Nikdy nebyla očarována takovou krásou. Sotva opustila mírně zapáchající sklepení, naskytl se jí pohled na zdi, na nichž se ve světle svící leskly zlaté lístky. Umělec, který se pod ně podepisoval unikátním stylem a výběrem prvků, musel mít obličej polepen polibky své Múzy.

Sissi takovému umění nikdy nerozuměla. Připadalo jí hloupé. O to víc se divila, když pochopila, že to, jak se mění listy stromů na malé kvítky, znamená přechod podzimu na jaro. Jen nechápala, proč umělec vynechal zimu. Sama na ní moc krásného neviděla, ovšem to neznamenalo, že by tu neměla být.

Po takovém koberci kráčela poprvé. Moc se jí líbilo, jak pod střevíci mizely dlouhé chloupky. Až poté, co narazila na hlavu, jež zakončovala krátkou cestu k dalšímu svícnu, si uvědomila, že pochodovala po mrtvém zvířeti. Kupodivu dokázala pochopit potřebu mít něco takového v domě. Bylo to příjemné a dokazovalo to, koho Cael určili silnějším.

Stráže s ní nemluvili. Předpokládala, že jim to mniši zakázali.

Vzpomněla si na Lotheho. Kde asi byl? Vrátil se za velitelem? Nebo na ni čeká v podzemí? Ráda by se za ním vydala a řekla mu, že je v pořádku. Že všechno, co by se stalo, by jí jen hrálo do karet. Trošku by lhala, ale... kdo by pro svého jediného přítele takhle malinko nehřešil?

Chyběli jí. Lothe i otec. Ani o jednom nic nevěděla. Kam se poděli, jestli jsou v pořádku. Na nic jiného se sama sebe neptala. Nezajímalo ji, jaký osud na ni čeká v královnině sále. Teď, když se připletla mezi dvě velké síly, chápala, že je jako ptačím pírkem ve větru - ne, jedním z těch zlatých lístků, po nichž přejížděla prsty.

Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání. Než jí došlo, že to byl zvuk podpatků a kroků blížících se k nim, na chvíli se obávala nejhoršího - totiž toho, že už dorazili k cíli. Naštěstí k nim kráčel elegantně oděný muž, podle zlaté sponky na světle modré sametové vestě poznala jednoho z královniných služebníků.

Byl neobvykle krásný. Kaštanově hnědé vlasy se stáčely do vlnek tam, kde začínala ramena. Leskly se, jako by je někdo pokapal vodou z nejčistší studánky v Potii. Obličej vyhlížel mladě, podle nedostatku zkušeností v očích a počtu vrásek hádala, že mohl být alespoň o deset let mladší než ona. Perfektní materiál na ženitbu.

Když procházel kolem ní, nasála jeho vůni. Nikdy dřív nevěřila tomu, že i lidé mohou příjemně vonět. Cítila nasládlou chuť ovoce ve slinách, jež se jí usadily v dolní čelisti. Vybavila si, jak jako menší chodívala do lesa sbírat jahody a borůvky a pokaždé, když prsty hrály různými barvami, k nim přičichla.

Takhle vonělo dětství.

Muž se zastavil těsně za nimi. Otočil se na podpatku podobně ladně jako tanečnice s léty praxe a upřel pohled na ošklivou ženu v krásných šatech.

„Snad ji nevedete za matkou," řekl tím správně princovským povýšeným hlasem.

Ihned jí došlo, že má tu čest s princem. Královna mohla mít asi pět, možná šest synů. Vědělo o tom celé království. Všechny děti se ukazovaly na náměstí, zrovna synové se přidávali k vojákům, kde sloužili jako vysoce postavení důstojníci, nebo velitelé. Aby to bylo v rodině.

Tenhle však nevypadal jako voják. Na to měl krásně upravené nehty a hebce vyhlížející kůži na rukou, jež jistě nikdy nebyla pošpiněna krví.

Stráže se zastavili a stiskli ženiny paže tak silně, až tiše sykla bolestí.

„Arkmnichův rozkaz, princi," prohlásil ten statečnější z nich.

Slyšela, jak oba naprázdno polkli, když princ vyšel k nim. Dokonce i jeho chůze vypadala, jako by po srsti skolené šelmy tančil zkušený tanečník. Ani tyto nohy nebyly to pravé pro válku.

