Probudil se úplně zničený. Ranní slunce mu přes balkonová okna svítilo do tváře, až musel párkrát zamrkat. Přes sebe měl přehozenou peřinu a Olivii. Pokojně spala s hlavou složenou na jeho prsou. Hubenou paží ho objímala okolo pasu a svou pozici jistila ještě jejich vzájemně propletenýma nohama. Nezdálo se možné, že by mohl odejít, aniž by ji vzbudil.

Položil hlavu zpět na polštář a zahleděl se do stropu. Byl to skandál. Nemělo se to stát a neměl to dovolit, bohužel toho však nedokázal úplně hluboce litovat. Bylo to jako s kouřením. Lidi věděli, že je špatné, ale přesto se pokaždé se stejným nadšením vrhali na další cigaretu. V hlavě mu samovolně vyskakovaly obrazy ze včerejška. Olivia se postarala o to, aby na tu noc nezapomněl a zatraceně se jí to podařilo. Zároveň ho tím k sobě natrvalo připoutala, nebo alespoň na tak dlouho, dokud bude sama chtít. Nedokázal si představit, že by teď dokázal odolat jejím návrhům po tom, co s ním dělala včera v noci. Od momentu, kdy ji odpoledne vynesl z bazénové haly, se z ložnice nehnuli. Trvalo to skoro dýl než jeho ranní směna v práci, přičemž pauza na oběd vůbec nepřicházela v potaz. Naposled jedl zbytek nepovedené palačinky včera v poledne a posledním nápojem byl panák vodky. Přesto všechno zvládl několikahodinový sex, další tři záchvaty křeče a několik orgasmů k tomu. Byl úplně na odpis.

Soudě podle toho, jak Olivia tvrdě spala, na tom musela být podobně. Kdyby necítil její zvedající se hrudník a tiché oddechování, skoro by si myslel, že je mrtvá. Chtěl znovu zavřít oči a oddat se sladkému spánku, ale myslí mu proletělo náhlé uvědomění. Je pondělí zatraceně! Musí do práce.

Paže mu po tom zjištění jako naschvál ochably a když opatrně odsouval Olivii na stranu, protestovaly, co to šlo. Cítil, jak se mu při každém záběru třesou svaly a s těží dokáží zvednout víc než vlastní váhu. Přesto všechno se mu podařilo osvobodit se z Oliviina sevření a stanout nad postelí. Byla zatraceně krásná a on netoužil po ničem jiném, než si k ní lehnout zpátky a počkat, až se probudí, ale zároveň taky toužil po tom vydělávat a peníze a neskončit na ulici.

Posbíral svoje již suché oblečení, které se nacházelo různě poházené po pokoji. Jedinou věcí, která nebyla k nalezení, zůstaly ponožky. Vykašlal se na ně. Ty rozhodně nebyly životně důležité.

Když se navlékl do zbývajícího oblečení, potichu seběhl dolů a nechal Olivii na kuchyňské lince krátký vzkaz, že musel do práce a že jí zavolá. Neměl sice ponětí, co by jí tak k tomu, co se stalo, řekl, ale daleko horší by bylo, kdyby sprostě zdrhl a už se neozval. Nebyl ten typ člověka, přestože by se s Olivií teď raději nějakou dobu neviděl. Bylo to k smíchu. Kde se včera podělo jeho zaryté přesvědčení nebýt ničí šlapka? Kam se rozprchla jeho sebeúcta? Možná že nebyl o nic moc lepší než všichni ostatní. Někdy za něj prostě místo mozku přemýšlelo úplně něco jiného.

Popadl skateboard a vyběhl na ulici. Slunce už v tu dobu žhnulo na obloze jako divé. Oči si zastínil slunečními brýlemi a dal se do pohybu. Za hodinu si měl cvakat příchod na policejní stanici a pokud to chtěl stihnout, musel zabrat. Normálně pro něj byla jízda na prkně příjemnou částí dne, ale ne dnes. Měl pocit, že mu upadnou ruce i nohy. Točila se mu hlava a ve spáncích slyšet tepat svou vlastní krev tak hlasitě, až úplně přehlušila hluk ulic. Proklínal se, že se u Olivie alespoň nenapil. Připadal si vymačkaný jako citron do čaje a vyprahlý jako Sahara. Několikrát za cestu málem zkolaboval, přičemž poprvé skoro skončil v něčím živém plotě a podruhé málem na silnici pod koly nejbližšího auta.

Když se po té úmorné cestě dostal na stanici, málem se už ani neudržel na nohou. Vpadl do vstupní haly jako velká voda a zastavil se až u recepce, odkud na něj překvapeně zírala Maggie. „Proboha, zlato, co se ti stalo?" vyskočila okamžitě ze židle a šla ho podepřít.

„Mám strašnou žízeň," zachrčel. Chvíli na to předním přistála sklenice vody. Okamžitě ji do sebe vyklopil a požádal Maggie o další. Nakonec jich vypil pět, než se mu udělalo alespoň trochu lépe.

Teprve potom si začal všímat pohledů, které mu věnovali kolemjdoucí kolegové. Zrovna se ze šatny pomalu loudali ke služebním vozům nebo do kanceláří a Viktorovo náhlé a tragické zjevení je velmi zaujalo.

„Těžkej víkend, co?" poplácal ho po rameni Marty z výjezdovky a šel si dál s kolegou po svých. Měl pravdu. Byl to zatraceně pekelný víkend.

