Než si zvykla na to, že smí spát na pohodlné matraci a jíst podobně dobrá jídla jako královská rodina, uběhlo pár dní. Svou spokojenost nedokázala slovy vyjádřit; zubila se od ucha k uchu den co den bez starosti o to, zda svým neúplným nerovným chrupem někoho neznechutí.

Ze čtení ve výkresu postoupili na výběr materiálu. Přesně tohle byla ta část, ve které se jim hodily Rútiny znalosti. Sissi nemohla být radši, že ji tady měli. Vskutku své vášni rozuměla a vyznala se.

Po Lotheově návštěvě je chodíval kontrolovat pan Tulipán. Princ byl nejspíš zaneprázdněn důležitějšími věcmi, jež si musel zařídit. Sissi to nevadilo, respektovala to. Jen ji trochu mrzelo, že s ním neměla šanci mluvit. Chtěla mu říct takovou spoustu věcí! Hlavně to, že bát se pobytu tady je úplná hloupost.

Každé ráno vstala okamžitě po probuzení, aby pokročila v překreslování součástek. Se svou skupinkou se rozhodla, že je výkres pro obyčejného neznalého kováře nepřehledný a bude potřeba něco menšího, v čem se snadněji vyzná. Tato práce připadla na ni. Ačkoli se Pankrac snažil jí pomoct, nedokázal rozlišit, které tahy patří k jakému kusu.

Pan Tulipán jim nasliboval hory doly. Po polední mši, kterou vedl, ženám opakoval, že budou muset najít vhodného kováře. Mniši měli zakázáno opouštět chrám, pokud by nešlo o něco vážného – třeba požár, nebo kdyby se vylila řeka z koryta –, a proto jim to nemohl zařídit. Navíc, vysvětlil jim, že kdyby vybral špatného, nepozná to tak snadno jako ony.

Sissi se těšila na den, kdy opustí čtyři zdi malé místnosti a konečně se projde po nejkrásnějším a největším městě v celé Potii. Existenci Nirmu nepopírala, pochybovala však, že by ji svou krásou okouzlil více než dílo stvořené napůl Cael, napůl lidskou rukou.

A dnes ten den nastal. Na prapodivné vyjadřování pana Tulipána si stačila zvyknout, proto ji nevyděsilo, když začal svůj krátký proslov slovy kdo pracuje, toho Cael odmění. Dokonce i zapomínala na to, že jí na rameno vypálil ohnipase. Nakonec se z toho stala ozdoba jejího těla, její pýcha.

Jakmile ze sebe vymáčkl vše, co potřeboval sdělit, ženy se na sebe podívaly. Nemusely si to říct nahlas, stačil jeden pohled a obě tušily, že se ta druhá těší stejně. Jako by místnost zhoustla o nadšení, Sissi skoro ztratila dech, když jim mnich oznámil, že jim připraví koupel a nové šaty.

„A Pankrac a dlouhán?" zajímala se Rút.

Na jejich mužské společníky často zapomínala. Přeslechnout Pankrace nebylo nic jednoduchého; většinu času sice mlčel, ale když se ozval, přidal na hlasitosti, aby dvě štěbetající si přítelkyně překřičel.

„Máme pro ně jinou práci," prohlásil pan Tulipán a ukázal na dveře. „Pojďte, dámy, čistota na vás čeká."

Nějak jí k němu zdvořilost nepasovala. Roucho samo o sobě čistotou nezavánělo, vypadal spíš jako nuzný muž z okraje města. Provaz, který mu pupek dělil na dvě poloviny tak, že připomínal jinou část lidského těla, možná byl tím nejluxusnějším, co na sobě měl.

Netrápila se tím dlouho. Rút už totiž byla dávno na druhé straně dveří a zvědavě nakukovala po dalších. Sissi se široce usmála a s novým dechem v plicích svou přítelkyni následovala.

O dvě místnosti dál na ně čekala velká porcelánová nádoba. Sissi o ní kdysi četla. Říkalo se jí vana. Byla to exkluzivita pro šlechtu a nejbohatší lid.

