Z nestabilní stoličky sledoval už třetí západ slunce. S dlaněmi na stehnech, hlavou sklopenou k zemi vlivem nekonečné beznaděje a očima upřenýma v písku tiše vzdychal nad nepřízní svého osudu a nad tím, jak asi bude matka vyvádět, až zjistí, že se s posádkou nevrátil.

Pokaždé, když si vybavil, jak mu vrásčitá žena hubuje, že si v předsíni nevyzouvá boty, se otřásl. Nemohl se s tím smířit. Nemohl tu zůstat. Na poušť, která měla o miliardy víc zrn, než je na světě lidí, pohlížel jako na své vězení.

Sluníčko se ho snažila rozveselit. Už od prvního dne, co byl schopen se hýbat skoro bez problémů, se k němu chovala nezvykle mile. Jako by ta rázná žena, z níž by měl respekt, kdyby ji neznal, zmizela a nahradila ji skutečná empatická duše se silnými mateřskými instinkty.

Přesto mu to, jak se o něj starala, nebylo příjemné. U jídla mu otírala zbytky kaše z brady. U toho se tak zvláštně usmívala, až měl sto chutí se jí zeptat, co jí stouplo do hlavy.

Byla jako vyměněná. Mezi lidmi, s nimiž měla společný jazyk – a někdy i řeč, když s vášní rozebírali druhy uzlů a který z nich je nejlepší na uvázání dobytka –, se cítila více svá než jen s ním. Poznal na ní i to, že se usmívala mnohem víc obyčejně. Věnovala mu jich několik denně.

„Vin?"

My o vlku...

Neodpověděl jí. Od probuzení z podivné narkozy nepromluvil. Ne že by na to neměl dost sil nebo že by se na ni zlobil, spíš mu ta beznaděj lámala hlas tak moc, až se nechtěl slyšet.

Otočil na ni hlavu. Zase ten úsměv. Přišla mu zvednout náladu. Posledních pět dní nedělala nic jiného.

„Vyhlížet?" zeptala se a ukázala před ně na vzdálený rozpálený horizont, aby bylo jasné, co myslí.

Quinn by to čekání na Penelopu dávno vzdal a šel do Polis po svých, kdyby mohl. Ovšem jelikož mu odřezali nohu někde pod kolenem a bez náhrady a nevypadalo to, že by Sluníčko stála o roli tažného koně, nic jiného než vyhlížení drobku naděje mu nezbývalo.

Přikývl na souhlas. Mohl jí říct alespoň prosté ano, avšak hrdlo trpělo na vyprahlost a sliny odmítaly opustit bezpečí jamky pod jazykem.

Žena k němu přidřepla a položila mu dlaň na čelo. Zprvu se domníval, že mu chce jen zkontrolovat teplotu, ale když prsty posunula do krátkých vlasů, pochopil; z úsměvu plynule navázala na jinou taktiku, kterou znala snad každá ženská, fyzickou útěchu.

Kdyby prohlásil, že pod jejími prsty roztékal jako krém v prudkém vedru, lhal by. Ačkoli bylo hlazení ve vlasech příjemné a tón hlasu, když mu tiše vyzpívávala melodii jejich domácích písní, jakbysmet, nedokázal se přimět k tomu, aby se cítil dobře.

Posunula ruku na tvář, již otočila k sobě. Hleděli si z očí do očí. Sluníčko okamžitě pochopila, že svým zpěvem nic nezlepšila, právě naopak – v bouřkové šedi, která přebírala vládu nad rozbouřeným pěnícím oceánem, se objevily slzy.

„Omlouvat se," vyhrkla a palcem mu jednu ze slz setřela. „Já jen snažit... moola – těšit."

Věděl, že na ni by se zlobit neměl. Sice byla ten hlavní důvod, proč se dostal do takových problémů, ale primárně dokázal myslet jen na jednu osobu, kterou si se svým vztekem spojoval; cestovatelku, jíž dochvilnost zjevně nic neříkala.

„Já zlobit taky," dodala Sluníčko a ukázala na sebe prstem. „Nestihnout kupec, muset čekat. A snad zachránit svá domov."

Quinn odvrátil pohled na horizont. Načervenalý kotouč měnil barvu z oranžové do stydlivě rudé, když po částech mizel za kopci písečných dun. Plochu, kde se dělilo slunce a poušť, viděl rozmazaně.

Dnes končil další den čekání. Netušil, jak dlouho na té stolici seděl. Sluníčko ho sem mohla přivést někdy po ne příliš vydatném ani chutném obědě. Myslela si, že mu čerstvý vzduch udělá dobře, proto neodporoval.

