Stojím u otevřeného okna a nechávám si chladným ranním větrem pročesávat vlasy. Připadá mi to jako věčnost od doby, kdy jsem se vrátil z arény. Všechno mi to přijde tak moc vzdálené. Neuplynul ani půl rok od našeho návratu a prezident už nás chce znovu vystavovat před celým Kapitolem.

Sleduji vycházející slunce, které se začíná objevovat nad lesem za Plotem. Zarývám nehty pevně do okenního parapetu, když mnou projede vlna smutku. Já a Katniss se od příjezdu zpět do Dvanáctého kraje příliš nevídáme. Ona se snaží zapomenout na všechny ty hrůzy v aréně a já? Vlastně ani nevím. Moje pocity se vůbec nezměnily, ačkoliv jsem se snažil. Jediné, co trochu pominulo, je bolest v srdci.

Dneska je ovšem den, kdy k nám dorazí televizní štáby a my budeme muset opět předstírat, že jsme šťastný a spokojený pár, který si užívá pohádkového života vítězů. Mám strach. Bojím se, že to zase otevře staré rány a já se budu muset se vším smiřovat znovu a znovu.

Na okamžik zavírám oči a vnímám jenom vítr, který se prohání skrz okna. Je chladno, blíží se totiž zima. Vzduchem už začínají poletovat první ledové vločky. Brzy všechno zapadá pod nános bílé sněhové peřiny a děti si budou užívat radostí, které jim zima přinese. Pro další dvě děti to bude letos možná poslední zima, kterou zažijí. Za půl roku totiž přijde další Sklizeň a všechno se bude opakovat, jako každý další rok po něm.

V dálce zahlédnu postavu zachumlanou v kožené bundě. Má založené ruce na prsou a blíží se z lesa k Plotu. Je mi jasné, že je to Katniss. Poslední dobou tráví v lese spoustu času. Zřejmě jí to pomáhá alespoň částečně zapomenout na hrůzy, které zažila v aréně. Každý se s tím vypořádáváme po svém.

„Peeto?“ Zaslechnu ve dveřích známý hlas. Zavírám tedy okno a vyrážím ke dveřím. Na tváři se mi objeví úsměv, když ho vidí.

„Dobré ráno, tati,“ odpovídám a na místě ho objímám. Chodí za mnou pouze na návštěvu. Moje rodina tu se mnou nežije. Zůstali bydlet u náměstí ve své pekárně a obchodě. Vesnice vítězů je totiž od náměstí dost odstrčená, takže by to pravděpodobně moc nepomáhalo tržbám. Nevadí mi to. Ve skutečnosti jsem vlastně rád. Tohle je jenom můj dům a já bych nechtěl, aby tu bydlela matka, jakkoliv to může znít zle.

„Jak se dneska cítíš?“ ptá se a sedá si k jídelnímu stolu. Ví, že dneska vlastně začíná turné a bojí se o mě. Je to můj táta, moc dobře ví, že celá ta věc s Katniss je pro mě hodně těžká.

„Zvládnu to,“ přikyvuji jenom. Z kredence vyndávám těsto a začínám ho na pracovním stole hníst. „Musím Haymitchovi připravit něco na zub. Dnešek asi nebude příjemný ani pro něj.“ Pokouším se tím alespoň částečně zaměstnat mysl, abych nemusel nad ničím uvažovat. „Dnešek bude těžký pro nás všechny,“ uzavírám nakonec.

Všímám si soucitného pohledu v otcových očích. Letmo se pousměju a pokrčím rameny. „Ani jednomu Mellarkovi asi není přáno, aby získal dívku, kterou chce. Všechny nakonec odejdou s horníkem,“ vzdychnu tiše a dál se věnuji těstu. Na mysl mi přichází Hurikán. Moc dobře vím, že ti dva se schází každou neděli v lese a já s tím nemůžu vůbec nic udělat. Můžu jim maximálně přát štěstí a před kamerami předstírat, že jsme stále šťastný a spokojený pár. Pro Kapitol je Hurikán představován jako její bratranec, aby nikdo nepojal podezření. Vlastně jsou si dost podobní, takže předpokládám, že ti povrchní troubové v hlavním městě to spolkli i s navijákem. Nejsem si tak úplně jistý, jestli to tak lehce prošlo i v ostatních krajích.

