Vzal mezitím špinavý talíř od Justine a vložil ho do myčky, kterou zapnul. Mokrým hadrem utřel celý kuchyňský pult i ostrůvek. Když skončil, otočil se k odchodu. Rozhodl se s Olivií setkat mezi dveřmi, omluvit se, poděkovat a zmizet dřív, než si uvědomí, co se to tady vlastně stalo.

To, že jí stane tváří v tvář hned potom, co pohlédne ke dveřím, však nečekal ani ve snu. Slyšel venku Paulovo auto jak odjíždí pryč. Pak nastalo hrobové ticho. Stála tam a vůbec nevypadala jako ta kráska z televize. Tvář měla strhanou a smutnou, ramena svěšená. Připomněla mu jeho mámu, když se vrátila po dvou denních směnách z nemocnice. Jenže Olivia žádné denní nesloužila, pouze byla pár hodin pryč se svalovcem Paulem.

Viktor to chtěl odbýt co nejdřív a zmizet. „Omlouvám se. Nemělo se to stát," začal.

„Ušetři si to, Viktore," odpověděla mu unaveně. Hodila kabelku ke dveřím a šla za ním do kuchyně. Doopravdy se to vlastně ani jako chůze brát nedalo, spíš se plazila se shrbenými zády jako probuzená mumie. Zíral na ni, jak z lednice vytahuje pomerančový džus a přímo z uzávěru si ho leje do úst. Nikdy by ho nenapadlo, že ji uvidí něco takového dělat. Chvíli stál tiše a sledoval, jak si sedá zády k němu na kuchyňský ostrůvek.

„Jsi v pořádku?"

„Je od tebe milý, že se ptáš, ale teď už můžeš jít," řekla mu tvrdě. „Už mi žádný kafe nedlužíš. To jsi přece od začátku chtěl, ne? Abych ti dala pokoj."

Vlastně jo. Celou dobu si přál, aby mohl odejít a nebyl už nikdy víc rozptylován. Chtěl se soustředit na svou práci, která závisela na jedné pitomé prohlídce u doktora. Problém byl nyní v tom, že po tom všem odejít nemohl a někde v hloubi duše ani nechtěl. Nedokázal by teď nechat Olivii v takovém stavu.

„Pokud pro tebe můžu něco udělat, pak mi to řekni."

„Udělej pro mě to, že nade mnou přestaneš předstírat nějakou lítost a půjdeš domů."

„Klidně to udělám, pokud mi to řekneš normálně a přestaneš se schovávat za ten jedovatý tón."

Dlouhou chvíli byla zticha. Dlaněmi se opřela o ostrůvek a svěsila hlavu dolů. Viktor v tichosti zíral na její hubenou siluetu, jak se zdvihá a klesá v hlubokých nádeších.

A pak se rozplakala.

Přistoupil k ní a jemně ji vzal za rameno. Odvrátila hlavu na stranu a setřela si z tváře slzy. Na hřbetě ruky jí z toho utkvěla černá šmouha od řasenky a když k němu vzhlédla, měla jí rozmazanou po očních víčkách, míchala se se slzami a stékala dolů v temných pruzích.

„Nechci, abys mě takhle viděl."

„Je mi úplně jedno, jak vypadáš, Olivie," řekl, čímž ji přiměl znovu zavzlykat. Zadívala se mu do očí. Stál teď naproti ní a na čele mu vyskočilo pár starostlivých vrásek.

„Už jsem ti řekla, jak seš strašně hodnej?" zeptala se.

„Nevzpomínám si," zacukal koutky.

„Tak ti to teď říkám," sklopila tvář zpátky k zemi. „Já jsem totiž taková děsná kráva."

„Ale no tak."

Zavrtěla hlavou. „Jsi jedinej člověk na planetě, který to se mnou myslí upřímně a já poslední týdny nepřemýšlím nad ničím jiným než jak tě dostat do postele. A přitom ani jednou nepomyslím na to, jak se asi cítíš ty."

