Neodhodlal se zvednout ještě několik dlouhých minut. Tvrdit, že je sedačka pohodlná, nemohl, to však neznamenalo, že jeho líná zadnice chtěla opustit to teplo, jež potah sliboval. I pouhá myšlenka na to, jak stojí na nohou, se mu hnusila – o to víc, když sebou začal kočár trhat a házet sebou na strany.

Byl unavený. Kdyby ho neprobudila noční můra, určitě by prospal celý zbytek dne. Ne, že by mu to vadilo, alespoň by ho netrápilo ostré sluneční světlo, které si našlo cestu skrze záclony, jimiž Sluníčko okno zakryla. Poetičnost v malování červeným štětcem na víčka neviděl, jemu se vybavilo čiré utrpení tam venku v rozpáleném písku.

Otřásl se. Kdyby byl tušil, že ho cesta vzducholodí doprovodí do nekonečného pekla, vybral by si práci v dolech. Dokonce by zahodil i Odeho přátelství, šanci poznat Ábela a – to věděl s největší jistotou, protože netušil, co by si o ní měl myslet – i možnost seznámit se s krásnou ženou.

Podíval se na ni. Vypadala klidně. Byla zvyklá na zdejší vysoké teploty a prudké mrazy, když se den překlenul v noc. Její život se zdál být o tolik primitivnější a lákavější než ten jeho, že si na krátkou chvíli přál, aby si vyměnili těla a paměť, vydali se každý do svého města a pokusili se zapadnout znovu. Quinn však nemohl zaručit, že by cestou do oázy nezabloudil.

„Já myslet, že ty promluvit s ona," poznamenala Sluníčko bez toho, aniž by mu věnovala pohled.

„Jó, to udělám," přitakal plavec. „Jenom... ta noha, však víš."

„Kupec říkat, že to hrát. Nebýt zlomený," řekla suše jako poušť.

„Kupec není doktor," zabrblal si Quinn pod nosem a založil paže na hrudníku.

Doufal, že je kupec slyšel. Neměl dost sil na to, aby se zvedl – a už vůbec aby se na noze udržel. Ještě nepřekonal volání nikdy nekončící žízně a prázdnotu v žaludku, které se kručením hlásilo o pozornost. Kdy naposledy vlastně jedl?

Sluníčko mlčela dlouho. Ta radost z toho, že se Quinn probral, z ní vyprchala. Sice se ještě usmívala, ale plavec tušil, co to znamenalo – hrála si s ním. Tak jako v té krčmě. Neměl ji brát s sebou, přinesla mu jen neštěstí! Nakonec to však byla právě ona, kdo ticho přerušil.

„Bát se, Vin," špitla tak tiše, že ji sotva slyšel.

Nedivil se tomu. Vlastně by bylo zvláštní, kdyby i po tom všem, co se jim stalo, zůstávala neoblomná a chtěla za každou cenu vypadat silnější než on. Teď, když to konečně přiznala, si mohl oddechnout. Bát se sám, to nebylo nic nového, ale sdílet ten svírající pocit plna v hrdle, to už bral.

„Bylo by divný, kdyby ne," odvětil a otočil na ni hlavu. „Doufám, že tady je jídlo."

„Ty myslet na břicho a ne na já," zavrčela na něj. Obličej se jí zkroutil do grimasy.

Měl sto chutí zaháknout prst za ten kroužek v jejím nose a přitáhnout si ji tak blízko k sobě, aby slyšela, jak zoufale to naříkání zní. Žaludek si uměl vybrat vhodnou chvíli – kručel pokaždé, když kapitán, nebo vyučující vyžadovali ticho a klid, jenom nyní, když to vyloženě chtěl, mlčel.

„Zatraceně, ženská –"

Víc z něj nevypadlo. Zbytek slov, jež se mu usadila na jazyku, si vzalo náhlé škubnutí vozu. Quinn se zhoupl dopředu a – kdyby Sluníčko pohotově nezasáhla a nechytila látku logikaví čeho, co to měl na sobě – nejspíš by skončil na podlaze s nosem jako prasečím rypákem a vlasy jako mastnou záclonou.

Trvalo to jen chvíli, než Sluníčko přiložila dlaň na jeho hrudník a opatrně ho vrátila zpět do opěradla. Cítil, jak se její paže třese. Když očima pokračoval dál po nakrčené látce několika prostěradel, všímal si toho, že se ke třasu přidalo celé tělo – včetně nohou, jež o sebe narážely koleny.