Poděkoval Maggie za vodu a raději se sklidil do šatny dřív, než na sebe přiláká pozornost seržanta. Nemohl si teď dovolit žádný průšvih. Berett mu držel místo u hlídky a on mu nechtěl dát záminku, aby si to rozmyslel. Bolela ho hlava dokonce ještě víc než včera ráno. Ledabyle se oblékl do uniformy a odmítal z očí sundat svoje brýle. Ani za nic. Ještě by ho podle toho skelného pohledu obvinili, že bere trávu.

Z garáží vyjel do ulic nikým nekonfrontován, za což vděčil všem bohům světa. Zastavil pak u první lékárny a koupil si prášky na bolest hlavy. Hned na to zaběhl do sámošky pro balení vody a k tomu přibral pár suchých baget. Nebylo to sice nic moc, ale zahnal tím žízeň i hlad. I přes užití léků mu však zůstávalo stále mizerně. Projížděl přidělený rajón, ale jeho postřeh stál za houby. Musel pokaždé zaparkovat a jít parkoviště obhlédnout pěšky. V tom vedru a uzavřené uniformě měl pocit, že ho musí co nevidět trefit šlak. Nebo co kdyby si tady prostě lehl na chodník a předstíral kolaps? Možná by mu někdo zavolal záchranku a možná by mu do žil napíchli kanylu s glukózou, aby se trochu vzpamatoval. Za kapačku by v tu chvíli zaprodal i vlastní duši.

Zrovna vypisoval jednu z pokut, zapíral se o kapotu svého vozu a snažil se neupadnout, když mu zazvonil telefon. Ten tón ho okamžitě probral. Určitě volala Olivia. Bude s ním chtít mluvit. Panebože ne, nebyl na to ani za nic připraven. Pohlédl na hodinky. Bylo něco po dvanácté v poledne. To se mohla klidně zrovna probudit. Kdyby nemusel vstávat, pravděpodobně by u ní taky ležel až doteď.

Jakmile však vytáhl telefon z kapsy, zjistil, že se mýlil..

„Borisi?" zamumlal s úlevou.

„No nazdar," zachechtal se na druhém konci spojení známý hlas. „Jak se máš?"

Viktor se zamračil. Momentálně neměl náladu se s ním vůbec vybavovat. „Na hovno," řekl. „Co potřebuješ?"

„Nic, jen jsem se tě chtěl zeptat, jak se máš," odpověděl se vší hranou nevinností Boris. Viktor byl sice úplně na odpis, ale stejně poznal, že tu něco nehraje.

„Co je?"

„Vždyť říkám, že nic. Jen ses už včera neozval, tak jsem měl strach, jestlis vůbec došel domů."

„No, jasně. Je ti to putna, měl jsi co dělat sám se sebou, vole. Tak ven s tím, z jakého průšvihu potřebuješ vytáhnout tentokrát?"

„No dovol, náhodou jsem úplně v pohodě. To spíš ty zníš dost na hadry, kámo."

„Měl jsem náročný víkend," řekl a sám sobě si připadal jako šašek. „Tak už to vybal, co se děje?"

„Tak náročný víkend, jo?"

„Jo," procedil mezi zuby. Neskutečně ho vytáčelo, že se na to pořád vyptával. „Poslyš, Borisi, krucinál, jestli nic nep-." Přerušila ho náhlá salva smíchu z opačné strany spojení. Neslyšel jen Borisův typický řehot, ale také spoustu jiných mužských hlasů. Všechny se smály, pohvizdovaly a mluvily jeden přes druhého.

„Ty mě máš nahlas?" zavrčel do telefonu a doufal, že ho Boris slyšel.

„Jo, brácho, promiň," omluvil se mu Boris a mezi slovy šlo slyšet, jak se ještě pochechtává. „Jen jsem slíbil tady klukům, že si něco ověříme."

Viktor cítil, jak se mu stahují plíce a polévá ho ledový pot. Dával si dvě a dvě dohromady, jak už to často dělával a výsledek se mu ani za mák nelíbil. „Co jste si chtěli ověřit?"

Další řehot.

„Borisi!"

„Jen jsme chtěli vědět, jestli jsi stejně na káry jako Olivia," vyklopil ze sebe Boris v jedné z pauz, kdy všichni ze smíchu popadali dech.

„Co to má co společného s Olivií?" Byla to přirozená reakce. Prostě zatloukal. Hrál na blba. Předstíral uražení. Boris však už svůj finální důkaz měl a sebelepší lež by ho nedokázala přesvědčit o opaku.

„Jsem na tebe děsně hrdej. Fakt moc, brácho," chechtal se Boris. „Tak vidíš, není ti nakonec líp? Hádám, že to bylo pěkně divoký, žádná rychlovka. Chceme znát podrobnosti."

Viktor to vzdal. Rezignoval, protože prohrál. „Jak ses to dozvěděl?"

„Kámoš mýho kolegy dělá Olivii doprovodnýho modela na jedný show. Název neznám, ale ten je ti stejně asi ukradenej. No, hele, dneska prostě měli nácvik a ta tvoje roštěnka přišla o dvě hodiny pozděj. Museli ji budit telefonem. Prej zněla jako by ji přejel kamion a když dorazila, tak chodila jako někdo, kdo v noci dostal pořádnou nálož."