Rút na nic nečekala. Nepokládala si otázku, proč dostaly jen jednu. I jedna byla větší luxus, než si zasloužily. Dokonce ani Sissi nezastavila, když ze sebe shodila staré šaty a šla k ní tak, jak ji Cael poslali na svět.

Nestyděly se za svou nahotu. Ani Sissi nevadilo, že si prohlížela její tělo. Mohla si však ret ukousat, jak moc jí záviděla ty krásné hladké křivky, pevná ňadra a ramena, o nichž se rozhodně dalo říct, že jsou ženská, na rozdíl od těch jejích. Závistí skoro zelenala. Jen málokdy měla možnost spatřit takhle krásnou bytost bez šatu a úprav, které by její vzhled zkreslovaly.

Místností se linula příjemná vůně šeříku. A nebylo divu, na hladině plavala vrstva z větviček. Sissi si jich všimla už dřív, ale brala je v potaz až tehdy, když ji jemné jehličky hladily po kůži.

Po koupeli, při níž ani jedna z nich nepromluvila, si pomohly do čistých šatů. U toho se neubránily typicky ženskému štěbetání o zajímavé barvě sukna, o krásných ornamentech na stuhách a nutnosti korzetu, u nějž pátraly, jak se zavazuje.

„Já jim říkám ne," prohlásila Rút, když otočila korzetem do všech stran. „Doba korzetů už skončila."

„Mně se líbí," přiznala Sissi a přiložila si korzet k tělu. „Dělá z muže ženu."

Vzpomněla si na správce Pšeničína. Rychle zatřepala hlavou. Možná to měla nejprve promyslet, než prohlásí něco takového.

„Pojď sem, uvážu ti ho," nalákala ji přítelkyně k sobě.

Sissi šla bez náznaku odporu. Plně jí důvěřovala. Naučila se, že život se daleko lépe snáší, když se otevře někomu dalšímu.

Řekla Rút všechno. Při pauzách se bavily o méně vážných tématech, ale při práci navázala na historku o tom, jak její otec zmizel v oblacích, jak poznala velitele Ruela a jeho syna a... tady ji Rút zarazila, dál to nikdy nechtěla slyšet. Sissi by se nejspíš zastavila i u popisu té mladé siroty.

Nikomu nevěřila tak jako jí. Otočila se k ní zády. Rút vzala provázky a jeden za druhým je proplétala dírami na stranách. U toho básnila o stáncích na městském tržišti, kam si budou muset zajít, o výborném uzeném sýru, na nějž chodívala se svou bábou.

Vše zlé se obrátilo v dobré tak rychle, že Sissi zapomínala na to špatné, co se stalo. Vzpomínky na cestu lesem s rysy mizely ve sladkém šeříkovém oparu nezájmu, s nimi i to, jak s ní zacházeli v Pšeničíně. Skoro by zapomněla i na tu krásnou ženu, která ji přišla navštívit, kdyby se v zapomínání nezastavila.

Uvázat korzet netrvalo dlouho. Mnohem déle jim zabralo ho utáhnout tak, aby Sissi mohla dýchat, ovšem aby zároveň plnil svou funkci. Nakonec došly ke kompromisu – Sissi slíbila, že se naučí dýchat pomaleji a mělčeji, a Rút jí za odměnu korzet nastavila tak, že poprvé v životě její stín na stěně vypadal žensky.

„Opravdu v tom můžeš dýchat?" ujišťovala se menší žena.

„Ano," odvětila Sissi a pohladila si dlaní bok. „Chtěla bych se vidět."

„To bys měla. Sluší ti to."

„Mám ti pomoci s korzetem?"

„Kdepak. Nenosím ho."

Šaty, které si přes první vrstvu přehodila, se svou krásou dokázaly vyrovnat těm prvním a ještě je předehnat. Krvavě rudý samet, z nějž byly ušity, zdobily květy vyšité zlatou nití. Pokrývaly celou sukni. Na hrudníku, který sotva zavázala, vystupovaly z látky menší kvítky a listí.

Rútiny šaty vypadaly podobně. Sissi si zvykla, že její přítelkyně dávala přednost jednoduchosti. Fialově zbarvené bohatě zdobené šaty k ní vůbec neseděly. A ani ona nevypadala příliš nadšeně. Neslyšela však žádnou stížnost.

