„Tys jí dal adresu?!!" vyjel na něj Boris a kopl do sebe dalšího panáka vodky. „Ona ti vyhrožovala, že tě napráská nějakýmu fakt děsivýmu týpkovi a tys jí dal svoji adresu!"

Viktor chápal jeho znepokojení, ale prostě té holce věřil. „Byla stejně vyděšená jako já. Nakonec bude ráda, když na to zapomenu a nechám ji v klidu žít."

„To stejně pořád nevysvětluje, proč jsi jí dal tu adresu, vole," spílal dál Boris. „Pokud to chce nechat bejt, pak určitě poslední věc, po který touží, je spolupracovat s fízlem. Já se v týhle sortě lidí nepohybuju, ale každýmu je hned jasný, že by tím dost nasrala toho svýho Esperu a to přece nechcete ani jeden."

„Mohl by ses mi na něj třeba někdy zeptat," ponoukl ho Viktor. „Až si zase budeš kupovat trávu. Prostě se zeptej, jestli to jméno někdo nezná. Podle toho, co jsem slyšel, dodává asi spíš něco daleko tvrdšího, ale za pokus to stojí."

„Brácho, víš, že ti vždycky rád pomůžu, ale z tohohle mě vynech." Boris se rozhlédl po baru, jako by je snad někdo sledoval a vrátil pohled zpět na nového panáka, který před ním přistál. „Nebudu se vyptávat na nějakýho nebezpečnýho chlápka. Tady se řeči šířej rychle, mohl by z toho bej průšvih."

„Jasně, to chápu," pokýval hlavou Viktor a lokl si ze své plechovky piva. Život se po setkání s Gabrielou vrátil zpět do starých kolejí. Olivia se mu od té doby už neozvala a o Gabriele taky nic neslyšel. Odůvodnil si to tak, že Olivii nejspíš omrzelo na něj dorážet a rozhodla se věnovat pozornost někomu, kdo o ni stojí. To Viktorovi vyhovovalo. Až do dnešního rána. Týden po telefonátu na pláži se mu na displeji znovu objevilo Oliviino číslo. Když jej zvedl, Oliviin hlas zněl poměrně zklamaně.

„Čekala jsem, až se mi ozveš," řekla bez pozdravu.

„Myslel jsem, že se ozveš ty," ohradil se s nevinností v hlase Viktor. Doopravdy celou dobu jen hrál mrtvého brouka a doufal, že na něj zapomene.

„Odkdy zve holka na rande kluka?"

„Myslel jsem, že jde jen o přátelské pití kávy."

Spojení na chvíli umlklo. Viktor už si myslel, že položila telefon někde na stůl a odešla pryč, ale po chvíli promluvila znovu: „Jak chceš," zamumlala. „Přijď zítra ráno v osm. Povíš mi, co ta tvoje feťačka."

„Dobře."

Hned na to zavolal Borisovi a dal si s ním schůzku v jednom z jejich oblíbených barů. Chtěl to s ním všechno probrat a nechat si poradit. Netrápila ho ani tak celá ta věc s nějakým drogovým magnátem, který by po něm mohl jít, ale spíš situace, která nastala mezi ním a Olivií.

Ukončil celé povídání o setkání s Gabrielou a pokračoval až k telefonátu od Olivie, který se stal dnes ráno. Boris si mezitím objednal dalšího panáka vodky a když Viktor skončil, kopnul ho do sebe na ex. Zatřepal hlavou jako pes, který právě vylezl z vody a zadíval se na svého kamaráda vedle.

„Můj názor znáš," řekl, „ale pokud se s ní doopravdy nechceš vyspat, pak je asi houby platnej."

„Myslím, že si s ní prostě o tom promluvím. Poděkuju jí za to, co pro mě udělala, a budu jí dlužit laskavost."

Boris se rozesmál. „A co kdybys jí prostě řek, že seš gay. Proti tomu nemůže mít námitky. Klidně jí řekni, že jsme my dva spolu. Tohle je nenapadnutelnej důvod, proč s ní nechceš nic mít."

Viktor nad tím dlouho přemýšlel. Boris měl v podstatě pravdu, vyřešilo by to rychle a jednoduše všechny jeho problémy.

„Klidně jí ukaž moje nahý fotky, pár ti jich pošlu," zamrkal na něj Boris. „Udělám to mile rád, pokud se zmíníš, že proti holkám jako je ona taky nic nemám."

„Tak tam pojď se mnou."

„Už seš dospělej," vysmál se mu Boris.