„Jsi mladý, Peeto. Je ti šestnáct. Život máš před sebou, přijde jiná,“ pokouší se mě povzbudit.

„Ty jsi na ni někdy zapomněl?“ ptám se a zvedám oči od těsta, abych jimi vyhledal ty jeho. Chvíli na mě jenom kouká a neví, co by mi na to řekl. Nakonec jenom neznatelně zavrtí hlavou a sklopí oči k zemi.

„Kromě toho,“ nadechnu se. „Oni nám nikdy nedovolí, abychom byli šťastní s někým jiným, tati. Jsme vítězové. Budeme cvičit další děti a připravovat je na smrt. Každý rok pojedeme do Kapitolu a náš život budou sledovat kamery. Tyhle hry nikdy neskončí. Ani pro mě, ani pro Katniss.“ Zavrtím hlavou a začnu znovu zpracovávat těsto. Přidávám do něj oříšky a rozinky, aby bylo syté a hutné.

„Buďme vděční za to, že žiješ. Býval by ses nám ani nemusel vrátit,“ usmívá se na mě přes stůl otec a ve mně se bouří protichůdné pocity. On je jediný, s kým dokážu mluvit upřímně, takže před ním emoce neskrývám.

„Možná by bylo lepší, kdybych se nevrátil,“ zašeptám. Bohužel můj otec má sluch jako ostříž, takže moji tichou poznámku zaslechl. Zamračí se na mě.

„Takhle nemluv! Važ si života, Peeto! Nemůžeš ho jen tak zahodit kvůli dívce!“ odpovídá prudce a zřejmě by chtěl docílit toho, abych se styděl za svoje smýšlení. Tak to na mě ovšem nepůsobí. Do tváří se mi hrne krev a začíná mě ovládat vztek.

„Važ si života? Važ si života? Jak mi můžeš něco takového říct? Ty jsi tam nebyl! Nebyl jsi v aréně a nesledoval všechny ty děti, které tam umíraly pro nic za nic. Nemusel jsi vzít nůž a podříznout někomu krk,“ křičím a všechna slova se mi valí bezmyšlenkovitě z úst. Všechno to, co jsem v sobě takovou dobu dusil, se ze mě hrne a já už to nedokážu zastavit. Praštím dlaněmi do stolu. „Nemusel jsi celou noc poslouchat křik umírajícího kluka, když ho na kusy trhali muti a nemusel jsi zjistit, že všechno to, co jsi prožil, byla jedna velká lež,“ z hrdla se mi ozve přidušený vzlyk a hlas se mi najednou zlomí.

Ani jsem nepostřehl, že se otec zvedl ze židle a přešel ke mně. Z ničeho nic mě silné paže pevně objímají a tisknou k sobě. Připadám si jako malý kluk, když se otci rozvzlykám na rameni. Nemluví, jenom mě pevně drží v objetí a hladí mě po zádech, dokud se neuklidním. Brzy se moje vzlykání uklidňuje a já tátu pouštím a odstupuji od něj. Prudce si mnu hřbety rukou oči, abych ze sebe otřel zbývající slzy.

„Promiň,“ vydoluji ze sebe plačtivě.

„Ne, já se omlouvám, neuvědomil jsem si to,“ vzdychne. „Máš pravdu, netuším, jaké to tam muselo být. Ačkoliv jsem denně seděl u obrazovky a modlil se, aby ses mi vrátil domů.“

Letmo se pousměju a vracím se k těstu. „Pomůžeš mi ho upéct?“ ptám se. Samozřejmě, že bych to zvládnul i sám, ale budu rád, když budeme po dlouhé době dělat něco jenom spolu. Přikyvuje a nakonec se pouštíme do pečení. Už si nepovídáme, ale to mi nevadí. Užíváme si přítomnost toho druhého a já se konečně zase trochu cítím, jako doma.

„Půjdu ho odnést Haymitchovi,“ říkám, když vytahuji chléb z pece.

„Dobře, brzy se zase zastavím. Dneska budu držet palce, ať vám ten přenos uteče,“ usměje se a bez dalších řečí odchází.

Balím pečivo do čistého látkového kapesníku, abych ho udržel horké. Mezitím si obouvám boty a nasazuji bundu. Když vycházím ven z domu, překvapuje mě, že během dopoledne napadla poměrně velká vrstva sněhu. Křupe mi pod nohama, když se přesouvám po cestě mezi mým a Haymitchovým domem.

