„Bylo to výtečné. Nechceš se vzdát své dosavadní práce a stát se mou kuchařkou?" zeptal se Draco a natáhl se po lahvi vína, aby jim mohl dolít. 

„Opatrně, aby se Godfrey neurazil," uchechtla se, ale při jeho chvále jí zahřálo u srdce. Byla ráda, že mu chutnalo. „Mně už ne, měla bych jít, abys se mohl vrátit k práci," vyhrkla, když se jí chystal dolít skleničku, a strčila nad ní ruku, aby ji poslechl. 

Draco se ale samozřejmě rozhodl neposlechnout a jemně její ruku vzal do té své, aby jí mohl nalít. „Nechoď, já už dnes stejně pracovat nebudu. A přece tě nemohu jen nechat uvařit večeři a pak tě vyhodit."

„Takový byl plán," hlesla Hermiona. Nečekala, že by se po jídle zdržela, ale lhala by, kdyby řekla, že malý kousek jí samé neočekával jeho nabídku, aby zůstala. 

„Pro mě ne," přiznal se a konečně pustil její ruku. 

„Na čem vlastně pracuješ?" optala se, při čemž doufala, že zde bylo dostatečně šero, aby Draco nezahlédl její červenající se tváře. 

„Ani se neptej, je to učiněný bolehlav! Znáš ten malý krámek s lektvary na Příčné?"

„Jistě, často v něm nakupuji," odpověděla Hermiona s menším zamračením. Měla ten obchůdek ráda, byla to taková lékárna v kouzelnickém světě. Neměla teď ale příliš volného času, takže už se tam dlouho neukázala. Jeho otázka jí proto překvapila. Proč by Draco měl pracovat na něčem, co souviselo s jejím oblíbeným krámkem?

„Doufám, že jsi tam nic nekupovala během posledních dvou týdnů. Lidi tam hromadně chodili reklamovat zakoupené lektvary. Patrně špatná receptura, ale není to jak dokázat. Majitel tvrdí, že je chyba na straně dodavatele, neboť u nich jdou lektvary rovnou na prodejnu a nikdo s nimi nějak nemanipuluje. Jenže dodavatel tvrdí, že všechny lektvary prochází kontrolou, než jsou vyváženy a žádný problém se u nich neobjevil. Je to slovo proti slovu," povzdechl si Draco a unaveně si promnul oči. Bylo to opravdu vyčerpávající a on neměl nejmenší tušení, jak to vyřeší. 

„Neměla jsem čas na nákupy, takže ne, a ani nevím, jestli ještě někdy budu. I když lektvary, které u nich kupuji jsou vždycky přesně namíchané a nikdo se do nich nemůže dostat, aniž by to někdo nepoznal," poznamenala Hermiona, když si vzpomněla na důvod, proč tak ráda nakupuje právě v tomto obchodě. „Draco! Je to jednoduché! Dřív jsme do Sv. Munga brali od stejného dodavatele, protože je na každém lektvaru pečeť, která se poškodí, jakmile lahvičku otevřeš. Trik je v tom, že už nejde opravit. Takže pokud jsou lektvary s nepoškozenou pečetí špatné, chyba je na straně dodavatele!"

„Teď žertuješ, že? Prosím, řekni mi, že nežertuješ," prosil Draco, ve kterém se probudila malá naděje. 

„Nežertuju," vyhrkla nadšeně. 

Draco neváhal ani na sekundu a vrhl se jí kolem krku. Hermiona mu objetí opětovala a užívala si jeho blízkou přítomnost. 

„Ale proč by na to nikdo neupozornil?" zeptal se zmateně Draco a odtáhl se od ní, což jí ani trošičku nelíbilo, ale nehodlala to dát nějak najevo. 

„Třeba vědí, že to byla jejich chyba a proto na to nepoukázali, protože tak by se usvědčili."

„Proč na to tedy neupozornil majitel obchodu? U Merlina, jeden si myslí, že už ta těžší část je za ním a ono ne," zaúpěl Draco a opřel si hlavu o opěradlo gauče. Tohle byl rozhodně jeden z nejhorších případů, který musel řešit. 

„Vážně bych tě měla nechat pracovat," řekla Hermiona a vstala z gauče. Navíc už začínalo být pozdě a ona má zítra noční, takže by se měla pořádně vyspat. 

