Buckyho odchod z kanceláře Raynorové byl poněkud šouravý. Sezení na něm zanechalo směsici různých pocitů. Od nepříjemných až po ty nejhorší. Nevěděl co dělat. Zasažení do jeho soukromí ohledně kontaktů s ostatními mu přišlo vskutku přehnané, avšak uvnitř tušil, že doktorka to myslela dobře. Nechtěla, aby byl na všechno sám. Ani Bucky to nechtěl, ale bylo to složité.

Před třemi měsíci přetrhal kontakty s jeho nejbližšími. Až na jeho přítelkyni Natashu, která se naučila se ho moc nevyptávat. Většinu času byla pryč, tudíž rozhovor obou dvou se skládal spíše z pozdravu, probrání nebo shrnutí celého týdne a pak společná večeře. Byl to sice vztah na nic, ale furt lepší něco než nic.

Hádka se Stevem mu též stále vrtala hlavou. Bylo to v den, kdy společně s pár přáteli zašli na pití a James to s alkoholem krapet přehnal. Hned měl pravdomluvnou náladu a vyklopil tak Rogersovi vše, co ho užíralo celé roky a tak se vzájemně oba poslali do různých míst. I přes vážný vztah s Natashou, stále něco cítil již k provdané Amber. S alkoholem v krvi nepřemýšlel nad tím, že to bylo zrovna jeho vina, proč od něj odešla. Steva viděl jako překážku k jejímu znovuzískání. Bucky si to následujícího rána vyčítal a Steve s ním již odmítal mluvit. Velice se ho to dotklo a Bucky se tomu nedivil.

To byl důvod, proč se oba spolu přestali bavit. A taky nereagoval na zprávy a volání od Sama, který se pravděpodobně staral, zda se mu něco nestalo. To už bylo Barnesovi jedno. Na sezení k Raynorové začal chodit víc a bral to spíše jako odreagování od okolních problémů. Sám si jednoho dne připustil, že se zachoval jako srab, co od sebe všechny akorát odhání.

Po několika desítkách minut chůze došel k budově, kde měl pronajatý byt. Při procházení malé ošoupané haly, kterou jen ztěží někdo udržoval, potkal pár sousedů, kterým nestál James ani za pozdravení. Na to byl už vysloužilý voják zvyklý, protože ani těch posledních devadesát let za to moc nestálo. Bucky vytáhl z kapsy kalhot malý svazek klíčů a před dveřmi bytu hledal správný klíč. Po chvíli jej úspěšně našel a dveře si odemkl.

Za normálních okolností by přišel do prázdného, tmavého a tichého bytu. Něco ale bylo jinak. Z obýváku zářilo slabé světlo ze slabé žárovky uprostřed místnosti a hrálo tam rádio. Bucky pokrčil obočí a pravou rukou sáhl k šuplíku botníku u vstupních dveří. Šuplík otevřel a nešťastně zjistil, že je prázdný. Měl tam schovanou zbraň pro všechny případy. Ale ta tam nebyla. Jediná další osoba, kdo o ní věděla, byla Natasha. Ale ta přece byla na misi v Jižní Koreji. Alespoň si to Bucky myslel, protože už ztratil přehled o tom jak dlouho byla rudovláska pryč.

Barnes tiše a opatrně prošel předsíni až k obýváku. V průchodu do místnosti spatřil sedět osobu v křesle zády k němu. Nemohl tak vidět, kdo byl tajemný návštěvník. Netrvalo dlouho a osoba se postavil. Měla na sobě černou volnou mikinu a taky tak měla kapuci přes hlavu. V ruce držela Buckyho schovanou zbraň. Osoba si s ní chvíli hrála, než ji odložila na konferenční stolek před sebou.

„Přece bych se od tebe nenechala zastřelit. Stýskalo se mi po tobě," promluvila žena a Buckyho srdce poskočilo štěstím. Hlas ženy moc dobře poznávám a ulevilo se mu.

„Nat, vyděsila jsi mě."