Vyděsilo ji to podobně jako jeho. Oběma cestujícím došlo, že kočár zastavil. Ale proč?

Na odpověď nečekal dlouho. Sotva ztratil zájem o třesoucí se tělo své společnice, podíval se na malé okénko. Skoro sebou trhl i ve fyzickém těle, když si uvědomil, že ty dvě skoro bílé oči ohraničené vráskami hledí skrze něj.

Položil si dlaň na hrudní koš.

Ne, opakoval si vduchu, tohle nevypadá dobře. Kdo to je? Co chce?

Dech se schovával za hlasité metrum srdce. Zapomněl, kdy naposledy mu bilo tak rychle, že se údery zpravidelnily. Nebo to bylo včera v díře? Nevzpomínal si, všechny myšlenky se vzdalovaly za mlžným oparem.

Malá dvířka se otevřela. Quinn se instinktivně skryl za ženu, která na osobu zírala jako na boha. Věděl, že je to zbabělé a že by ji měl ochraňovat jako správný gentleman, když však došlo na lámání chleba, jeho vlastní život – a bezpečí, to přednostně – se mu zdál milejší.

„Konečně jsi vzhůru, Vine," promluvil na něj ten podivný tvor.

Quinn si až nyní uvědomil, že to, na co se koukal, musel být člověk. Měl všechny lidské rysy – ruce a nohy, dlouhý pokřivený nos, unavené oči s fialovými pytli pod nimi a úšklebek na zbělalých rtech, těžko smazatelný jakoukoli poznámkou.

Ačkoli se mu to těžko odhadovalo, hádal, že má tu čest se starší ženou. Co víc, se ženou, která umí jejich jazyk a zná jeho jméno.

„Já říct jména," zašeptala Sluníčko, jako by tušila, že přesně na to Quinn myslí.

Tak jenom ten jazyk, opravil se.

Naprázdno polkl. Starší žena se nepřestávala šklebit. Připomínala mu ty bájné čarodějnice z pohádek pro malé Nirmánky, jen s tím rozdílem, že u ní si nebyl jistý, jestli si jeho játra dá na smetaně, nebo je zblajzne jenom tak.

„K-kdo jste?" vykoktal nevědomky tak pisklavým hláskem, až mu zněl cize.

„To nemáš žádné způsoby? Doufala jsem, že tě mladej Noe něco naučil," poznamenala stařenka a mávla rukou někam vedle sebe. „Tak, pomoz mi do vozu."

Nedokázal zareagovat pohotově. Než se vzpamatoval, Sluníčko podepřela ženu pod loktem a vytáhla ji nahoru k nim.

Stařenka se posadila naproti jemu. Quinn si nestačil všimnout toho, kde Sluníčko seděla původně, plně si uvědomoval jen to, že sotva druhá žena uzemnila zadnici na lavici, křečovitě svírala jeho paži.

„Teď mi můžete říct, kdo jste a kam cestujete. Nebojte se, nechci vás sežrat. Na hlad mám jiný věci. Na vás bych si leda vylámala ten zbytek zubů, co mám, vyžlátka," spustila stařenka s nečekanou energií a na oba ukázala prstem.

Podíval se na svou společnici. Doufal, že bude mluvit za něj, ovšem ten prázdný výraz a pootevřené rty mu napověděly pravý opak – ona čeká na to, až se ujme slova on.

Nerozumí jí, došlo mu. Mluvila moc rychle, Sluníčko nestíhala překládat.

Otočil se na stařenku. Nedokázal se na ni dívat dlouho. Čišela z ní zkušenost, jako by se v ní koupala každou noc. V mnohém se podobala právě kapitánovi, jen... přiznával, že měla mnohem lepší vkus než Noe. Její oděv se podobal tomu, co museli nosit i oni.

„Tak? Nebojte, nekoušu," dodala, když usoudila, že to ticho trvá příliš dlouho.

„Jsem Quinn," řekl přesvědčeně, jako by to byla jeho jediná jistota.

Moje poslední jistota.

„A tohle je –"

Zarazil se. Neznal její pravé jméno. Nebo se skutečně jmenovala Sluníčko? On si ji pod tím jménem dokázal vybavit, spojit si ho s tváří a vůní. Nebude to lež, pokud to řekne i jí.

