Nemohla pořádně spát. Sotva se jí podařilo přestat myslet na to, že utekla z domova, se jí vybavil ten drzý dlouhán, který bojoval s horečkou o dvě místnosti vedle.

Kdyby směla, neváhala by a šla za ním. Chtěla mít jistotu, že obklady zabírají, že bude brzy v pořádku a oni se budou moci vydat na cestu. Čím déle totiž čekali, tím víc riskovali plošné pátrání.

Opřela si loket o stůl, bradu o nastavenou pěst a s povzdechem obrátila zrak ven z okna. Stále si stála za tím, že se rozhodla správně. Utéct z domova bylo to nejlepší, co mohla udělat. Teď jen musela doufat, že za to otec nezaplatí příliš vysokou cenu. Ačkoli pochybovala o tom, že by to bylo v následných několika měsících, měla v plánu se vrátit.

Zvenku dovnitř přivál studený vánek pár zrneček písku. Jak jí neviditelnými prsty hladil zpocené tváře a tmavé vlasy, jež trčely z šálu, zamotával zrnka mezi prameny. Princeznou to ani nehnulo, i nadále sledovala, jak se mraky proháněly přes usínající stříbrný kruh.

„Princezno," oslovila ji ta letitá žena s kočárem.

Podívala se na ni. Přišla přesně odtud, kde ležel Quinn. Na chvíli jí v tmavých očích svitl plamínek naděje. Přinesla snad dobré zprávy?

„Potřebuju s vámi mluvit," dodala a ukázala na stoličku vedle ní.

Princezna neváhala, pobídla ji, aby se posadila. Bylo zvláštní dodržovat správnou úroveň chování, když se k ní celý den i celou noc nikdo nechoval ani jako k ženě, spíš břemenu, které musí táhnout.

Penelopa, jíž vybrané způsoby nebyly cizí, poklekla na nabízenou stolici. Ještě jednou se uctivě poklonila, pak si opřela lokty o stůl. Vypadalo to, že se tomu naučila daleko na západě, kde páni písku požadovali, aby viděli na hostovy ruce. Ona to nikdy po nikom nechtěla, o svůj život se nemusela bát. Dodnes.

„Mluvte," vyzvala ji princezna ke slovu.

„Odjíždím do Polis, už za svítání," odvětila žena, sotva princezna vyslovila poslední hlásku. „Váš doprovod na tom není dobře. Obávám se, že nebude schopen cestování několik dní."

To bylo něco, co slyšet nechtěla. Věřila tomu, že se z toho dostane. Pouštní horečku neměla od dob, kdy si ji vytrpěla jako dítě. Nechápala, jak jí mohl tak snadno podlehnout. Ani většina cizinců, kteří u nich strávili noc, neokusila obávanou nemoc na vlastní kůži.

Sklopila pohled na desku stolu. Kdyby mu mohla jakkoli pomoct, neváhala by. Tak velké srdce a půvabnou mysl měla.

„Počkám s ním," prohlásila po krátkém rozmýšlení. „Slíbila jsem mu to."

„Můžu vás dostat do Polis ještě dnes večer," namítla Penelopa naléhavěji, než doposud. „Máte to těžké, princezno. Budou vás hledat. Co když se do města dostanete příliš pozdě?"

„Musím za kupcem."

„Ano, já vím. A musíte za ním co nejdřív. Víte, že on za úplňku odjíždí, že ano? Pokud zjistí, že jste utekla..."

Penelopa větu nechala vyplynout do prázdna. Obě si dokázaly představit, co se stane, až k tomu dojde. Její otec přijde o krčmu, o to jediné, co mu ještě dělalo radost. A pokud štěstí nebude stát na jeho straně, nepochybovala o tom, že by ho klidně připravili o vše, co má, jen aby se vyplatil z dohody.

Občas se přistihla, že svého útěku lituje. Kdyby zůstala a splnila svou povinnost, žila by sice s mužem, který zdejší ženy sbírá jako krásné drahokamy na výzdobu domu, ale otec by měl dost peněz na to, aby si nemusel vydělávat prací. Jejich vesnice by opět vzkvétala, možná by mohli odkoupit i odcizené území. Ale představa, že by se každé ráno probouzela v místnosti, kde leželo dalších minimálně dvanáct krásných žen, ji děsila.

Kousla se do rtu. Promýšlela to. Znala následky. A byla ochotná vzít svůj osud do hrsti a postarat se o to, aby si mohla sama určit, komu dá své tělo a velký kus duše. I kdyby to mělo být za cenu toho, že se na chvíli stane loutkou chtivé společnosti.