„Tak se mi zdá, že jen hledáš výmluvu, jak se odsud dostat," ušklíbl se. 

„Takhle to není, jen ti nechci zaclánět. A taky se musím pořádně vyspat."

„Když tedy jinak nedáš... Ještě jednou děkuji za večeři."

„Není za co, hezky se vyspi," řekla s menším úsměvem a vzala si do ruky kabát s kabelkou. Rozhodla se pro nejsnadnější způsob odchodu, a sice přemístění. 

„Ty taky," stihl ještě říct Draco, než mu zmizela před očima.

Albus měl nervy v kýblu, jak by řekla jeho teta Miona. Jeho milovaná sestřenice byla naštvaná, a to opravdu hodně. Nemusela mu to ani říkat, aby to zjistil. Viděl to na ní. Tak moc ji chtěl obejmout a zjistit, co se stalo, ale na to neměl odvahu. Ne poté, co jej minulý týden seřvala za to celé nedorozumění, které mezi ním a Scorpiusem vzniklo. 

„Musíš zjistit, co se stalo, prosím."

„Proč se jí nezeptáš sám?"

„Scorpiusi, ona na tebe dá. Na mě je nejspíš stále ještě naštvaná a já bych nerad dostal něčím po hlavě. Já tě prosím. Postarej se o ni," řekl Albus a Scorpius si jej pečlivě prohlédl. Ještě nikdy neviděl svého kamaráda takto vážného a začínalo mu to dělat starosti. Koneckonců, i ona sám si všiml, že byla Rose poslední dny jiná. 

„Tak dobře," souhlasil Scorpius a Albus jej rychle objal, než se vydal na druhou stranu chodby. Scorpius si přitáhl šálu blíže ke krku a vkročil na venkovní pozemky školy. Prosinec byl na dosah ruky a většina studentů se hřála uvnitř hradu někde u krbu. To neplatilo pro Rose, která ráda chodila ven, ať už bylo jakékoliv počasí. 

Našel ji stát u Černého jezera, což mu připomnělo jejich první rozhovor. Na tváři se mu objevil malý úsměv při té vzpomínce. „Nebude ti vadit společnost?" zeptal se, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. To už bylo samo o sobě divné. 

A tak jen v tichosti stáli a Scorpius doufal, že s ním Rose brzo promluví. Zase tak teple oblečený nebyl a začínala mu být trochu zima. 

„Poslal tě Albus?" promluvila po pár minutách tichým hlasem, že ji skoro přeslechl.

„Dělá si starosti... my oba."

„To nemusíte, nic vážného se neděje," oznámila mu stroze. 

„Něco evidentně ano," hlesl a přemýšlel o předchozích slovech, které mu Alb řekl. Začínal se bát, aby to nebyl nakonec on, kdo dostane něčím po hlavě.

„Dostala jsem dopis od táty."

„Ale to je dobrá věc, ne?" optal se opatrně. Vždyť Rose si tolik přála, aby se o ni více zajímal.

„Bylo by, kdyby v tom dopise nesdělil, že si mě k sobě vezme v den, kdy se vrátím z Bradavic. O co mu jako jde?" odsekla a snažila se potlačit slzy, které se jí začaly shromažďovat v očích. 

„O co by mu mělo jít? Chce tě vidět," odpověděl zmateně Scorp. 

„Ale proč zrovna v tenhle den? Jsem zvyklá ho nevídat, Scorpiusi, ale nejsem zvyklá nevídat mou maminku. Měl to být náš den a on se najednou rozhodne, že mě chce mít u sebe? Máma mi psala, že naplánovala filmový maraton a teď se ho mám vzdát kvůli němu? Ani nemám možnost, prostě mi to oznámil," vychrlila na něj své pocity. Byla tak naštvaná a smutná zároveň. 

„Nevím, co je to ten filmový maraton, ale myslím, že se tím jen zbytečně užíráš. Tak ji uvidíš o den později. Poslyš, tohle jsi přece chtěla. Není důvod být kvůli tomu naštvaná a vždycky máš možnost. Nemůže tě nutit k němu jít, tohle rozhodnutí je vždycky na tobě."

„Děkuji, Scorpiusi," řekla se slabým úsměvem a věnovala mu rychlé objetí, než se rozešla zpět do hradu.