Viktor složil hlavu do dlaní a úzkostí zasténal. Nemohl jen tak přijít za Olivií a lhát jí o své orientaci. Taková lež mu nemohla projít. Nikdy nebyl dobrý lhář a pravděpodobně bude rudý až za ušima, jen co vysloví slovo gay.

Když po chvíli otevřel oči a sundal dlaně z tváře, pohled mu spadl na panáka vodky, který před něj mezitím barman postavil. Boris ten svůj držel ve vzduchu na znamení přípitku a usmíval se. „Tak na odvahu!"

Aniž by nad tím Viktor dál přemýšlel, prostě popadl sklenici a jedním hltem ji vyprázdnil. Tak pokračoval až do dvou do rána.

***

Vzbudil se okolo půl desáté ráno. Hlava mu tepala bolestí a amnézie byla tak silná, že poslední moment, který si z večera pamatoval, byl první panák vodky. Připadal si, jako by ho někdo včera sežral a následně vyvrhnul. Spolykal asi tucet aspirinů a pustil na sebe sprchu ledové vody. Trochu ho to probralo, ale hlava dál předstírala, jako by včera schytala hrst šrapnelových úlomků. Panika narostla do gigantických rozměrů v momentě, kdy si vzpomněl na Olivii. V rychlosti na sebe naházel oblečení, popadl skateboard a vyběhl ven na ulici.

Když chvíli na to stanul u dveří Oliviina domu v Beverly Hills, tekl z něj pot a hruď se mu divoce vzdouvala. Tak náročnou ranní rozcvičku k tomu s kocovinou ze včerejšího večera ještě nezažil. Na chvíli se opřel paží o dveře a vyčkal, než se mu přestane točit hlava. Bylo mu na zvracení a sucho v krku tomu ani zdaleka nepomáhalo. Připadal si jako vyschlá houba, která do sebe potřebuje nasát vodu. Litry vody! Galony!

Zazvonil na zvonek, ale dlouho se nic nedělo. Představoval si, že Olivia pravděpodobně není doma a on bude moct vtrhnout do nejbližšího bistra a vypít jim celý chladící box Coca coly. Nasadil si sluneční brýle, aby zakryl krví podlité oči a vyčkával. S dalšími vteřinami, které ubíhaly, upadal také stres. Už se viděl někde na pláži s Borisem, kde bude mít od ultra sexy modelek pokoj, když se dveře otevřely.

Olivia proklouzla ven před dveře a zavřela je za sebou. Zdála se být nervózní. „Jdeš pozdě." Zvláštní také bylo, že na sobě tentokrát neměla nic vyzývavého. Nic, čím by mohla rozptylovat Viktorovu pozornost a soustředění. Modré džíny a bílá blůza na ní vypadaly skoro až nepatřičně. Vlasy si dnes stáhla do obyčejného culíku a její make-up představovaly jen jednoduché oční linky, řasenka a rtěnka. Kdyby ji neznal, přísahal by, že před ním stojí žena, která se právě chystá začít svůj další pracovní den za recepcí nejbližšího hotelu.

„Omlouvám se," sklopil oči Viktor. Že to nemůže přes jeho sluneční brýle vidět, mu došlo až potom.

„Táhne z tebe chlast," obvinila ho. „Je mi to jasný."

„Trochu jsme to s Borisem přehnali," přiznal se. „Je mi to líto. Něco jsem ti slíbil a mrzí mě, že jsem to nedodržel. Opravdu."

Olivia si ho dlouhou chvíli měřila pohledem. Zdálo se, že po něm každou chvíli skočí a rozsápe ho na kusy, což by Viktor docela ocenil. Taky by ocenil, kdyby na něj křičela a vyhodila ho, ale to taky neudělala. Místo toho se usmála. „Seš tak strašně milej."

Nevěděl, co by na to řekl, tak raději mlčel. Snažil se jí telepaticky předat myšlenku, aby ho i tak poslala pryč.

„Zrovna teď už ale něco mám." Zatvářila se omluvně a Viktor v duchu zajásal.

„Jasně, chápu to," vystřelil ze sebe hned. „Moje chyba." Čekal, že řekne něco laškovného nebo že zase zamrká těmi svými dlouhými řasami, ale místo toho jen pokývala hlavou a měla se k odchodu.

„Olivie, děje se něco?" nedalo mu to, přestože se právě naskytla parádní příležitost zmizet.

Pokrčila rameny. „Nic, s čím bys mi mohl pomoct," odpověděla a otočila se k němu zády. „Měj se hezky, Viktore."