„Doufám, že vám květinář řekl, že první, kdo by měl vězně vidět, jsem já. Drahá královna odpočívá ve svých komnatách a chystá se na svého dalšího potomka. To přece víte, ne?"

Jeho hlas zněl dospěle. Byl poměrně vysoký, skoro až ženský. Jako by Cael chtěli vládkyni dopřát dceru, ale na poslední chvíli si to rozmysleli a nadělili jí syna. Pro obyčejný lid by to bylo požehnáním, pro královnu Potie, jejíž dynastie se tu drží několik dlouhých staletí, prokletím.

I Sissi pomalu polkla, když upřel pohled přímo na ni. Ještě nikdy nenarazila na někoho, kdo by měl oči tak podobné nočnímu bahnu. Hnědá kukadla ji propalovala, jako by chtěla, aby na místě uhořela, a rty se kroutily v podobně milém šklebu. Ne, něco se jí na tom princi nezdálo.

„Kde je ta z minula? Rút, či jak se jmenovala? Vypadá to, že zdejší alchymistky mají podobnou životnost jako prostitutky," zasyčel na ni jako jedovatý had.

Tohle málo jí stačilo k tomu, aby si o něm udělala obrázek. Zvenku krásný a elegantní, zevnitř ošklivý. Hádala, že takhle by mohla definovat celý dvůr. Její otec tvrdil, že je smetánka zkažená, ale že je to volba Cael, kdo vládne zemi. Měl pravdu. Snad jen královna mohla být jiná.

Ani se nepohnula. Dokonce se neodvážila promluvit. To se v přítomnosti prince neslušelo, pokud ji k tomu nevyzval.

Princ to však vnímal jinak. Sevřel ženinu bradu mezi prsty a otočil jí hlavu na stranu, pak i na druhou, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.

„Kde jste tohle vyhrabali? Ne, ta za matkou nemůže. Srdce by se jí z té ošklivosti zastavilo," zadul tak hraně ustaraným hlasem, až jí z něj bylo zle. „Odveďte ji ke mně."

„Máme rozkazy," namítl ten statečný strážný.

„Královna je indisponována. A když je to tak, kdo vládne království?"

„Cael, pane."

„Nejstarší syn!"

Sliny mu poletovaly kolem úst, když zakřičel. Jako by si uvědomil, že se trochu nechal unést, stáhl ruku zpátky a upravil si vestu.

„Tedy já," doplnil, aby všem došlo, o kom je řeč.

Princ Nillian, uvědomila si. Jméno prvorozeného znala celá Potie, možná i země za ní. Byl největším zklamáním, jaké království zažilo, protože se sice narodil jako muž bez typických znaků, ale dlouho se myslelo, že má královna krásnou, byť nemocnou dcerku.

Sissi nemohla chápat, jak se cítí. Neznala ho, věděla o něm jen to málo, co se dostalo až do Údolí. Kolovaly různé zvěsti, třeba to, že si princ přítomnost žen neužíval tolik, kolik by měl, a že ve skutečnosti nemohl mít potomstvo. Ale to byly klepy, kterým nikdo - kromě věčně zasněných selek, jež doufají, že se jednou za prince provdají - nevěřil.

„Odveďte ji do mých komnat," shrnul to i pro ty pomalejší a pohodil hlavou jako kůň, aby vlasy dostal z ramen na záda. „Byl bych rád, kdyby to bylo ještě dnes."

A tak se návštěva královny odložila znovu. Pokud měl princ pravdu a skutečně na tom nebyla nejlépe, netušila, za jak dlouho se jí podaří před ní pokleknout. A jestli by vůbec chtěla.

Strážní mu neodporovali. Princ si na hradě žil jako prase ve zlatém žitě, spokojeně si pochrochtával, když procházeli kolem něj. Už se jí tak nelíbil. Jak se mohlo pod tak nádhernou slupkou skrývat něco tak zkaženého? Neměla ve zvyku soudit rychle, ovšem tento muž v ní vyvolával zvláštní dojmy - a ani jeden z nich se nedal nazvat pozitivním.

Hrad byl vskutku obrovský. Nikdy ho neviděla naživo, vlastně ani nesnila o tom, že by se kdy dostala dovnitř. Nyní by dala všechno za to, aby se vrátila domů do Údolí a pokusila se přijít na způsob, jak dostat otce zpátky na zem.