Viktor cítil akorát to, jak ho zaplavuje horko. Když to říkal Boris, nedokázal ho brát vážně. Teď, když to ze sebe vysypala sama Olivia, konečně uznal, že jeho kamarád měl celou dobu pravdu. Věděl, že si s ním Olivia tak trochu pohrává, ale doopravdy nevěřil, že by se ho vůbec chtěla dotknout. Myslel, že to tak lidi dělají. Že prostě rádi živí v jiném člověku naději, obmotávají si ho okolo prstu, stahují na sebe jeho pozornost a pak najednou nic. Mírně se v Olivii spletl, ale opravdu jen mírně. Nechtěla, aby se do ní zamiloval a pak byl odkopnut. Chtěla, aby se s ní vyspal a pak byl odkopnut.

Zavřel na moment oči a přemítal, jak se mohl v tomhle bizarním světě vůbec ocitnout.

Když dlouho neodpovídal, vzhlédla k němu a v jejích očích viděl opravdovou, upřímnou lítost. „Promiň," řekla. „Přestanu s tím. Nezasloužíš si to."

Opětoval jí pohled a snažil se najít vhodná slova. Co jí na to měl asi tak říct? „Vážně nevím, co na to říct, Olivie."

Usmála se. Byl to smutný úsměv, který jen potvrzoval všechna ta slova lítosti, která řekla. Seskočila z ostrůvku a stanula před ním. Byla sice vysoká, ale ne dost na to, aby se rovnala jemu. Pohlédla na něj zpod řas. „Nemusíš říkat nic. Teď už víš, co jsem zač, tak bys měl jít domů."

„O to tady přece nejde," zavrtěl hlavou Viktor. Doopravdy už se nechtěl zabývat ničím, co bylo mezi ním a Olivií.

„Vážně, Viktore?" použila znovu ten jedovatý tón. „Tak o co tady potom jde? Pouč mě, prosím. Nemáš o mě zájem, nechceš se mě ani dotknout, jsem ti odporná. Možná tě to asi překvapí, ale i nějaká pitomá modelka pozná, když není žádoucí. Nemusíš si tady přede mnou hrát na slušňáka, prostě to řekni. Unesu to."

„Myslím, že to dost přeháníš," pověděl s klidem. Neměl vůbec ponětí, o co jí jde. Její emoce se střídaly jako na horské dráze. Něco se za tu dobu, co hlídal Justine, muselo stát, a Olivii to děsně rozhodilo. A to dokonce tak, že nyní dávala otevřeně najevo, jak je frustrovaná z jeho neopětované pozornosti. Bylo to fakt šílené. „Snažíš se mě vytočit, abych odešel? Klidně odejdu, pokud si to přeješ. Nic, co jsem tady viděl nikde neřeknu a budu dělat, jakože se to nestalo. Nemusíš mít strach. Dřív než to ale udělám, se chci ujistit, že ti dneska dopoledne někdo neprovedl něco, co by neměl."

Zamračila se. „Co tím jako myslíš?"

„Myslím Paula," objasnil stručně, „Bije tě? Nadává? Vydírá?"

Složila hlavu do dlaní a znovu zavzlykala. „Nedělá nic z toho," řekla. „Provádí všechno, co je v mezích zákona, strážníku."

„Neptám se tě jako policista, ale jako někdo, komu se tahle situace nelíbí a chce ti pomoct."

Nic na to neřekla, jen dál vzlykala a odmítala na něj pohlédnout. Nic z toho, co dneska zažil, nebylo normální, a to bylo teprve něco málo po poledni. Neodvažoval se hádat, co ho čeká v příštích hodinách.

„Chceš, abych teď odešel?" zeptal se.

Neznatelně zavrtěla hlavou. Skoro jako dítě, které přijímá čokoládový nanuk, přestože mu to maminka zakázala. Ta ženská byla jedna velká hádanka. Pomalu k ní přešel a objal ji. Podle toho, jak strnula, poznal, že ji to překvapilo. Pochvíli se ale úplně uvolnila, obličej opřela o jeho hruď a trhaně se nadechovala, jak potlačovala vzlyky. Hladil ji po zádech a dával si pozor, aby to zůstalo pouze v přátelských mezích. Nesjížděl níž než pod lopatky a mírně se kolébal. Olivia na tuto nevyřčenou dohodu přistoupila, provlékla ruce pod jeho pažemi a držela se v jeho objetí jako klíště.