Jen co to dořekla, dveře před ní se rozletěly a Viktorovi padl pohled na poměrně vysokého muže v drahém saku s modrou kravatou. Jeho holá hlava se leskla na slunci jako navoskované Lamborghini, stejně tak jako jeho nepřirozeně dokonalé, pravděpodobně umělé, zuby. Byl široký v ramenou a jeho stehna napínala žehlené kalhoty jako struny na houslích. Šlo o zatraceně urostlého a svalnatého chlapa. Jeho pleť však byla opálená, čistá a jemná, stejně jako jeho ruce. Nos měl rovný a ušní chrupavky zcela neporušené. Nebyla to postava bojovníka, spíš jenom někoho, kdo tak chtěl působit.

„Děláš si srandu, Olivie?" osočil se na ženu před sebou hned potom, co si Viktora přeměřil pohledem. „Tvůj další zajda?"

„Žárlíš, Paule?" Oliviin obvyklý tón byl zpět.

Viktor náhle litoval, že radši nezůstal doma a neomluvil se Olivii po telefonu. Očividně byl právě svědkem žárlivé scény a taky ho poměrně vytočilo, že měla Olivia hned po kávě s ním domluvenou jinou mužskou zábavu. Přestože neměl právo být naštvaný, cítil se být tak trochu podveden. Jen ho to utvrzovalo v tom si s Oliví de Armas nic nezačínat. Jediným důvodem, proč se spolu setkali víc než jednou byl fakt, že se s ní nevyspal. Boris měl pravdu. Jakmile to udělá, zapomene na něj a pravděpodobně si užije ten den ještě s někým dalším. A Viktor přece nebyl ničí šlapka.

Chtěl se prostě vytočit na patě a odejít, ale svalovec Paul obešel Olivii a postavil se těsně před něj. Viktor sledoval, jak mu na spáncích nabíhají žíly. Nebylo vůbec příjemné, jak ten chlap začal funět, ani jak na něj dělal ramena. Připadalo mu, že stojí naproti rozzuřenému kohoutovi.

„Kolik ti je, mladej, co?" zavrčel na něj Paul. Viktor přimhouřil oči pod dalším návalem migrény a byl rád, že ho kryjí jeho brýle.

„Paule, nech toho," požádala ho Olivia, ale marně.

Paul dál pokračoval v promluvě k Viktorovi. „Tipuju tě tak na dvacet dva. Možná tři.," prohlédl si ho znovu tím vyzývavým pohledem. Skoro jako by se zdálo, že chce, aby po něm Viktor vyjel pěstmi. „Tady Livy je fakt žhavá kočka, že jo?" kývl hlavou Olivii, která s každým dalším momentem bledla jako stěna a začínala nervózně přešlapovat. „To musí být pro tvoje mladinký ego fakt extrémní nářez, co? Nemám pravdu? Doopravdy seš jí ale úplně ukradenej."

„Mohl byste mi, prosím, přestat funět do obličeje?" požádal ho zdvořile Viktor, čímž přiměl Olivii popadnout Paula za rukáv a zabránit tak případné ráně.

„Nechápu, že tě tyhle drzý děcka ještě vzrušují," zavrtěl hlavou Paul, když se uklidnil.

„Nech ho na pokoji," postavila se před Viktora Olivia a snažila se Paula odtlačit. „Nechápu, o co ti jde."

„O co mi jde?" vyjekl skoro hystericky. „O CO MI JDE??!!! Děláš si ze mě srandu, nebo co?" Rozpínal se do prostoru jako nákladní vagón, který se snaží Olivii převálcovat. Viktor uznal, že ten chlap je fakt děsný opruz. Vypadal jako nafukovací kachna. „To se chceš jako před vlastní dcerou vozit po cizím chlapovi?"

Oliviina tvář strnula hrůzou a v jejích očích se zableskla panika. Viktorovi naopak spadla brada překvapením. Stačil ji však zavřít dřív, než by si toho Paul všimnul. Podle Oliviiny reakce předpokládal, že tuhle informaci neměl vůbec vědět. Nedokázal si představit, že by měla Olivia dítě.

„Tohle je jen nedorozumění," snažila se bránit Olivia, ale zdálo se, že jí v tom momentu došla jakákoliv kloudná slova.

„Abys věděla, tak je mi to úplně u prdele," zavrčel na ni. „Klidně si voď do postele koho chceš, ale ne před moji malou Justine, rozumíš?"

