„Draco, konečně jsi tady! Už jsem se začínala bát, jestli ses neztratil," vyhrkla úlevně Astorie, když její bývalý manžel vešel do jejího krámku.

„Trochu jsem se zdržel," zamumlal si pod nosem a podal jí papírovou taštičku s hodinkami. Když s Hermionou opustili kavárnu, ani jeden z nich se ještě nechtěl loučit, takže se nějakou dobu procházeli po Příčné a Hermiona se poohlížela po vánočních dárcích, což příliš nechápal vzhledem k tomu, že byl teprve začátek listopadu. „Tohle už po mně nikdy nechtěj. Kdybych tam nepotkal Hermionu, žádné hodinky bys neměla. Účet máš v tašce, máš se s ní pak spojit, abyste se vyrovnali," informoval ji a Astorie se musela opravdu hodně snažit, aby potlačila úsměv. Nemohla uvěřit tomu, že to vážně vyšlo.

„Určitě se s ní spojím," ujistila jej s menším úsměvem a pozorně si ho prohlédla. „Takže Hermiona, jo?"

„Nezačínej, byla to jen náhoda," odfrkl si.

„Hm, a kde že jsi se zdržel?" zeptala se zvědavě. Věděla, že o tom Draco mluvit nechce, ale taky věděla, že to z něj nakonec přece jen dostane. Stejně jako z něj vždycky všechno dostala, když byli mladší.

„Procházel jsem se po Příčné," odpověděl lhostejně, ale ona ho znala příliš dobře, aby věděla, že za tím bylo něco víc.

„Sám?" ušklíbla se.

„Dej mi pokoj," zavrčel a ona se zasmála. Typický Draco Malfoy.

„Ale no tak, mně to můžeš říct. Koneckonců, jsem jediná, kdo ví o tvých citech ke Grangerové," řekla skoro šeptem. Bála se, že jej vyplaší, pokud promluví hlasitěji.

„City? Kdo tady mluvil o citech?" vyhrkl lehce splašeně.

„Pokud si dobře vzpomínám tak ty. Tohle je tvá šance, Draco, oba jste svobodní, tak toho využij."

„A je vůbec čeho využít? Poslyš, vážně se o tom teď nechci bavit, ani nevím, jestli by měla zájem. Spíš mi řekni, jak jsi na tom s naším synem," změnil téma, o kterém se zase nechtěla příliš bavit Astorie. Byla by nerada, kdyby jí začal předhazovat to, jak špatná matka je, jak tomu měl ve zvyku během jejich manželství.

„Domluvili jsme se na obědě," vydechla s menším úsměvem.

„Vážně? To je skvělé!"

„Já jen doufám, že není příliš pozdě," povzdechla si a podívala se na něj s otázkou v očích. Potřebovala jeho ujištění.

„Určitě ne, Scorpius je hodný kluk, ale pokud by se s tebou vidět nechtěl, řekl by ti to narovinu."

„Ach, a čí zásluhou je takový, jaký je? Vychoval si ho dobře, Draco."

„S tím si dovolím nesouhlasit. Vzpomínáš, jak jsme se po jeho narození snažili o aspoň trochu šťastné manželství pro jeho dobro? Byla jsi to ty, kdo mi nedovolil jej rozmazlit. Takže si myslím, že na tom máme zásluhu oba," řekl a než stihla Astorie něco namítnout, pokračoval: „Budeš už končit? Mohli bychom zajít na máslový ležák. Možná poslat sovu Blaiseovi, jestli se nepřipojí."

„To zní, jako fajn nápad. Tak mu napiš, já mezitím zavřu."

Albus zíral na svého kamaráda a snažil se ho silou vůle donutit odložit knihu, kterou četl. Rose se učila s Dominique, James měl trénink a Scorpius si četl nějakou pitomou knihu. Začínal si myslet, že na něj Rose měla špatný vliv.

„Vím, že zíráš," zamumlal blonďák, ale oči od knihy nezvedl.

„Skvělý," odfrkl si, „Scorpiusi, já se nudím! Říkal si, že si přečteš pár stránek, ale už si čteš celé hodiny!" postěžoval si Albus.

Scorpius pohlédl na budík, který měl na nočním stolku, a pak se s pozvednutým obočím podíval na svého kamaráda. „Je to dvacet minut," informoval jej a pak se vrátil ke čtení. Zbývalo mu jen pár vět do konce stránky.

„Ale mně to připadá jako hodiny!" zaúpěl Albus. Myslel si, že se mu bude Scorpius věnovat, když vyslovil svou stížnost, ale on si i nadále četl.

„Dobře, tak co budeme dělat?" zeptal se, když dočetl stránku a zavřel knihu, kterou pak položil na noční stolek.

„Nevím, to mi řekni ty," odpověděl Albus a mykl při tom rameny.

Scorpius mu věnoval nevěřícný pohled. „Tak ty mi nejdřív nedáš pokoj, a pak ani nevíš, co budeme dělat?"

„Můžeme si zahrát šachy," navrhl dřív, než se stihl Scorp naštvat. Byl by nerad, kdyby se urazil a vrátil se zpět ke čtení.

„Hmm, fajn," souhlasil a šel si sednout k němu ke stolu, zatím co Albus začal připravovat hru. Scorpiusovi to nevadilo, rád trávil čas s Albusem, jen byl otrávený, že si nemohl v klidu dočíst kapitolu.

Jednu hru si zahráli v tichosti, plně soustředěni na svou šachovou partii, ale během druhé hry Scorpiusovi myšlenky začaly ubíhat směrem k jedné nejmenované zrzce. Snažil se ji dostat z hlavy, ale bez úspěchu, což nakonec poznamenalo jeho výsledek.

„Takhle špatně jsem tě hrát ještě nezažil," řekl Albus, když jejich druhá hra skončila, a věnoval svému kamarádovi koncentrovaný pohled.

„Líbí se ti někdo, Albe?" vyhrkl Scorpius bez rozmyslu.

Albus byl nad jeho otázkou rozhodně překvapený. „Co tím myslíš?"

„Co bych tím, asi tak mohl myslet," odsekl tiše.

„Víš, úplně se mi nelíbí, kam tímhle míříš," přiznal se mu Albus, kterému mu bylo naprosto jasné, koho má Scorpius na mysli. A nelíbilo se mu to. A to tak, že ani trochu.

„Co?"

„Myslíš si, že nevím, o kom mluvíš? Mám oči, Scorpe, jasné? A jsi fakt bezva kluk, ale nemám radost, že se motáš kolem mé sestřenky. Kamarádství je v pohodě, ale nic víc, jasné?" řekl a než stihl Scorpius něco poznamenat, zvedl se a opustil jejich pokoj.

Mladý Malfoy byl zmatený. Nemyslel si, že by jeho pocity k rudovlasé dívce byly tak zřejmé. A rozhodně nečekal od Alba takovou reakci. Možná by si o tom spíš měl promluvit s Rose. Nebo to prostě mohl nechat být, stejně byl na randění ještě mladý.