Princ své slovo dodržel. Odvedl ji do ne zrovna velké místnosti bez oken, kde u nízkého stolku postávaly tři stíny - jeden táhlý, jeden široký a poslední takový drobnější. Sotva Sissi překročila práh, zavřel za ní. Slyšela, jak dveře zvenku něčím zaterasil.

Mírně leknutím nadskočila, když místnost zalilo slabé světlo. Nikdy dřív takovou zvláštní pochodeň bez dřeva neviděla. Svým vzhledem jí nepřipomínala nic, co znala, ty tvary byly úplně cizí. A to, jak moc svítila bez praskání ohně, také.

Brzy si její pozornost získali tři lidé, jejichž stíny předtím rozházela do různých kategorií. Se srdcem v krku si je jednoho po druhém prohlížela.

„Sissi?" ozvala se drobnější žena. Po zběžném přeletu obličejů uznala, že i jediná žena tady.

Nechápala, odkud znala její jméno. Zeptala by se jí, ovšem strach jí nedovolil se ani pohnout, natož promluvit. Tiskla v prstech látku drahých šatů a kousala se do rtu tak silně, až se divila, že si jemnou kůžu neprotrhla.

Naštěstí žena pochopila, že z ní nic nedostane, proto se po chvilce mlčení chopila slova:

„Rút," vyslovila své jméno v naději, že si Sissi vzpomene.

Vzpomněla si. Byla to ta holka, vedle níž měla celu. Ta, co ji uklidňovala. Myslela si, že už ji nikdy neuvidí, že se z podzemí nikdy nedostane, a přece... teď stála tady v podobně krásných šatech jako ona, s kratšími hnědými vlasy, jež dál než po ramena nesahaly, staženými mašlí, a ústy dokořán v podobném překvapení, v jakém je měla i Sissi.

Něco ji přimělo jít k ní blíž. Moc o sobě nevěděly, prakticky se skoro vůbec neznaly. Ale ta sdílená beznaděj, strach z toho, že už nikdy nespatří světlo, je k sobě spojila neviditelnými řetězy, které zachrastily, kdykoli si vyměnily pohledy prázdných očí.

Dotkla se její paže. Byla skutečná. Na melodii hlasu si vzpomínala. Musela to být ona, nikdo jiný.

„Mniši nás sem odvedli chvíli poté, co tě odtáhli," informovala ji Rút. „Přiznávám, že jsem byla spíš zvědavá, než že bych se bála, co s námi bude. Týdny v podzemí a já pomalu blázním."

„Co s námi bude?" zajímala se Sissi naléhavěji, než zamýšlela.

„T-tady," ozval se jeden z mužů - ten širší. Ukázal na stůl. „T-to m-musíme r-r-rozlušt-tit."

Sissi se na něj podívala. První, co ji na něm zaujalo, byl krásně hustý plnovous prorostlý stříbrem. Až pak věnovala pár chvil velké bouli, která mohla být nosem, a dvěma tmavým knoflíkům, jež zastupovaly jeho oči.

Hleděli si z očí do očí. Prohlížel si ji... zvláštně, řekla by. Víčka měl otevřená dokořán, jako by se snažil kukadla zvětšit. Zornice mu těkaly z koutku do koutku, stejně jako jazyk, jehož špička trčela ze suchých nabělelých rtů.

„P-pank-k-krac, j-jméno m-mé," vykoktal mužík, když od podivných pohledů upustil, a pomalu se ženě uklonil.

Moc dobře mu nerozuměla. Nervozita mu vázala jazyk podobně jako jí. Pochopila však, že se jí představil, proto mu i ona sdělila své jméno - možná se u toho taky trošku zakoktala - a oplatila mu úklonu lehkým dámským pukrle.

Spokojeně přikývl. Dokonce jí věnoval chabý úsměv, který se až příliš rychle skryl pod štětinky tmavých vousů.

„Takhle mluví, co jsme sem přišli," prozradila jí Rút šeptem, aby podivína neurazila. „Asi se stydí."