Viktor už to nemohl vydržet. Ten chlap ho fakt děsně vytáčel, i když ani zdaleka nevěděl, o čem to mluví. Podrbal se za uchem a zatvářil se, jako by mu celá tahle situace byla nanejvýš trapná, ale zároveň nesmírně vtipná. Jako by právě zažil historku, kterou bude kámošům vyprávět u sklenky tequily. Úsměv, který vykouzlil, dohnal Paula zase do varu. „Pokud se vám to nehodí, můžu ten bazén vyčistit taky zítra," obrátil se k Olivii. „Bohužel u sebe nemám diář, abych vám řekl přesný čas, ale můžeme se domluvit telefonicky později."

Tentokrát to byl Paul, kdo zůstal stát s pusou dokořán. Chvíli si ho znovu přeměřoval pohledem, jako by někde uvnitř tušil, že ho Viktor vodí za nos. Pak se ale k překvapení všech napřímil a pohlédl na Olivii. „Mohlas taky říct, že je to jenom uklízečka!" okřikl ji jako dítě ve školce a znovu pohlédl na Viktora. „Mazej dělat svou práci, kluku" rozkázal mu, „vrátíme se odpoledne, tak ať už tě tu nevidím."

„Samozřejmě," odtušil Viktor.

Paul vytáhl z kapsy klíče od auta a rozešel se k příjezdové cestě, kde parkoval černý Range Rover. Viktorův pohled mezitím padl na Olivii. Stála tam jako opařená a zírala někam do prázdna. Pak mu prkenně podala klíče od domu a řekla: „Tady máte. Všechno potřebné je tam, kde obvykle." Střelila pohledem po Paulovi, který si mezitím sedl do auta a zmizel z dohledu i z doslechu. „Zavolám ti," zašeptala a vydala se za ním.

Viktor naoko vlezl do domu, opřel skateboard o zeď a přes kukátko ve dveřích sledoval, jak dvojice odjíždí pryč. Srdce mu z té scény ještě divoce tlouklo vzrušením a mozek napínal všechny své síly, aby dokázal zpracovat veškeré informace, které dostal. Chtěl už pomalu vyběhnout ven a upalovat domů, ale vyrušily ho tiché kroky, které scházely po schodech.

S neblahou předtuchou se otočil a uviděl malou holku. Měla na sobě vzorovanou sukni a tílko. Bosé nohy tiše našlapovaly po schodech, dokud nedospěly až na podlahu a nestanuly před Viktorem. Až na ty zrzavé vlasy vypadala jako malá Olivia. Viktor zhluboka polkl.

„Ty mě máš dneska hlídat?" zeptala se dívka. Odhadoval ji na nějakých sedm let.

„Ne, mám vyčistit bazén." Ani nevěděl, proč v té lži pokračuje. Pravděpodobně proto, že to bylo to nejjednodušší, co mohl udělat.

„Aha," odpověděla. „Můžu ti pomoct?"

Překvapeně zamrkal a snažil se nepanikařit. Beze slov se vydal někam, kde předpokládal vchod do zahrady a s hrůzou sledoval, jak jde to dítě za ním.

Oliviin dům vypadal zepředu poměrně obyčejně, že by si ho jeden spletl s normálním rodinným domkem. Pravdou taky bylo, že v obou případech návštěvy ho neměl Viktor možnost prozkoumat. Ten barák byl totiž doopravdy monstrózní. To, co považoval za druhé patro, bylo doopravdy patro čtvrté. Celá lest spočívala v tom, že stavba kopírovala terén a byla zapuštěna do svahu, což z předního vchodu neměl člověk šanci vidět. V úplně spodním patře se nacházely garáže s auty bez střech a značkami, které by si nemohl dovolit, ani kdyby přestal jíst, pít a neplatil nájem. Garáž to byla prosklená, snad aby každý od cesty viděl, jak bohatý člověk tady bydlí. V LA se lidi rádi chlubili materiálnem. Bazén se nacházel hned nad tím, takže měl na všechna auta znamenitý výhled.

Postavil se před naprosto a dokonale čistý bazén a netušil, co tu bude dělat. Kdyby alespoň odešla ta holka, mohl by předstírat, že pracuje a pak odejít. Pokud mu ale bude v patách celou dobu, pak z toho bude vážně kolosální trapas. Neměl totiž ponětí, jak se takový bazén vůbec čistí.

