Boty mi rytmicky dopadají a zase se zvedají z písku. V hlavě mi pořád zní ten děsivý výkřik plný bolesti, který nás vytrhl z práce na mapě. Znal jsem ten hlas až příliš dobře. Byl to Primin hlas. Hlas toho malého děvčátka, které na Katniss čeká ve Dvanáctém kraji. Teď je ovšem úplné ticho. Neslyším zpěv ptáků, šustění listí ani žádný křik. Chci se pouze co nejrychleji dostat ke Katniss. Netuším, co se mohlo stát, ale bojím se o ni.

Blížíme se k okraji džungle, když v tom jak já, tak Johanna, narážíme do neviditelné zábrany. Dostávám ránu přímo do čela. Tvrdě dopadám na zadek do písku a hlavou se mi rozlévá šílená bolest. Johanna na tom není o nic lépe. I ona narazila do průhledné stěny, nicméně se jí podařilo zůstat na nohou.

Nedávám se odradit a okamžitě pátrám rukama před sebou a pokouším se nahmatat tu bariéru, která nás oddělila od džungle. Moje dlaně tlačí na látku podobnou sklu. Je chladná a moje ruce po jejím povrchu kloužou dolů. Klepu na ní, ale neozývá se vůbec žádný zvuk. Ta skutečnost mě ale vůbec nezajímá. Pokouším se pěstmi bušit do zdi, která mě odděluje od Katniss. Nevidím ji, nevím, co se stalo a nemohu se k ní dostat. Celou moji bytost pohlcuje zoufalství a pomalu se potácím na hraně hysterie.

"Katniss," křičím ze všech sil a buším co nejsilněji do bariéry. Není mi to nic platné, nedokážu se dostat skrz.

Johanna mě bere za ramena a otáčí si mě celého na sebe. Prudce se mnou zatřese, až mě opět zaplavuje vlna bolest z poraněné hlavy. "Prober se proboha. Je to jen zeď. Určitě je to další z pastí. Museli jsme natrefit na špatnou výseč. Nemůžeme nic dělat. Budeme čekat," upřeně hledí do mých očí a pokouší se mě uklidnit. Sleduji odlesk slunce v jejích oříškových duhovkách a pomalu se začínám uklidňovat. Pohled, který je obvykle plný nenávisti a pochybností, je teď mírný a laskavý. Pomalu povytahuji koutky úst v náznaku úsměvu a pouze letmo přikyvuji hlavou. Má pravdu. Není jiná možnost, než čekat.

Stojíme těsně u průhledné stěny a upíráme zraky do neprostupného porostu džungle. Brzy se k nám připojuje i Diod. V duchu počítám každou sekundu a tím si ověřuji, kolik času už uplynulo od doby, kdy nám ti dva zmizeli z dohledu.

Potom konečně zahlédnu pohyb. První se z porostu vyřítí Katniss a hned za ní v těsném závěsu Finnick. Běží sprintem, aby byli pryč z toho pekla, které si právě prožívají. Ačkoliv nikdo z nás na pláži netuší, o co jde.

„Katniss," křičím ze všech sil a pokouším se co nejvíce artikulovat. Nevím, třeba mě uvnitř slyší. Nebo může alespoň odezírat. „Stůj, je tu bariéra," řvu dál a klepu na ni rukama, abych jí o tom přesvědčil. Marně. Jeden jak druhý prudce naráží do stěny. Katniss si pohmoždí rameno a Finnickovi se spouští rudá krev z nosu.

Jenom nešťastně vrtím hlavou a sleduji její zmatený pohled. Zároveň je ovšem v jejích očích ještě něco dalšího. Děs a zoufalství. To mě nutí vyndat z opasku nůž a znovu se pokusit prorazit tu stěnu, která mě od ní odděluje. Nevydrží ani Johanna a i ona se pokouší svou sekyrou přispět k mým pokusům. Opět marně.

