“

„Ano,“ přikyvuje. „Ale jsou vynikající. Vážně.“ Obrací se na mě a já nakonec pochopím, že pro dnešní den bylo mých obrazů už dost.

„Chceš se podívat na plody mého talentu? Cinna odvedl skvělou práci.“ Katniss si bohužel svůj vlastní talent nenašla. A představovat jí jako výbornou lovkyni by nebyla úplně nejlepší. Proto pro ni Cinna navrhuje šaty a ona jeho dílo vydává za své. Přiznávám, že právě teď se mi dvakrát koukat na oblečení nechce.

„Později,“ zasměju se upřímně. „Tak pojď, už jsme skoro v Jedenáctém kraji. Podíváme se na něj,“ říkám, když se vlak konečně znovu dává do pohybu. Závada už byla zřejmě napravena a my jsme jen kousek před dnešním cílem cesty.

Jdeme do posledního vozu soupravy. Tady se totiž dají zadní okna vytáhnout do stropu a my si tak můžeme užívat čerstvého vzduchu a parádního výhledu. Usedáme na gauč a rozhlížíme se po krajině, která je úplně jiná, než ve Dvanáctém kraji. Tady projíždíme loukami a pastvinami s pasoucími se zvířaty. Najednou se před námi objevuje obrovský plot. Musí mít nejméně deset metrů na výšku a na jejím vrcholu je zapletený ostnatý drát. Dole jsou těžké kovové pláty a všude po délce plotu jsou rozestavěné strážní věže. „To je něco jiného, než u nás,“ poznamenávám fascinovaně. Katniss ani neodpovídá, protože na celou tu scenérií kouká s otevřenou pusou.

Projíždíme kolem polí, na kterých pracují muži, ženy i děti, které před sluncem chrání pouze slaměné klobouky. Dlouhé lány polí střídají obrovské ovocné sady. Všechno je tu to obrovské. „Kolik lidí myslíš, že tu žije?“ ptám se Katniss. Ta jenom pokrčí rameny. Zřejmě ani ona si nedokáže představit obrovskou rozlohu tohoto kraje.

Brzy nás tu nachází Cetkie. „Už je čas,“ zatleská vesele. „Měli byste se jít převléct, brzy budeme na místě.“ Ani jeden z nás nic nenamítá. Odcházíme do našich kupé, kde na nás přípravný tým dokončí poslední zbytky úprav. Strojí mě do obleku a oranžové košile.

Nakonec nás nahánějí do jídelny, kde nás Cetkie naposled seznamuje s dnešním programem. Ve skutečnosti moc neposlouchám, co nám povídá. Je mi to úplně jedno. Jediné, co je mi jasné je to, že budeme stát někde uprostřed náměstí a svrchu shlížet na rodiny padlých splátců. Jak neodolatelné. V duchu se jen sám pro sebe ušklíbnu.

Vlak konečně zastavuje a my vycházíme na nádraží. Nečeká nás tu žádný uvítací výbor. Je tu jen skupinka osmi mírotvorců, kteří nás odvedou do zadní části nějakého obrněného vozu. „Člověk by si myslel, že jsme zločinci,“ odfrkne si Cetkie nespokojeně. Pro ni musí být tohle chování vrcholem hrubosti, protože ani mě tohle nepřipadá úplně vhodné.

Jedeme jenom pár minut. Pak nás opět vyženou ven z vozu a hned nás zase zaženou do soudní budovy. Připadá mi, že tahle budova je po většinu času nepoužívaná. Ve vzduchu se tu vznáší pach zatuchlosti. Někde z dálky zavání i příjemná vůně hostiny, ale v kombinaci s plísní není o co stát.

Na oblek mi připínají mikrofon a já slyším z náměstí před budovou vyhrávat hymnu Panemu. Nenávidím ty tóny. Během toho krátkého pobytu v Kapitolu jsem jí slyšel tolikrát, že už se mi z ní dělá zle. Nedávám ovšem vůbec nic najevo a beru Katniss za levou ruku. Povzbudivě jí stisknu, aby věděla, že na mě se může vždycky spolehnout. Konečně se začínají otevírat masivní dřevěné dveře, kterými se zřejmě vychází na náměstí.

„Široce se usmívejte,“ dloubá do nás zezadu Cetkie a já nasazuji přívětivý úsměv. Zvenčí se ozývá hlasitý potlesk, když vstupujeme na provizorní pódium postavené jenom kvůli naší návštěvě. Náměstí je plné lidí, ale i tak to musí být jen zlomek obyvatel Jedenáctého kraje. Nevidím v jejích tvářích žádnou radost, že nás vidí. Jenom slušnost jim nedovoluje, aby po nás začali plivat. Nemám jím to za zlé. Nemají k nám vůbec žádný vztah. Jsme pro ně pouze další splátci, kteří porazili jejich krajany ve hrách.

Kousek od nás vidím rodiny padlých splátců. Na Mlatově straně stojí pouze stará žena, která má záda ohnutá téměř do devadesáti stupňů a vysoká svalnatá dívka, která zřejmě bude jeho sestra. Na rozdíl od toho Routina strana je plná jejích sourozenců. Vidím zničené výrazy jejích rodičů a pět dalších sourozenců. Všichni jsou mladší, než ona. Zaplavuje mě vlna úzkosti, když si uvědomuji, že je dost dobře možné, že Routa nebyla jediná z rodiny, která zemřela v Hladových hrách. Šance že v příštích letech vylosují i některého z jejích sourozenců, je poměrně vysoká.

