Blaise vyšel z uličky a nenápadně splynul s davem. Nebyl z téhle situace úplně nadšený, nechápal, proč se se zrzkou nemohli jednoduše sejít na Příčné. Zastavil se před budovou, ve které se nacházela restaurace, kde se měli setkat, aspoň v to doufal. Z kapsy vytáhl malý papírek, na kterém měl napsaný název restaurace i ulice. Párkrát vyměnil pohled mezi papírem v jeho ruce a nápisem nade dveřmi, než se rozhodl, že tu byl správně a vešel dovnitř.

„No to je dost, zabloudil jsi, nebo co?" vyhrkla lehce otráveně Ginny, když se posadil ke stolu, u kterého ji našel sedět.

„Tak pardon, ale v mudlovském Londýně se běžně nepohybuji," odsekl. To jim ta jejich spolupráce teda pěkně začala.

„To jsem si myslela, takže jsem ti objednala, nerada bych, aby sis třeba nechtěl objednat máslový ležák. Nicméně, tady nás nikdo neuvidí, takže si můžeme v klidu promluvit. Neboj se, těch pár minut strávených mezi mudly tě nezabije," řekla Ginny stále ostře.

Blaise jí věnoval nepěkný pohled. „Jasně, ještě chvíli pokračuj s urážky a můžeme to rovnou zabalit."

„No tak promiň, ale já na tebe nemám celý den. Musím se vrátit domů za dcerou," povzdechla si Ginny. Nechtěla na něj takhle vyjet, ale čekala na něj deset minut a doma měla Lily.

„A já musím zpátky do práce, takže navrhuji, abychom se pustili do toho, proč tu v prvé řadě jsme," navrhl Blaise.

„Samozřejmě. Draco a Hermiona, takže co o nich víš?" zeptala se se zájmem. Hermiona jí nic neřekla, takže celkem hodně prahne po informacích. Že se jejich vztah v dodatkovém ročníku změnil, viděl snad i slepý.

„Údajně mezi nimi proběhl nějaký moment. Zas tak moc to nechápu, jednalo se o dotek rukou a něco o tom, že se kolem nich zastavil čas, či co," odpověděl jen tak na okraj. Nechtěl zabíhat příliš do detailů, neb to opravdu nechápal. Stále mu to připadlo jako vtip.

„Hm, věděla jsem, že se mezi nimi něco stalo, ale čekala jsem trochu víc, abych byla upřímná. No nic, hlavní je, že mezi nimi proběhlo aspoň něco," zamumlala. Moc nebylo s čím pracovat a z toho nebyla úplně nadšená. Bude to mnohem těžší, než si prvně myslela. „Takže jaký je plán?"

„Plán? Já ale žádný plán nemám."

„Co tím myslíš, že žádný plán nemáš? Myslela jsem, že o tom to celé je... že jen potřebuješ Harryho pomoc. Proto jsem se nabídla, když mi Harry řekl o tvém rádoby vtipu," vysvětlila Ginny malinko vyšším hlasem. O čem se tu pak vůbec bavili? Vždyť tohle je beznadějné!

„Copak musím vše dělal já? Jako nejdřív je musíme dostat na stejné místo, pak můžeme vymýšlet, co dál. Proto navrhuji náhodné setkání," předložil svůj návrh a Ginny na něj chvíli jen zaraženě hleděla.

„To je tvůj plán? Náhodné setkání?" zeptala se kriticky, „ne, víš co. Máš pravdu pravdu a navíc je to to jediné, co teď máme. Takže je dostaneme na stejné místo a dál uvidíme."

„Rose! Rose!" zvolal blonďatý klučina na svou zrzavou kamarádku přes celou chodbu. Většina studentů už byla na večeři, takže jej Rose slyšela úplně bez problému. Zastavila se a čekala, až k ní Scorpius dojde. „Odepsala!" vyjekl radostně, než stihla cokoliv říct.

Rose se zeširoka usmála a věnovala Scorpovi rychlé objetí. „To je skvělé! Mám za tebe vážně radost. Odepíšeš jí?"

„Nejspíš ano, ale až zítra. Dneska se celkem těším na to, až zapadnu do peřin. Jdeš na večeři?"

„Ano, zdržela jsem se v knihovně, ale už mě vyhnal hlad," odpověděla se smíchem a společně se vydali do Velké síně.

„Že se do té knihovny rovnou nenastěhuješ."

„Ještě ti s tím začínej," řekla na oko otráveně, „jsem prostě po mamince, no."

„Vždyť já vím. Dobrou chuť, Rose," popřál jí, když dorazili do Velké síně a jejich cesty se tak rozdělili. Rose nestačila ani poděkovat a Scorpius už byl na cestě ke svému stolu. S povzdechnutím se podívala ke stolu nebelvírskému a šla se posadit tam, kde bylo nejméně lidí.

Na druhém konci stolu seděl tmavovlasý mladík, který ji pozoroval s menší vráskou na čele. Zrzka, která seděla naproti němu se zamračila, když zjistila, že ji její bratranec neposlouchá a pod stolem do něj kopla, aby jí věnoval pozornost.

„Bude v pohodě, víš, že je jako teta Hermiona," řekla, když se na ni otočil. Věděla, že sleduje jejich sestřenku. Měl o ni jen zbytečné starosti. Rose byla vždycky samotářská.

„Jak to můžeš vědět?" odfrkl si James a napil se dýňového džusu.

„Je to Rose! Znáš ji. Navíc má Albuse a toho Malfoyovic kluka," odpověděla Dominique a protočila nad tím oči. „Navíc je tady teprve měsíc, my jsme si taky nenašli kamarády hned."

„Tak to je lež a oba to moc dobře víme. My dva jsme si vytvořili skupinky ještě ten den, co jsme přijeli."

„Nojo, pořád. Prostě to jen moc řešíš, Rose nikdy nebyla jako my. Mám ji ráda, to ano, ale opravdu si myslíš, že i když ji vezmeme mezi sebe, bude šťastná mezi všemi těmi lidi kolem sebe?" zeptala se.

„U Merlina, ty se prostě jen bojíš o svou pověst, že?" odsekl ostře James. Pohled mu znovu zabloudil k Rose, která večeřela osamocena s knihou v ruce. Ano, byla jako teta Miona, ale i ona měla kolem sebe kamarády.

„Kam jdeš?" vyhrkla překvapeně, když se zvedl.

„Kam myslíš," zamumlal a rozešel se ke své druhé sestřenici. Když byli všichni mladší, rozuměli si, ale jak začali vyrůst jejich cesty se postupně rozdělovaly. Zatím co Albus a Rose byli nerozluční, James se více bavil s Dominique. Nevěděl, jestli to bylo jejich věkem, ale rozhodl se, že to musí skončit. Byli rodina, u Merlinových vousů!