Spouštím ruku s nožem a uklízím ho zpět za opasek. Pokládám jednu ze svých dlaní na povrch stěny. Katniss z druhé strany činí totéž. Nebýt té bariéry, naše dlaně se spojí a pomohou nám zvládnout všechna příkoří společně. Mě teď ovšem nezbývá nic jiného, než čekat. Vpíjím se svýma očima do jejích a pokouším se jí dodat sílu. „Všechno bude v pořádku, Katniss," šeptám tiše, tak aby mě neslyšel nikdo kolem. Vím, že netuší, co říkám, ale zároveň visí očima na mých rtech. „Vrátíme se společně domů, Kat. Za našimi rodinami. Nic na světě už nás nerozdělí, rozumíš? Nikdy!"

Z ničeho nic se začínají po okolních stromech slétat drobní černí ptáčci a jejich zobáčky se stále otevírají a zavírají s děsivou pravidelností. Netuším, co z nich vychází, ale nebude to nic pěkného. Finnick se okamžitě hroutí k zemi a stáčí se do klubíčka. Dlaně si tiskne na uši a pevně zavírá oči. Katniss na rozdíl od něj odolává déle a zvedá luk. Pár minut střílí po okolních stromech, než i ona vzdává svůj marný boj s tvůrci.

„Katniss," šeptám tiše a i já si dřepám níž k zemi. Dlaně stále přitisknuté na stěnu. Ona už ale nevnímá ani moji přítomnost. Tiskne si dlaně k uším a zdá se mi, jako kdyby se svými slovy nebo možná křikem pokoušela přerušit ptačí chorál. Oči se mi zalévají slzami. Ta bezmoc, to zoufalství. Je tak moc blízko a přesto daleko. Ona trpí a já s tím nemůžu nic dělat. Jenom čekat.

Po době, která mi připadá jako věčnost, uplyne těch dlouhých šedesát minut a a pasti se posouvají do další výseče arény. Odpor pod mýma rukama povoluje a já mohu konečně sevřít Katniss v náručí. Je bezvládná a její tělo se celé třese. Zvedám ji do náruče a odnáším z té děsivé džungle. Stále má pevně zavřené oči a dlaně si tiskne na uši. Její tělo je napjaté jako její luk a já nevím, jak jí pomoct.

Sedám si s ní do písku a konejšivě jí kolébám ve svém klíně. Skláním svoje rty k jejím uším. „Všechno je v pořádku, Kat. Jsem tu s tebou a už tě neopustím," šeptám něžně, i když nevím, jestli mě přes přikryté uši slyší. Trvá notnou chvíli, než konečně spouští ruce dolů a tělo se jí začíná pomalu uvolňovat.

„Už je to v pořádku, Katniss," zopakuji znovu do jejího ucha.

„Tys je neslyšel," odpovídá plačtivě a zarývá svoje prsty do mých paží.

„Slyšel jsem Prim, hned na začátku. Ale to nebyla ona. Byl to reprozob," odpovídám a stále ji chlácholivě pohupuji v náručí. „Tvůrci her chtějí, abyste si mysleli právě tohle. Stejně jako jsme uvažovali, jestli vloni tomu mutantovi dali Třpytčiny oči. Jenže to nebyly její oči, a tohle nebyl Primin hlas. Nebo pokud byl, vzali ho z nějakého rozhovoru a zkreslili zvuk," vysvětluji a pokouším se jí o tom přesvědčit. Výraz v jejím obličeji mi napovídá, že to nebude tak jednoduché.

„Ne mučili ji," odpovídá umíněně. „Určitě je mrtvá."

„Katniss, Prim není mrtvá. Jak by jí mohli zabít? Zbývá nás tu posledních osm. A co se stane pak?" ptám se jí a chci, aby se nad tou skutečností zamyslela. Nemůže jenom slepě věřit Kapitolu jejich hry, které pro nás připravili. Chtějí nás zlomit, jakýmkoliv způsobem to půjde. A u Katniss se jim to teď povedlo.

„Ještě sedm z nás zahyne," odpovídá zoufale a nechápavě upírá svoje uslzené oči někam na můj hrudník.

„Myslím doma. Co se stane, když ve hrách zbývá posledních osm splátců?" Pokládám něžně svoje prsty pro její bradu a zvedám ji výš, aby musela spojit svůj pohled s mým. „Co se stane, když je v aréně posledních osm splátců?" ptám se znovu. Nenechám jí být, dokud si neuvědomí, co je to za hloupost.