Viktor si netroufnul odhadovat, jak dlouho takhle stáli. Po nějaké době se však Oliviin dech uklidnil. Bylo příjemné držet ji v náručí. Teď, když se mu neprotivila tím nezdravým egem, které z ní střílelo po lidech kdykoliv otevřela pusu, mu dokonce přišla roztomilá, křehká a vzbuzovalo to v něm opravdu silný ochranářský komplex.

Olivia se posléze vymanila z jeho sevření a pohlédla mu zpříma do očí. „Chtěla bych do bazénu."

Viktorovo obočí s překvapením vyjelo nahoru. „To je teda nečekaný zvrat."

Na nic víc se neptal a dovolil Olivii dovézt ho až k bazénu. Vrátil se zpět na místo činu. Kdyby jen věděla, co tu s Justine celé dopoledne vyváděli. Přesto všechno nešlo poznat, že by se tu dělo něco neobvyklého. Veškeré překážky mu Justine pomohla uklidit a hala nyní vypadala jako předtím. Až na jednu věc. „Co je to za smrad?" nakrčila Olivia nos a rozhlížela se po okolí.

Viktor si mírně odkašlal a vypověděl jí příhodu o tom, jak potkal Justine a snažil se doopravdy předstírat, že je čistič bazénů. A nevynechal ani to, jak jí do bazénu naházel ty chlórové tabletky. Pravděpodobně jich mělo být míň. Poprvé ten den viděl na Oliviině tváři úsměv, sice mírný ale přece nějaký. Navíc byl upřímný. Neřadil se ani k jednomu z těch typů úsměvů, kterými ho častovala celou dobu. Nebyl vypočítavý ani svůdný. Vypadal přesně tak, jak měl úsměv vypadat, když člověka něco upřímně pobavilo. „Takhle je to mnohem lepší," okomentoval její veselí. Usmála se znovu a tentokrát to byl úsměv holky, které kluk složil na rande kompliment.

Mírně znervózněl, když si začala rozepínat blůzu a sundávat kalhoty. Odvrátil pohled a v hloubi duše doufal, že se nečervená. Podíval se na ni až v momentě, kdy uslyšel šplouchnutí vody. Ponořila se pod hladinu celá. První vyplavala na hladinu gumička, která držela její dlouhé vlasy v culíku a pak teprve sama Olivia. Promnula si obličej v dlaních a smyla tak poslední stopy po líčení. Rázem z ní byl úplně jiný člověk. Zmizela rtěnka, řasenka i oční linky a před Viktorem se náhle objevila pobledlá žena s ostřejšími rysy a výraznou barvou očí, které bez všeho toho líčení okolo najednou ožily a tahaly k sobě Viktorův pohled jako magnet.

„Obličej už není to, co býval, že?" okomentovala jeho mlčení a překvapený výraz.

Viktor zavrtěl hlavou. „Myslím, že máš moc hezké oči, Olivie," přiznal jí upřímně a vyvolal tak znovu ten polichocený úsměv.

„Nebudu tě přemlouvat, abys šel za mnou," řekla, „ale můžeš to udělat, pokud chceš."

Viktor zavrtěl hlavou. „Myslím, že by mi ten chlór nedělal dobře," vymluvil se.

Olivia nadzvedla obočí.

Odpovědi se jí dostalo v podobě mírného nadzvednutí trička. Když spatřila, jak se zpod kalhot sune růžová jizva, spadla jí brada. „Co se ti stalo?"

„To je dlouhý příběh," odbyl ji.

„Chci to vědět."

„Myslím, že máme jiné téma k diskuzi, přestože budu respektovat, když o tom se mnou nebudeš chtít mluvit. Podle mě je to důležitější než nějaký můj starý šrám."

„Co tím máš na mysli?" plavala v bazénu na místě a zírala na něj těma svýma krásnýma očima. Bylo to k nevydržení. Vytočil se na patě a vzal si ze skříňky jedno z lehátek, které používali s Justine jako točný bod. Přistavil ho k bazénu a sedl si na kraj.