Pak se Rút sehnula pro šál. Nemusela Sissi nabízet, že jí ho uváže. Starší žena mírně podřepla a nechala ji, aby šálem zakryla krátké kudrlinky.

Zaslechla povzdech. Než se stačila zeptat, co ji trápí, Rút spustila:

„Chovají se k nám podezřele mile."

„To ano," přitakala Sissi. I jí to vrtalo hlavou.

„Nemyslíš si, že... že nás pak popraví, že ne?"

„Hloupost. Odmění nás."

Na chvíli bylo ticho. Dokud se Sissi k Rút neotočila čelem, žena odmítala mluvit.

„V to doufám," zašeptala a podívala se ke dveřím. „Město na nás čeká."

Pokývala hlavou. Nepotřebovaly si vyměnit více slov. Bohatě stačilo prosté pojďme a šly ke dveřím, za nimiž měla být slibovaná předsíň.

Sotva otevřely a překročily práh, polil Sissi studený pot. Očekávala, že dostanou doprovod. Jen by ani ve snu nehádala, že to bude zrovna on.

Ani Rút nevypadala moc nadšeně. Podle toho pohledu, který si s mužem v kroužkové zbroji vyměnila, poznala, že už se někdy setkali.

Velitel Ruel se jim uklonil tak nízko, až zachrastily snad všechny kroužky. Když se narovnal, položil ruku na rukojeť svého meče a volnou paží mávnul vedle sebe.

„Je mi ctí vás doprovázet."

Tato slova mu ze rtů splynula nepřirozeně. Když si vzpomněla na to, jak s ní tehdy mluvil, nezabránila mírnému třasu. S tímto mužem si spojovala to špatné. Ačkoli v něm viděla pár Lotheových rysů, nedokázala se na něj vděčně usmát, jak se slušelo.

Po vzoru Rút předvedla ukázkové pukrle. Pak se narovnala, vyprsila se, aby náhle zpevněná ňadra nepadala pod korzet, a spojila ruce před sebou.

„Můžeme?" zeptal se velitel.

„Ano," řekla Rút za obě a odcupitala k jeho boku.

Naštěstí jim nenabízel rámě. Sissi netušila, jestli by se ho dokázala dotknout. Ačkoli jí vysvětlil své důvody a jasně jí sdělil, že nemá v plánu jí ublížit, nemohla mu věřit. Byl to šlechtic. Královnin bratr.

I přestože jí jeho společnost nebyla moc příjemná, cítila se bezpečně. Po boku muže s mečem si připadala důležitě. Taky se bála toho, že na sebe přitáhnou zbytečnou pozornost. Ne že by jí pozornost vadila, když jí to takhle slušelo, spíš ze zvyku se snažila všem očím vyhýbat.

Ale tady nemohla. Sotva vykročili ven z tmy, oslepilo ji ostré dopolední světlo. Než si oči na tuto změnu zvykly, omylem vrazila do skupinky lidí, která postávala ve frontě před domkem místního ševce.

Nevědomky otevřela ústa dokořán. Nikdy ve větším městě nebyla. Netušila, co od něj čekat. Kdysi, když ji otec ještě krmil hrachovou kaší a vyprávěl jí o svých cestách po řece ve jménu královských rybářů, jí líčil nádheru vysokých věží chrámu, mohutnost hradeb, jež město obcházely, a lahodnost zdejších pokrmů, o jejichž chuti si tehdy mohla nechat jen zdát.

A teď byla tady. Stála na ušlapaném kamenno-pískovém chodníku, který se leskl, jako by ho zdejší obyvatelé chodívali každé ráno za svítání drhnout. Točila se dokola jako princezna, kterou zavedli na bál, aby zrakem obsáhla všechno, co se v okolí vyskytovalo.

„Je krásnější, než jsem si představovala," přiznala nahlas.

Byla v polovině druhé otočky, když ji zaujal lesk kopule. Okamžitě se zastavila. Sukni to trvalo mnohem déle, ještě se omotala kolem jejích kotníků, než se vrátila do původní polohy. Vánek, který se mezi lidi proháněl, zamával šátkem a sukni mírně nadzvedl tak, aby ji mohl polechtat na lýtkách.