„Posledních osm?" opakuje pomalu a je vidět, že konečně začíná přemýšlet. „Dělají rozhovory s rodinou a přáteli," vydechuje nakonec.

„Správně," přikyvuji trpělivě. „Dělají rozhovory s rodinou a přáteli. A mohou je udělat, pokud všechny zabijí?"

„Ne?" ptá se nejistě a mně se konečně ulevuje. Pomalu jí to dochází a i poslední zbytky napětí v jejím těle mizí.

„Ne. Takhle víme, že je Prim naživu. S tou by přece dělali rozhovor jako první, ne?" uklidňuji ji dál, aby se znovu neztratila v pochybnostech.

„Opravdu tomu věříš?" šeptá a upírá svoje šedé oči do mých s nadějí.

„Opravdu," přikyvuji a utichám. Všechno si pomalu urovnává v hlavě a jenom letmo kývá hlavou. Všímám si, že Finnick mě poslouchal také. Má rozšířené zorničky a oči upírá na moje rty.

„Věříš tomu Finnicku?" obrací se na něj Katniss a čeká na reakci.

„Může to být pravda. Já nevím. Mohou udělat něco takového Diode? Vzít normální hlas a změnit ho..." obrací se Finnick na Dioda a s ním i já s Katniss. Nemám strach, že by mně Diod potopil. I kdyby to nebyla pravda, nepopře to.

„No jistě. Není to nijak těžké Finnicku. U nás se děti učí něcopodobného ve škole," odpovídá Diod s klidem a já vím, že nelže. Prohlašuje to s naprostým klidem, jako kdyby šlo o samozřejmost, a překvapuje ho, že o tom nikdo jiný neví.

„Jistěže má Peeta pravdu. Celá země přece zbožňuje Katnissinu sestru. Kdyby jí opravdu takhle zabili, určitě by měli na krku povstání," přidává se k přesvědčování i Johanna. „A to by přece nechtěli." Na tváři se jí objevuje podivný úšklebek, ve kterém je znát nenávist. Nenávist je to, co zaplavuje celou její bytost. Obrací hlavu k obloze a křičí ze všech sil: „Povstání v celé zemi? To by stoprocentně nechtěli!"

Všichni na ní zíráme téměř s otevřenou pusou. Jsem si jistý, že tohle se do vysílání nedostane. Není to ovšem vzkaz pro celý Panem, ale tenhle vzkaz putuje přímo k těm nejvyšším. Přímo do Snowovy pracovny, kde právě teď zřejmě zmizel prezidentovi úsměv z tváře. Obdivuji její odvahu, tohle by si jen tak někdo nedovolil. Ona ovšem jenom přimhouří oči, zvedá pár ulit a vydává se směrem do džungle. „Jdu pro vodu," houkne bezvýrazně a pokračuje v chůzi.

Prochází kolem nás, když v tom vystřeluje Katnissina ruka a chytá Johannu za zápěstí. „Nechoď tam. Ti ptáci..." vyhrkne Katniss zoufale. Teprve teď mi dochází, jak strašné to muselo být. Co kdybych tam byl já a poslouchal křik svojí rodiny? Delly? A stoprocentně i křik Katniss. Stále a stále dokola. Bez vědomí, co je skutečnost a co ne. Nepatrně se při té představě otřesu.

„Mně ublížit nemůžou. Já nejsem jako vy ostatní. Nezbývá mi nikdo, koho bych milovala," odpovídá Johanna trochu nakvašeně a vytrhuje ruku z Katnissina sevření.

Brzy se vrací s vodou, kterou nám podává a potom odchází zpět do džungle sesbírat šípy, které Katniss vystřílela po reprozobech. Diod mezitím zkoumá cívku s drátem, jako kdyby ji viděl poprvé a Finnick? Ten odchází k vodě. Jenom ta mu poskytuje tolik potřebnou útěchu. Kousek domova přímo v aréně.

„Koho použili proti Finnickovi?" ptám se po delší chvíli ticha Katniss, která ještě stále zůstává v mém náručí.

„Nějakou Annie," odpovídá tiše.