Stud bylo něco, co nechybělo nikomu z nich. Dokonce i dlouhán, který stále odmítal promluvit, uhýbal pohledem pokaždé, když se s ním pokusila navázat oční kontakt.

Na chvíli se jim podařilo nastolit naprosté ticho. Sissi otáčela hlavu do stran, aby do uceleného obrazu místnosti a jejích obyvatel dala všechno, co se tu skutečně nachází; od velkého stolu, z nějž trčely velké třísky, až po kbelík v rohu místnosti, o jehož účelu raději ani nepřemýšlela.

Nakonec to byla ona, kdo se odvážil tu otázku položit:

„Co s námi bude?"

„Pokud uděláme, co po nás chtějí, nezabijí nás," odvětila drobnější žena pohotově. „Kousek od nás je mučírna. Nechtěla bych tam skončit. Znovu ne."

Všimla si, že natáhla ruku ke svým vlasům. Pak, jako by si uvědomila, že by neměla, ji spustila podél těla a sklopila pohled na prsty, v nichž se objevila jemná látka světlých šatů.

Sissi pochopila, že si prošla tím samým. Nepřála to nikomu. Kdykoli si vybavila tlustého mnicha, který se nebál jí na kůži vypálit znak rozžhaveným kusem kovu, otřásla se.

Překryla jizvu dlaní. Připomněla se.

„Přestane to bolet. Dej tomu čas," uklidňovala ji Rút.

Pokývala hlavou, ale pochyb se nezbavila. Teď byla její budoucnost nejistá. Zavřeli ji do tmavé místnosti se třemi dalšími zatracenci. Odepřeli jí sluneční svit, oči Cael, které by ji hlídaly a chránily před zlými stíny a bezvěrci. Už jen to uvědomění ji stálo další kapku sebedůvěry.

Rút ji vzala za ruce. Nemohla si nevšimnout, jak má krásně jemné prsty, skoro jako by si ani neprošla peklem. Pak se na ni usmála.

„Zvládneme to. Máme ty plány. A já už se nemůžu dočkat, až zjistím, co v nich je," vyhrkla s dětským nadšením.

Konstatovat, že z ní byla zmatená, by bylo málo. Nedokázala pochopit, jak mohla změnit tu utrápenou duši na prostou zvědavost tak rychle. Možná měla pravdu. Možná si Sissi taky zvykne. Přeci jen tu trčela déle než ona.

„J-jsou t-t-to plán-ny na ň-nějak-ký stroj," dostal ze sebe Pankrac a ukázal na list papíru. „N-n-nirmanský."

Nenápadně hodil očkem po vyšším kolegovi. Ten se stále neměl ke slovu. Paže nechával založené na hrudníku, bradu vysoko zdviženou. Krátký tmavý plnovous však nedokázal skrýt poblikávající jiskru ve světle modrých očích, které na ně shlížely jako na malé bezvýznamné bytosti.

Nelíbil se jí. Sálala z něj ta zvláštní povýšenost, jakou poznala i u prince Nilliana. Že by i on byl modré krve? O tom silně pochybovala.

„Je takový zvláštní," vyslovila Rút jejich společnou myšlenku.

„Ano," zamumlala Sissi tiše.

„M-m-mohu p-pokrač-čovat?" zajímal se Pankrac. Na odpověď nečekal. Brzy mu patřila veškerá pozornost. „Ř-řik-kají t-tomu h-h-harp-puna."

Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co se snaží říct. Protože mu sotva rozuměla, jeho slova k ní putovala o něco déle. A vypadalo to, že i Rút s tím měla problém.

Podívala se na ni. Žena krčila tenké obočí v nechápavém mračení. Víčka jí zakrývala zelenkavé oči - ne však zcela, sotva způlky, tak, že Sissi mohla odhadnout jejich odstín. Jarní tráva. Ano, to bylo přesné.