V prstech sevřel látku dlouhého tmavého rukávu. Ještě byl příliš slabý na to, aby se sám zvedl a vrátil se do postele. Musel tedy čekat, až jeho společnici napadne, že o další hodinu koupání nohy v rozpáleném písku nestojí.

„Myslet, že to dokázat?" prolomila tu chvilku ticha.

Tentokrát se na ni nepodíval. Neměl v úmyslu jí odpovědět. Nechtěl jí vzít ani kousek té naděje, kterou si žena udržovala a pečovala o ni jako o vzácnou květinu.

Povzdechl si. Pak ji vzal za ruku a opatrně stiskl – tak jako před pár dny na lůžku. Tento prostý lidský kontakt dokázal zklidnit tok nehezkých myšlenek a alespoň na pár sekund vymazat vše, co si spojoval s domovem.

Sluníčko pochopila, že ani dnes z něj nic nedostane. Netlačila na něj, nechávala mu čas na zotavení. Toho si Quinn velmi vážil.

Stisk mu oplatila. Koutkem oka si všiml, že se na něj usmála. Poslední dobou se usmívala i za něj.

„Být statečný, Vin. My dostat domů. Oba."

„Kéž by," zachraptěl tak tiše, že to sotva slyšel ve své hlavě.

„Chtít voda?"

Pokýval hlavou. Nerad byl takhle obskakován, ale protože měl nohu jako z gumy a horní část těla ještě nedokázal udržet vzpřímenou bez pomoci opěradla nebo stěny, nechal ji jít.

Zvedla se z koberečku, na němž doteď klečela, a upravila si dlouhou sukni. Ještě jednou ho pohladila po vlasech, zašeptala, aby chvilku vydržel, a vrátila se do domku.

Quinn víc než vodu potřeboval samotu. Se Sluníčkem po boku nemohl myslet na spoustu věcí, které by si rád prošel a rozhodl se nad tím, zda má cenu se jimi zaobírat. Když u něj postávala, vysedávala, nebo jen dýchala, těžko usměrnil myšlenky směrem od ní a od toho, jak rád by ji objal a nepustil.

Ale když byla pryč, dovolil si pomyslet na Odeho. Na kapitána, na posádku. Na Ábela. A nakonec i na matku, na krčmáře, na jeho dvě ne zrovna hezké dcery. A pak na Nirm obecně; na desítky na cihličku stejných budov, na studnu uprostřed náměstí, kam chodíval místo mincí házet kamení, na důl, odkud zbaběle utekl, jen co mu do ruky dali krumpáč.

Tohle všechno mu chybělo. Dokonce se mu stýskalo po škole – a to si přísahal, že nikdy nic nenazve větším peklem. Ovšem poslední dny, které strávil v této nehostinné poušti, byly tím nejhorším, co zažil. A s jistotou mohl říct, že je na tom ještě relativně dobře.

Ačkoli se odmítal vzdát tak snadno, bojovat proti působení všech sil, které ho táhly do tekutých písků beznaděje, mu připadalo zbytečné. Možná to byl ten skutečný důvod, proč nechal slzy téct jednu za druhou a nesnažil se to před loučícím se dnem skrýt.

Zaslechl slabý křik. Otočil by se přes rameno, kdyby ho krční svaly nepálily, jako by mu v žilách proudil prudký jed. Ani to však nevadilo, příčinu se dozvěděl brzy nato.

Paní domu vyhnala ven svého muže. Shrbený stín čehosi, co s přehledem mohl být jeden z oslavovaných a úspěšných atletů, se pomalu připlížil k sedícímu Nirmanovi a natáhl k němu dlaně.

Quinn se na něj podíval. Zprvu nechápal, co po něm chtěl, avšak netrvalo mu dlouho si to uvědomit. Když do něj muž dloubl a něco zamumlal ve svém jazyce, došlo mu, že to chce hned.

Zaplať mi, říkaly jeho oči. Žena chce, abys nám zaplatil za to, že se o tebe tak hezky staráme.

Zadržel pláč. Slzy si však neutřel, nechal vítr, aby mu je z bledých lící slíbal ledově chladnými rty. Pak zvedl bradu co nejvýš a pootevřel ústa ke slovu.

„N-nemám," zachrčel a kousl se do rtu.

Mužem to ani nehnulo, pouze sklopil hlavu, jako by se modlil k pouštním červům, a natáhl ruce do stejné výšky, v níž trčely klapaté uši.