„Mám na mysli to, co se dělo v kuchyni. Zhroutila ses, Olivie," řekl, „a to není v pořádku."

Přestala kopat nohama a dopadla patami na dno. Zůstala stát a pokrčila rameny. „Bylo toho dneska moc."

„Čeho bylo moc?"

Promnula si obličej v dlaních a zavřela oči. „Jsem jen strašně unavená, Viktore. Chci si s tebou povídat o jiných věcech, třeba o tvojí jizvě. Já nevím. Hlavně ne o Justine, Paulovi a všech těch lidech. Prosím."

Viktor její žádost ignoroval. „Justine je tvoje dcera, nemůžeš se o ní prostě nechtít bavit, když za tím vězí nějaký problém."

Z hrdla se jí vydral povzdech. „Díky, žes jí připravil oběd," řekla místo odpovědi. „Celou cestu k autu říkala, že jsi teď její nejlepší kámoš. Myslím, že tě má ráda."

„Je to moc milá holka," přiznal. „Ale známe se jen něco málo přes tři hodiny."

„Má ráda lidi. Všechny lidi. Se všema se chce kamarádit. Kromě mě."

Zdálo se, že pomalu naráželi na podstatu problému. „To je hloupost, Olivie."

Usmála se. „Seš milej, ale není to hloupost. Podívej, doopravdy to fakt nezvládám. Jsem ta poslední osoba na světě, která by měla mít děti. Nedokážu jí připravit jídlo, neumím se o ni postarat, netrávím s ní žádný čas. Skoro mě nezná. Navíc jí Paul řekl, že vlastně ani není moje a ona mě nenávidí. Takže ne, není to hloupost."

„Justine je adoptovaná?"

„Ne," zavrtěla hlavou Olivia. „Nebo v podstatě jo. Já ani nevím. Nevím prostě." Její hlas byl podivně nalomený a nebýt ve vodě, objal by ji znovu.

„Nemyslím si, že tě nesnáší. A na tom, co jí nakecal nějaký idiot na steroidech nesejde."

„Ten idiot je víc její táta než já její matka. Byl u toho, když se narodila, přebaloval ji a všechno tohle. Já to nedokázala."

Viktorova mysl se snažila všechny tyto informace nějakým způsobem poskládat dohromady, ale jednotlivé dílky do sebe ne a ne zapadnout. „Asi to stále nějak nechápu."

Olivia se pomalou chůzí ztíženou množstvím vody okolo vydala k okraji bazénu. Jedním švihem se vyhoupla nahoru a posadila se na okraj. Máčela si nohy ve vodě a zírala na hladinu. Bylo to už podruhé, co se mu nechtěla dívat do obličeje, skoro jako by se za sebe styděla. Nechal to tak a místo uhrančivých očí sledoval její záda a zapínání podprsenky. Vymačkávala si dlaněmi z vlasů vodu, kroutila je jako starý hadr a mezitím začala vyprávět. Dlužila mu to. Po celém dopoledni si zasloužil vědět, co se děje. „S Paulem jsem začala chodit ještě před tím, než mě znala celá Amerika. Na místní poměry jsme spolu byli dlouho, skoro čtyři roky. Pracoval tehdy jako trenér fitness a já potřebovala fakt perfektní figuru. Takhle jsme se poznali. Na mole se mi dařilo, začala jsem obsazovat první role na Disney Channelu a Paul díky mně získával novou klientelu. Byli jsme zamilovaní a úspěšní. Pak mě ale jednoho dne napadlo, že chci dítě."

Viktorovo obočí vylétlo vzhůru a chvíli přemýšlel, jestli se náhodou nepřeslechl. Jak jí jednoho dne prostě mohlo napadnout, že chce dítě? Znělo to naprosto šíleně. Jediná polehčující okolnost byla, že se nacházeli v Los Angeles, tady lidi napadaly různé věci.

„Paul byl tím nápadem nadšený. Mělo to jenom jeden jediný háček."

