S námahou otevřela oči. Její tělo bylo v jednom ohni, jelikož včerejší den byl dost náročný. Uklízení celé třídy, vyklízení skříněk, přebírání učebnic a následného loučení s učiteli byla pro Marinette dost namáhavá věc, když to musela dělat nedobrovolně.
Dnes však měla lepší náladu, když si uvědomila, že je poslední den školního roku a ve škole stráví posledních čtyřicet pět minut. Pak bude mít konečně celé dva měsíce jen a jen pro sebe. Musela se nad tou myšlenkou lehce pousmát, když seděla v tureckém sedu na své posteli a dívala se z okna na zahradu.
Nádherné ticho po pár minutách přerušila hudba budíku, vycházejícího z jejího mobilu. Chvíli si užívala jeho melodii, než uslyšela zaklepání na dveře. Natáhla se po mobilu a vypla budík.

,,Ano?" odpověděla na zaklepání a se zívnutím se protáhla. Do pokoje vešla žena nižší postavy a věnovala Marinette zářivý úsměv.
,,Dobré ráno beruško. Nesu ti vyprané oblečení, tak si ho pak ulož ano?" položila hromádku tmavého oblečení na psací stůl naproti postele.
,,Díky." postavila se, jakmile její máma opustila pokoj a přešla k šatní skříni. Tmavý obsah skříně se na ni díval v plné kráse. V tomhe šatníku najdete opravu jen minimální počet kusů světlého oblečení. To samé platí pro zbytek pokoje, který byl tvořen stejně temnými barvami, které však Marinette dělaly dobře.

Rozhodla se si vyjímečně vzít šaty, které měla nejraději. Byly jednoduché, černé a ne moc nápadné. Nosila je pouze do divadla, na rodinné oslavy a podobné vyjíměčné chvíle, kterých však nebylo mnoho. Oblečení si nachastala ke dveřím od koupelny, kde následně udělala ranní hygienu a své temné vlasy s růžovofialovými konečky si stáhla do vysokého copu, který ji končil těsně nad rameny. Oblékla si šaty, obula boty, navlékla rukavice a kolem krku si nasadila stříbrný řetízek s trsátkem.
Nakonec na sebe nanesla trochu make-upu, černé linky, tmavou rtěnku a lehce parfém. Popadla svoji černou tašku, kterou zdobily různobarevné placky a nášivky, telefon se sluchátky a zabouchla za sebou dveře pokoje.

Cestou ze schodů do přízemí Marinette udeřila do nosu vůně čerstvého pečiva linoucího se z pekárny. Nadýchala se toho co mohla, aby v té škole nějak vůbec přežila a vešla do pekárny a sáhla po croissantu, který ležel nevině na plechu čerstvě vytažený z trouby a zakousla se. Chuť čerstvého máslového croissantu jí roztančila všechny chuťové buňky co měla.
,,Užij si to beruško a pozdravuj od nás třídní učitelku! Máme tě rádi!" zvolala ze zadní části pekárny Sabine, máma Marinette.

Ta pouze zabručela na souhlas, jelikož měla pusu plnou croissantu a vyšla hlavními dveřmi na ulici. Měla štěstí, protože bydlela ke škole celkem blízko. Měla to tak deset minut přes park.
Jakmile byla venku, vytáhla mobil se sluchátky, které následně zapojila, strčia si je do uší a pustila si hudbu na plné pecky. Cestou do školy se nic neobvyklého nestalo. Jen si lehce sama pro sebe pobrukovala melodii písničky.