Viktorovi se z toho, jak to Boris popisoval, zvedl žaludek. Připadal si jako nechutné zvíře, které se včera nedokázalo ovládnout. Tento telefonát ho jen utvrdil v tom, že to celé byla chyba. Olivia to beztak bude chtít sama ukončit, musel to pro ni být neskutečný trapas a pokud se příčiny dovtípilo pár týpků ze zákulisí, pak to pro média nebude problém. Viktora dokonce přepadl paranoidní pocit, že by ho snad někdo z paparazzi mohl sledovat a vyfotit v momentě, kdy opouštěl Oliviin dům. Ta ulice sice byla hlídaná a fotografové do ní neměli povolení k vjezdu, nicméně měli také vlastní nohy a mohli se proplížit odkudkoliv. Cítil, jak se mu znovu zatočila hlava. Tentokrát to však s dehydratací nemělo nic společného.

„Jste fakt nechutní," řekl zcela upřímně do telefonu.

„Čirou náhodou jsem byl u toho, když to kámošovi ten týpek volal a čirou náhodou jsem si taky uvědomil, že poslední dobou docela dost pálila za mým nejlepším kámošem. Promiň, ale musel jsem ti zavolat a pogratulovat, ne?"

„Nádhera, Borisi," zahučel Viktor, „fakt dík."

„Nikdy bych do tebe neřek, že-."

„Radši drž hubu," okřikl ho, protože cítil, jak v něm roste vztek. „Má cenu vás prosit, abyste si to nechali pro sebe?" zadoufal.

„Bohužel," zalitoval naoko Boris. „Sedí tady se mnou spoustu nespolehlivých uší."

Viktor hovor předčasně ukončil, protože se v něm najednou shromažďovalo víc vzteku než před tím. Měl chuť do něčeho praštit. Tohle bude možná jeho poslední pracovní týden. Pokud se už dostalo ven, že se Olivia de Armas spustila s nějakým fízlem, lidi to bude zajímat. Bylo jim ukradené, když spala s herci, modely nebo sportovci. To byla nuda, něco takového se očekávalo. Ale policista? Cítil z toho gigantický sólokapr a okamžitý vyhazov za morální nekázeň. Tohle by prostě příslušník LAPD ve svém volném čase dělat neměl.

Zalezl si do auta a opřel čelo o volant. Chvíli do něj tloukl, ale nepomáhalo to. Nic to na situaci neměnilo. Všechno jeho snažení a úsilí šlo do kopru kvůli jedné noci. Nechtěl ani pomyslet na to, jak zklamaný bude seržant Berett, jak znechucená bude Maggie, která ho měla za slušného kluka a co na to řeknou doma, až ta zpráva obletí celý internet.

Snažil se zadržet slzy, které se mu hromadily pod víčky, ale svůj boj nakonec prohrál. Tiše se rozvzlykal. V ten moment si připadal tak děsně osamělý. Najednou netoužil po ničem jiném, než se vrátit domů a žít si svůj normální a klidný život. Tohle město pro něj nebylo. Připadal si unavený až do morku kostí a k tomu se začal hroutit celý jeho svět. Vyhodí ho z práce. Jak zaplatí nájem? Vyhodí ho z bytu. Kde bude bydlet? Na chodníku pod stanem. Bude smrdět jako žumpa a nikde už jej nevezmou. Narostou mu vousy, dostane tyfus a pak už mu z jeho svízelné situace pomůžou jen drogy. A za pár let ho nachytá nějaký jiný mladý policista, kterého právě přidělili k pokutám, jak řve na dlažební kostku.

Chtěl vystoupit z auta a dojít si do kufru pro balenou vodu, ale po otevření dveří se mu zatmělo před očima jeho bezvládné tělo se svezlo na chodník.

***

Přišel k sobě na jedné z lavic, které vyplňovaly mezeru v uličkách mezi skříňkami. Byl zpět na stanici, nad ním se skláněl seržant Berett a jeho nakrčené obočí napovídalo, že má o něj starost. Společně s ním v šatnách stál taky Marty z výjezdovky a nějaký jeho kolega, kterého Viktor neznal. Všichni se tvářili nadmíru znepokojeně.

„Jak ti je, chlapče?" zeptal se ho Berett.

„Co se stalo?" odpověděl Viktor otázkou a zmateně se rozhlédl okolo. Byli tam jen oni čtyři.

„Pravděpodobně jsi zkolaboval," řekl mu Berett. „Ležel jsi na chodníku, okradli tě a pak zavolali hlídku. Myslím, že bys měl co nejdřív zavolat do banky a zablokovat si kreditku."

„K sakru," zaklel. Na jazyku ho svědila daleko horší slova, horší nadávky, ale před seržantem si nic z toho vypustit nedovolil. Nejraději by do něčeho kopl, něco rozbil, ale nemohl. Cítil, jak se v něm to napětí střádá a začínal mít obavy, aby ho v jednu chvíli nepřepadlo podobně jako nakupená únava z víkendu.

„Maggie říkala, že jsi ani dnes ráno nevypadal dobře," poznamenal Berett. „Zavolej si do banky a Marty tě teď hned hodí domů. Maggie ti na cestu připraví pár sendvičů a nevystoupíš z auta, dokud je všechny nesníš. Dneska máš volno, zítra taky a ve středu přijď za mnou do kanceláře a jestli budeš vypadat pořád tak bídně, odvezu tě vlastnoručně do nemocnice."

Viktor překvapením zamrkal. Berettova ochota a starost ho zahřály u srdce. Ten chlap byl prostě třída. Byl to jeden z ohrožených druhů šéfů, které jejich podřízení respektovali a měli rádi. „Pane, mnohokrát děkuju. Ve středu už budu připraven."