„Vím, jaké jsou následky," řekla nezlomným hlasem. „A vím, že budu muset zaplatit víc, než unesou mé kapsy, abych svůj lid zachránila před hladem. Cizinci nám pomáhají, ale jsme poslední, kdo odmítá prodat svou zem. Nevím, k čemu kupci bude kus pouště, ale bojím se, že pokud se mu ji podaří získat, nebudu se moct kam vrátit."

V rodném jazyce se jí vyjadřovalo mnohem lépe. Využila toho, že jí Penelopa rozuměla, a trochu se rozvášnila. Brzy si uvědomila, že náhle zvedla hlas, proto ke konci ztišila; poslední slovo skoro zašeptala tomu vánku, co se jí opovážil odlepit pramínek z čela.

„Dám vám čas na rozmyšlenou. Budu čekat u kočáru. Až se slunce ukáže nad horizontem celé, vyjíždím," informovala ji Penelopa a znovu se uklonila. „Rozhodněte se správně."

Princezna se nepotřebovala rozhodovat. Sliby brala smrtelně vážně, jejich porušením by zklamala nejen Quinna, ale i sebe. Proto se ani nerozmýšlela a už znala odpověď.

„Zůstávám."

Přestože cítila, že se rozhodla správně, nezabránila klíčkům pochybností. Penelopa měla dobré argumenty. A hlavně byla mnohem zkušenější než ona; jak v obchodování, tak v tom, co lidé udělají. Ona ještě nedokázala odhadnout ani sebe.

Koukala se, jak Penelopa kývla a opustila místnost. Tím jejich krátký rozhovor skončil. Princezně pomohl si uvědomit, že ty pomluvy o její tvrdohlavosti nejspíš mají něco do sebe a že ji to může stát to nejcennější – všechno, prakticky všechno.

Sevřela mezi prsty konec copánku. Nevědomky si ho dala mezi rty, které ho sevřely, jako by to byl křehký nástroj.

Měla by se zvednout, podívat se na něj. Sice ji žádali o to, aby zůstala a netrápila se, aby si konečně odpočinula, nedokázala se uklidnit, dokud nevěděla, že je v pořádku a hlavně naživu. Co s mrtvým mužem, že?

Ještě si dovolila chvilku vyčkávat. Moc toho nenaspala, většinu noci se budila, až to nakonec vzdala a šla si sem sednout. Podle toho, že už se nad horizontem objevila světlá čára, odhadovala, že tu čeká aspoň hodinu. Začíná se rozednívat.

Odsunula se od stolku a zvedla se na nohy. Už na to přišla. Věděla, co udělat, aby všechny uspokojila.

Nejprve se otočila čelem ke dveřím, za nimiž měl ležet Quinn. Pak, aniž by na jediný moment zaváhala, vyběhla opačným směrem – ven z malého domku z pálené hlíny.

Písek se jí pod nohama propadal. Vítr foukal silněji, navál na ušlapaný chodník malé dunky, které ani nemělo cenu přeskakovat, prostě je prokopla skrz.

V dálce spatřila velký stín kočáru. U něj stála shrbená postava. Ještě nevyjela, ještě měla čas.

„Počkejte!" zahulákala na ni.

Penelopa se na ni otočila. Na rtech se jí objevil spokojený škleb.

„Tak jste si to rozmyslela, princezno?"

Princezna zpomalila jen kousek před kočárem. Jakmile se její pohyb dal nazvat chůzí, oprášila z šatů písek. Dokonce se odvážila sundat si šál, jenž jí zakrýval dlouhé vlasy.

Vítr jí odvál pramínky z obličeje. Cítila... svobodu. Na ten krátký moment, co si dovolila být sama sebou, se jí zmocnil takový nádherný pocit volnosti, bezrozkazového plynutí prostorem a časem. Ovšem tak rychle jako se zjevil, také zmizel.

Naprázdno polkla. Netušila, jak začít. Vyjednávání byla její nejsilnější stránka, pokud nepočítala manipulaci s muži. Diplomacii se učila celý svůj život, aby z ní byla jednou schopná paní písku, náčelnice, na kterou by její lid byl hrdý. Přesto nedokázala najít ta vhodná slova.

„Ano, princezno?" pobídla ji Penelopa, když si všimla, že se zarazila.