Na mysl mu přišly různé zdravotní komplikace jako například impotence a podobné věci. Možná byla nemocná sama Olivia, nebo to zkrátka jen nešlo. Soudě podle toho, jak rychle je představa dítěte napadla, mohla je taky stejně lehce opustit. Mohli to prostě vzdát po několika neúspěšných pokusech.

Olivia dlouhou dobu mlčela a pokrčila rameny, jako by uvažovala, jestli se Viktorovi svěřit a dospěla k názoru, že je to vlastně stejně jedno. „Nemohla jsem tomu ale obětovat svoje tělo. Nemohla jsem chodit nafouknutá jako velryba, nechat si otékat nohy a jíst všechno, co mi přijde pod ruku. Nedokázala jsem snést pomyšlení, že celý dlouhý rok po porodu budu shazovat všechen ten těhotenský tuk a prsa budu mít vytahaná jako nějaká opice."

Netušil, co říct na něco takového. Prostě jen seděl a zíral kamsi do prázdna. Nedokázal to pochopit. Žádný z argumentů, které Olivia přednesla, mu nedávaly smysl. 

„Nechala jsem si odebrat vajíčko a oplodnit jej," pokračovala dál, jako by se nechumelilo. „Justine pak vynosila a porodila jiná žena. Jednoho dne mi zavolali, že už je na světě a můžu si ji přijít vyzvednout. Ten den jsem měla zrovna zkoušku šatů, takže si ji prostě vyzvednul Paul."

Otočila tvář k němu, aby zjistila, jak se na to tváří. Mohla spatřit jen velmi šokovaný a mírně znechucený výraz. „Věděla jsem, že mě odsoudíš. Udělali to všichni. Nemám ti to za zlé."

Viktor zavrtěl hlavou, přestože už tou dobou znovu hleděla před sebe. „Je to šilený, Olivie," přiznal. „Ale není to nic, co by mě v tomhle městě překvapilo." Vítejte v Beverly Hills, zapěl si v duchu.

„Neměla jsem to dělat," pověděla upřímně Olivia. „Vůbec se to nemělo stát."

„Samozřejmě, že se to mělo stát. Máš přece Justine."

„Justine, která mě nenávidí, protože jsem se štítila natolik, abych se obtěžovala ji porodit. Hledala jsem si to na internetu, tyhle děti to prý vycítí. Neměla mě ráda už co byla batole. Kdykoliv jsem ji vzala do náruče, začala děsně vřeštět. Dostávala jsem z toho migrény, brala prášky a nemohla spát. Jednou jsem kvůli tomu propásla casting."

Viktor si povzdechl. „Myslím, že hlavní problém byl, že sis prostě špatně seřadila priority." Měl chuť jí vmést do tváře, že dítě není akvarijní rybička, která bude poklidně plavat v akvárku a nepřekážet. Tak nějak ale vycítil, že už si to dávno uvědomila sama. „Moje máma taky nemohla spát, když jsem v noci brečel. Takhle to prostě chodí. Není to nic neobvyklého."

„Nechápeš, jak moc mi ten zvuk rval uši."

„Já vím," souhlasil Viktor. „Vím, jak brečí dítě."

„Byla jsem z toho děsně neurotická, nechtěla jsem se jí vůbec dotknout. Sledovala jsem nějakou fakt děsně pitomou kazetu o mateřství, kde mluvili o přirozeném poutu a lásce a takových věcech. Nic z toho jsem ale já necítila. Neměly jsme žádné spojení, necítila tlukot mého srdce, neslyšela můj hlas, když byla ještě v břiše. Je to cizí dítě, které má jen moje geny."

„Měla bys přestat sledovat ty stupidní kazety a nečíst už žádné články na internetu."

„To jsou seriózní fakta, Viktore."

„A co ti ta fakta přinesla dobrého? Akorát posílila nějakou tvoji představu o tom, že tě to dítě nenávidí. Všechno je to jenom v tvojí hlavě. Děti pláčou, protože chtějí spát nebo mají hlad nebo jim rostou zuby, co já vím. Nepláčou kvůli tomu, žes nechtěla ztloustnout, proboha."