Potlesk utichá a starosta nám předčítá projev na naši počest. Pokouším se na tváři udržet přívětivý úsměv a překvapivě se mi to i daří. Projev, který po nás připravila Cetkie je dlouhý a nudný, nicméně jsem se ho brzy naučil nazpaměť a teď ho jenom odříkávám. Stejně tak i Katniss. Všechno to působí podivně strnule, takže nakonec přistupuji o něco blíž. Cítím povinnost vůči splátcům, abych řekl něco na jejich počest.

Svoje pomocné kartičky strkám do kapsy a obracím se k prostému lidu Jedenáctého kraje. „Děkuji všem obyvatelům Jedenáctého kraje a především rodinám Mlata a Routy.“ Obracím se už jen k dvěma nešťastným rodinám, stojícím pode mnou. Najednou pro mě existují pouze oni a nikdo jiný. „Oba dva byli neuvěřitelní bojovníci. Jak bychom jinak vysvětlili to, že se oba dostali do poslední osmičky přeživších. Děkuji Routě za to, že se v aréně postarala o Katniss, i když nemusela. Děkuji jí za to, že jí pomohla, když byla zhroucená po účincích sršáního jedu a že jí poskytovala pocit domova a bezpečí. A děkuji Mlatovi, který mohl Katniss zabít jedinou ranou, ale přesto se jí rozhodl nechat jít. Nemusel to udělat, ale udělal to, protože to byl čestný člověk se srdcem na pravém místě,“ zachycuji z davu letmý úsměv Mlatovy babičky. „Kdyby jak jeden, tak druhý, nezachránili Katniss život, nestál bych tu ani já. Děkuji jim za naše životy. Tenhle dluh nemůžeme nikdy dostatečně splatit.“ Zhluboka se nadechuji a nakonec se odhodlávám k dalšímu činu. „V žádném případě tím nemůžeme nahradit vaši ztrátu, ale jako symbol našich díků bychom byli rádi, kdyby rodiny splátců z Jedenáctého kraje obdržely každoročně až do naší smrti jeden měsíční příděl z našich výher.“

Z davu se okamžitě ozve zašumění a šeptání obyvatel. Tohle ještě nikdo nikdy neudělal. Já to ovšem musel udělat. Náš dluh vůči těm dvěma byl větší, než ke komukoliv jiného. Jen díky nim teď stojíme na tomhle pódiu. Zachycuji pohled Katniss a jenom letmo se na ní pousměji. V mém výrazu musí být znát smutek, který mě právě teď sžírá. Mrzí mě, že pro ně nemůžeme udělat nic navíc, jenom tohle. Ona ke mně přechází, stoupá si na špičky a líbá mě na rty. S úsměvem se zase odtáhne a já vidím, že to byl polibek vděčnosti.

Přechází k nám starosta a předává nám jakousi plaketu. Je obrovská, ale mě vůbec nezajímá, co na ní stojí. Už bych chtěl být pryč od pohledu všech těch lidí. Vzbuzují ve mně jenom vlny provinilých pocitů. Starosta se s námi již loučí a mírotvorci se nás chystají odvézt zpátky do soudní budovy.

„Počkejte!“ vyhrkne Katniss z ničeho nic a přechází blíž k davu. K hrudníku si tiskne plaketu, jako kdyby to byl nejlepší dar, který kdy obdržela. „Počkejte, prosím,“ šeptne ještě jednou a zahledí se na rodiny padlých. Celé náměstí ztichne a vyčkává.

„S Mlatem jsem mluvila jen jednou a akorát tak dlouho, aby mě ušetřil. Neznala jsem ho, ale vždycky jsem ho respektovala. Pro jeho sílu. Oceňovala jsem, že hrál hry výhradně podle svých vlastních pravidel. Profíci ho od začátku chtěli vzít do týmu, ale on to odmítl. A za to jsem si ho vážila.“ Potom se obrací na Routinu rodinu. „Mám ale pocit, že jsem znala Routu, a ta se mnou zůstane navždy. Vidím ji ve všech krásných věcech kolem sebe. Vidím ji ve žlutých květech, které rostou na louce u mého domu. Vidím ji v reprodrozdech, kteří zpívají ve větvích. Ale nejvíc ze všeho ji vidím ve své sestře Prim.“

Na chvíli se odmlčí, ale mě hrudník stahuje nečekaný smutek a zároveň hrdost na Katniss. Ona dokázala něco, v co nikdy nevěřila, dokázala se postavit davu a promluvit jako skutečný řečník. Pohnula celým Jedenáctým krajem i mnou. „Děkuji vám za vaše děti. A děkuji vám za váš chléb.“ Odmlčí se a dav stále mlčí. Z ničeho nic se ozývá Routina melodie, kterou jsem slyšel při rekapitulaci her. Zahvízdal jí nějaký stařík z davu. Z ničeho nic se všichni obyvatelé sjednotí a pokládají si tři prostřední prsty levé ruky ke rtům a zvedají je do vzduchu.

Lehce vyděšeně se rozhlédnu kolem. Je to od Jedenáctého kraje úžasné, ale dost nebezpečné gesto. Tohle se nebude Kapitolu líbit o nic víc, než ty bobule. Revoluční myšlení lidí začíná nabývat na síle a to nevěstí nic dobrého. Starosta nám ještě jednou děkuje a já nakonec chytám Katniss a odvádím jí pryč. Nedávám na sobě nic znát, nechci jí ještě víc rozrušit. „Není ti dobře?“ ptám se jí. Je celá pobledlá.

„Jenom mám trochu závrať. To světlo bylo moc ostré,“ zamumlá a sklání oči k mým rukám, ve které třímám květiny, kterými nás obdarovali. „Zapomněla jsem tam kytky.“

„Dojdu pro ně,“ nabízím se.

„Já to zvládnu,“ odpovídá a odchází zpět na pódium. Za okamžik protne ticho ostrý zvuk výstřelu.