Marty a jeho kolega mezitím odešli. Nejspíš zamířili do garáže pro auto a Viktor se seržantem osaměli. Berett se posadil na lavici vedle něj a poplácal ho po rameni. „Viktore, chlapče," oslovil ho téměř jako vlastního syna, „nevím, co se to dneska stalo, jaká byla příčina a nebudu se po ní pídit. Potom, co tě přivezli jsme byli ze zákona povinni tě prověřit na drogy nebo alkohol, nic se nenašlo, pochopitelně. Rozpoznali bychom i lehkou kocovinu, to mi věř, ale nestalo se to. Docela mi to nahnalo strach, víš? Kocovina byl leccos vysvětlovala, ale nebylo to tak. Rád bych věděl, a to zcela upřímně, že ten dnešní kolaps nesouvisel s tvým zraněním."

„To ne, pane," zavrtěl Viktor hlavou. Možná až příliš horlivě. „Občas to při větší námaze nebo neobvyklém pohybu cítím, ale jinak se to hojí velmi dobře. Nebylo mi dobře celý víkend, možná jsem něco špatného snědl, párkrát jsem si totiž koupil hot dog z ulice. Člověk dneska neví, co do těch věcí dávají." Byl sám sebou překvapen, jak dobře mu to lhaní šlo. Lži mu padaly z pusy jedna za druhou jako na běžícím páse a obličej s hraným úsměvem jen spolupracoval.

Berett přikývl. „Dobře. To rád slyším." Vstal, ale předtím než odešel se ještě k Viktorovi otočil. „Kdybys měl někdy s čímkoliv problém, můžeš za mnou kdykoliv přijít."

„Děkuji, pane. Moc si toho vážím."

Seržant pokývl hlavou. „Už tě nechám. Věci, které jsme našli, máš ve skříňce. Teď si raději zavolej na tu banku." S přátelským úsměvem mu podal svůj telefon.

A přesně to taky Viktor udělal, když v šatně osaměl. Denně si nechávalo blokovat kreditku v LA tisíce lidí. Na ulicích se kradlo ve velkém, noční vloupání také nebyla žádnou zvláštností a bouřlivé rozchody, kdy se ex přítelkyně rozhodly vyrabovat mužům účet se děly na denním pořádku. Proto byl tento proces již rutinně zažitý a netrval dýl než pár minut u telefonu. Zároveň si Viktor nechal na emailový účet zaslat aktuální zůstatek na kartě, aby alespoň zjistil, o kolik dnes někdo zbohatl. Doufal, že ať už to byl kdokoliv, karetní limit ho včas zastavil.

Prohledal také svou skříňku, aby věděl, co mu vlastně zbylo. Zjistil, že má jen svůj otrhaný batoh a peněženku bez peněz, platebních karet a stupidních sběratelských nálepek z Wallmartu, za které by mu pak dali tu senzační teflonovou pánev. Okradli ho taky o vodu a zbytek suchých baget, sebrali mu i klíčenku s gumovou palmou, která mu na peněžence visela, a všechny účtenky ze Seven-Eleven, protože kdyby je vylosovali, mohl by získat nákup zdarma. Mobil byl pochopitelně taky v tahu a Viktor si začínal uvědomovat, že omdlel v novém služebním autě s klíčky v zapalování. Proboha. Snad nečajzli i to auto!

Převlékl se, přehodil batoh přes rameno a vtrhl do vstupní haly. Tam na něj čekala Maggie s papírovým pytlíkem plným sendvičů a láskyplným úsměvem. Viktor byl však jako u vytržení: „Ukradli mi i to auto?"

„Cože?"

„Služební auto," upřesnil. „Vzali ho?"

„No, našlo se o pár ulic dál, než jsi ležel ty, takže se o to asi pokusili, ale pak jim došlo, že ho lehce dohledáme. Nechali ho u McDonaldu na rohu Breach Boulevard."

„Díky bohu," zahučel Viktor. Konečně za celý den první dobrá zpráva. Kdyby kvůli němu přišla stanice o auto, už by to asi nepřežil.

„Uklidni se, měl by sis odpočinout," zamračila se Maggie a poplácala ho po tvářích.

„Děkuju za ty sendviče, Mag," pověděl upřímně a láskyplně ženu objal. Zdála se být tím gestem mírně dojatá.

„Pro tebe kdykoliv, zlato," řekla. „A teď už mazej, ať tě tu nevidím aspoň do konce týdne."

Viktor s úsměvem přikývl, přestože věděl, že tady v plné parádě nakluše už ve středu. Nic teď nebude důležitější než jeho práce. Nezklame Beretta, ani Maggie a ani svoje rodiče, kteří ho v jeho potrhlém nápadu odstěhovat se na jiný kontinent podpořili. Od této chvíle bude dělat všechno pro to, aby mohl být plnohodnotným policistou LAPD.

To odhodlání mu vydrželo přesně do chvíle, než nasedl do policejního vozu s Martym a jeho kolegou a nevzpomněl si na Olivii, včerejší noc a její následky a poslední momenty totálního zhroucení těsně předtím, než odpadl.

Roztřásly se mu ruce, proto je raději nacpal do kapes a předstíral, že spí.