U vidloně. Já fakt nic nemám.

Všechny mince, které jim Plonoska dala, už jim nechal na stole; dokonce i ty, jimiž měli zaplatit ubytování v Polis na prvních pár dní. Ukázalo se, že si tito farmáti účtovali mnohem víc, když mohli obchodovat s hloupoučkým cizincem a ženou, jíž krutý svět odepřel právo na vyslovení svých domněnek a názorů.

Quinn nechápal, jak v takové zemi mohl někdo žít. To, že se Sluníčko považovala za princeznu, na jejich situaci nic neměnilo; možná naopak, zhoršovalo se to. Nevysvětlovala mu, jak to tady chodí a jakou moc zdejší ušlechtilá krev vlastně má, ale něco si dokázal odvodit sám.

Princezna nebo ne, ženy tu měly podobná práva jako u nich v Nirmu. Všehovšudy asi dvě; starat se o sebe a svou rodinu a říct ano, až si ji nějaký chytrák vybere za ženu.

Dřív, než spatřil táhlý stín, co vystoupil z domu, ji slyšel. Sotva spatřila pochtívajícího muže, jak dloube do Quinna a vyžaduje se peněžní odměny, naštvaně zavrčela a přidala do kroku.

Nebylo to poprvé, co ji viděl ve slabém světle pohasínajícího slunce. Podobně jako v krčmě i tady zářila a nutila jeho ruce se k ní natáhnout, chytit ji a už nikdy nepustit na svobodu – podobně jako nějakého vzácného ptáka, ohnipase, v jehož plamenech umírali jeho předkové.

Postavila se do cesty těm několika posledním paprskům, které se odvážily nahradit její prsty na Quinnově tváři, a založila ruce v bok.

Jejich pohledy se setkaly. Určitě si všimla toho, že na ni hledí jako na něco svatého, co se odvážilo sestoupit na pevninu, aby svou krásou a laskavostí potěšilo jeho malý bublinový svět. Kdyby ne, nenakrčila by obočí přesně tím způsobem, jaký ho dokázal úplně odzbrojit.

„Postarat se o to," prohlásila pevným hlasem a natáhla prsty k levému uchu.

Než Quinn stačil cokoli namítnout, odepla si dva zlaté kroužky a vložila si je do dlaní. Pak si nechala chvilku, kdy na ně tupě zírala a dloubala do nich, jako by chtěla, aby ožily.

„Sluníčko," oslovil ji unavený Nirman.

„V pořádek. Dělat pro já a Vin."

S těmito slovy vykročila ke shrbenému muži a položila mu do rukou své náušnice. Když na ni pohlédl, řekla mu něco ve svém rodném jazyce a zdvořile se uklonila.

Muž vycouval za doprovodu několika krátkých úklonů zpět do domu. Nechal tak dva cestovatele – utečence – samotné.

Ještě ani nepřekročil práh a Sluníčko už klečela u svého doprovodu. Hladila ho po dlani s citem tak podobným mateřskému, že se Quinnovi nechtělo věřit, že tato žena nemá děti.

„Přinést voda. Na."

Přiložila mu ke rtům hliněnou nádobu. Quinn se už na začátku teroru v poušti naučil vodou šetřit, proto nádobu chytil, aby mu neutekla jediná kapka, a vyhltal celý obsah na jeden zátah.

Zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Voda byla to, co potřeboval nejvíc. Voda a něčí společnost. Už se nechtěl trápit sám, potřeboval se s někým podělit o své obavy a problémy, jež mu nedávaly spát.

„Bojím se," začal trochu nejistě, „že až se vydáme do města, moje posádka tam nebude."

Sluníčko mu prstem setřela ty zbytky po slzách, o něž se večerní vánek nepostaral, a povzbudivě se na něj zazubila od ucha k uchu.

„Tak počkat. Oni zastavovat často. Proto já divit, že my na sebe nenarazit."

„Je to moje první cesta," vysvětlil a tiše si povzdechl. „A nechci, aby byla i poslední."

„Ty nelíbit tady?" zajímala se Sluníčko.

„Ne," přiznal. „Je to jako noční můra. Nemůžu spát, budí mě ošklivý sny o horkým písku a těch výkalech, co na mě hodili. A... bojím se, že mě to změní k nepoznání."

Mluvilo se mu mnohem lépe. Teď, když konečně našel tu sílu k tomu se svěřit, se nedokázal zastavit. Musel ze sebe dostat všechno.

