Oba sledujeme, jak nám Dvanáctý kraj mizí před očima. Poslední skromné budovy se ztrácí za mohutnou masou stromů a najednou už je to všechno pryč. Překvapivě necítím ani přílišný smutek. Měl jsem půl roku času na to, abych si dal do pořádku všechno, co jsem kdy chtěl a to se mi splnilo. Usmířil jsem se s matkou, užil si celé své rodiny i přítomnosti Delly. Nic jsem nezanedbal. Tenhle svět můžu opustit s klidným srdcem.

Otáčím hlavu na Katniss, které se v očích matně lesknou slzy. Dochází mi, že ona zřejmě svoje sbohem nestihla říct. Šetřila si to na tu poslední hodinu, která byla obvykle určená k rozloučení a kterou nám letos Kapitol odepřel.

Pokládám jí proto ruku na rameno a letmo jí ho stisknu. „Napíšeme dopisy, Katniss. To bude stejně lepší. Zůstane jim po nás něco hmatatelného. Haymitch je doručí pokud… to bude potřeba.“

Chvíli se na mě nešťastně dívá, nakonec pouze přikývne a odchází pryč do svého kupé. Nechává mě stát u okna a já si v tu chvíli připadám tak trochu ztracený. Ona je v téhle chvíli ten poslední člověk, který mi zbyl. Je ta jediná, které jsem ještě neřekl svoje sbohem. Stále doufám, že na to bude ještě dost času v aréně. Bojím se totiž, že tohle loučení bude jiné. Oba nás zlomí a rozloží někde hluboko uvnitř tak moc, že už to nikdy nepůjde úplně napravit.

Neodcházím do pokoje, mám totiž strach z toho, že bych z něj už nikdy nedokázal vyjít zase ven. Proto si jenom beru šálek horkého čaje a usedám na obrovský a pohodlný gauč v jídelním voze. Volnou rukou přejíždím po sametovém povrchu opěradla. Pomalu mi začíná docházet nenávratnost těchto her. Doteď jsem si nebyl schopen připustit tu skutečnost, že touto arénou všechno skončí. Měl jsem tolik času se smířit s vidinou smrti a to jsem i udělal, ale tohle je jiné. Ani jednou jsem se totiž nezamyslel nad tím, jaké to ve skutečnosti bude. Bolí umírání? Je po smrti nějaký život nebo tím všechno skončí? Setkám se jednou se svými blízkými? Nejvíc ze všeho mě děsí právě ta nevědomost.

„Peeto?“ dopadne mi na rameno něčí ruka a já sebou škubnu, až se pobryndám zbytky čaje. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ šeptne Cetkie ustaraně a sedá si na gauč vedle mě. „Můžu, že?“

Kapesníčkem si utírám mokrý rukáv, ale přitom nezapomenu na tváři vyloudit úsměv, „samozřejmě. Nic se nestalo, neboj.“ Dívám se jí do obličeje a je mi jí téměř líto. Oči má zarudlé od pláče a já s tím nedokážu vůbec nic udělat. Ona i já víme, že se nemůžeme vrátit zpět oba.

„Jsi moc statečný,“ zamumlá tiše a mě překvapuje, že v jejím hlase neslyším žádný Kapitolský přízvuk. Žádné pištění ani vysoké tóny. Takhle by měla občas mluvit na Katniss, aby moje snoubenka pochopila, že je taky jenom člověk, i když je z Kapitolu.

Chytám Cetkii za ruku, která se jí nepatrně třese. „To nebyla statečnost, byla to moje povinnost. Musím jí chránit, vždyť je to prakticky moje žena.“ Není to ani zlomek z mých opravdových pohnutek, nicméně je to jeden z těch, které ona lehce pochopí a budou jí stačit. Ona místo toho ovšem propuká v novou vlnu pláče. Opatrně jí poplácávám po ruce, dokud se neuklidní. To naštěstí trvá jenom malý okamžik, protože si brzy vzpomíná na svou profesionalitu a na tváři už jí zbývají jen drobné slané pramínky v líčení.