Vzbudili ho až u domu, kde jim poděkoval za svezení, ujistil je, že je v pořádku, a nechal odjet. Bydlel v jednom z těch nájemních domků, které připomínaly spíš zájezdní motel u dálnice, sem tam se tu objevily štěnice, netekla teplá voda a stěny tlumily zvuk asi stejně silně jako papír. Budova měla dvě patra po šesti bytech. Viktor měl to štěstí, že bydlel právě v tom druhém, kde vedlo venkovní schodiště a propojovalo všech šest dveří jedním dlouhým společným balkónem. Byl tady větší klid a klimatizace tu z nějakého důvodu běžela lépe než dole. Celkově jeho byt čítal tři místnosti: maličkou koupelnu, kuchyni a jeden pokoj. Přesto všechno za tento prostor platil necelých dvanáct set dolarů měsíčně, což ale nebylo na poměry LA vůbec přehnané. Na Viktorovy poměry byla naopak cena přemrštěná až příliš. Žil však v klidné a slušné čtvrti a pokoj nemusel s nikým sdílet, to byla jediná výhra. Nebyl jako Boris stavěný na to, aby žil v dřevěné bedně zabudované ve zdi a pokoj sdílel s dalšími sedmi lidmi v jiných bednách. Raději si odepřel pár drinků nebo obědy v restauracích a ušetřené peníze investoval do svého soukromí.

Když vycházel schody na společný balkon, točila se mu hlava. V krku mu znovu vyschlo a oči pálily, jako by je někdo propláchl kyselinou. Sundal si sluneční brýle, aby si mohl svěšená oční víčka promnout mezi prsty a uviděl Gabrielu.

Překvapeně sebou trhl. „Zatraceně," zaklel.

Seděla schoulená v klubíčku na vrcholu schodiště a nejspíš spala. Nebo byla taky sjetá jak stará podrážka a pohybovala se mimo hranice dosud známé galaxie. Nepoznal ji podle obličeje, ani hustých černých vlasů, které čouhaly zpod kapuce. Poznal ji podle toho smradu a neustále stejného oblečení, které nosila.

Možná že měl Boris opět pravdu. Neměl jí dávat svou adresu. Byla to však chyba, kterou nešlo vzít zpět. Rozhodl se spící Gabrielu potichu obejít a předstírat, že tady nikdy nebyl, a dokonce tu ani nebydlí. Chtěl, aby si myslela, že jí dal prostě falešnou adresu.

Se vší opatrností našlapoval krok za krokem okolo ní, dokonce v tu chvíli ani nedýchal. Když však periferně zahlédl, jak se kapuce s černou kšticí zvedá, věděl, že prohrál.

„Seš vážně hajzl, víš to?" obvinila ho Gabriela. Očividně prokoukla jeho nezdařený plán okamžitě.

Chtěl jí něco odseknout, ale když se otočil a pohlédl jí do obličeje, krev mu ztuhla v žilách.

„Panebože," vydechl. Pozorně si prohlížel roztržený ret a opuchlé oční víčko. Modřiny různě po obličeji hýřily všemi barvami a z nosu jí vytékal zaschlý potůček krve. „Co se ti stalo?"

Trhanými pohyby nadzvedla horní ret v úšklebku. „Přišla jsem tě varovat," pověděla.

Nemusela toho říct víc, protože jeho instinkty zpracovaly tuto informaci podle svého. Rozhlédl se okolo, ale ulice pod ním zela prázdnotou. Z hlavní silnice se ozýval rachot aut a hlasy lidí. Všechno se zdálo být v normálu. Vytáhl z kapsy klíč od bytu a odemkl. Jedním krátkým pokývnutím ji vybídl, ať vleze dovnitř. Gabriela neváhala. Křečovitě se zvedla ze země a dobelhala se až ke dveřím. Držela se za břicho a Viktor si všiml, že do toho velice nezdravě sípe. Vklouzl za ní do bytu a dveře za sebou zamknul na tři západy oběma zámky.

Rozhostilo se ticho. Gabriela se suverénně propotácela kuchyní, minula otevřené dveře koupelny a sesunula se na starou pohovku ve Viktorově ložnici. Byla to jeho jediná volná místnost, proto sloužila zároveň jako ložnice i obývací pokoj v jednom. Uvnitř se nacházela jen jeho postel, pohovka a skříň s věcmi. Možná kdyby býval měl televizi, věděl by o slavné Olivii de Armas a ušetřil by si spoustu problémů, které mimo jiné vedly také k tomuto.

Posadil se na postel a pohlédl na Gabrielu. Vypadala opravdu hrozně. Cítil, jak se v něm vaří krev. Kdo to jen mohl udělat? Byla to přece jen slabá, hubená holka!

„Měli bychom jet do nemocnice," řekl po chvíli, co si ji dobře přeměřil pohledem.

„V žádným případě," zavrtěla hlavou. „Musíme se teď oba sklidit, chápeš? Věděj o nás. Někdo nás pod mostem zahlíd, jak se bavíme. Teď už je všem jasný, že seš naživu a že budeš svědčit. A taky je všem jasný, že víš o mně a tím pádem musím jít z cesty dřív, než mě dostaneš k výslechu."

„Tohle je přece šílenství!"

„Šílenství?" zachrchlala Gabriela. „Takhle to chodí, když se zapleteš s nesprávnejma lidma."

Viktor nedokázal uvěřit tomu, že se tohle vůbec děje zrovna jemu. Pověsti, které se dozvídal od kolegů, kteří podnikali výjezdy do oblastí South Central, ho sice na takovou skutečnost měly připravit, i tak ale musel několikrát zamrkat a zalapat po dechu, než celou situaci překousl. „Kdo jsou ti nesprávní lidi?"

„Espera," pověděla mu prostě, „a banda chlápků, pro který jsem měla něco ukrást v tom nákupáku."