Nevšímala si ho. Veškerou její pozornost upoutalo nádherné honosné sídlo. Ani v nejmenším se nepodobalo tomu kýči, jímž se chlubil správce Pšeničína. Tento stavitel měl správný vkus a uměl si poradit s každým problémem. Sissi by dům nedokázala postavit, proto se snažila na zámek pohlížet z pohledu obyčejného jednoduchého obyvatele města.

Možná byla jedna z mála, kdo se nejprve dostal dovnitř a až poté mohl krásu objevovat zvenku. Rút tak unešeně nevypadala. Hádala tedy, že pocházela z města. Dávalo by to smysl, většina jejích historek byla situována právě zde.

„Sissi," oslovila ji Rút a vzala ji za ruku. „Musíme jít. Kováře musíme sehnat ještě dnes."

Otočila se na ni. Rút na ni nemusela naléhat znovu, žena pochopila, že splnění úkolu je na prvním místě. To vytušila i mnohem dříve, než se její pohled setkal s Ruelovým.

Kdyby v jejích očích planul ohýnek nadšení, tímto by se uhasil. Její úsměv poklesl. Odvrátila zrak. Styděla se za sebe. Jak se mohla nechat tak snadno zlákat?

Se sklopenou hlavou vyšla k veliteli, zvedla ji, až když jí položil dlaň na rameno. Muž jí posunkem naznačil, aby se přidržela jeho paže. Nesměla v tom hledat nic zdvořilého, šlo mu jen o úspěšné dokončení toho, pro co ho nasadili.

Sissi přijala. Protáhla ruku mezerou mezi paží a jeho tělem. Kousla se do rtu. Byla jím znechucená stejně jako předtím. Nic se nezměnilo. Kdyby měla možnost, vyškubla by se a utekla do davu. Věděla však, že by ji dříve chytil mečem než pažemi a ona by pravděpodobně přišla o hlavu. A pokud by to přežila, čekala by na ni hranice kvůli obvinění za velezradu.

Poslušně kráčela po jeho boku. Snažila se našlapovat zlehka. Nebyla zvyklá na takové střevíce. Rút s tím neměla nejmenší problém; proplétala se davy podobně ladně jako vánek, který si hrál s jejími vlasy a dlouhou sukní.

„Jsem rád, že ses rozhodla spolupracovat," řekl Ruel, když minuli větší skupinku nadšených kupujících.

„Pro královnu život položím," prohlásila Sissi pevně a stiskla jeho paži.

„O tom nepochybuji," odvětil velitel a opatrně ji pohladil po hřbetu ruky. „To my všichni. Je to naše povinnost."

Naprázdno polkla. Po zádech jí přeběhl mráz. Nemohla si přiznat, že jí ten dotek byl příjemný. Velitel měl navzdory svému povolání sametově hebké prsty. Už chápala. Lothe je zdědil po něm.

„Království trpí. Čeká nás hladomor."

„Ano. Toho jsem si vědoma."

Podíval se na ni. Kdyby byl tak o půl metru vyšší, mohli si hledět z očí do očí.

„A víš, kdo za to může, že ano?"

Nemusela se nad tím zamýšlet. V království platilo nepsané pravidlo; kdykoli se stala nějaká katastrofa, vznikla v rukou Cael. A tím prvotním problémem byl Nirm a neznabozi v něm, kteří vrhali na Potii špatné světlo.

Četla o tom v knihách. Víra v nás se zmiňovala o trestu, jenž stihne každého, kdo pochybí. A Potie se prohřešila tím, že Nirmany nevyhladili, dokud měli tu možnost.

Velitel Ruel pokračoval i bez její odpovědi. Očividně předpokládal, že si to dokázala domyslet a bála se to vyslovit nahlas. Na tom nebylo nic neobvyklého. Slovo Nirm se nevyslovovalo. Údajně nosilo smůlu. A tak na ně lidé postupně zapomínali, až se stali pouhým mýtem.