„Já vím,“ přikyvuje už bez jediného náznaku sklíčenosti v hlase. „Omluv mě prosím, za chvíli bude večeře, půjdu se upravit.“ Z jejího hlasu už opět zaznívá Kapitol a ona drobnými krůčky cupitá pryč z jídelního vozu.

Brzy doráží zpět a na její tváři není znát sebemenší stopa po předchozím pláči. Svolává všechny ke stolu a překvapivě se opravdu scházíme v plném počtu. Na atmosféře večeře to bohužel nepřidává ani trochu. Po většinu času se tu vznáší nepříjemné ticho, které přerušuje jen cinkání nádobí.

„Moc se mi líbí vaše vlasy, Cetkie,“ pokouším se naladit alespoň trochu optimismu do dnešního ponurého dne. Ulevuje se mi, když se naše moderátorka chytá a pokouší se se mnou držet krok.

„Díky. Nechala jsem si je udělat, aby ladily s Katnissiným odznakem. Napadlo mě, že bychom pro tebe mohli sehnat zlatý pásek na kotník a Haymitch by si třeba vzal zlatý náramek nebo něco podobného. Tak bychom všichni vypadali jako tým.“

„Považuji to za skvělý nápad,“ odpovídám s trochou hraného nadšení. Nikdo jiný se ovšem ani nepokouší pomoct, proto se obracím na našeho mentora. „Co vy na to Haymitchi?“

„Jo klidně,“ zabručí nesrozumitelně. Opravdu se drží a nepije žádný alkohol, i když se na našem stole objevuje. Dokonce i Cetkie má před sebou sklenici bílého vína, které ovšem nechává velice brzy odnést, aby Haymitche zbytečně nedráždila. Jeho nálada je poslední dobou opravdu na bodu mrazu a mám dojem, že nedostatek alkoholu je tou hlavní příčinou. Nic naplat, musí to zvládnout. Už má před sebou maximálně čtrnáct dní střízlivost. Jakmile dostane Katniss z arény, může si dělat, cokoliv uzná za vhodné.

„Možná bychom vám měli taky sehnat paruku,“ pokouší se situaci odlehčit dokonce i Katniss. Haymitchův pohled, který se do ní zavrtá, ovšem mluví naprosto proti ní. Opravdu nemá náladu na jakékoliv další vtípky, takže nakonec všichni rezignujeme a zbytek večeře už jenom mlčíme.

„Podíváme se na shrnutí dne Sklizně?“ Ptá se Cetkie a mezitím si otírá koutky úst jemným bavlněným ubrouskem.

„Jsem pro, jen si zajdu pro poznámky,“ přikyvuji a zvedám se od stolu. Mířím do svého pokoje, kde je již připravený můj kufr s pár drobnostmi, které nám dovolili vzít sebou. Velice rychle v něm nalézám zápisník, který mi sloužil celý půl rok jako shromaždiště informací o vítězích z minulých let.

Vracím se i s ním a tužkou za uchem zpět do vozu, kde všichni usedáme před obrovskou obrazovku. Na ní se objevuje symbol Kapitolu a začíná hrát hymna. Už jsem vám někdy říkal, jak moc tu hymnu nesnáším? Předpokládám, že ano, ale moje nenávist překvapivě stále roste.

V dějinách bylo samozřejmě sedmdesát čtyři vítězů. Vlastně sedmdesát pět, pokud budeme počítat naše dvojvítězství. Naživu už jich je pouze padesát devět. Překvapuje mě, že každý kraj dal dohromady alespoň jednoho ženského i mužského splátce. Většina z nich má ovšem opravdu maximálně tři vítěze. Samozřejmě s výjimkou Jedničky, Dvojky a Čtyřky, které chrlí profesionální splátce jako nějaká továrna.

Sklizně probíhají velice rychle. Osudí se jmény jsou totiž zoufale prázdná, takže pro většinu splátců není návrat do arény ničím překvapivým. Soustředím se na jednotlivé splátce a pečlivě si označuju každého z letošních účastníků her hvězdičkami ve svém poznámkovém bloku. V tuhle chvíli to jsou pro mě jenom jména na papíře, nic jiného. Bohužel si ani neuvědomuji, jak moc těžké to musí být například pro Haymitche, který většinu ze splátců zná osobně již nějaký ten čas.