Takže tam ten den kradli. Ale co? Přestože ho ten příběh zajímal celý, zrovna teď to nebylo něco, co bylo potřeba naléhavě řešit. Rozum mu velel si okamžitě zavolat Uber, co nejrychleji se dopravit na policejní stanici a tam jim všechno vyklopit. Musel by ale zmínit taky to, odkud zná Gabrielu a holou skutečnost, že po ní pátral na vlastní pěst, z čehož by mohl mít celkem průšvih. Taky by musel prásknout Georgii a tím pádem taky Olivii. Snažil si v hlavě seskládat vymyšlenou historku tak, aby seděla s událostmi a na nikoho neházela špatné světlo, ale prostě to nešlo.

„Co bych s tím měl já podle tebe teď dělat?"

„Vypadnout a nějakou dobu dělat mrtvýho brouka. Hlavně teď nesedej do fízláckýho auta, ty si na tuty pohlídaj." To samozřejmě dávalo smysl. Zadíval se na Gabrielu, která měla v očích jen hrůzu a bolest. Byla vyděšená jako srnka ozářená reflektory kamionu, který se k ní řítí stokilometrovou rychlostí.

„Co budeš dělat ty?" zeptal se.

Pokrčila rameny. „Teď už mám svědomí čistý, že jsem tě varovala," pověděla upřímně, „takže se půjdu někam uklidit stejně jako bys to měl udělat ty."

Byl jejím dlužníkem. Taky se na něj mohla vykašlat a jít – nebo spíš plazit se- po svých. „Můžeš zůstat na čas tady, jestli chceš," nabídl jí. Doopravdy ani nevěděl, proč to říká. Bylo to něco podobného jako s tou adresou, prostě ji to řekl. Najednou dostal pocit, že je to tak správné.

Gabriela si ho dlouze přeměřovala pohledem. Pod masivní podlitinou na levém oku na něj zírala její tmavá zornice a Viktor se snažil neuhnout pohledem. Děsilo ho všechno, co jí provedli a čeho by mohli být ještě schopni.

„Děkuju," řekla.

Přikývl. Nic to neznamenalo v porovnání s tím, že se musela plahočit městem kdoví jakou dálku jen proto, aby ho sem přišla varovat. To nejmenší, co pro ni teď mohl udělat, bylo nabídnout útočiště. I kdyby byly její důvody jakékoliv, stejně by nedokázal takhle zřízenou holku vyhodit ven na ulici.

„Chceš něco na bolest?" zeptal se jí. Občas sebou zaškubla a mačkala si břicho.

„To by od tebe bylo milý."

Vstal z postele a nabídnul jí ruku. Opatrně ji přijala a nechala se jím zvednout na nohy. Trochu se kymácela, ale nabídl jí rámě a dovedl do koupelny. Ukázal jí krabičku prášků a ze skříňky pod umyvadlem vytáhl čistý ručník. Pokud se tu měla nějaký čas zdržet, pak jeho jedinou podmínkou byla její okamžitá koupel. Cítil z ní ulici, pot a špínu, a to mu nedělalo dobře. Na tohle měl doopravdy citlivý nos.

Gabriela kupodivu veškerou jeho pohostinnost s pokorným vděkem přijala a zatímco se snažil schovat veškeré své cennosti do domácího trezoru, který byl standardní výbavou každého bytu, z koupelny se ozývaly zvuky tekoucí vody. Věřil v její čisté a upřímné úmysly, přesto všechno ho život v LA naučil určité obezřetnosti vůči ostatním, hlavně vůči někomu jako byla Gabriela. Feťákům nebylo radno věřit, přestože se tvářili sebevíc nevinně. Nechtěl ji za žádnou cenu odsoudit, ale z policejních školení moc dobře věděl, co všechno jsou ochotní udělat pro peníze na novou dávku. Nevěděl, jak moc v tom lítá, ale nehodlal nic ponechat náhodě. Do trezoru pečlivě uzamkl drobnou elektroniku od notebooku po handsfree sluchátko. Taky navrch přidal svoje hodinky a pár dolarů, které si schovával na horší časy v šuplíku s příborem.

Uzamykal v té chvíli trezor, když se od dveří ozvalo jemné klepání. Zarazil se. Dlouhou dobu zíral nedůvěřivě na dveře a představoval si nějakou partu Hispánců, kteří mu s kulovnicí stojí za dveřmi a čekají, až jim otevře. Velice opatrně se vyšvihl na nohy a pohlédl do kukátka. Stál tam Boris.

Potichu otevřel a rychle vyklouzl ven z bytu. Velice výmluvně za sebou zavřel dveře a zastoupil je. Borisovo obočí vyjelo tázavě nahoru.

„Ahoj," řekl Viktor.

Boris se s pozdravem nezdržoval. „Máš tam holku, nebo co?"

Mám tam pěkně zřízenou feťačku, před kterou jsi mě varoval, Borisi. Přehrával si v hlavě, jak mu něco takového řekne a každý scénář končil tím, že začne Boris vyšilovat. „Nemám tam nikoho," ohradil se Viktor. „Jen děsný bordel."

„Víš přece, že mně je nějakej bordel úplně volnej, že jo?"

Viktor si povzdechl. „Co potřebuješ, Borisi?"

Jeho kamarád rezignoval a opřel se naproti němu o zábradlí. „Vlastně jsem se ti chtěl omluvit za to ráno," řekl vážným tónem.

Viktor překvapeně zamrkal.

„Myslíš, že z toho budeš mít problémy?"

Pokrčil rameny. „To nevím. Minimálně to bude ale pěkná ostuda, pokud se to dostane ven."

„Hmm."

„Chceš tím říct, že se to ven dostane?"

Boris vypadal, že ho to všechno doopravdy mrzí. „Nechci ti dávat falešný naděje," přiznal. „Ale stejně je to pěkně na hlavu. Vím, že seš policajt a takovýhle věci, ale to ti přece nemůže zakazovat spát s holkama, nebo ne?"

