Mezitím, co se Harry loučil před ministerstvem s Ginny, která měla schůzku s Oliverem, Blaise netrpělivě čekal v kanceláři a skoro to vypadalo, že očima propálí díru do hodin, co visely nade dveřmi. Harry už měl minutu zpoždění a jeho to značně znepokojovalo. Zrovna dnes, když se mu chystá předložit svůj jedinečný návrh, musí mít zpoždění. 

„No sláva!" vykřikl, když se konečně otevřely dveře a dovnitř vstoupil Harry 

„Vím, že jdu pozdě, ale zase takový tyátr kolem toho dělat nemusíš," zamumlal a posadil se na své místo. 

„Je mi putna, že jdeš pozdě, ale nemohl jsem ksakru dospat, kvůli tomu, co ti chci říct," vychrlil a zvedl se ze svého místa. Svižným krokem přešel ke stolu Harryho a posadil se na něj. Na ten stůl, samozřejmě. 

„Huh, trochu mě děsíš, Blaisi." 

„Harry, ty jsi hazardér. Máš rád výzvy a nebezpečí. A co je lepšího než nebezpečná výzva?" zeptal se, a když Harry otevřel pusu, aby mu odpověděl, Blaise mu rukou naznačil, aby mlčel. „Neodpovídej, to byla jen řečnická otázka. Spíš mi řekni, jak dlouho je Grangerová sama?" 

„Co? Proč? Chceš ji snad pozvat na rande?" odpověděl otázkou a Blaise málem spadl ze stolu, jak jej Harryho otázka šokovala. 

„Neblázni! Já a Grangerová?! Jsi snad upadl, ne? Měl jsem spíše na mysli Grangerová a Draco," řekl a věnoval mu významný pohled. Na chvíli se kanceláří rozlilo naprosté ticho, ale pak se Harry rozesmál tak, jak za dlouhá léta už ne. 

„Ten se ti opravdu povedl, Blaisi! Chvíli jsem ti to žral, ale Hermiona a Draco? To je tvůj nejlepší ranní vtípek za poslední měsíce," řekl stále smějící se Harry, zatím co Blaise ho propaloval zamračeným pohledem. Možná měl tuhle reakci předpokládat, že? 

„Ne, Harry, špatně jsi to pochopil. Tohle není žádný můj vtípek, myslím to vážně. Můj velmi spolehlivý zdroj říká, že mezi nimi něco nejspíš je. Když jsme se vrátili do Bradavic dokončit naše studium, údajně mezi nimi proběhl jakýsi moment," řekl a když viděl Harryho výraz, tak rychle dodal: „Vše přístupné očím dětem." 

„Tohle jsi vážně promyslel, co? Ale mě nedostaneš, kámo," řekl a otevřel složku jednoho případu, na kterém teď pracovali. 

„Musíme je dát dohromady, ale na to potřebuji tvou pomoc," pokračoval, když jej Harry přestal vnímat a začal se věnovat práci. 

„Už dobré, Blaisi, zasmál jsem se," zamumlal Harry, ale oči od složky neodtrhl. 

„Harry! Ty mě neposloucháš." 

„Fajn, takže ty po mně z nějakého nepochopitelného důvodu chceš, abych ti pomohl dát dohromady Hermionu a Draca. Zbláznil jsi se? Nejsem vůl, Blaisi, viděl jsem Dracovu změnu, navždy budu vděčný jeho matce, ale pořád je to ten Draco Malfoy, který nás celý život urážel, zejména pak Hermionu, vážně si myslíš, že by mezi nimi mohlo něco být? Či snad, že bych k tomu pomohl?" zeptal se a Blaise si povzdechl. 

„Ne, nejspíš ne," zamumlal a vrátil se ke svému stolu. Tohle nevyšlo úplně podle jeho představ.

„Teto Mio, budeš mi zase vyprávět o tom tvém neznámém?" zeptala se Lily, když dopila kakao a dojedla poslední sušenku. Hermiona dnes měla noční, a tak se nabídla, že pohlídá Lily, zatím co Ginny si něco vyřídí. Byla kolem té své schůzky dost tajemná, ale Hermiona se rozhodla, že to z ní dostane později. 

„Pokud chceš," řekla s menším úsměvem a napila se čaje. 

„Ano!" 