Složila hlavu do dlaní a rozbrečela se nanovo. Vstal z lehátka a přistoupil k ní. Podebral ji v podpaží a zdvihl na nohy. Schovávala tvář mezi prsty a odmítala na něj pohlédnout. Po rukou jí stékaly slzy a pod lokty odkapávaly na keramické kachle. Na to, že byla světově proslulou hvězdou, sebevědomou až za hrob, řešila problémy jako kdysi malý Viktor ve školce. Prostě se rozbrečel a schoval se za ruce.

„Ta ženská, co ji porodila," pokračovala dál Olivia. „Paul ji v těhotenství navštěvoval. Chodil za ní do nemocnice, když už se blížil termín, a pomáhal jí, když kojila, přebalovala a tak. Chvíli s námi žila."

Viktor si povzdechl. Tak nějak už tušil, kam tím míří. Přisunul si ji do náruče a pevně objal. Nebránila se. „Něco si s ní začal," zkonstatoval. Odpovědí mu byly další vzlyky.

„Byla jsem strašně naštvaná, křičela jsem na něj a házela po něm věci. Strašně mě ponížil, chápeš?" Viktor si to tak nějak dokázal představit. Nejžhavější ženskou v LA odkopne chlap, to pro ni musel být šok. Pravděpodobně v životě mnoho odmítnutí nezažila. „Pak mi začal vyčítat, jak se chovám k Justine a že je mi přednější kariéra než rodina. Odstěhoval se i s tou ženskou a soud požádal o střídavou péči."

„To se, myslím, dalo očekávat."

„Jenže teď zažádal o plnou péči," zahuhlala skrz vzlyky. „Myslí si, že ji zanedbávám, když je u mě. Prý na ni nemám dobrý vliv a prostě...prostě mi ji chce vzít."

Cítil, jak mu vlhne tričko pod přívalem slz a jak se Oliviino tělo celé třese. „Dneska jste byli u soudu?"

Přikývla.

„Co se stalo?"

„Obvinil mě, že beru drogy. Před všema těma právníkama!"

Viktor se snažil potlačit prázdný smích, který se mu dral z hrdla. Někdo obvinil Olivii, která na svých večírcích mívá plný dům feťáků, že bere drogy. Jaké překvapení. „To se dalo čekat."

„Já žádné drogy neberu!!" vykřikla v hysterii.

„Já vím," klidnil ji. „Možná to ale občas tak může vypadat, pokud pořádáš večírky podobné tomu poslednímu."

Dlouhou chvíli mlčela. Pláč opět ustával stejně rychle jak přišel. Celé to bylo přitažené za vlasy. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že někdy bude u bazénu, který předávkoval chlórem, utěšovat hollywoodskou celebritu. Netušil, jestli to vůbec všechno zvládne unést. Musel si promluvit s Borisem a to hned. Potřeboval od něj slyšet jeho neustále ležérní tón a přístup typu svět mám na háku. 

„Díky, že tu se mnou teď jsi," řekla náhle Olivia, čímž ho vrátila z představ na návštěvu Borise zpět do reality. Sklonil hlavu dolů a zjistil, že ho sleduje. Byla tak blízko, jak jen to bylo možné. Cítil na tváři její dech a na hrudi teplo jejího těla. Veškeré oblečení měl úplně promočené, jak si ji k sobě mokrou tiskl. Látka se mu lepila na kůži a téměř s ní splývala. Připadal si jako nahý. Cítil veškeré doteky jejího těla, stejně tak jako náhlé návaly horka.

Najednou pro něj neznamenala jen krásnou ženu s ne už tolik líbivou povahou. Už to víc nebyla protivná, egoistická mrcha ale někdo, komu chtěl dokázat, že se věci můžou obrátit k lepšímu. Někdo, koho chtěl chránit a utěšovat a mít ho prostě rád.

Přerývaně se nadechl, což okamžitě zaregistrovala. Zdála se být mírně překvapená z jeho upřeného pohledu. Doteď ji přece striktně odmítal. Stoupla si na špičky, aby mohla své čelo opřít o to jeho. Hladila ho po ramenech, zkoumala každý sval i klíční kosti. Cítil, jak se jeho pokožka pod doteky jejích jemných rukou rozpaluje ještě víc.