Cesta uběhla velice rychle. Už se nacházela před hlavním vchodem do školy, ale písničky poslouchala i po cestě do třídy, jen nedobrovolně stáhla hlasitost, aby trochu vnímala i dění kolem sebe. Sundala je až tehdy, když do třídy vešla její třídní učitelka Caline Bustier se složkou s papíry.
Třída se postavila a zároveň posadila při pozdravu se svojí třídní učitelkou. Marinette seděla v té nejzazší lavici, takže by ji nepřekvapilo, kdyby si jí slečna Bustier nevšimla.
,,Je tady opět další konec školního roku. Nebudu to nějak zdržovat, protože se všichni těšíte, až bude konec hodiny. Ale mám pro vás dobrou zprávu. Jelikož dnes odlétám na dovolenou, tak vám v rychlosti pouze předám vysvědčení a pak můžete jít." ohlásila s úsměvem a celá třída zajásala.
Následujících deset minut se táhlo jako deset měsíců, ale přece jenom se dostalo řady i na Marinette. Převzala si své vysvědčení, ve kterém se nacházela pouze jedna trojka z chemie, vzkázala pozdrav od mamky a pak se vrátila na své místo. Samozřejmě za doprovodu pohledů svých spolužáků. Nevěnovala tomu však jedinou pozornost.

,,Budu se na vás těšit další rok děti a přeji vám krásné prázdniny." rozloučila se a spolu s ostatními studenty opustila třídu, až na Marinette. Byla si vědoma toho, že je už třída prázdná, ale rozhodla se ještě pár minut zůstat. Hodiny ukazovaly za deset minut půl deváté. Čekala tam, než dlouhá ručička najde své místo na šestce a pak vstala. Vzala si věci a vyšla ze třídy. Chodba byla prázdná a tichá, jelikož oni jako jediná třída skončili dříve, než ostatní.
Pomalu scházela schody a zamířila si to k východu. Ve filmech by jí teď někdo zastavil, smál se jí nebo by jí vzal tašku a vyhodil do popelnice, ale tohle byla krutá realita. Nikdo si jí na škole nevšímal a spíše se jí lidi stranili. Nestěžovala si. Byla vždy spíše introvert než extrovert. Spíš jí to vyhovovalo. Nebyla středem pozornosti a lidé nechtěli plýtvat svůj drahocený čas nad někým jako ona.

Vyšla tedy ze školy a opět se sluchátky v uších se vydala domů. Šla stejnou cestou jako předtím do školy. Přes park chodila ráda. Měla tam svoje místečko, kde chodila psát písničky, ale ne vždy tady byl dostatečný klid, aby se jí něco povedlo vymyslet, takže většina písniček vznikla v jejím pokoji nebo na balkoně.
Doma se rychle pozdravila s rodiči a pak se šla zavřít do svého pokoje, kde se převlékla, popadla kytaru a šla si sednout na balkon. Už měla delší dobu rozpracovanou jednu písničku, kterou by už ráda dokončila, ale moc se jí to nedařilo a z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená. Ale nic jiného od toho nemohla čekat, jelikož psaní písniček není tak jednoduché jak to vypadá.
Asi po dvou hodinách marné snahy odložila svůj zpěvník a chvíli si prohlížela oblohu s bílými mraky. Hlavou jí proletěla myšlenka; Jaké to asi je létat mezi oblaky a nad ničím nepřemýšlet. Cítit vítr ve vlasech... Chvíli takhle bez hnutí ležela a veškerou svoji pozornost věnovala obloze.

,,Hm..." zamyslela se. Najednou se v ní něco pohlo. Posadila se do tureckého sedu a popadla kytaru.

🌸
Pojď se k oblakům vznést... Zahrála pár akordů a usmála se.

🌸
Zdá se, že ztrácíš tvář
pro práci nevnímáš
takhle to vážně nejde dál

🌸
Já už to dobře vím
možná mi nevěříš,
že dokázat se všechno dá

🌸
Teď budem stoupat jen
už nespadnem
tak jdem je právě čas

🌸
Pojď se k oblakům vznést
pojď se k oblakům vznést
Pohled z výšky je fajn
svět jak na dlani máš

🌸
Všechno se hezký zdá
společně ty a já
Pojď se k oblakům vznést...