„A co kdyby se taky provalilo, kde jsme se seznámili? Na jednom z Oliviiných drogových večírků? Tohle by mohl být problém. Slovo policajt a drogy nesmí zaznít v jedné větě, chápeš?"

„Olivia si přece dává bacha, koho na ty večírky zve, a pokud to nepráskneš ty sám, nikdo se to nedozví."

Viktor si protřel obličej rukama a povzdechl si. Kdybys jen věděl, Borisi. Přirozeně mu nemohl povědět o Oliviině dceři a svalovci Paulovi, který se rozhodl toto Oliviino tajemství použít proti ní při soudu. Viktor cítil, jak se mu zase začíná točit hlava a jde na něj zvláštní nával úzkosti. Dřív nebo později to stejně celé spadne.

„Máš dost nezdravou barvu, brácho," řekl mu Boris, když neodpovídal.

„Jsem jen unavený."

„Včera to bylo divoký, že jo?"

Viktor protočil oči. Asi nemělo cenu Borisovi cokoliv zapírat, stejně si myslel svoje. „Jo, bylo."

Boris se začal chechtat, plácal Viktora po ramenou a tleskal. Vypadal jako náctiletá holka, která stojí v přední řadě na koncertě Justina Biebera. „Jak se to stalo? Pověz mi to, kámo, prosím. Prostě jsi na to dostal chuť, tak jste na to hupsli? Nebo ti vyhrožovala se zbraní? Tohle je pro mě nejvíc nepředstavitelný prostě, chápeš? Přece jsi s ní nic mít nechtěl."

„Borisi..."

„Ale no tak. Tohle už si nechám pro sebe, slibuju."

Co mu měl říct? Že celé dopoledne hlídal Oliviinu utajenou dceru, uvařil jí palačinky, pak dělal Olivii vrbu, a nakonec s ní skončil v ložnici? Katastrofa. „Prostě jsme si povídali a pak se to stalo."

„To je na všechny ty okolnosti, co k tomu vedly, dost nudný teda," přiznal Boris. „Fakt moc tě chtěla. Představoval jsem si, jak vás společně zamkla ve svý ložnici, neměl jsi na výběr a tak."

„Paráda, Borisi," mračil se Viktor. „Vážně paráda. Hlavně to všude takhle roztrub a šéf si o mně ještě bude myslet, že jsem se nechal znásilnit nebo co."

Boris si ho dlouze prohlížel. Zdálo se, že má o něj opravdu starost. „Vážně mě to mrzí, Viktore. Nenapadlo mě, že bys z toho mohl mít problémy. Vážně už budu držet klapačku, slibuju."

Vlastně se na něj úplně nemohl zlobit. Mohl mu vynadat a prásknout dveřmi, ale co by to na situaci změnilo? Drby už se stejně šířily a Viktor by navíc ztratil ještě nejlepšího kamaráda. To rozhodně nechtěl.

„To nic, Borisi."

„Celej pátek budu v baru platit za tebe," řekl mu. „Koupím ti ten nejdražší chlast v Los Angeles."

„A pak tě vyhodí na ulici, protože nebudeš mít na nájem," uzemnil ho Viktor. „To si na triko nevezmu. Prostě mi jen slib, že budeš příště mlčet."

Boris nejprve přimhouřil oči jako kočka, která sleduje na stromě cvrlikat velmi chutného drozda, a pak se tiše rozchechtal. „Takže bude nějaké příště?"

Na tu samou otázku se ptal sám sebe taky. Bude? Ačkoliv si to nechtěl přiznat, bylo mu s Olivií fajn. Byla zajímavá, exotická a v mnohém nepředvídatelná. Zároveň ji však poznal jako zranitelnou, smutnou ženu a jedna jeho část si přála ji prostě jen svírat v náručí. „Nevím, Borisi, takhle jsem to nemyslel," prohodil Viktor a snažil se o zcela nevinný tón.

„Hlavně se do toho moc nezapleť," poradil mu Boris a tentokrát v jeho hlase zněl čirá starost. „Olivie není typ na dlouhodobý vztahy. Nikoho si neudržela dýl než týden."

Viktor pokýval hlavou na znamení, že je mu všechno jasné. Kdybys jen Boris věděl o jejím dvouletém vztahu se svalovcem Paulem, pomyslel si Viktor. Změnilo by to jeho názor na ni? Změnil by na ni vůbec někdy názor po tom, co ho tak zesměšnila v kuchyni na své párty? Pravděpodobně ne. Nemělo taky vůbec cenu se to pokusit měnit. Poprvé za dobu, co Borise znal, se před ním rozhodl mlčet. O Oliviině osobním životě nikomu ani necekne. Bylo to tajemství, které darovala jen jemu a on si ho hodlal také nechat. Dávalo mu to pocit, že pro ni znamená něco víc. A on v hloubi duše něco víc znamenat chtěl.

„Mohl bych ti pak zavolat, Borisi? Teď se vážně necítím na to, vyrazit někam ven."

„V pohodě, brácho, jasný," pokýval hlavou Boris a měl se k odchodu. Šlo to překvapivě snadno. „Jen jsem chtěl vědět, jestli je mezi náma všechno dobrý."

„Jasně že jo," snažil se Viktor o úsměv. „Ale ten celovečerní chlast na tvůj účet si budu pamatovat."

„Zatraceně," zasmál se Boris a mávl na něj rukou na rozloučenou. Viktor gesto zopakoval a pak urychleně zacouval zpátky do bytu.