„A já doufala, že tě ta sezení odvyknou od toho zastřelit každého koho potkáš," zasmála se tiše Natasha a sundala si z hlavy kapuci. Odhalila tak své dlouhé a husté rudé vlasy. K Buckymu se otočila a mírně se usmála, když spatřila na jeho tváři zamračení.

„Už i ty? To jste se proti mně všichni spikli?" zavrtěl Bucky nad ženou hlavou. „Ale to je fuk. Jen se řídím instinktem."

„Já neřekla, že mi to vadí," odpověděla mu na to Romanoffová a přistoupila přímo k němu. Na rtech jí pohrával spokojený a pobavený úsměv. Bucky byl jen o kousek vyšší než ona. „Ale je roztomilé, když se zlobíš."

„Odkdy je pro tebe něco roztomilé?" rýpl si James s úšklebkem. Natasha nad ním protočila očima a dělala, že tu otázku neslyšela.

„Jaké bylo dneska sezení?"

„Zase dělala tu věc s poznámkovým blokem..."

„Chce ti jen pomoct, Jamesi," zastala se Natasha psycholožky, ke které Bucky dochází. Bucky jen cosi zamumlal pod vousy a usedl do vedlejšího křesla s otevřenou lahví piva. Stihl si pro něj dojít do kuchyňky propojené s obývákem. „Tak jinak," zkusila Natasha změnit téma. „Už jste si to vyřešili se Stevem?"

„Ne," odpověděl Bucky chladně a napil se. Nat to nehodlala jen tak vzdát a usadila se zpět do křesla, kde seděla před tím. Dala si nohu přes nohu a pohodlně se opřela.

„Steva to trápí. Nedovedeš si představit jak moc. A vidím, že to trápí i tebe. Na to nepotřebuju vysokoškolské vzdělání, abych to poznala."

„Proč se do toho všichni pořád vrtáte. Je to naše věc."

„Než jsem jela sem, byla jsem navštívit ještě jeho. Byl stejně odtažitý jako ty, ale byl víc sdílný," začala Natasha vyprávět pár hodin starý zážitek. Ignorujíc Buckyho nezájem. „I přesto všechno by se s tebou chtěl usmířit, protože mu na tobě záleží a má tě rád."

„Tak proč se neozve, když o to tolik stojí?"

„Ignoruješ jeho zprávy," zamračila se Natasha. „Jako uražená slečinka."

„Hele!" Buckymu se tohle oslovení nelíbilo.

„A ne snad? Měl jsi šanci Amber mít, dokud jsi jí nezahl. Nedivím se jí, že dala přednost Rogersovi," pronesla Nat tvrdě a nebrala si žádné výčitky. Bucky se zarazil a odtáhl láhev od svých úst. Slova Natashy ho přinutila zamyslet se. „Jamesi, je šťastná. Má tři skvělé děti, úžasného manžela, tobě odpustila a bere tě jako kamaráda. Co víc bys ještě chtěl?"

„Byl bych za blázna, kdybych chtěl to samé?" řekl Bucky po chvíli a podíval se po Nat. Natasha mlčky Barnese pozorovala a jemně se pousmála. Naštvaná grimasa zmizela.

„Ne," zavrtěla hlavou a vstala. Pár kroky překročila vzdálenost mezi nimi a vzala si ruky Buckyho poloprázdnou láhev od piva. Napila se z ní. „Je to hezké přání, ale pro lidi jako jsme my, takřka nedosažitelný."

„Ale můžeme to alespoň zkusit. Za to nic nedáme," nechtěl to Bucky vzdát a s úsměvem ženu pozoroval, když se mu usadila na klín.

„To můžeme," přikývla Nat a místo dalšího upití odložila láhev na konferenční stolek. „Jsem chápavá a mnohé respektuji. Ale už nikdy přede mnou nemluv o tom, že bys chtěl jinou ženu místo mě."

„To se neboj," ujistil ji Barnes a vysloužil si od rudovlásky polibek na rty.