„Harpuna," zopakovala Rút po něm, když si poskládala písmenka do slov. „To slyším poprvé. Myslela jsem, že budeme vytvářet Sluneční kámen, tak jako alchymisti před námi. Ale vím o všem, co vytvořili, o všech pokusech, nezdarech, zkoumání..."

Alchymistka, uvědomila si Sissi. O alchymistech už slyšela, ale domnívala se, že jimi mohou být jen muži. Ženy obecně nebyly považovány za obzvlášť bystré a učenlivé.

Rút si povzdechla. Otočila se čelem ke stolu a opřela si dlaň o dřevěnou desku. Podle toho, že jí obočí ani nepatrně nezaškubalo, poznala, že minula třísku. Nebo to uměla dobře skrýt.

„Nechápu, co nám ten výkres říká. Jsem zvyklá číst postupy, řídit se zákony přírody, zkoušet... a objevovat kombinace látek, ale tohle? To je čmáranice," mávla nad papírem volnou rukou.

Sissi přistoupila blíž. Něco jí říkalo, že tohle byl ten kus papíru, který měla chránit. Ten od ženy z Pšeničína. Dokonce voněl jako cizí květy - stejně jako ona.

Opatrně přejela po okraji prstem. Rút jí ustoupila na stranu - ovšem postavila se tak daleko a zároveň tak blízko, aby viděla, co Sissi dělá. I Pankrac pochopil, že by širší ženě neměl překážet, proto opustil své místo a postavil se na druhou stranu stolu.

Vypadalo to, že jako jediná měla malé ponětí o tom, na co se kouká. Po přečtení zdobného písma na levém okraji listu pochopila, odkud Pankrac vydedukoval název; stálo to tam modré na zežloutlém, harpuna.

Podle výkresu by to nepoznala. Hrot podivného přístroje jí připomínal konec šípu, ovšem zbytek těžko definovala. Ze začátku se v tom ani nevyznala. Byla zvyklá, že ji ke každému kroku vedla čistá čára, ale tady jich viděla tolik, že nevěděla, kterou z nich si má zvolit.

Zamračila se. Pokud je opravdu jediná, kdo někdy pomocí takového výkresu něco sestrojoval, měli problém.

„Co se stane, pokud... to nerozluštíme?" vyslovila nahlas myšlenku, která se jí usídlila v hlavě.

Jediný, kdo s ní chtěl komunikovat, byla Rút. Ta nepříliš nadšeným tónem odpověděla:

„Uhnijeme tady zaživa, hádám."

Ženy si vyměnily pár pohledů. Dobře se neznaly, přesto sdělení pochopily, neboť si prošly tím samým a osud jim přidělil i stejnou cestu bok po boku se strachem a obavami o vlastní krk.

Nemůžeme utéct.

Nebylo by to tím, že by to nedokázaly. Kdyby se naskytla příležitost, možná by se odhodlaly vzít nohy na ramena. Ale kam by šly? V Triviu se pro ně místo nenajde, celá Potie je bude pronásledovat dnem i nocí, aby zrádkyně chytili a náležitě je potrestali.

Ne, Sissi svou šanci měla. Mohla utéct, když ji o to Lothe prosil. Teď byla pouhou loutkou někoho, kdo se drží v královnině stínu. Pomsty.

„Nechci zemřít," prohlásila Rút tišeji než doposud. „A ani být mučena. A... nechci ani k madam Magdaléně."

„M-my t-t-to rozluš-š-time," uklidňoval ji Pankrac.

Sissi se podívala na tichého muže. Stál jen kousek od ní. Až teď ji napadlo, že by to mohl být strážný. Někdo je musí hlídat, ne snad? Ale oblečení tomu neodpovídalo. Na rozdíl od nich toho na sobě moc neměl. Z hlubokého výstřihu staré špinavé košile trčelo několik tmavých chlupů, které se kroutily do mastných smyček. Rukávům kus chyběl - ten levý končil někde nad loktem, pravý jen těsně pod ramenem, kde měl vypálenou svou značku.