Když za sebou zavřel dveře, všiml si, že je koupelna otevřená. Linula se z ní oblaka páry z rozpálené sprchy a bylo slyšet jen syčení vody z kohoutku. Aniž by Viktor pomyslel na to, že by tam mohla stát Gabriela nahá, vstoupil do dveří koupelny. Měla okolo sebe obmotaný ručník a příjemně voněla pánským sprchovým gelem. Zamračeně zkoumala cosi v jeho poličkách u zrcadla. Nepokrytě zíral na její hubené nohy a paže, na dlouhé, husté vlasy a jemný obličej. Nespatřil žádné vpichy po jehlách, jak čekal. Její kůže byla hladká a neporušená. Vypadala dokonce i zdravě, přestože byla velmi hubená.

Když si všimla jeho intenzivního pohledu, přitiskla si ručník k tělu, jako by jí měl každou chvíli spadnout, a bojácně ustoupila o pár kroků dál. „Nečum na mě takhle," zasyčela s jasnou výhružkou a v jejích očích se zablýsklo.

„Omlouvám se," odvrátil Viktor okamžitě pohled z jejího těla a zahleděl se do očí. „Jen jsem nečekal, že..."

„Že co?"

Zdálo se, že měla ráda upřímnost, a pravdu dokázala unést. „Čekal jsem, že na tobě půjdou ty drogy vidět."

Jedovatě se usmála, ale zdálo se, že si znovu získal její důvěru, protože přistoupila opět k umyvadlu. „Je mi líto, že tě zklamu, ale zase taková fetka, za kterou mě máš, fakt nejsem. Nejsem závislá, beru jen rekreačně. O víkendech, chápeš? Abych se trochu uvolnila."

Viktor se zmohl jen na pouhé: „Aha."

„Žiju ale na ulici dost dlouho na to, abych takový lidi poznala." Její pohled se vrátil k poličce, odkud vytáhla dvě lahvičky Oxycontinu. Provokativně s nimi zatřásla až zahrkaly jako dětská řehtačka. „Soudíš mě, ale přitom tady schováváš dvě piksly plný oxykodonu."

„To mám na předpis. Ze zdravotních důvodů."

Znovu se zasmála. „Tohle si nalhává každej, kdo v tom lítá."

Vyhrnul si lem trika, aby mohla zahlédnout kousek jeho jizvy. „Já nejsem každej."

Dostal ji. Úsměv jí ztuhl na tváři a zamračila se. „Promiň," zamumlala. „Co se ti stalo?"

Tentokrát to byl Viktor, kdo se zasmál. „Nabrali jste mě autem, copak si nevzpomínáš?"

„To je mi líto, Viktore," sklopila pohled. „Vážně mě to mrzí."

„Nepamatuju si, že bych se ti představoval."

„Slyšela jsem venku tvýho kamaráda," vysvětlila. „Omlouvám se, neměla jsem poslouchat, jen jsem měla strach, že je to někdo jinej."

Viktor přikývl. Její omluva dávala smysl. „V pohodě."

„Už se ti taky nebudu hrabat ve věcech," slíbila k tomu a položila léky zpátky na své místo. Její tón zněl najednou velmi pokorně. Pravděpodobně se obávala, aby ji nevykopl ven na ulici. „A taky tě nebudu obviňovat z toho, že bereš. Promiň."

Pokrčil rameny. „Stejně jsou mi ty prášky k ničemu," přiznal. „Bolí to pořád stejně. A pět najednou jich polykat nebudu. Tvůj kámoš mi tím autem docela zavařil, abych pravdu řekl."

Přimhouřila oči a dlouze si ho prohlédla, jako by ho vyhodnocovala. „S tímhle bych ti ale mohla pomoct," řekla nakonec.

***

Seděli proti sobě na podlaze. Gabriela si půjčila nějaké Viktorovo oblečení, takže nyní vypadala jako pytel. Na jejím drobném těle veškerá látka visela jako ozdoby na vánočním stromku. Před nimi ležel zapalovač lžička a stříkačka s jehlou. Gabriela zkušenými pohyby vtáhla tekutinu ze lžičky do stříkačky a pohlédla na Viktora. „Připadáš mi nervózní," svěřila mu své obavy. „Nemusíš to dělat, jestli nechceš."

„Je to přece jen ten prášek z krabičky," ujišťoval se, přestože celý proces výroby viděl. „Stejně bych si ho musel večer vzít."

Gabriela přikývla. Ještě v koupelně svěřila Viktorovi svou teorii o tom, proč na něj léky nepůsobí, jak by si přál. Dnes už se oxykodon vyráběl tak, aby se v těle rozpouštěl postupně a uvolňoval látky po malých množstvích. Pokud by však byl lék podán nitrožilně, měl by lepší a okamžitý účinek.

Viktor pomyslel na to, kolik problémů by mu tenhle jednoduchý trik pomohl vyřešit a nadšeně na její nabídku přikývl. Obstaral jí stříkačku s jehlou ze své lékárničky, lžičku z kuchyně a zapalovač z batohu. Bylo to opravdu zatraceně jednoduché.

Když pak vzala do hubených dlaní jeho předloktí a vpíchla mu do žil tekutou tabletu, kterou bral denně, cítil, jak jeho tělem proudí nový život. Byl to krásný a hřejivý pocit. Usmál se na Gabrielu a ta mu úsměv oplatila. Jeho bok se postupně odlehčil, skoro až zapomněl, že nějakou jizvu kdy měl. Opřel se zády o postel a cítil se skvěle