„To bude určitě Annie Crestová," přikyvuji a vzpomínám si na tu křičící slečnu, za kterou se přihlásila Mags. Je trochu blázen, ale i z ní to udělali hry. Stejně jako z nás ostatních.

„Kdo to je?" ptá se Katniss zvědavě a já si uvědomuji, že ona neviděla tolik ročníků her jako já během příprav na Čtvrtohry.

„Annie Crestová byla ta dívka, za kterou se nabídla Mags jako dobrovolnice. Vyhrála zhruba před pěti lety," vysvětluji trpělivě.

„Na tenhle ročník si moc nevzpomínám. To byly ty hry se zemětřesením?" obrací na mě zvědavě oči.

„Jo," přikyvuji. „Annie je ta dívka, která se pomátla, když její společník z kraje přišel o hlavu. Potom utekla a schovala se. Zemětřesení protrhlo přehradu a většinu arény zatopila voda. Vyhrála, protože uměla nejlíp plavat," převyprávím v rychlosti ročník jejích her. Tohle ještě trochu mění můj pohled na Finnicka. Vždy mi přišel jako fajn člověk, ale tohle moje mínění o něm posunulo ještě na vyšší úroveň. Mohl mít jakoukoliv ženu chtěl, ale on si vybral duševně nevyrovnanou Annie.

„Uzdravila se pak? Myslím duševně," ptá se Katniss.

„Nevím. Nevzpomínám si, že bych ji viděl na nějakých dalších hrách. Při letošní sklizni ale nevypadala moc vyrovnaně," krčím rameny a mezi námi opět zavládne ticho. Ale ne nepříjemné ticho. Je spíš uklidňující. Tisknu svůj obličej do jejích vlasů a vdechuji jejich vůni. Chci si užívat každý takový okamžik, protože brzy už bude konec.

Náš okamžik přerušuje až výstřel z děla. Ten nás donutí zvednout se ze země a vrátit se do reality. Shlukujeme se na pláži a sledujeme, jak vznášedlo z jedné části džungle vytahuje tělo rozsápané na pět kusů.

Otřesu se odporem a beru si do ruky mapu z listu. Vyznačuji na ni hodinu reprozobů a neznámou šelmu. Potom se chvíli věnujeme každý sobě. Finnick splétá misky a síť, Katniss tráví nějaký čas ve vodě a Johanna upřeně sleduje oblohu, jako kdyby čekala, že se objeví vznášedlo a všechny nás odnese domů.

Brzy se na nebi objevuje znak Kapitolu a ticho prořízne zvuk hymny. Dnes zemřelo osm lidí, to znamená, že je šestnáct mrtvých. Proti naší skupině už stojí pouze tři další lidé. To znamená, že brzy skončí tahle hra na spojence. A to nechci. Bojím se. Všechny mám rád.

„Vážně se s náma nemazlej," poznamenává Johanna s tichým chechotem.

„Kdo zbývá? Kromě nás pěti a splátců z Druhého kraje?" ptá se Finnick a obrací se na nás ostatní.

„Plev," odpovídám automaticky. Složení letošní arény znám nazpaměť. Mám v hlavě vytištěný seznam jmen, které v duchu škrtám krvavě rudou čarou.

Během pár okamžiků se ozývá tiché cvaknutí a k zemi se snáší sponzorský padáček. Beru ho do ruky a všímám si drobných čtvercových housek, které okamžitě poznávám. „Ty jsou z tvého kraje, Diode, viď?" ptám se.

„Ano, ze Třetího kraje," potvrzuje Diod moji domněnku. „Kolik jich je?"

„Dvacet čtyři," hlásí poté, co si všechny rozloží před sebe do pravidelného vzoru.

Rozvíjí se debata o tom, jak si housky rozdělíme, ale do té se nezapojuji. Pouze nakonec přijímám tři přidělené kousky pečiva, načež se přesouváme do bezpečné části pláže. Před deseti minutami pláž omyla obrovská vlna a my se teď utáboříme přesně na tom místě. Máme tedy dvanáct hodin k dobru.

„Vezmu si hlídku," hlásím bez váhání. Nejsem totiž unavený. Poměrně dobře jsem si odpočinul. Katniss se ke mně připojuje a nakonec usedáme do vlhkého písku zády k sobě. Sleduji očima neprostupný porost džungle a pokouším se dávat pozor před nebezpečím. Vnímám ovšem spíše Katnissin pravidelný dech a teplo jejího těla.