Nejhorší na tom bylo, že to tentokrát nebyla ona, kdo to celé začal. Mohl za to on. Jediným letmým pohledem ji dal výslovně najevo, že mu není tak úplně lhostejná, jak si myslela. Teď už to nemohl vzít zpátky. Měla ho v hrsti. Věděl, že očekává krok z jeho strany. Nebude pokračovat dál, dokud to sám nedovolí. Zíral na těch několik málo centimetrů, které dělily jejich rty a snažil se tomu pokušení odolat. Znamenalo to problémy a fakt, že se do všeho zaplete ještě víc než doposud.

Vzhlédl k jejím očím a zjistil, že pečlivě studuje jeho tvář. Ty oči o tom rozhodly. Poprvé po tom všem v nich viděl upřímnost a nekonečnou náklonnost. Jemně ji dlaní popadl za temeno a přitiskl její rty k těm svým. Roztřásly se, stejně jako celé její tělo, již po první dotyku. Na tváři ho hřál její trhaný výdech. Nechal mezi nimi vzniknout malý prostor. Hleděl jí do očí zaslepených touhou, držel v náručí její napjaté tělo a v tu chvíli věděl, že je jeho. Připravená se mu úplně odevzdat. 

Teď už nebylo cesty zpátky.

Při dalším polibku mu vyšla vstříc, rozevřela jemně rty v němém pozvání. Prohloubil jejich polibek, vdechoval její vůni a prsty projížděl jejími mokrými vlasy. Držela ho pevně za ramena a hladila po svalech a krku. Tiskla se k němu, jako by je na světě už nikdy nemělo nic rozdělit.

Volnou rukou ji hladil po bocích, které s každým dotekem klenula vstříc. Byla zatraceně dokonalá. Tak dokonalá, že v momentě dokázala rozčarovat Viktorovu dosud tak pečlivě kontrolovanou mysl.

Když se její jemné prsty začaly sápat po lemu jeho trička, poslušně zvedl ruce a nechal ho ze sebe shodit. V té krátké chvíli, kdy se od sebe jejich těla odtrhla mírně zpanikařil. Co to děláš? To přece nemůžeš! V dalším momentě už cítil její doteky zpátky na svém hrudníku a hrubě si znovu přivlastnil její rty. Ani ve snu ji nenapadlo protestovat.

Jakmile pečlivě prozkoumala veškeré jeho břišní svaly, přesunula se zpět k ramenům a krku. Sem tam mu vjela dlaní do vlasů a pohladila po tváři. Využil té situace, popadl ji za stehna a jedním švihem si ji vyhoupl do náruče. Okamžitě objala jeho boky svými lýtky a držela se jako přibitá. A zatímco ji svérázně odnášel z bazénové haly pryč, líbala jeho klíční kost a nemalou pozornost věnovala také jeho krku. Vsála jemnou kůži mezi zuby a vytvářela tak jemné, zarudlé fleky.

Několika stručnými slovy ho navedla až do ložnice v patře. Nesl ji přes celý dům, ale testosteron, který mu koloval v žilách nedával na svalech znát jakoukoliv únavu. Měl síly, že by mohl drtit skálu a Olivia té síle čelila v plném rozsahu.

Ložnice byla velice jednoduše vybavená místnost vesměs v bílých barvách. Nacházela se v ní jedna obrovská, měkká postel, moderní skříně okolo zdí a vchod na balkon s výhledem na město. Ani vědomí, že není zdaleka první a ani poslední chlap, kterého si tady přivedla, nedokázalo zdaleka mírnit touhu, kterou v něm vyvolávala.

Položil ji s veškerou jemností na postel. Uvěznil ji pod svým tělem a pokračoval v troufalých a velice intenzivních polibcích. Sténala mu do úst, zatímco klenula boky do výšky vstříc jemu. Vyhověl ji a prohnul se v bedrech k ní. Dotkl se jejích stehen a látky kalhotek. Její hlasitý sten zachytily jeho rty. Cítil, jak mu zatíná nehty do lopatek, jak drtivě svírá jeho boky mezi stehny a pohledem doslova žadoní, aby pokračoval. Zhoupnul se proti ní znovu. Pak ještě jednou. A znovu. Pátý příraz mu však místo potěšení vystřelil do těla odpornou a nervy drásající bolest. Do očí mu vyhrkly slzy a nedokázal utlumit mučivý výkřik. Dlaň mu okamžitě vystřelila k jizvě a křečovitě ji stlačila. Lícní kosti mu vystouply, jak drtil čelisti, a dlaň, kterou se zapíral, aby nepřilehl Olivii, zatnul v pěst.