Za celou sklizeň je pouze jeden jediný dobrovolník a to je Brutus – obrovský asi čtyřicetiletý splátce ze Dvojky. Dokonce ani v Jedničce se nikdo zpět nehrne. Všem byla slíbená věčná sláva a bohatsví, ale nikdy ne návrat do arény. Část splátců má dokonce už rodiny. Asi třicetiletá žena s Osmičky se dokonce musí vymanit z obětí tří malých dětí.

Pomalu si začínám uvědomovat skutečnost, že pro nás dva to budou pořád jenom běžné hry. Nebude v tom žádná rozdíl od těch loňských. Pro většinu z ostatních to ovšem bude aréna, kde budou stát proti svým přátelům a budou se chtít vrátit zpět domů ke svým rodinám, které stihli od své výhry založit.

Ihned po skončení vysílání nás opouští Haymitch. Pravděpodobně truchlit po svých přátelích, kteří se musí vrátit zpět do her. Cetkie se ještě pokouší o pár poznámek k vybraným splátcům, brzy ovšem vzdává i tyto snahy a odchází stejně tak, jako Haymitch.

Já se věnuju svému poznámkovému bloku, ze kterého vytrhávám stánky nevybraných splátců. Pro každého jsem měl založenou vlastní stránku, kde jsem zapisoval bojové techniky, slabosti a další poznatky. Katniss zůstává sedět vedle mě a pozoruje moje prsty mačkající papír. „Proč nejdeš spát?“ obracím se na ní. Popravdě mě trochu znervózňuje, když na mě takhle beze slov zírá.

Přechází mojí poznámku bez jediného komentáře. „Co budeš dělat?“ ptá se místo toho a já jsem si téměř jistý, že by uvítala, abych šel do jejího pokoje s ní. Nic bych si v tuhle chvíli nepřál víc, bohužel mě čeká ještě spousta práce.

„Jenom si trochu projdu poznámky, abych si udělal jasnější obrázek o tom, proti komu stojíme. Ráno je pak proberu s tebou. Jdi si lehnout, Katniss,“ odpovídám s letmým úsměvem na rtech. Zřejmě to není zrovna odpověď, kterou očekávala. Chvíli na mě ještě kouká s mírnou výčitkou v očích, ale nakonec odchází do svého pokoje.

Já se dnes ovšem spát nechystám. Beru si k sobě krabici se všemi záznamy her a vybírám z nich dvacet dva ročníků se splátci, kteří byli letos vybráni. Chystám se je zkouknout znovu a více se na vše zaměřit. Bude to dlouhá noc.

Zrovna sleduji Brutusovy hry, když za sebou zaslechnu tiché kroky. Otáčím se za tím zvukem a zjišťuji, že je to Katniss. Stojí tam tiše v županu s rukama obtočenýma kolem těla. „Nemůžeš spát?“ ptám se mírně a vypínám televizi, abych jí zbytečně nerozrušil.

„Budím se,“ odpovídá tiše a mě najednou mrzí, že jsem do toho pokoje nešel s ní. Jsem si jistý, že by teď spala klidným a hlubokým spánkem. Ustrašeně si přitahuje župan blíže k tělu, zřejmě měla nějakou ošklivou noční můru.

„Chceš si promluvit?“ ptám se dobrosrdečně. Jenom přešlápne z nohy na nohu a zavrtí téměř neznatelně hlavou. Nenapadá mě tedy nic jiného, než rozpřáhnout ruce na znamení, že má u mě náruč vždy otevřenou. Překvapuje mě, že této nabídky okamžitě využívá a než se naději, už se mi choulí v náručí.

Je to víc, než půl roku od doby, kdy jsem jí takhle držel naposledy. Bylo to ten den, kdy přišla zraněná z lesa a dostala sirup na spaní. Od té doby a obzvláště po vyhlášení Čtvrtoher jsem se k ní rozhodně nechoval jako její snoubenec. Soustředil jsem se tolik na to, abych nás připravil do arény, že mi utekla skutečnost, že ona mě možná potřebovala.  Jako přítele a jako podporu, ale já jí to nebyl schopný dát.