„Nezdržím se dlouho... Ráno odjíždím s Yelenou na pár týdnů. Musíme ještě něco dořešit ohledně Rudé komnaty..."

„Vždyť ses zrovna vrátila," zaprotestoval Bucky.

„Já vím. Ale čím dřív to vyřešíme, tak potom budeme mít nadobro klid," pohladila Nat Barnese láskyplně po tváři. „A potom můžeme začít snít o velké rodině."

„To zní pěkně," Bucky se zářivě usmál. „Hlavně se brzo vrať."

„O to nemusíš mít starost," uculila se Romanoffová. „Ale teď si pojďme užít zbytek večera. Začínám se nudit, seržante."

**

*Louisiana - Delacroix - Ráno*

Cesta do Louisiany z New Yorku byla opravdu dlouhá. Přes veškeré zastávky v motelech a několik večerních hovorů s přáteli konečně nedaleko spatřil molo vedoucí k rodinnému přístavu. Když s autem v přístavu zastavil, zaslechl povědomé hlasy patřící jeho dvěma synovcům. Právě se tahali kbelíky s mořskými živočichy, se kterými rodina obchodovala. Kluci z této práce nadšením nesršeli, ale co by pro mámu neudělali.

„Modrý na chňapaly, oranžový na bělice!" poradil jim Sam s úsměvem, když si vystoupil z auta. Šťastný, že vidí po dlouhé době své oblíbené synovce. Chlapci jej zaslechli a překvapení se na něj podívali. Rozzářili se štěstím a běželi ke svému strýci, aby se s ním přivítali.

„Strejda Sam!" zakřičeli oba chlapci a se Samem se přivítali. Byla to opravdu dlouhá doba, ale Sam měl povinnosti. Hrdinské povinnosti.

„Jak je?" zeptal se Sam obou kluků.

„Přesně tak!" zvolala Samova sestra Sarah. Též nadšená, že vidí po dlouhé době svého bratra. „Strejda Sam. Jsi tady dřív." Chlapci šli mezitím odnést zbytek ryb a Sam se vydal přivítat se Sarah. Přitom se rozhlížel kolem sebe a zavzpomínal. Všude dobře, doma nejlíp. „Co se děje? Máš ten mámin zamyšlenej výraz."

„jak mě chceš přečíst když víš, že to já umím číst v tobě?" usmál se Sam a vzal si kousek z připraveného jídla k prodeji. Následně se šel projít přístavem a jeho pohled padl na starou rodinnou rybářskou loď nedaleko. Měl ji opravdu rád. „Tohle je hotovej zázrak," pronesl směrem k lodi. „Drží pohromadě pomocí lepící pásky a modliteb."

„Stačí, když se udrží na vodě, než ji stihnu prodat," odpověděla na to Sarah zaneprázdněná svou prací. Sam se mezitím dal do práce a začal pomáhat vykládat z loděk další ryby v kbelících.

„Já myslel, že teprve probereme, jestli ji prodáme."

„To ano," souhlasila Sarah, když se Sam vydal zpět s nákladem ke stánku. „A pak jsi šel bojovat s Doktorem vesmírnou pláštěnkou, zatímco já ji rok držela pohromadě. A když se teď svět vrátil k normálu, ta věc musí pryč."

„Na té věci jsme vyrostli," zaprotestoval Sam. „Nejde jen o to, že má na sobě jméno mámy a táty, Sarah. Ta věc je součástí naší rodiny."

„Víš v jaké situaci jsme. Proto to nechci probírat před všemi," povzdechla si Sarah a podívala se na svého bratra zoufalým pohledem.

„Co kdybychom ji nemuseli prodávat?"

„Můžu si s tebou promluvit?" vydala se Sarah směrem k Samovi s tím, že by to probrali někde v soukromí. Jejich rozhovor ale narušil jeden z přátel rodiny, který se rozhodl Sama přivítat, tak jako zbytek přístavu. Sarah byla nucena rozhovor přesunout na později a vrátila se k práci, zatímco její bratr vtipkoval s ostatními a probíral s nimi hrdinské historky o jeho křídlech.