Poraženecky se svalil na postel vedle ní a snažil se rozdýchat veškerou bolest. Na těle mu vyskákaly krůpěje potu a hrudník se zdvihal prudce nahoru a dolů. Snažil se popadnout dech a zklidnit se, ale bolest ustávala jen velmi pomalu.

„Sakra," ulevil si po chvíli a přisunul se zády ke zdi. Sledoval, jak se Olivia po čtyřech plazí k němu, Dýchala prudce vzrušením. Čekal, že bude naštvaná, zklamaná, že se mu vysměje, ale na její tváří hrál starostlivý výraz. Sedla si vedle něj, objala ho okolo trupu a hlavu si položila na jeho rameno.

„Doufám, že máš to zranění pod kontrolou," pronesla, jakmile se její dechová frekvence dostala zase do normálu a Viktorova křeč pomalu ale jistě ustávala. Svaly se po nehodě ještě úplně nezregenerovaly a vypětí, jakým je vystavil bylo dokonce větší než při obyčejném běhu.

„Hojí se," odpověděl vyhýbavě Viktor.

„Jak se ti to stalo?" Podle tónu to vypadalo, že ji to doopravdy zajímá. Překvapovala ho každým okamžikem.

Rozhodl se jí povědět pravdu. Vyprávěl jí o své službě u LAPD, o té akci v nákupním centrum, jak ho srazili autem, jak dlouho čekal na operaci a v neposlední řadě se také přiznal k tomu, že vlastně vybírá pokuty a o celé jeho kariéře má rozhodnout jedna jediná prohlídka u doktora. Cítil se dost zahanbeně, ale Olivia se nesmála. Naopak vypadala, že ji to celé doopravdy mrzí. Krouživými pohyby ho hladila na prsou a občas políbila na rty. Cítil se zvláštně klidně a spokojeně. Dokonce i po celém tom fiasku se sexem.

„Tak proto jsi hledal tu holku," uvědomila si Olivia.

„Jo," pokýval hlavou. „Byla to ona, kdo seděl vedle řidiče."

Olivia se zamračila a opustila jeho náruč. Cítil se najednou podivně osamělý. Sedla si před něj a založila ruce na svých krásných prsou. Trvalo mu dlouho, než od nich dokázal odtrhnout pohled. „Neměl by sis s tím zahrávat," varovala ho. „Nemá to cenu a je to příliš nebezpečné. Dokud s těmi lidmi nemáš co dočinění, vůbec netušíš, jak může vypadat peklo na zemi. Mohli by ti provést fakt odporné věci, kdyby se něčeho domákli."

„Něco podobného říkala i Gabriela," souhlasil.

„Slib mi, že se do toho nezapleteš," zaprosila. Hřál ho u srdce pohled na starost a znepokojení v jejích očích. Natáhl k ní ruku, aby ji zlákal zpátky k sobě, ale odstrčila ji. „Slibuješ?"

„Slibuju," pověděl.

Usmála se, naklonila se k jeho rtům a vtiskla mu letmý polibek. Pak naprosto zbortila veškerá jeho očekávání tím, že se sklonila k jeho jizvě a každému stehu věnovala přesně tolik péče, kolik jeho rtům. Čím níž postupovala, tím víc na to Viktorovo tělo reagovalo. Zarýval nehty do polštářů okolo, lapal po dechu a připadalo mu, že jeho srdce co nejdříve opustí hrudní koš a odskáče si až na pláž. Zvrátil hlavu dozadu a neubránil se zasténání.

„Přestaň se mi vrtět," napomenula ho Olivia těsně před tím, než dospěla k lemu jeho kalhot a zaútočila na kožený opasek.