Exotická kráska si vyňala pramen vlasů z úst. Pak zvedla bradu, narovnala se v zádech a spojila ruce na břiše – přesně jak ji to otec učil. Takto okamžitě dostala minimální dávku sebevědomí k tomu, aby vyjednala novou dohodu.

„Pojedu buď s ním, nebo nikam," řekla pevným hlasem, jakmile se jejich pohledy setkaly. „A vy nás tam odvezete. Vrátíte se sem přesně za tři dny. Pokud ne, můžete si být jistá, že vám to písek neodpustí."

Stařenka povytáhla obočí. Vypadala překvapeně. Na krátký moment se obávala, že se jí vysměje do tváře, ale sotva se vyprsila a nadechla na další slovo, ji žena zarazila:

„Dobrá tedy. Za tři dny se vrátím."

Obě se navzájem uklonily. Tímto běžně vyjednávání končilo. Princeznu potěšilo, že se žena nechtěla hádat. Netušila, jestli by dokázala najít vhodný argument. Pořád se učila, jak by měla mluvit s cizinci s jinými zvyky a tradicemi.

Protože tu nebylo nic dalšího, co by si mohly říct, otočila se princezna na patě a vyšla zpět k domku. Se rty si pohrával slabý úsměv. Nemohla se dočkat, až to řekne Quinnovi. Určitě to ocení.

Při vzpomínce na něj se jí skoro zastavilo srdce. Měla by za ním jít hned. Jen si to uvědomila, zrychlila do běhu. Šál, který ji svazoval kolem útlého krčku, vál za ní společně s teplejším ranním vánkem, jenž k ní putoval až z oceánu.

Kroužek v nose se houpal, pokaždé se zaleskl, když se od něj odrazil jeden z prvních slunečních paprsků. Bylo ráno. To znamenalo jediné; pokud se neprobudil teď, mohla začít pochybovat o tom, že nad pouštní horečkou zvítězil.

Ani na moment se nezastavila, dokonce ani nezpomalila. Doběhla ke dveřím. U nich pospával docela malý muž – po rozhovoru se zdejší léčitelkou nebylo těžké určit, že je to její druh.

Položila dlaň na dřevěnou desku. Bez jediného zaváhání na ni zatlačila. Dveře se otevřely dovnitř malé místnosti s jednou postelí, malým stolkem a úzkým oknem, které bylo zakryté kusem látky, aby dovnitř nefoukal studený vítr. Možná proto sem nepronikalo světlo.

Našla ho snadno. Nikam neodešel, poslušně ležel.

Došla až k němu. Bělmo jeho očí bylo světlejší než tma kolem, podle toho tedy poznala, že nespal. Úlevně si oddechla, když šedé duhovky zatěkaly, aby se panenky mohly zaměřit přímo na ni.

„Vin," oslovila ho a vzala ho za ruku. Byla studená jako led, ale úplně prosáklá potem. „Já domluvit dohoda."

Kupodivu se jí slova hledala snadno.

„My do Polis dostat, nebát se. Já slíbit."

Opatrně jeho ruku stiskla. Quinn jí stisk oplatil ještě slaběji.

„Ta noha nevypadá dobře," ozvala se léčitelka.

„Je zlomená, že ano? Bude to tří dnů v pořádků? Bude moct cestovat?"

Žena zavrtěla hlavou. V ten moment princezniny naděje poklesly. Ale mělo to být mnohem horší, protože sotva jí žena řekla, s jakým řešením přišli, zalapala po dechu tak moc, že si toho všiml i Quinn.

„Sluníčko?" zašeptal.

„Moc líto," zafňukala a chytila ho za ruku, kterou skryla v dlaních.

Muž se zděsil. Aby ho uklidnila, rychle dodala:

„Přežít. Ale bez noha."

Nevěřícně na ni hleděl. Pak, jako by si konečně uvědomil význam jejích slov, sebou trhl tak, že se vyšvihl skoro do sedu. Kdyby ho princezna nevrátila na záda, určitě by se pokusil o útěk.

„Ne!" zachraptěl. „Nechci!"

Pohladila ho po tváři.

„Není čas," upozornila na sebe léčitelka.

„Zachraňte ho, prosím."

Musí žít. Bojovat s tím. A princezna si mohla být jistá, že se nevzdá. Ne, tento cizinec prohru v knize osudu napsanou neměl. A i kdyby ano, zůstane mu stát po boku, dokud mají byť malinkou naději na úspěch, klidně i jen na jedné noze.