Brzy si pokládá hlavu na moje rameno a já jí začnu letmo projíždět prsty vlasy. Ačkoliv jsme uprostřed arény, tohle mě uklidňuje. Užívám si každý okamžik, ale přitom mi srdce svírá nepříjemný pocit. Nakonec už nedokážu mlčet. „Katniss," oslovuji ji tiše. „Nemá smysl předstírat, že nevíme, o co se ten druhý snaží. Nevím, jakou dohodu jsi uzavřela s Haymitchem, ale měla bys vědět, že i mně něco slíbil. Takže se dá předpokládat, že jednomu z nás lhal."

Notnou chvíli je mezi námi tíživé ticho, během kterého Katniss zpracovává moje slova. Nakonec zvedá svoje oči do těch mých. „Proč o tom mluvíš?" šeptne a ani na okamžik neuhýbá očima.

„Nechci, abys zapomněla, že jsme každý v odlišné situaci. Pokud zemřeš a já přežiju, ve Dvanáctém kraji na mě žádný život nečeká. Můj celý život jsi ty," vysvětluji tiše. Ano, možná mě doma čeká moje rodina, ale oni mě nepotřebují. A já nepotřebuju je. Poslední rok jsem se pouze upínal k myšlence, že jsem pomohl Katniss přežít Hladové hry a vrátil jsem ji domů. Ona byla můj jediný smysl života. A stále je. Bez ní. Není nic. „Nikdy bych už nebyl šťastný," šeptnu nakonec a srdce mi svírá silný tlak. Mučivá bolest, nesrovnatelná s čímkoliv jiným. Už jenom představa její smrti je pro mě naprosto nesnesitelná.

Nadechuje se, aby mi něco odpověděla, ale to já nechci. Zvedám rychle ruku a tisknu prst k jejím jemným, ale horkým rtům. „S tebou je to jinak. Netvrdím, že to pro tebe nebude těžké, ale existují jiní lidé, pro které ti bude stát za to žít." Sleduji její zorničky, které neustále těkají mezi mýma očima. Bolest, která se v nich zračí, mě užírá hluboko uvnitř.

Sahám si na hrudník a tisknu v ruce náhrdelník, který jsem získal od Cetkie. Opatrně si ho sundávám z krku a zvedám do měsíčního svitu. Po dopadu světla se zaleskne rytina reprodrozda. Potom sahám na drobnou páčku a medailonek se rozevírá. Sleduji fotky těch, kteří jsou nejblíž Katnissinému srdci - Prim, její matky a Hurikána. Polknu pachuť žluči, která mi stoupá do krku. Tohle je obtížné i pro mě. Vzdávám se celého svého života a dávám ho do jejích rukou. Dávám jí svoje požehnání pro takový život, který si bude přát. I když to bude po Hurikánově boku.

„Tvoje rodina tě potřebuje, Katniss," zvedám oči od medailonku a hledím do těch hlubokých šedých studánek, které jsou mým jediným štěstím v životě. Vidím v nich zmatek, ale zároveň i pochopení. Vím, že všechna moje slova na ni dopadla přesně tak, jak jsem zamýšlel. Možná v nich vidím i něco, co jsem nečekal. Zlomené srdce.

„Mě nikdo doopravdy nepotřebuje," pokračuji s letmým úsměvem na rtech. Není to sebelítost, je to pouze skutečnost. Na mojí práci není nikdo závislý. Moje rodina bude dál provozovat svůj obchod. Zbydou jim další dvě děti a na mě se časem zapomene. U Katniss je to jiné. Ona drží rodinu pohromadě.

„Já ano," říká nakonec lehce plačtivě a oči jí začínají pomalu zaplavovat slzy. „Já tě potřebuji," šeptne tiše a to zoufalství v jejím obličeji mi láme srdce. Zároveň mě její slova ovšem hřejí hluboko v hrudníku. Poprvé za celou tu dobu, kterou jsme spolu strávili, si připadám... vlastně ani nevím, jak to popsat. Pokouším se nepřipouštět si tu skutečnost, ale ano. Cítím se milovaný.

