Hermiona vzala za kliku, ale než otevřela dveře, otočila se na Draca, který stál za ní. „Pamatuj, že i když má bolesti, není to nic vážného a dostane se z toho, ano? Jen musíme počkat, až to kouzlo vyprchá," připomněla mu, a když přikývl, otevřela dveře. 

„Lektvar příliš nezabírá, měl by to prospat," informovala ji Lucy, když si jí všimla, zatím co Draco přešel rovnou k Blaisovi. 

„Blaisi, dám ti lektvar na spaní a Draco tě vezme k sobě domů, ano? Doufejme, že až se probudíš, budeš zase jako rybička. Mohla bych tě přijít zkontrolovat, pokud nebude Draco proti," řekla mu jemně a s poslední větou se podívala na Draca, který opět jen přikývl. Nemohl najít slova. Blaise byl pro něj jako bratr a vidět ho takhle... Přál si, aby to bylo naposled, co jej musí vidět v takových bolestech. 

„Zastav to," prosil ji Blaise. 

„Dělám, co můžu," zašeptala a vzala si od Lucy lektvar. Hermiona byla empatická osoba, ale tohle bylo snad poprvé, co měla problém zadržet slzy, zatím co léčila pacienta. Nejspíš to bylo tím, že byla opravdu vyčerpaná. Přece ji na Blaisovi nezáleželo až tak moc, ne?

Draco sledoval, jak Hermiona podává Blaisovi lektvar a v duchu si pokládal podobnou otázku jako ona. Byla taková se všemi pacienty, nebo jen s Blaisem? Věděl, že byl často jejím pacientem a kamarádil se s Potterem, ale nikdy mu nepřišlo, že by si byli s Herminou nějak blízcí. 

„Měl bys ho vzít domů, než lektvar zabere," řekla Hermiona a na moment se odmlčela, „končím v šest. Sejdeme se v tvé kavárně, kde jsme byli minule?"

„To zní fajn," ujistil ji s úsměvem a pomohl Blaisovi na nohy. Opravdu se chtěl domů dostat dřív, než jeho nejlepší přítel usne. Nebyl si jist, jestli by ho unesl. 

Blaise se cítil příšerně. Nevěděl, co se stalo. Všechno ho bolelo a jeho zrak byl otřesný. Skoro nic neviděl! Jenže Blaise měl úkol a ten dodělá, i kdyby jej to mělo zabít. Moc toho nezaregistroval, ale věděl, že ho léčila Hermiona. A teď se ho Draco snažil dostat domů. Ach Merline! Byl tak moc unavený a tak moc si chtěl lehnout. Ale Blaise musí z této hrozné situace vytěžit aspoň něco dobrého. 

„Chvíli jsem si myslel, že jsem umřel a budu trávit věčnost s krásným andělem," zmamulal. Ovšem hned, jak slova opustila jeho ústa, nejradši by je vzal zpět. Co to, sakra, mlel? To se nezmohl na něco lepšího?

„Tak snadno se mě nezbavíš," ušklíbl se Draco. Blaise musel být vážně mimo. Ale v jednom s ním souhlasil; Hermiona byla anděl. 

„Myslíš, že o mě měla strach?" 

„Hermiona? Nejspíše ano, je to tvá léčitelka," odpověděl Draco a pomalu s Blaisem vstoupil do krbu. Nabral letax a než se Blaise stihl nadát, stáli u Draca v obýváku. 

„Ale já to nemyslím takhle," zaúpěl a pak zůstal pár vteřin ticho. Lektvar na spaní začínal pomalu zabírat a on se musel hodně soustředit na to, co vlastně chtěl říct. Mělo to ovšem plus, protože když se soustředil na svůj úkol, necítil tolik bolesti. „Myslíš, že o mě měla strach jen proto, že jsem její pacient? Takže jí na mně nezáleží?" zeptal se, když si konečně vzpomněl o čem se bavili. 

„To nevím, Blaisi," řekl Draco upřímně a začal jej vést směrem k pokoji pro hosty. V těle se mu usadil nepříjemný pocit, když se ho Blaise ptal na takové otázky, ale Draco si musel připomenout, že jeho přítel je zraněný a potřebuje jeho pomoc. Takže se snažil svou žárlivost pohřbít hluboko uvnitř sebe. 

„Je úžasná, víš-" začal Blaise, ale zbytek se Draco nedozvěděl, neboť Blaise uložil na postel a v momentě, kdy se dotkl hedvábných přikrývek, lektvar zabral a on se ponořil do hlubokého spánku.  

„Dobrou, Blaise," zašeptal Draco a odebral se do své ložnice. Ještě nebylo tak pozdě, ale pokud má být zítra na nohou před šestou ráno, neuškodí mu, když půjde spát dřív.

Hermiona byla ve fázi, kdy v podstatě spala s otevřenýma očima. Noční směnu zvládla z velké části proto, že věděla, že na konci na ni čeká káva s Dracem. Jenže teď, když vešla do kavárny, nechtěla nic jiného, než se otočit a zamířit si to domů do postele. 

„Nevím, jestli koukáš na mě, nebo někam za mě," poznamenal lehce pobaveně Draco, když se k němu Hermiona s tichým ahoj připojila. 

„Promiň, cože?" zeptala se a okamžitě se zastyděla. Na chvíli úplně vypnula. 

„Proč to nenecháme na jindy? Sotva udržíš otevřené oči," povzdechl si Draco, který jejich ranní kávu rozhodně rušit nechtěl, ale viděl, jak moc je hnědovláska unavená. 

„Jsem v pohodě," vyjekla s úsměvem, ale Draco jí to nevěřil.

„Hermiono, nejsi a je to pochopitelné. Na škole sis stěžovala, že ti kradu čas na tvůj drahocenný spánek, když jsme si povídali dlouho do noci, a teď mi budeš tvrdit, že nejsi unavená, i když by i slepý viděl, že jsi? Říkala jsi, že máš teď dva dny volna, ne? Tak proč se nejdeš domů vyspat a já tě večer vezmu na večeři," navrhl s menším úsměvem. 

Hermiona o tom chvíli přemýšlela, než přikývla. Byla už unavená i mluvit. Nechtělo se jí to rušit, ale pravda byla, že večeři si bude schopná užít mnohem více. „Půjdu aspoň zkontrolovat toho Blaise."

„Oh, Blaise se vzbudil, než jsem odcházel a říkal, že se nikdy v životě necítil líp, takže předpokládám, že je v pohodě," informoval ji. Jemu samotnému se dost ulevilo, když Blaise zmizel se svým typickým úšklebkem na tváři v zelených plamenech jeho krbu. To bylo jasné znamení, že je v pořádku. 

„Dobře, mohl bys mu ale vyřídit, ať se přece jen radši staví u Sv. Munga. Lucy ho zkontroluje, jen pro jistotu," řekla a postavila se na odchod. „Ohledně večeře pošli sovu, nemyslím si, že mi zbyla ještě nějaká energie se teď domlouvat."

„Neboj se, vyřídím mu to a sovu pošlu. Uvidíme se večer," ujistil ji a úsměv stále neopouštěl jeho tvář. Kdyby byla Hermiona plně vzhůru, brala by to jako vítězství. Protože se smál v její přítomnosti a to se jí vždycky líbilo.