Hermiona seděla u stolku a netrpělivě klepala prsty o desku stolu. Znovu zkontrolovala hodinky na své ruce a hned na to pohledem sklouzla ke dveřím. Ginny měla zpoždění a Hermiona si začínala myslet, že ranní kávu už nestihnou.

„Hermiono?" oslovil ji náhle mužský hlas.

„Draco! Ahoj," pozdravila jej překvapeně, když ho našla stát u jejího stolu. Byla tolik zabraná do myšlenek, jestli čekat na Ginny, nebo to vzdát a jít do práce, že si ani nevšimla, že vedle ní někdo stál.

„Jsi tu sama?" zeptal, neb nějak nevěděl, co říct. Když ji uviděl, jeho nohy se automaticky rozešly za ní, ale dál to nechaly na něm.

„Čekám na Ginny, ale ta už má trestuhodné zpoždění a já budu muset každou chvíli odejít do práce," odpověděla s menším úsměvem. Stále nechápala, proč ji Ginny psala o krátké shledání u kávy, když se ani nehodlala ukázat, ale aspoň viděla zase Draca. „A co ty?"

„Vlastně jsem na tom podobně. Mám se sejít s Blaisem na snídani, ale také má zpoždění. I když u něj to není nic překvapivého."

„A to chodíš stále na čas, když víš, že on stejně přijde pozdě?" vyzvídala. Informace o tom, že Blaise chodí všude pozdě, ji ani nepřekvapila. Úplně to na něj totiž sedělo.

„Hm, nejspíš čekám na den, kdy se stane zázrak a on přijde včas," zamumlal. Vlastně to dávalo smysl. Proč nechodil taky pozdě?

„Ráda bych si s tebou povídala a zkrátila ti tak tvé čekání, ale opravdu už budu muset jít do práce. Pokud by se tu objevila Ginny, mohl bys jí to vyřídit, prosím?" požádala jej a zvedla se od stolu. Kávu si bude muset dát až v práci, když se její přítelkyně neukázala.

„Jistě, rád jsem tě viděl."

„Já tebe taky," řekla slabě, jako by se to snad bála vyslovit a poté se vydala ven z kavárny. Byla překvapená, když se tehdy v dodatkovém ročníku spřátelili. Do teď nechápala, jak to bylo možné, ale lhala by, kdyby řekla, že jí jejich přátelství nechybělo. Jistě, oba byli úplně jiní, ale v některých věcech si byli naopak až moc podobní. Ani jeden z nich by to však nepřiznal, ne nahlas.

„Grangerová, kam jdeš, vždyť já teprve přišel," ušklíbl se Blaise, na kterého narazila ve dveřích.

„Do práce, takže buď tak laskav a přestaň blokovat dveře, Zabini," řekla otráveně. Blaise ji často pil krev, i když občas se s ním i nasmála. Ale to bylo zcela výjimečně. Nechápala, jak s ním Harry mohl pracovat.

„Koukám, že s tebou zas není vůbec žádná zábava," zamumlal a uvolnil jí cestu. Hermiona už mu nevěnovala ani pohled a odešla. Blaise se proto rozhlédl po kavárně a byl velmi potěšen, když našel Draca stát nedaleko od něj s pohledem nalepeným na prosklené zdi, za kterou procházela Hermiona.

Možná, že to s nimi nakonec tak těžké nebude.

„Albusi, nemůžu," zopakoval už asi po sté James svému mladšímu bratrovi. Byli na cestě na famfrpálové hřiště a Albus ho neustále prosil, ať spolu něco podniknou.

„Ale proč ne," zakňučel Albus.

„Mám trénink," odpověděl jednoduše James. Byla pravda, že s Albusem netrávil téměř žádný čas za tu dobu, co jsou v Bradavicích, ale to nebyla úplně tak jeho vina. Mladší Potter sám jeho společnost nevyhledával. Tedy, až do teď.

„Ale vždyť je sobota!"

„Řekl bych ti, ať se jdeš koukat, ale víš, že nemůžeš vzhledem k tomu, že jsi ve Zmijozelu. Proč nepodniknete něco s Rose a tím Malfoyovic klukem, Scorpius se jmenuje, ne?"

„Rád bych, ale jsou spolu v knihovně, a když už jsi to zmínil, myslím, že bys se na ně měl zaměřit. Jsou spolu v knihovně nějak často, co tam vůbec dělají?" mlel Albus a James si vzpomněl, proč s ním tady netrávil tolik času. Jakmile totiž Albus začal mluvit, bylo skoro nemožné jej umlčet.

„Snad bys nežárlil," uchechtl se.

„Proč bych žárlil? Myslíš, že bych měl žárlit? U Merlina, myslíš si, že mezi nimi něco je? To je nechutný, holky jsou ta brr, ne, nechci. Nikomu neříkej, že jsem to řekl. Takže si je proklepneš?"

„Cože? Ne! To jsem nikdy neřekl. Prostě chodí rádi do knihovny. U Rose to není ani překvapivé," řekl a nepatrně zrychlil krok. Čím dřív se dostane na hřiště, tím dříve se zbaví svého bratříčka.

„Děláš, jako by ti to nevadilo. Ale já si moc dobře pamatuji na ten incident s Lily! Bylo jim pět, Jamesi. Myslím, že si toho kluka na pískovišti tenkrát pěkně vyděsil. A to se chtěl s Lily jen podělit o bábovičky," řekl Albus se samolibým úsměvem na tváři.

„Albusi! To bylo jednou a ty to moc dobře víš. Jestli o ně máš takovou starost, tak jdi za nimi. Já mám trénink, takže tahle debata je u konce. Ahoj."

Harry si četl Denního Věštce, když k oknu přiletěla hnědá sova. Jejich Hugo. Už se chystal odložit noviny a podívat se, co jim Hugo nese, ale než tak stihl učinit, Ginny přiběhla do obýváku a sama si převzala psaní. Harry by si toho běžně nevšímal, ale jeho žena si v poslední době s někým hodně dopisovala a jemu to začínalo vrtat hlavou. Zprvu si myslel, že se jednalo o práci, ale to velmi rychle zavrhl, a to z jednoho prostého důvodu.

Opatrně vykoukl zpoza novin a uviděl, jak si Ginny čte psaní a na tváři se jí rýsuje její vítězný úšklebek. A to bylo přesně to, proč věděl, že nejde o práci. Jeho žena měla něco za lubem a on se bál toho, že na to přišel. Tuhle totiž viděl Huga odlétat od nich z kanceláře, ale Blaise tvrdil, že mu nic nepřišlo.

Harry si dal dvě a dvě dohromady, jen ještě potřeboval důkaz, aby si byl jistý. I když si opravdu hodně přál, aby se mýlil.

Asi jste si všimli, že kapitoly vycházejí jednou za týden a je to hlavně z důvodu, abych si stihla předepsat co nejvíce kapitol a konečně tento příběh dokončila. Neplánuji to nějak dlouhé, takže hned, jak se budu blížit ke konci, budu vydávat častěji <3