Všímám si, že u něj doma se už svítí a jakmile otvírám dveře dovnitř, zaslechnu hlas Katniss: „…měl jste poprosit Peetu.“

„Poprosit o co?“ ptám se, když vcházím do místnosti. Oba se na mě otáčí a v Katnissině výrazu zahlédnu provinilost, než ode mě odvrací pohled. Sedí na parapetu a radši otáčí zrak směrem z okna. Přicházím ke stolu a pokládám na něj čerstvě upečený bochník.

„Poprosit tě o to, abys mě vzbudil jinak, než zápalem plic,“ vrčí vztekle Haymitch, ze kterého odkapává voda. Katniss ho zřejmě probudila trochu drsným způsobem.  Odkládá a stůl nůž, který si okamžitě beru. S úsměvem ho namáčím do Haymitchova alkoholu, abych ho trochu očistil, a následně ho leštím o lem své košile.

Jakmile uznám za vhodné, že je dostatečně čistý, pouštím se do krájení bochníku. Místností se rozlévá příjemná vůně čerstvě upečeného chleba, když do něj konečně zakrojuji. Podávám Haymitchovi patku a otáčím se na Katniss: „Dala by sis taky krajíc?“ ptám se jí dobrosrdečně. Můj dopolední příval emocí mi pomohl pročistit si hlavu, takže se pokouším chovat příjemně.

„Ne, jedla jsem na Jarmarku. Ale děkuji,“ odpovídá mi poměrně strojeně. Ten tam je její uvolněný a příjemný tón hlasu.

„Není zač,“ přikyvuji bezvýrazně. Nemám chuť se pokoušet o normální konverzaci, když ona se o ni taky nesnaží.

„Brr,“ těká Haymitch očima od jednoho k druhému. „Vy dva budete muset před vystupováním na veřejnosti hodně roztát.“ Poznamenává a já mu musím dát za pravdu. Tímhle výstupem bychom neoklamali ani Kapitolany a to je co říct.

„Osprchujte se Haymitchi,“ je jediná věta, která vypadne z její pusy. Potom se odrazí a vyskočí z okna ven před dům. Používání dveří je pro ni zřejmě zbytečný luxus. Jenom vrtím hlavou a ukrajuji Haymitchovi další část chleba.

Cítím jeho pohled na svých zádech a pokouším se zuby nehty neotočit hlavu a nepodívat se na něj. To mi ovšem nepomůže.

„Já jsem tě varoval už tenkrát ve vlaku. Nevěř jí,“ pronáší jakoy nic. Opírám se rukama o stůl a na chvíli se zahledím do dřevěné desky. Notnou chvíli mlčím, ale zároveň cítím jeho oči na svých zádech. Vypadá to, že čeká na odpověď.

„Podílel jste se na tom stejně tak jako ona,“ odpovídám a konečně se otáčím na něj. Dívám se mu do očí, ale v těch jeho nevidím jedinou kapku lítosti.

„Chtěl jsem vás za každou cenu udržet naživu, nemůžeš mi to mít za zlé,“ říká a zakládá ruce na hrudníku. Stojíme naproti sobě a propalujeme jeden druhého pohledem. „To byla moje práce,“ dodává.

„Mohl jste mi to říct, když jsme vyšli z arény ven. Stejně jako jste to řekl jí.“

„Co by na tom sešlo? Zlomilo by ti to srdce tak jako tak. Nemohl jsem dovolit, aby to ovlivnilo tvůj výkon při rozhovorech. Šlo nám všem o život, Peeto,“ jeho naléhavost v hlase mě děsí.

Nakonec skláním hlavu a jenom letmo přikyvuji. Chápu jeho počínání. Není to jeho vina. On se vážně jenom snažil udržet nás oba naživu. Nedokázal bych mu to zazlívat. Nicméně na Katniss mám vztek stále. Možná jí ale v duchu jen vyčítám, že necítí to samé, co já. To ale přece nemůže ovlivnit ani ona sama. Nakonec přikyvuji, „máte pravdu. Já jsem si to tak přál.“

Chvíli a mě mlčky hledí a nakonec jenom zavrtí hlavou. „Ona si tě nezaslouží, chlapče,“ vzdychne a bez dalšího slova se otáčí a odchází do sprchy. Nechává mě tam samotného, jen s mými myšlenkami.