V rohu zahlédl nenápadnou plechovou skříňku a v ní taky čistící prostředky. Jeho malá společnice ho k ní následovala. Připadal si, jako kdyby měl s sebou svého osobního ducha pomsty. Ještě děsivější bylo, že nic neříkala a prostě mu jen byla v patách. Zvědavě ho skenovala pohledem. Zíral na všechny ty mopy, čistící stěrky, volejbalovou síť, nafukovací lehátka a podobné věci. Do oka mu padla až krabička chlorových tabletek. Když si přečetl návod, usoudil, že to bude snad nějaká americká verze Sava.

Vzal krabičku a hodil do bazénu pět tabletek. Plavaly po hladině, tiše šuměly a postupně se rozpadaly. Zíral na ně, jako by je prosil, ať ho zachrání, ale ony jen šuměly. Pohlédl na tu malou holku, která stála vedle něj. Zírala na ně taky. Byl to neuvěřitelně zvláštní moment.

Když všechny zmizely, vzhlédla k němu a zatahala ho za tričko. „To je všechno?"

Viktor pokrčil rameny. Kapituloval. Nemělo smysl si dál hrát na čističe bazénů. „Jo, to je všechno."

„To je super," řekla holka. „Naučíš mě teď jezdit na svém skateboardu?"

„Měl bych už jít," vymlouval se. „Ještě musím vyčistit spoustu bazénů."

Pohlédla na něj, jako by byl největší idiot světa, což vlastně taky byl. Potutelně se usmívala a vypadala přitom úplně stejně jako Olivia. „Ty vůbec žádný bazény nečistíš," obvinila ho. „A oba to moc dobře víme."

„Jaké překvapení," zamumlal si spíš pro sebe a ona se rozesmála.

„Máma se vrátí tak za hodinu nebo dvě, můžeš na ni počkat a mezitím mě naučit jezdit na prkně," nabádala ho.

„Nemyslím, že by se to tvojí mámě líbilo," řekl. Když o Olivii mluvil jako o mámě, připadal si děsně starý. Skoro jako by mu bylo čtyřicet. Divný pocit.

„Nechci tady být sama," zamračila se. „Prosím."

„Copak tě nepřijde nikdo hlídat?"

Zavrtěla hlavou. „Jsem zvyklá hlídat se sama."

Viktor se zamračil. Nechápal nic z toho, co se tady dělo, ale odmítal se nad tím raději podrobněji zamýšlet. Olivia byla její matka, tak snad věděla, co dělá.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Justine," popadla ho za ruku a rázně s ní zatřásla.

„Viktor," řekl.

„Naučíš mě jezdit na skateboardu, Viktore?" zamrkala na něj, což byl další společný zvyk, který sdílela s matkou. Připadal si sám sobě odporný, když to ještě do dnešního rána považoval za děsně rajcovní. Proboha. „Prosím, prosím, prosím, prosím."

„To nepůjde," zavrtěl hlavou a snažil se pustit její ruku, ale držela ji pevně. Pro jistotu se na ni pověsila.

„Prosím, prosím, prosím, prosím."

„Opravdu to nejde."

„Vždyť jsem tě poprosila," obořila se na něj. „Když tě někdo o něco poprosí, nemůžeš se na něj vybodnout. Prosím, prosím, prosím, prosím."

Zahleděl se do stropu a poprosil jej, stejně jako před chvílí ty tabletky, ať něco udělá. Ať se prolomí a spadne mu na hlavu. Cokoliv.

„Tak pojď," ustoupil nakonec. Taky by ho mohla uvěznit ve svém ocelovém sevření, dokud se nevrátí svalovec Paul a neutopí ho v jeho čerstvě vydezinfikovaném bazénu.

Když spolu kráčeli po schodech vzhůru k vchodovým dveřím, kde Viktor nechal skateboard, snažil se po celou cestu vymyslet nějaký únikový plán. Stihl taky olitovat den, kdy se rozhodl jít s Borisem na Oliviinu párty a vůbec celkové rozhodnutí odstěhovat se do Kalifornie. Jestli jeho veškeré úsilí mělo vést k momentu, kdy bude zírat s tajnou dcerou nejslavnější topmodelky světa na rozpouštějící se tablety v bazénu, pak by byl radši v Praze řešil zásobovací dodávky, které neustále parkovaly na zákazu stání.

Myšlenkové pochody mu přerušila až Justine, která mu donesla prkno k nohám a požádala ho, aby jí ukázal, jak se na něm jezdí. Povzdechl si a sundal brýle. Když tmavá sklíčka přestala regulovat přísun světla k jeho očím, málem mu shořel mozek bolestí. Zjistil, že na něj Justine stále zírá v naději, že konečně popadne ten skateboard a bude si s ní hrát.