„Jsou skuteční," ujišťoval ji, „Nirm existuje. Plave v oblacích, vysmívá se Cael. To jeho obyvatelé mohou za to, že se naší úrodě nedaří."

To byl nezpochybnitelný fakt. A Sissiina víra v Cael byla tak nezlomná, že tomu věřila celou svou duší.

„To, co sestrojujete, nám pomůže," doplnil a pohladil ji znovu.

Nedokázala uklidnit splašený dech. S každým dalším dotekem kouzlu jeho hlubokého hlasu podléhala víc a víc. Ta slova, jimiž ji krmil, během chvíle považovala za součást svatých textů. Naštěstí si brzy uvědomila, s kým měla tu čest, a podařilo se jí obrázek ne moc vysokého muže z hlavy dostat.

Jakýkoli fyzický kontakt na ni měl větší vliv než na běžného člověka. Protože o ni nikdo dlouho nejevil zájem, cítila se být... chtěná. Nikoli však předmětem touhy, nýbrž někým, jehož čisté srdce a šikovné prsty zachrání celý lid. A to, že se k ní chovali hezky, ji kolébalo na vavřínech. Už se nebála, že ji každou chvíli zapíchne. Tedy pokud neudělá něco, čím by si to zasloužila.

Byla v bezpečí. Chodila mezi lidmi, s nimiž se v životě neviděla, a usmívala se na ně. Někteří z nich jí zamávali nazpátek, dokonce se jí uklonili, jako by patřila mezi vysokou šlechtu. Tak takový vliv měly drahé šaty na prostý lid?

„Ach ano. Málem bych zapomněl," ozval se po krátké pauze a zastavil se. Udělal ještě jeden krok, aby stáli naproti sobě. „Sissi z Údolí Ječmene, vítej v Triviu – sídla víry. Pořádné uvedení si nemůžeme dovolit, spoléhám však na to, že jsi skromná a takové malé uvítání postačí."

Pak ji políbil na hřbet ruky a uklonil se, jak se před dámou slušelo.

Sissi si tu pozornost užívala. Líbilo se jí, jak hezky se k ní chovala taková krysa. Nakonec asi nebyl tak špatný, když jí zrovna nehrozil podříznutým hrdlem a hlavou napíchnutou na kopí. Navíc příjemně voněl. Mužně. Jako olej a pot.

Cítila, jak se jí tváře barví to červeného odstínu. Na krátký moment se stali středem dění. Lidé se zastavovali, aby si ženu v drahých šatech a muže v kroužkové zbroji prohlédli.

„Ta má nádherné šaty!" ozval se z davu dívčí hlas. „Maminko, podívej! Taky bych takové chtěla!"

„Takové šaty mají jen princezny, zlatíčko."

Jen princezny...

Ano, tak si připadala. Ne jako šlechtična. Jako princezna. Tady venku mohla být tím, o čem snila celý život; kráskou, které sluší červený koberec a drahé šperky, pro niž by každý urozený pán položil život. Přála si být snem takových lidí, jakým byla i ona – obyčejných.

„Půjdeme," protrhl ticho uvnitř jejich malé bubliny a opatrně se narovnal. „Lid má taková divadla rád."

Ještě chvíli postávala na místě. Zkoušela najít tu dívenku, zamávat na ni a říct jí, aby to nevzdávala. Ale dav se rozpustil, sotva se dal Ruel do pohybu. Brzy od ní byl daleko na délku paže, proto sebou mírně trhla, když ji přitáhl k sobě.

Odcupitala za ním. Rút jí byla v patách.

„Ke kterému kováři jdeme jako první?" zajímala se alchymistka.

„K tomu nejlepšímu. Dreon ukoval meč těm nejlepším válečníkům." Poklepal na rukojeť toho svého. „Jeho práce je dokonalá. Snad bude ten vhodný."

„I já v to doufám. V těch botách se nedá chodit," zamumlala si Rút pod pihovatým nosem a zvedla si sukni, aby si po ní nešlapala. „Měly jsme se stavit k tomu ševci. Mniši neví, jak velké boty mi mají dát."

„Nejprve splníme úkol," namítla Sissi. „Spoléhá na nás celé království."