🌸
Jak snadný se to zdá
už vím, že jsem to já
tak zlehka dýchám najednou!
Kolem nás není čas
ten zůstal mimo nás
tak necháme ho zvolna plout.

🌸
Vím, že nemusím mít žádný zámek
to není co já chci mít.
Srdce otevřít a nechat jím jen vést se
vysoko jak budem chtít!

🌸
Pojď se k oblakům vznést
pojď se k oblakům vznést
Pohled z výšky je fajn
svět jak na dlani máš

🌸
Pojď se k oblakům vznést
pojď se k oblakům vznést
Vítr si ochočíš
budeš naplno žít
Všechno si můžeš přát

🌸
Společně ty a já
Pojď se k oblakům vznést
pojď se k oblakům vznést
pojď se k oblakům vznést
pojď se k oblakům vznést

🌸
Pojď se k oblakům vznést....

Měla zavřené oči. Odmlčela se. Nechala poslední tóny vyznít do vánku, který si pohrával s jejími vlasy. Musela se pro sebe usmát, když otevřela oči. Stačilo nepřemýšlet a písnička nakonec přišla sama. Ne vždy se jí to povedlo. Rychle si ale vzala svůj zpěvník a napsala si tam jak text, tak akordy. Takové písničky sice rychle přicházejí, ale zároveň i rychle odcházejí. Oddychla si, když si ji stihla zapsat, aniž by cokoliv vynechala. Musela si všechno zapisovat. Chtěla si to všechno zapisovat. Hudba je její život a musí ho mít pořád u sebe.

Když přišel čas večeře, odložila kytaru na stojan a zpěvník hodila do postele. Byla hladová, jelikož měla od rána pouze croissant a těstoviny se sýrovou omáčkou z pytlíku, jelikož ve škole dneska oběd neměla a byla líná si něco více uvařit. Když procházela obývákem směrem do jídelny, udeřila ji do nosu vůně špaget. Usmála se. Milovala špagety. Milovala svůj domov. To bylo totiž jediné místo, kde ji milovali a cítila se chtěná.

,,Ahoj." pozdravila své rodiče, kteří prostírali stůl a nakládali jídlo do talířů. Oba dva sborově odpověděli a zasmáli se tomu. Marinette se nad tím pouze pousmála, sedla si k nim ke stolu a všichni se pustili do jídla.
,,Mmhhmmm... Je to vynikající lásko, jako vždy." pochválil Tom, Marinettin táta, Sabine. Ta se jen usmála a pak se věnovala Marinette, která si zrovna dala další sousto.
,,Jaké bylo vysvědčení Marinette? Neměli jsme čas se na něj podívat." ozvala se dřív, než si dala sousto špaget do pusy. Marinette polkla a napila se.
,,Jenda trojka z chemie. Jinak jedničky a dvojky." řekla a rychle dojedla zbytek. Byla s rodiči ráda, ale více času trávila radši sama u sebe v pokoji. Než ale stihla odnést talíř, tak ji Sabine zastavila.
,,Marinette počkej chviličku prosím. Máme pro tebe s tátou překvapení za vysvědčení." usmála se. Marinette se tedy znova posadila a zvedla jedno obočí.
,,Neměla jsem ho zrovna dvakrát krásné. Navíc nic nepotřebuju." nechtěla, aby to znělo nejak nevděčně, ale opravdu nic nepotřebovala. Sabine s Tomem se na sebe podívali a nakonec se usmáli.
,,Přihlásili jsme tě na letní camp!"

Emoji znázorňující postavy, které co zpívají:
🌸 Marinette

Tak jo, první kapitola Lukannette fanfikce je tady. Doufám, že se bude líbit, jelikož nejsem zrovna nejvíce nadané v psaní, ale vyzkoušet jsem to chtěla. Přeji všem kouzelný den💙😊

Vaše Calimë Mermaid 💙