„Jednu nohu na něj polož a druhou se odrážej," řekl jí, čímž taky oficiálně ukončil svou kariéru školitele jízdy na prkně a nasadil si zpátky svoje brýle. Posadil se na pohovku a sledoval, jak na něm Justine brázdí celou místnost. Kdyby tohle dělal doma on, máma by ho zaškrtila. Možná by se k tomu ale ani nedostal, protože by ho upálila na hranici už v momentě, kdy by nepozdravil. Pobaveně se zašklebil a prohlížel si Justine, jak si šťastně hraje. Byla sice trochu drzá a vlezlá, ale jenom trošku.

***

Desátá hodina dopolední se jako mrknutím oka přehoupla v pravé poledne a v tu dobu už Justine považovala Viktora za svého nejlepšího kamaráda. Snažila se zrovna překonat dráhu z mopů, nafukovacích lehátek a mimo jiné taky krabičky tabletek, aniž by přitom spadla do bazénu. Viktor tu trať vymyslel velmi důsledně. Znal každá zákoutí jízdy na prkně, takže přesně věděl, jak náročné budou ostré zatáčky pro někoho, kdo na něm stojí poprvé v životě. Vzal stopky a odmávl Justine start.

Moment, který ho přiměl celou situaci přehodnotit a ocitnout se tak právě znovu u bazénu, nastal krátce potom, co si Justine poprvé stoupla na prkno. Jak tak brázdila místnost, z ničeho nic se zastavila a zeptala se: „Ty seš mámin kámoš?"

Netušil, co na to říct, a tak přikývl.

„Máma se víc kámoší s klukama," pokývala hlavou Justine. „Já taky."

Viktor se snažil nezrudnout v obličeji. Její máma provozovala úplně jiná přátelství. „Tvůj táta se jmenuje Paul?"

Přikývla. „Už je to dávno, co se s mámou rozešli. Ani si to nepamatuju."

„To mě mrzí, Justine."

„Tvoji rodiče se taky rozešli?"

Viktor zavrtěl hlavou. „Ne, dodnes žijí spolu."

Vycenila svoje nedorostlé zuby a zasmála se. „Tak to asi nebudou z LA."

Usmál se taky. „Ne, to nejsou."

Přestože se Justine usmívala a dál blbla na prkně, přišlo mu to spíš smutné. Snažil se představit si, jaké to je, být Oliviinou dcerou, o které nemá svět ani ponětí. Mimoděk složil v duchu Olivii hlubokou poklonu za to, že něco takového před médii vůbec utajila.

Než stačil dokončit svoje myšlenky, nechala Justine své zábavy a kecla si vedle něho na pohovku. „Přespíš tady?"

„To nepůjde."

Objala ho za paži. Cítil, jak se ho snaží co nejvíc zmáčknout a v jednu chvíli to začínalo dokonce bolet. Ta holka měla sílu. „Prosím, prosím, prosím, prosím."

„Nezačínej s tím znovu."

„Ještě u mě nikdy žádný kamarád nespal. Prosím, prosím, prosím."

Viktor chvíli seděl jako opařený a bylo mu jasné, že je pěkně v háji. Nevěděl ani čím si ji tak získal. Pravděpodobně to bylo tím, že jí půjčil svoje prkno. Když na ni však pohlédl, trochu vyměkl. Dívala se na něj těma obrovskýma očima plnýma sympatií. Dívala se přesně tak, jako kdysi on, když se seznámil s Borisem. Po dlouhé době samoty měl najednou kamaráda. Tohle jí přece nemohl udělat. Olivia ji musela držet pěkně zkrátka, aby nepadla do spárů novinářů, proto bylo pochopitelné, že se přimkne na kohokoliv, kdo jí k tomu dá prostor.

„Přespat u vás nemůžu," zamítnul její návrh, „ale můžu s tebou počkat na mámu." Bylo mu zatraceně proti srsti nechat tak malé dítě samotné v tak obrovském domě. Mohlo se stát cokoliv. Olivia asi nebyla úplně matkou roku, a tak se rozhodl oplatit jí laskavost s Gabrielou tím, že pohlídá Justine. Ať už to ocení nebo ne, jeho svědomí bude čisté. Navíc se mu Justine začínala líbit.

Vstal z pohovky a popadl svůj skateboard. „Pojď, ukážu ti, jak se na něm pořádně jezdí."

S výskotem ho tak následovala do patra s bazénem.