Teď mě to opravdu mrzí, proto dávám všechny svoje city do pevného objetí, ve kterém jí stisknu. Omotává mi ruce kolem krku a já skláním hlavu do jejích vlasů. Zavírám oči a po dlouhé době nasávám tu opojnou vůni, která z ní vychází. Svými rty se dotýkám jejího krku a jenom vnímám to příjemné teplo, které z ní sálá. Vůbec nechápu, jak jsem to bez jejího objetí dokázal tak dlouho vydržet. Nejradši bych ji tu takhle držel až do úplného konce.

Naše tiché souznění vyrušuje až kapitolská obsluha, která přináší džbán teplého mléka. „Přinesl jsem hrnek navíc,“ povídá tiše a před každého z nás pokládá jeden z nich.

„Díky,“ přikyvuje vděčně Katniss.

„A do toho mléka jsem přidal trochu medu, aby bylo sladší. A taky trochu koření,“ dodává a já v jeho hlasu cítím kapku smutku. Chvíli se na nás ještě dívá a pak jenom zavrtí hlavou a kvapně odchází z místnosti.

„Co je s ním?“ ptá se Katniss nechápavě.

Potlačuji chuť protočit oči. Občas mě překvapuje Katnissina neschopnost odhadnout kohokoliv kolem sebe. „Asi nás lituje,“ odpovídám místo toho.

„Jasně,“ ušklíbá se, jako bych si z ní dělal srandu.

„Myslím to vážně,“ trpělivě vysvětluji. „Lidé v Kapitolu podle mě nejsou nijak nadšení z toho, že se vracíme do arény. Ani že se tam vracejí ostatní vítězové. Mají své šampiony rádi.“

„Řekla bych, že to rychle překonají, jakmile začne téct krev,“ odpovídá stroze. A já vzdávám snahy přesvědčovat ji o opaku, neboť je stále přesvědčena o tom, že všichni Kapitolané jsou jako zvířata. „Takže si znovu pouštíš ty nahrávky?“ ptá se nakonec po notné chvíli mého mlčení,

„Celé ne. Jenom je tak projíždím a dívám se na bojové techniky jednotlivých soutěžících,“ odpovídám tiše.

„Kdo je na řadě?“ ptá se zvědavě.

„Vyber si,“ nabízím a rukou pokynu směrem ke krabici s nahrávkami.

Chvíli hledá mezi jednotlivými kazetami, dokud nevytahuje záznam z padesátého ročníku. „Tyhle jsme si nikdy nepouštěli,“ poznamenává.

„Ne,“ krčím rameny. „Věděl jsem, že Haymitch nechce – stejně jako si ani my nechceme připomínat náš ročník. A protože jsme ve stejném týmu, říkal jsem si, že na tom tak nesejde.“

„Je tu záznam z pětadvacátých her?“

„Myslím, že ne,“ vrtím hlavou. „Vítěz už je určitě po smrti a Cetkie mi poslala jenom nahrávky s možnými soupeři.“ Pohazuji si v ruce s Haymitchovou nahrávkou. „Proč? Myslíš, že bychom se na to měli podívat?“

„Jsou to jediné Čtvrtohry, které máme. Třeba se dozvíme něco o tom, jak to organizují,“ vysvětluje, i když je jí to zřejmě proti srsti stejně jako mě. Ani jednomu z nás se nechce tímto způsobem zasahovat do soukromí. „Nemusíme Haymitchovi říkat, že jsme to viděli.“

„Dobře,“ souhlasím nakonec váhavě. Usedáme vedle sebe na gauč a sledujeme celý pětihodinový program. Je delší, než všechny ostatní, protože ten rok bylo v aréně osmačtyřicet splátců. Ve Dvanáctém kraji vybírají dívku, co se jmenuje Maysilee Donnerová.

„Ach!“ vyhrkne z ničeho nic Katniss. „To byla kamarádka mé matky,“ vysvětluje. Já sleduji trojici dívek, na které zabírá kamera.