„To je Sluníčko," dokončil a kývl hlavou vedle sebe na místo, kde společnice seděla. „Jsme... jsme manželé."

Byla to první lež, co ho napadla. A když se nad tím zamyslel zpětně, měl štěstí, že použil zrovna tuto. Pokud pocházela z Nirmu, nemohla se vyptávat dál. Ne, žena ne.

„Ach, hlupák. Chápu. To musíte být šťastný muž, když jste si zasloužil princeznu."

Jen tak tak se zarazil, aby to po ní nezopakoval. Princeznu? Co si o něm myslela? Přece z něj nemůže dělat hlupáka!

„Za kolik ji hodláš prodat?" vyptávala se dál.

Změnila tón. Quinnovi se nelíbil už předtím, teď ho z něj mrazilo. To, jak vyslovila slovo prodat, se mu do paměti vypálilo jako cejch. Nikdy takové pohrdání neslyšel, dokonce ani od své matky.

„Nechci ji prodat!" vyhrkl sklíčeně.

Sluníčko mezi nimi těkala očima. Netušil, nakolik jim rozuměla. Snad ne moc, zrovna přesvědčivě totiž nezněl. Možná plánoval, že ji prodá ve městě, aby si vydělal na cestu domů, ale ještě se ta myšlenka nedostala na povrch. Zatím to byl jen koncept, nepromyšlený nedopečený polotovar.

„Dobrá. Věřím ti."

Stačila jen tato slova a Quinn si úlevně oddechl. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že mu ta žena lže. Co má asi za lubem? Co z něj chce dostat? Nějaké doznání?

„Mé jméno je Penelopa. Jsem cestovatel," představila se jim a pomalu se uklonila. „Ale Nirm mě zná pod jiným jménem."

A pak mu to došlo. Nirman, který žije mimo své město. Objevitel, cestovatel, podivná entita, co se snaží zapadnout do druhého světa není nikdo jiný než –

„Plonoska Objevitel," vyslovil bez jediné známky pochybnosti.

Žena přikývla. Netušil, co měl v ten moment dělat. Plonoska byl jeho velký hrdina, četl všechny jeho cestopisy. Nikdy by ho nenapadlo, že by ten vynalézavý muž mohl být žena.

Ale dávalo to smysl. Nirmské ženy, ačkoli o ně jen málokdy zavadil pohledem, vynikaly svou šikovností a pohotovostí. Měly nerozvíjený potenciál, jejž v nich muži dusili, aby nedosahovaly stejných hodnot jako oni.

Jistě, že je nejznámější utečenec žena. Vždyť se vydal na cesty, aby městu ukázal, že existuje svět, kde jsou si muži i ženy rovny!

„Slyšel jsi o mně, výborně," zabroumala jako spokojená kočka a opřela se do opěradla. „Takže se zeptám znovu. Kdo jsi a kam máš namířeno, Quinne?"

„Jsem plavec," odvětil o něco klidněji. „Nebo jsem aspoň býval. Posádka se na mě vybodla. I... i mí přátelé."

„Vida. Tak jste si podobní. A já si říkala, proč zrovna tohle jméno! No ano, teď je mi to jasný."

„O čem to –"

Plonoska ho zarazila dřív, než stačil větu dokončit. Zvedla ruku k obličeji na znamení, že má sklapnout. Když si zajistila jeho pozornost, pomalu paži spustila zpátky do klína.

„Šílenec Quinn. Jsi jeho jmenovec. Ty jména se nedávají jen tak, chlapče. Bylo ti předurčeno napravit chyby svýho předchůdce. Ale jak tak koukám, dopouštíš se těch samých," prohlásila a zamyšleně si promnula bradu. „Vy muži máte vskutku malinký mozeček. Jak tady, tak v Nirmu. Zajímavý."

Ucítil stisk. Sluníčko pevně držela jeho ruku, jako by to bylo poslední pevné stéblo trávy na světě. Pochopil, že by jí měl vysvětlit, o čem se se stařenkou bavili.

„Já jí to řeknu," odtušila Penelopa a natáhla ruku k exotické krásce. Tu následně položila na její koleno.

Quinn netušil, co jí řekla. Nerozuměl jim jediné slovo. Dokonce si nebyl jistý tím, zda zmínily jeho jméno – rozhodně neznělo tak, jak ho oslovovali normálně. Přesto ty věty z jejích rtů plynuly tak přirozeně, že nebylo možné, aby ten jazyk nepovažovala za svůj rodný.