Na překážkové dráze pak strávili celé dopoledne. Viktor ji neustále měnil a dělal těžší. Slalom zužoval, zatáčky byly ostřejší a celá dráha se nějak nenápadně pořád přibližovala k bazénu. V jednu chvíli musel Justine popadnout za paži, aby do něj nespadla. Dobrých deset minut se potom válela po podlaze a smála se. Smíchu se neubránil ani Viktor.

Brala všechno s lehkostí a bezstarostností, kterou Viktora okamžitě nakazila. Zapomněl na to, že se mu pod oblečením táhne bolestivá jizva, kvůli které teď musí dělat nenáviděnou práci. Zapomněl, že je v potencionálním nebezpečí kvůli tomu, co viděl u nákupního centra, ale hlavně úplně vypustil z hlavy, že by se každou chvíli mohl objevit svalovec Paul a zjistit, že tady vůbec žádné bazény nečistí.

Přesně ve dvanáct hodin odpoledne dojela Justine svou poslední trať v rekordním čase a prohlásila, že má hlad. Viktor ocenil, že mu pomohla uklidit všechny mopy, lehátka a kyblíky na své místo, a pak se vydali zpátky nahoru do kuchyně.

V momentě, kdy ji uviděl, jak tahá z police burákové máslo a toastový chleba, nedokázal uvěřit vlastním očím. „Máma ti tu nenechala nic k obědu?"

„Dokážu se o sebe postarat sama," ohrnula nos a snažila se otevřít sklenici s burákovým máslem. Po chvíli se obrátila k Viktorovi a nádobu mu podala. „Myslíš, že bys mi ji mohl otevřít?"

Beze slov si ji od ní vzal a vrátil zpět do police. Na její protesty nedbal. Místo toho navrhl, že jí udělá palačinku. Sledovat, jak se jí vzrušením rozšířily zorničky a začala nadšeně poskakovat, mu bylo dostatečným důvodem, proč to udělat. Jestli na něj bude později Olivia naštvaná, stejně to bude stát za to.

Dlouhou dobu jim trvalo, než našli potřebné přísady. Všechno bylo těsně před datem spotřeby, což naprosto jasně svědčilo o tom, že se Olivia sporáku nedotkla, co je rok dlouhý. Nijak ho to však nepřekvapovalo. Dobře si prohlédl mouku, jestli se v ní za tu dobu neusídlili červi, ale zdála se v pořádku. Justine mu mezitím našla potřebné nádobí a mohli začít. Většinu času, co Viktor připravoval hmotu, seděla na kuchyňské lince a zírala mu pod ruce.

„Myslela jsem, že vaří jenom kuchaři," pronesla po chvíli a Viktor neměl tušení, co by jí na to odpověděl. Byl z jiného konce světa, z úplně jiné společenské sorty, kde ještě fungoval zvyk, že jídlo vařily svým dětem jejich matky. Olivia vedla úplně jiný život, který v mnoha směrech nechápal, proto se ho ani neodvažoval soudit.

„Ty seš kuchař?" nedala se odbýt Justine.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Čistím bazény." Tím ji zase šíleně rozesmál.

Další příval otázek přišel v momentě, kdy začal rozpalovat pánev a dělat první palačinky. „Umíš je házet do vzduchu?"

„Ne," přiznal se. „Ty snad jo?"

Zavrtěla hlavou. „Takže fakt nejseš kuchař?"

„Nejsem." Doufal, že se nebude ptát dál. Rozhodně neměl v úmyslu jí povídat, že je policista.

„Stejně bych ráda viděla, jak se to obrací ve vzduchu."

Viktor jí podal svůj telefon a zaúkoloval ji tím, aby našla tutoriál na Youtube. Patřila ke generaci dětí zdatných v informačních technologiích, proto mu několik minut na to už ukazovala nějakého Itala, jak vysvětluje techniku celého toho házení.

Několik palačinek se mu podařilo úplně rozbít, než na to přišel, mezitím co se Justine válela smíchy po zemi pokaždé, co mu těsto spadlo jinde, než mělo. Když se to naučil, nechal to zkusit i Justine, přičemž jí držel dlaně na násadě pánvice, aby ji neupustila. Vedl její ruce a sledoval tu neuvěřitelnou radost, když se ji povedlo obrátit palačinku hned na poprvé. Přesně tu ji pak ozdobil šlehačkou a ovocem a sledoval, jak ji pyšně pojídá. Když byl malý, sám věděl, že něco, co si vyrobil sám, chutnalo ze všeho nejlépe.