Princ s nimi nešel. Stačila se ještě ohlédnout za rameno, aby spatřila alespoň kousek jeho krásy, avšak nezastihla ani pohyb kaštanově hnědých vlasů. Jako by se vypařil.

„Rozmazlenej fracek," zaslechla zavrčet jednoho ze strážných.

Nemohla nesouhlasit. Měl pravdu. Ale na takovém místě by neměli pomlouvat královskou rodinu. Nevěděli, kdo všechno může poslouchat.

„Klid. Nemůžeme nic dělat. Prostě drž hubu a plň rozkazy," napomenul ho ten druhý.

Sissi se mezi ně nemíchala. Vypadalo to, že si to vyříkali, tudíž ani nemělo smysl cokoli dalšího začínat. Nepřikláněli se na její stranu, i kdyby jim nabídla všechno, co má, nepomohli by jí. Sloužili královně a její rodině.

Ačkoli toho naspala dost, cítila, jak se jejího těla zmocňuje únava. Nadšení z krásných šatů i čisté kůže z ní opadlo velmi rychle, zůstal po něm jen chabý stín původní radosti. Přesto se nohy střídaly jedna s druhou úplně samy - nezávisle na zbytku těla ani hlavy, která padala na ramena jako první.

Kdyby ji nedrželi, nejspíš by se k pootevřeným dveřím na konci chodby nedostali. Kdyby ji táhli po zemi, velký rozdíl by v tom nebyl, protože ke konci už se sotva plahočila. Potřebovala se posadit.

I tohle přání se jí brzy splnilo. Kupodivu s ní nezacházeli tak hrubě, jak předpokládala. Jeden dveře otevřel víc, aby se tam vměstnala celá trojice najednou, a odtáhli ji k pohodlné polstrované lavici.

Dlouho se uvnitř nezdrželi. Sissi jim nestačila ani poděkovat za to, že se k ní chovali hezky, a už byli pryč. Dokonce za sebou zavřeli dveře jako zodpovědní hosté.

Sissi si položila dlaně na kolena. Lavice byla vyšší než její holeně, proto jí chodidla poletovala ve vzduchu. Opatrně stiskla hebkou látku šatů mezi krátkými prsty a na chvíli zaklonila hlavu, aby uvolnila tlak za krkem.

Znovu si uvědomila, jak moc jí její vlasy chybí. Tyhle štětinky sice měly výhodu v tom, že se neměly kde zachytit a nepadaly jí do jídla, ale už se necítila být ženou. Že měla postavu jako brambora, to jí nevadilo - dokonce ji netrápilo ani to, že v obličeji tu bramboru připomínala taky, avšak vlasy jí vždy zaručovaly tu trochu ženskosti, kterou potřebovala k udržování optimismu a zdravého rozumu.

Opatrně si štětinky pohladila. Už jí ani nebylo do pláče. Pomalu se se svým osudem smiřovala. Cožpak se mohlo stát něco horšího? Dokud ji nečeká hranice, kde by propadla hrdlem, nemusí se bát.

„Ty vlasy mě mrzí," zaslechla hlas z druhého konce místnosti.

Trhla sebou. Dokonce na lavici mírně nadskočila, jak se vylekala. Ihned poté otočila hlavu na stranu.

Myslela si, že to byl princ Nillian, ale tenhle měl jen podobné rysy. Výškově se mu nevyrovnal ani v nejvyšších podpatcích. Co však mohla říct s přehledem a bez pochyb, bylo to, že poznávala ten tvar nosu i očí.

Brzy si uvědomila, s kým má tu čest. Proto se zvedla z lavice a uklonila se tak nízko, až skoro spadla.

„Nemusíte se mi klanět," namítl princ a zhoupl se z pat na špičky. „Nevíte, kdy se Nillian vrátí? Slíbil mi, že mě vezme na projížďku, ale ještě se neukázal."

Překvapilo ji, jak byl zdvořilý k někomu, kdo by mu měl lízat boty. Zjevně si ještě neuvědomoval, že služebníci jsou jen odpad, koberec, po kterém se hodí pouze šlapat.

Hlavu, jež byla k tělu ještě neúměrně velká, zdobila malá čepička. Sissi si myslela, že i princové na hradě nosí korunky, aby je odlišili od ostatních, ale tenhle drobný tvor na sobě neměl jediný kousek zlata, pokud nepočítala lokny.