„Dobře, vyprávěla jsem ti už tu, kdy jsem poznala, že mu na mně nějakým záhadným způsobem záleží? Nebo jsem si to tedy myslela, jistá jsem si u něj nemohla být ničím." 

„Myslím, že ne," odpověděla Lily a šla si sednout na gauč, aby se mohla na tetino vyprávění pořádně uvelebit. 

„On byl jeden z mála lidí, kdo poslouchal. Mohla jsem mluvit hodiny, a on ty hodiny vydržel sedět v naprosté tichosti a poslouchat. Ale to nebylo to nejúžasnější. Krom toho, že tě bez přerušení poslouchal, on si to všechno zapamatoval. Každou drobnost si zapamatoval, a to mě na něm velmi fascinovalo. Nevypadal na to. Věděl o mně věci, o kterých jsem ani nevěděla, že jsem mu je říkala. Stačilo se o tom jen zmínit a on si to zapamatoval. Během války jsem ztratila své vydání mé oblíbené knihy Historie Bradavic, a on šel a koupil mi ji k Vánocům. Jistě, nebyla to ta moje, se kterou jsem strávila celých sedm let v Bradavicích, ale už jen to, že mi dal dárek! Merlin, vůbec jsem to od něj nečekala. Vzpomněl si na mě a vzpomněl si na to, jak moc tu knihu miluji," dořekla s úsměvem na rtech a Lily ji zvědavě pozorovala. Milovala Hermioniny příběhy o panu neznámém.

„Můžu se na něco zeptat?" 

„Samozřejmě." 

„Ten pán z vyprávění, existuje?" zeptala a poposedla si k Hermioně blíž. 

„Ano," odpověděla prostě a pohladila ji po tváři. Hrozně jí chyběla Rose. 

„Je to strýček Ron?" 

„Měl by být, ale není. On nikdy takový nebyl," odpověděla se smutným úsměvem. 

„Proč jsi si vzala Rona a ne toho pána?" ptala se dál a Hermiona si povzdechla. 

„Protože v té době byl Ron můj přítel, a mezi mnou a tím pánem se nikdy nic nestalo. Jen jsme si příliš dobře rozuměli," odpověděla a čekala na další Lilyinu otázku. 

„Milovala jsi strýčka?" 

„Kdysi dávno ano, ale hádám, že ta svatba byl špatný nápad. Na druhou stranu mám teď Rose, a ta pro mě znamená úplně všechno." 

„Milovala jsi toho pána?" 

„Tuhle odpověď ti bohužel nemohu poskytnout, neb na ni neznám odpověď," řekla a zandala jí neposedný pramen za ucho, než vstala a odešla do kuchyně vařit oběd.

Rose zrovna odcházela z vyučování, když slyšela, jak na ni někdo volá. Zastavila se a otočila se za hlasem, který se ozýval, kdesi si za ní, ale chodba byla docela plná, takže bylo těžké najít toho, kdo na ni volá. 

„Rose!" křikl černovlasý klučina znovu a tentokrát si jej zrzka všimla. 

„Albe," pozdravila ho s úsměvem, když k nim došla. Objala ho a hned na to i Scorpiuse, tohle měla asi po babičce Molly, všechny vždy objímala. 

„Huh, děje se tu něco, o čem nevím?" zeptal se Albus a přeměřil si ty dva pohledem. „Ani jsem nevěděl, že se znáte." 

„Jen jsme si tuhle povídali u jezera," zamumlal Scorpius. Objetí od Rose nečekal, ale líbilo se mu, vzhledem k tomu, že jeho rodina na objímání příliš nebyla. 

„A to mi připomíná, odepsal jsi mamince?" zeptala se, zatím co Albus je stále nedůvěřivě sledoval. 

„Ano, ale ještě neodpověděla." 

„Určitě odpoví," řekla s vřelým úsměvem, a pak se otočila na Albuse, „co jsi vlastně potřeboval?" 

„Mám menší trable s přeměňováním," odpověděl a Rose si odfrkla. 

„Zapomeň." 

„Rosie, prosím," zakňučel a ona si povzdechla. 

„Kolikrát ti mám říkat, abys nevytahoval tu tvou přezdívku, když po mně něco chceš. Promiň, Albe, ale tentokrát ti s tím nepomůžu. Jsem si jistá, že to se Scorpem zvládnete," řekla a opět se vydala na cestu do Velké síně.