„V Nirmu jsem byl za neschopnýho pitomce. To jediný, co jsem uměl pořádně, mě nemohlo uživit. Hrával jsem totiž na joelu, takovej... hudební nástroj. A zpíval. Jenže... v Nirmu je zpěv zakázanej, vlastně jakákoli zábava je špatná, pokud to není pro dobro průmyslovýho rozvoje, či co. A tak jsem skončil s krumpáčem v ruce a rouškou na hubě.

Nikomu nepřeju doly. Nikomu. Ale když se nad tím zamyslím, možná bych radši dřel tam, než abych si tady procházel tím nejhorším peklem, jaký snad existuje. Bez rodiny, bez přátel, bez trochy pálený a čistý vody na koupání, mýdla, exkluzivních lázní, kam jsme se jednou šli se školou podívat... se mi dejchá těžko.

Protože pokaždý, když si vzpomenu na to, co jsem opustil, mě na plicích něco tlačí. Bolí to a já mám strach, že už se nikdy nenadechnu normálně. Že budu... budu dýchat skrz něco, co jsem si nevybral, a budu obírán o to, co jsem mohl mít a já blbec se toho vzdal."

Netušil, jestli mu rozuměla všechno. Mluvil hodně rychle, zadrhával se jen na rychlé nádechy. Vlastně by byl radši, kdyby žila ve sladké nevědomosti a i nadále se na něj usmívala a rozjasňovala mu den i noc.

Přestože tohle všechno myslel vážně, byla tu jedna věc, za kterou byl rád.

„Ale... zase jsem poznal tebe," zamumlal si pod vousy.

Netušil, jestli zrudnul ihned, nebo až poté, co mu položila dlaň na tvář.

„Já se omlouvat, že já ty do ono dostat," odvětila skleslým tónem.

„Už jsem ti odpustil."

Ale ne zcela. Ta bolest je moc velká a stýská se mi po domově tak moc, že bych ji za jízdenku do Nirmu klidně vyměnil.

„A ty náušnice?" pokusil se rychle změnit téma.

„Mah?"

„No... ty naušnice, co jsi mu dala. Nebudou ti chybět?"

„Někdy muset něco nechat... uplavat, aby chytit větší ryba," řekla o něco jistěji a sáhla si na ucho, kde se houpalo jen pět zlatých kroužků namísto sedmi. „Ty pro já utéct. Já cítit vděk a silný pousto."

„Pouto."

„Mah?" zopakovala se silným přízvukem.

„Myslíš pouto," opravil ji.

Neubránil se úsměvu. To zmatení, jež se promítlo na jejím obličeji jako film o stavbě největšího mostu na plátně ve školní jídelně, bylo zkrátka úsměvné. Nad jejími slovy se však musel zamyslet.

Někdy něco musíme nechat uplavat, abychom chytili větší rybu.

Četla mu myšlenky? Nebo mu opravdu rozuměla slovo od slova, co na ni vychrlil?

„Sluníčko?" vyslovil po polknutí všech jiných otázek. Nečekal, až zopakuje svoje mah, pokračoval, jakmile se přestala mračit. „Tedy... princezno Sluníčko, už jsi někdy... už jsi něco nechala uplavat?"

„Ano."

Její odpověď ho ani trošku nepřekvapila. Tahle moudrá slova mohla plynout jedině ze zkušenosti.

„A můžu se zeptat...?"

„Opustit domov. Mít po krk, jak obchodovat s jiný, muset rozhodnout o svá osud sám."

„Rozumím."

Pravdou bylo, že jí nerozuměl. Nemohl ji pochopit. Její problémy by nechtěl mít, stály by ho zdravý rozum. Divil se, že všechen ten tlak, jejž na ni život a nepřízeň osudu vyvíjely, ustála.

„Jsi silná žena," poznamenal.

Mnohem silnější než já, doplnil si v duchu.

„To ty mi dodávat síla."

Slzy úplně zmizely. Na rtech se mu usadil první upřímný úsměv za poslední týden. Koutky mu však samy od sebe klesly, když se k němu nahnula, v očekávání polibku, ale naštěstí nechal oči otevřené pro případ, že to odhadl špatně. Sluníčko, jako by si to rozmyslela jen milisekundu předtím, než mu věnovala letmý polibek, se zarazila a přes rty mu dala ukazováček.

„Čas spát. Načerpat síla. Zítra zkusit jít."

„A-ano, princezno."

Srdce mu zběsile bušilo. Že by se mu přeci jen líbila víc, než si připouštěl? Nebo v ní viděl ztělesnění odvahy, která mu chyběla?