Narovnala se. Ke slovu se však neměla, k tomu jí scházela potřebná síla. Proto se uklonila ještě jednou - tentokrát rychle a krátce, div se neozval ten ztuhlý krk - a spojila ruce před hustou sukní.

Naštěstí se dřív, než se malý princ zeptal na něco dalšího, otevřely dveře. Tentokrát ji intuice nezklamala, Nillian se prozradil už tím, že hlasitě vzdechl.

„Leone," oslovil mladšího bratra, „mohl bys opustit mé komnaty? Nevidíš, že tu mám návštěvu?"

„Ano, bratře," zamumlal malý princ zklamaně a odhopsal ke dveřím jako divoká laňka. Když se jeho a bratrův pohled setkaly, i ten úsměv mu poklesl a zbytek cesty sunul chodidla po karmínově rudém koberci.

Nillian za ním zavřel dveře. Zakřičel za ním ještě něco o tom, aby to, že má dámskou společnost, rozhodně nikomu neříkal. Pak zamknul, klíč pro jistotu nechal v zámku a otočil se na podpatku směrem k ženě.

„A ty nevíš, že se máš princi klanět?"

Sissi se uklonila znovu - za poslední minuty potřetí. Tentokrát si dala záležet, aby to vypadalo dost uctivě.

„Dobrý, to stačí," zabrblal podrážděně a vyšel ke křeslu.

Sledovala ho. Už se jí nelíbil ani trošku. Možná ji trochu rozmlsalo to, jak se k ní choval malý princ. A Lothe.

Lothe. Kde asi je? Myslí na mě?

Nemohla se zasnít na dlouho. Zatřepala hlavou, aby se zbavila i těch posledních střípků, jež dohromady vytvářely obrázek milého vojáka, a podívala se na prince, který už spokojeně vysedával ve velkém křesle.

„Takže ty máš být ta, co s sebou měla ty plány," spustil, sotva si všiml, že mu věnuje plnou pozornost.

Žena přikývla. Nemělo smysl mu lhát a zapírat, zjevně si to odněkud zjistil. Možná od mnichů.

„Výborně. Už jsem se bál, že se Quinn zpozdí. Naštěstí drží své slovo." Přehodil nohu přes druhou a opřel si loket o opěradlo křesla. „Budeš pracovat pro mě. Matka o tom nemusí vědět. Sluneční kámen nepotřebujeme, jediné, co musíme získat, je ten stroj, co mají Nirmani."

Zvedl hlavu ke stropu. Nozdry se mu roztáhly, když nasál vzduch.

„Cítíš to? Takhle voní konec těch kacířů. Nádherná sladká vůně vítězství.""Poušklíbl se a poklepal si prstem na koutek rtů. „Dokonalé. A Cael budou spokojeni. A všichni budou šťastní. Každá pohádka by měla mít šťastný konec, no ne?"

Kupodivu jí nic dalšího neřekl. Domnívala se, že ji zahrne přebytkem informací, nebo jí alespoň vysvětlí, o co vlastně jde, ale princ měl jiné plány. Sotva se spokojil s její reakcí, která kmitala někde mezi překvapením a zděšením, natočil si pramen tmavých vlasů na prst a ukázal ke stěně.

„Jsou tam tajné dveře," vysvětlil, když se tam žena podívala. „Vedou do místnosti, kde strávíš aspoň rok. Jídla a pití bude dost, o to se nemusíš bát. A koupel taky zajistím. Jediné, co musíš dodržet, abys tohle všechno měla, je to, že nikomu neprozradíš, proč jsi tady. Je to jasné?"

Za tu krátkou dobu, co v Triviu strávila, se naučila souhlasit bez známky odporu - ačkoli se jí návrh zrovna nepozdával. Proto pokývala hlavou na znamení, že rozuměla, a otočila se na něj.

„Dobrý. To by bylo. Zavedu tě tam. Už by tam všichni měli být."

Poslušně vyčkávala, až se princ zvedne. Dokonce i tento prostý pohyb jí připomínal vesnické tance, které se musely ženy učit, aby se mohly vdát. Princ byl zkrátka elegance osobně, oděná v krásných šatech s nádhernou tváří a vůní, jež skoro dokázala skrýt to, jak ošklivě vypadal zevnitř.