Nadechuji se, abych jí mohl odporovat, ale nestihnu to. Přerušuje všechna moje slova polibkem. Je to tak dlouho, co jsem cítil její horké rty na svých. Teplo se mi rozlévá každou částí těla. Přesto se ještě pár chvil marně pokouším bránit a něco říct. Vysvětlit jí to. Vysvětlit jí, že potřebuji, aby přežila, ale ona mě nenechá.

Prohlubuje svoje polibky a ruce mi zaplétá do vlasů. Nikdy v životě mě nelíbala takhle. Tak naléhavě a intenzivně. Úplně se podvoluji jejím dotekům i rtům. Svýma rukama jí jemně objímám krk a opatrně si ji tisknu ještě blíže k tělu. Ani jsem nepostřehl, že se obratně posunula do mého klína a celým svým tělem se přitiskla na to moje. Prostupují mnou dosud nepoznané pocity. Takhle tedy chutná vášeň a chtíč. Srdce mi buší jako splašené a chystá se vyrazit ven z mého hrudníku. Cítím její zrychlený dech a chvění celého jejího pružného těla, když přesunu svoje ruce k jejímu pasu.

Ticho najednou protne hlasitá rána, která nás vrací do reality. Oba sebou trháme a oddělujeme naše rty od sebe. Do stromu v jedné z výsečí uhodil blesk a nebe se rozzáří jasným světlem.

Finnick se s výkřikem budí a rychlostí blesku si sedá. Chvíli se zmateně rozhlíží kolem sebe, a když zjišťuje, že se nic nestalo, uvolňuje napětí v celém těle. „Už nemohu spát," broukne a prohrábne si rukama zpocené vlasy. „Jeden z vás by si měl odpočinout," vzdychne a teprve potom si všímá rukou, kterými se ještě stále objímáme. „Nebo i vy oba. Mohu hlídat sám," dodává s letmým úsměvem.

„Je to moc nebezpečné," namítám a lehce si odkašlu, protože můj hlas mi přijde nepřirozeně hrubý. „Já nejsem unavený. Ty si lehni, Katniss," zvedám se ze země a pomáhám jí na nohy. Ruku v ruce ji odvádím do stanu k ostatním. Tam jí opatrně věším kolem krku zlatý medailonek, který je symbolem všeho, na čem jí záleží. „Bude z tebe skvělá matka," pokládám jí dlaň na břicho a na okamžik se jí zadívám do očí. Doufám, že chápe, že nemluvím o našem dítěti, ale o dítěti, které bude jednou dozajista mít. Ještě naposledy tisknu svoje rty k těm jejím a bez dalšího ohlédnutí se vracím za Finnickem

Sedám si vedle něj do písku a rukama si objímám kolena. V hlavě mám v tuhle chvíli neuvěřitelný zmatek. Nevím, co si mám myslet. Zažil jsem ten nejintenzivnější okamžik štěstí ve svém životě, a přesto se cítím podivně prázdný. Nedokážu si odpovědět na jednoduchou otázku. Bylo tohle všechno skutečné? Protože jestli ano a Katniss ke mně konečně něco cítí, bude pro ni můj odchod ještě těžší. Zlomí jí to. Přesto někde hluboko uvnitř cítím neuvěřitelné štěstí. Mohu umřít s vědomím, že jsem nakonec získal dívku svého srdce.

„Finnicku?" ozývám se najednou. Tázavě na mě obrací hlavu. „Obětoval bys pro Annie svůj život?"

„Bez váhání," přikyvuje a dívá se mi zpříma do očí. „Když jsi schopný něco takového udělat, je to pravá láska..."

>>>>-----------I>

Tak jo, odepřela jsem si večeři, dokud jsem tuhle kapitolu nedokončila :D takže teď už mám hlad jako vlk, ale mám to hotové! :D Zbožnuju tuhle kapitolu <3 a hrozně moc moc jsem si užila její psaní, protože jsem se zase konečně měla možnost ponořit hluboko, hluboko do Peetovy hlavy :) Vím, že většina z vás se na ní těšila zrovna tak, takže doufám, že vás nezklamala :)