Zatímco skládal nádobí do myčky, poslouchal samou chválu na dobré jídlo a dostal taky pochvalu za to, že umí vařit, i když není kuchař. Nechtěl jí kazit radost tím, že palačinky u něj doma umělo udělat každé malé dítě. Musel se přestat naučit porovnávat její život s tím svým, to byl největší kámen úrazu. Byly na to oba až příliš odlišné.

Zrovna když olizovala talíř od šlehačky zastavilo před domem auto. Viktor slyšel bouchnout dveře, ale jenom jedny. Po chvíli se ve dveřích objevila Olivia s uštvaným pohledem ve tváři, který se změnil v překvapený, když pohlédla do kuchyně. Viktor se nevinně pousmál.

„Ahoj, mami," zahuhlala Justine s pusou plnou šlehačky a zamávala jí.

„Co tady děláte?"

„Viktor mi udělal palačinky," oznámila jí Justine a položila precizně čistý talíř na kuchyňský ostrůvek, u kterého seděla. Pak seskočila na zem, pověsila se Viktorovi na paži a táhla ho směrem ke svojí mámě. „Může u nás Viktor přespat, mami?" škemrala. „Prosím, prosím, prosím, prosím."

Viktor si přidřepl a lemem svého trička jí očistil pusu od zbytku šlehačky. „Říkal jsem ti, že to nejde."

„Justine, táta na tebe čeká v autě," řekla Olivia podivně chladným a nesmlouvavým hlasem. Viktor raději mlčel, nechtěl se do toho míchat víc, než bylo třeba. Zato Justine zamrzl úsměv na tváři a místo toho, aby poslechla svou matku, objala Viktora okolo krku a málem ho uškrtila svým sevřením.

„Já nechci domů," zavzlykala.

Olivia jen beze slov zírala na výjev před sebou a Viktor v té chvíli z její tváře nedokázal nic vyčíst. Mátlo ho to a zároveň děsilo. Co však věděl s určitostí bylo, že se namočil do pěkné bryndy. Vzal Justine za ramena a jemně ji od sebe odstrčil. Pohladil ji po vlasech a usmál se. Její oči se leskly slzami, a přestože se ještě před několika chvílemi válela po podlaze za hlasitého řehotu, nyní představovala smutek sám.

„Já musím taky domů," řekl jí a zatvářil se smutně. „Taky se mi nechce, ale musím."

„Nemusíš! Můžeš tady přespat," držela se stále svého nápadu. „Můžeš tady s náma bydlet. Že jo, mami? Že tady s náma může Viktor bydlet?"

Olivia stála jako opařená a nezdálo se, že by hodlala Viktorovi jakkoliv pomoct.

„Nemůžu tady zůstat," zopakoval. „Musím jít domů. Kdybych nepřišel, moje kočka by zůstala hladová. A byla by moc smutná, kdybych ji nenakrmil." Lhal jako když tiskne. Pravdou bylo jen to, že sem tam položil na balkon trochu oklizlé šunky, kterou nestačil sníst, a místní toulavá kočka si s ní s radostí poradila. Nebo to byl nějaký bezdomovec? Doopravdy ale žádné zvíře neměl. To však Justine vědět nemusela. Viděl na ní, jak o tom přemýšlí a mračí se.

„Aha," řekla zklamaně.

„Máš doma nějaké zvířátko?"

„Máme rybičky."

Viktor cítil, jak je mu horko. Připadal si jako u výslechu. Musel každé slovo volit s precizní opatrností. „Myslím, že i tvoje rybičky by byly moc smutné, kdyby ses nevrátila."

Znovu ho silně objala a zamumlala mu do ramene: „To jsou strašný kecy tohle."

„Já vím," neubránil se Viktor úsměvu. „Pointa ale zůstává stejná, oba teď musíme domů."

„Přijdeš tady někdy zase vyčistit bazén?"

„No, jasně," odpověděl, čímž ji, zdálo se, uspokojil.

„Tak platí," řekla, odlepila se od něj. Přistoupila k Olivii a na tváři jí hrál potěšený úsměv. Olivia ji nepřítomně vzala za rameno a odvedla ke dveřím. Najednou to šlo všechno děsně rychle. Justine na něj zamávala a Viktor jí gesto oplatil. Pak i se svou mámou zmizela za dveřmi.

Napřímil se a s každou minutou očekával, kdy dovnitř vletí pekelně rozzuřená Olivia a zardousí ho holýma rukama.