Sluníčko, jakmile pochopila, že žena umí mluvit jako ona, byla rázem ve svém živlu. Silný přízvuk, jejž si s ní spojoval, se ještě zvýraznil, když ze sebe chrlila snůšku nesmyslných slov. Poznával na ní tu radost a nadšení z toho, že se konečně smí zapojit do konverzace.

Rád by zjistil, co za informace si předaly. Ženám nikdy nemohl věřit. Co vypadalo jako nevinné žvatlání, klidně mohly být závažné pomluvy a intriky. Je dost možné, že plánují, jak se ho zbaví.

Jeho společnice se ruky nepustila. Ačkoli používala obě paže pro větší názornost a doplnění výpovědi, držela ji pevněji než doposud. Cítil se jako bezmocná loutka.

„Chápu," znělo jediné slovo, které pochytil.

„Co?" zašeptal zmateně.

„Tvrdí, že jsi blbec," odvětila stařenka. Pomalu se narovnala. „Ale taky její jediná naděje. Původně jsem tě chtěla vyhodit v prvním městě a odvést princeznu do Polis, ale nejlepší bude, když zůstanete spolu."

„Na tom jste se domluvily?" zajímal se.

Nechtělo se mu tomu věřit. Sluníčko se za něj znovu přimluvila? Možná se zmýlil. Ona měla v plánu ho využít ve svůj prospěch – to plánoval udělat on. Že by byla o krok před ním?

„Odvezu vás do Polis. Až tam budete, nezapomeň, že nikdo nesmí vědět, co je zač. Pokud utekla před sňatkem, budou ji hledat," pokračovala Penelopa stejně klidným hlasem.

„Co znamená, že je princezna? Snad nemáte na mysli, že... by byla skutečná princezna, že ne?"

„Otec být pán písku," zapojila se do rozhovoru rozvášněná Sluníčko. „Já budoucí pán."

„Dík za vysvětlení," zabrblal. „Mohla jsi mi to říct dřív! Co znamená, že ji hledají?"

„Na tvoji hlavu je vypsaná odměna," odpověděla za krásku Plonoska Objevitelka. „V Polis ti půjde o krk. Naštěstí nevypadáš jako Nirman – ne takhle oblečený. Ale ty vlasy..."

„Stříhat ne."

„Dobrá. Pak ti doporučím přestat snít o rakvi, protože kde ti hlavu utnou, tam zůstane i tělo, dokud se o ně nepostarají červi."

Nedokázal ustát tu lhostejnost, s jakou to vyslovila. Začínal pochybovat o tom, že má ta žena zdravý rozum. Vypadala jako blázen.

Do volné dlaně zaryl nehty. Měl se vzdát svých vlasů – své mužnosti. Chápal, že ho snáze najdou, pokud budou hledat muže s dlouhými rovnými vlasy, ale opravdu to bude nutné?

„Vin," oslovila ho Sluníčko a opatrně ho pohladila po hřbetu ruky. „Být zraněný. Ještě slabý. Zbavit vlasy a žít, já slíbit."

Podíval se na ni. Ačkoli v kočáře svítila olejová lampa, v jejích očích se třpytily hvězdy, které by viděl, kdyby vystrčil hlavu ven. Mezi nimi se objevovaly jiskřičky naděje i první zárodky zoufalých slz osamělé ženy, odkázané jen na cizince a jeho laskavost.

Neměla o něj strach. Potřebovala ho živého, aby se dostala do města – ať už tam potřebovala zařídit cokoli. Bylo to to samé sobecké využívání, jaké praktikoval i on. Nic víc. Přesto cítil osten u srdce, když si uvědomil, že jí hrozí nebezpečí.

„Já zbavit šperky," dodala ještě a crvnkla si prstem do prstýnku na nose. „Ty vlasy. Nepoznat, nezabít, šťastný cizinec."

„Šťastný cizinec," zopakoval po ní jako zhypnotizovaný. Sklopil pohled na ruku v její dlani. „Nechci přijít o vlasy, ale zároveň... by bylo blbý, kdybych ztratil hlavu, že?"

Povzdechl si. Už teď věděl, že toho bude litovat.

„Fajn. Fajn, u vidloně, udělám to."