Obě dívky mi připadají povědomé, ale jednu poznávám o něco dříve. „Myslím, že vedle ní stojí tvoje matka,“ říkám tiše a Katniss po chvíli přikyvuje a souhlasí.

Brzy poznáváme i druhou ženu, která stojí u Maysilee. Oběma nám to dochází téměř ve stejnou dobu. „Madge,“ vyhrkává ze sebe najednou Katniss.

„To je její matka,“ přikyvuji. „Byly s Maysilee dvojčata. Táta se o tom kdysi zmínil,“ vysvětluji a přitom se ve mně probouzí nepříjemná otázka. O kolik těžší to musí být, když jde na smrt ne jen váš sourozenec, ale dokonce dvojče? Tvrdí se, že dvojčata jsou svým způsobem propojená. Cítila Madgina matka smrt svoji sestry? To proto většinu svého života stráví na lůžku kvůli těžkým migrénám?

Jako poslední vylosují Haymitche. Téměř bychom ho nepoznali. Je mladý, silný a překvapivě pohledný. „Peeto, nemyslíš si, že zabil Maysilee, že ne?“ napadá z ničeho nic Katniss.

Netuším, proč myslí zrovna na něco takového, ale přesto odpovídám. „Při osmačtyřiceti hráčích? Pokládám to za dost nepravděpodobné,“ uklidňuji ji.

Sledujeme všechno. Od úvodní jízdy na vozech, přes rozhovory až po začátek her. Překvapuje mě krása arény, kterou pro tento ročník vytvořili. Všechno je tak nádherné. Brzy se ovšem ukazuje, že zároveň i smrtelně nebezpečné.

Závěrečný souboj je tak drastický, že se mi z něj zvedá žaludek a jen stěží se mi daří udržet v sobě večeři. Sledujeme Haymitche potácejícího se lesem. Vnitřnosti mu drží v břiše jenom díky ruce, která je zadržuje. Proti němu stojí splátkyně z Jedničky, která pro změnu před pár hodinami přišla o oko. U útesu se Haymitch hroutí na zem, aby se vyhnul vržené sekeře, která zasviští vzduchem a mizí za útesem. Velice brzy se ale za pomoci silového pole vrací zpět a zasekává se splátkyni přímo do hlavy.

Zastavuji přehrávání a chvíli oba jenom mlčky sedíme a přemýšlíme nad tím, co jsme právě viděli. Nakonec se ozývám první. „Silové pole pod útesem bylo stejné, jako pole kolem střechy Výcvikového centra, které tě hodí zpátky, kdyby ses pokusila skočit a spáchat sebevraždu. Haymitch našel způsob, jak ho využít ve svůj prospěch jako zbraň.“ Tak tohle byl ten důvod, proč jeho rodina i jeho dívka, zemřeli pod sutinami domu. Tohle způsobilo tu ‚nehodu‘.

„A nejen proti ostatním splátcům, ale i proti Kapitolu. Určitě nečekali, že se něco takového stane. Tohle ani neměla být součást arény. Nechtěli, aby to někdo použil. Díky Haymitchově triku pak vypadali hloupě. Vsadím se, že měli co dělat, aby to vysvětlili jako svoji výhru. Proto si taky nevzpomínám, že bych tenhle ročník někdy viděla v televizi. Bylo to skoro stejně špatné jako ty bobule!“ vyhrkává ze sebe Katniss co nejrychleji a z ničeho nic se jí z úst line téměř děsivý smích. Jenom se na ni nechápavě dívám a vrtím hlavou.

„Skoro, jenomže ne úplně,“ ozývá se za námi známý hlas. Oba nás vyděsí tak, že téměř nadskočíme. Nevypadá naštvaně ani zklamaně. Jenom se opírá rukou o gauč a přihýbá si z lahve s vínem. Jeho abstinence vydržela kratší dobu, než jsem čekal.

 A tak dorážíme do Kapitolu. Tentokrát opravdu naposled. 

>>>>>--------------------I>

Tak máme za sebou snad jednu z posledních nudnějších kapitol. Snažila jsem se to ozvláštnit, bohužel ta kapitola samotná stojí na popisu Haymitchových her, které jsem tu nechtěla opakovat :)