Nemohl to být strážný. Určitě patřil mezi vězně. Možná tu dokonce trčel mnohem déle, než si dokázala představit.

„Nech ho," řekla Rút a položila jí dlaň na rameno. „Až bude chtít mluvit, bude mluvit. Taky jsem zvědavá a chci vědět, proč je tady a k čemu nám bude, ale... času budeme mít dost na to to zjistit, nemyslíš?"

Sissi se otočila zpátky čelem k výkresu. Rút měla pravdu. Nemělo smysl se zaobírat někým, kdo o to nestál. Přesto se neubránila pocitu, že je jeho jméno důležité a že podobně důležitý musí být i on. Vyzařoval takovou zvláštní energii, neznámou a skoro až cizí.

„Co na to budeme potřebovat?" vyzvídala zvědavá alchymistka.

Na to ještě odpovědět nedokázala. Neměla nejmenší tušení, jak bude stroj vypadat od hrotu níž. Potřebovala víc času, mnohem víc.

„Nejsem si jistá," zamumlala si Sissi pod nosem.

„Mniši přijdou ráno," namítla Rút a opřela se dlaněmi o stůl. „Musíme jim říct, co chceme. Jinak..."

Nemusela větu dokončit. Sissi si dokázala představit, co s nimi udělají, až zjistí, že s tím ani nepohnuli. Nerada by strávila byť jedinou minutu s panem Tulipánem a jeho úctyhodnou sbírkou mučících nástrojů.

„Ty tomu rozumíš, že ano?" zkoušela to dál ještě o něco naléhavěji.

Sissi se kousla do suchého rtu. S jistotou nemohla říct nic. Pokud se jí podaří rozluštit alespoň kousek, ke zbytku se postupně dopátrá. Ovšem ještě nikdy neviděla nic tak složitého. Ten přístroj, pomocí nějž poslala otce do oblak, byl oproti tomuto jednoduchý a přímočarý.

Nechtěla jí odpovědět. Nemohla jí dávat falešné naděje. Proto se na ni ani nepodívala, aby dívka neodtušila, co se jí honí hlavou.

„N-nechci n-na h-hran-nici," vyhrkl Pankrac a ukázal prstem na výkres. „M-my t-to roz-zlušť-time. Z-za kr-ralovnu a z-za Cael."

„Ano. Pro královnu a Cael," zopakovala po něm Rút o něco sebevědoměji a opatrně stiskla ženino rameno. „S jejich pomocí zvládneme i oceán přeplavat."

„Víra v nás," odtušila Sissi. „Četla jsi to."

„Každý, kdo chce věřit, by měl. Nemůžeme se spolehnout na kněží, že? Jedině sami na sebe. A na naše milované."

Při zmínce slova milovaný se jí vybavil ztrápený obličej jejího otce. Už to byl čtvrtý, možná pátý den od jeho zmizení. Nebo to bylo déle? Začínala pochybovat o tom, že by se mohl vrátit živý a zdravý. Pokud ho Cael nepřijali k sobě, potrestali ho.

Očekávala, že se jí oči zalijí slzami. Ztráta byla přeci jen ještě čerstvá, rána v srdci stále krvácela. Ale ačkoli se jí víčka sama slepila řasami k sobě, k pláči nedošlo. Pouze se roztřásla, asi dvakrát škubnula rameny v tichém vzlyku a opřela si bradu o hrudník.

Stýskalo se jí po něm, ale zároveň... si s ním spojovala vinu. Kdyby jí nedával volnou ruku, každý den jí neopakoval, jak je na ni pyšný, nikdy by se nepokusila ten hloupý stroj sestavit. A neskončila by tady.

Zhluboka se nadechla, výdech táhla nosem. Zopakovala to několikrát, než byla schopná se narovnat a oči otevřít.

„Zvládneme to," prohlásila Sissi s nejistotou v hlase. „Nikdo další nezemře, dokud mi prsty a mysl slouží."