V následujících minutách vyslovila „ano, pane" tolikrát, až se jí z toho zamotával jazyk. Přistihla se, že nejednou to zkomolila na anopae. Naštěstí si toho arkmnich, který jí svůj titul potvrdil, sotva ji vyprovodil ze dveří, nevšiml.

Nešli daleko. Chodba se sice táhla mnohem dál – tam, kam už ani nedohlédla –, ale místnost, kam měli namířeno, se nacházela hned naproti. Pan Pampeliška se ani neobtěžoval vejít dovnitř, zastavil se před vchodem, zarazil paty do země na znamení, že dál odmítá pokračovat, a pokynul jí paží, aby nakoukla.

„Až budeš hotová, zazvoníš. Pokud nezazvoníš do doby, než se přesype písek z hodin," řekl tvrdým hlasem a ukázal na přesýpací hodiny, jež visely na klice, „přijdou bez pozvání. Královna nemá čas na čekání, to snad chápeš."

Sissi si hodiny prohlédla. Podobné se jí snažil prodat mladý kupec – alespoň se tedy vydával za kupce. Údajně tento starý artefakt sehnal od bohatého šlechtice a chtěl by za něj ten nejkrásnější šperk, jaký uměla vyrobit. Kdyby se tehdy neukázal otec a toho podvodníka nevyháněl z domu s vidlemi v rukou, netušila, jestli by byla schopná se z toho vzpamatovat.

Tyto vypadaly jinak. Na kontrast mezi obyčejem a luxusem si stačila zvyknout, proto ji ani nepřekvapilo, že na bílém skle našla vyřezávané květy. Dokonce i podstavy, jež držely písek uvnitř, byly potřeny nánosem zlata. Jen zrnka se tvářila, že je vyhrabali z podhradí.

Narovnala se a podívala se na arkmnicha. Pan Pampeliška vytáhl z rukávu na chlup stejné hodiny. Prsty se snažil překlepat zbytky písku, které se uchytily na horní podstavě. Když byla všechna zrna dole, vrátil pozornost zpět na ženu.

„Oblečení je připraveno na hromádce. Měla bys tam najít i hřeben. Hádám, že víš, jak se používá lavor," prohlásil, jakmile se ujistil, že žena vnímá.

Sissi přikývla. Sice se doma koupali v řece, ale prádlo většinou prala v lavoru – a až poté ho oplachovala v proudu. Sem řeku dostat nemohli, nejspíš se nacházeli v podzemí, proto nic jiného než vylévání vody na ni a na podlahu nezbylo.

O nic dalšího se s ní nepodělil. Otočil hodiny, kývl, aby udělala to samé, a odkráčel zpátky do sálu. Ani se s ní nerozloučil, nedal jí žádné další instrukce, nepopíchl ji, prostě nic. Po těch několika dnech, kdy se nesetkávala s ničím jiným, tuhle chvilkovou volnost uvítala.

Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Než ji napadlo hodiny obrátit, aby věděla, kolik času jí zbývá, ušla už několik kroků. Rychle se vrátila k obyčejným dřevěným dveřím, na nichž bylo hledání stopy po luxusu zbytečné, a když si nastavila ultimátum, opřela se zády o stěnu.

Místnost nebyla velká. Tak jako v sále i zde na stropě visel lustr – sice ne tak bohatě zdobený, ale i tak se jí líbil. V jednoduchosti se těžko hledala krása, pokud se na to díval šlechtic, ovšem člověk z prostého lidu dokázal najít tu jiskru v čemkoli, čemu šikovné ruce a prsty věnovaly čas navíc.

Sissi věděla lépe než kdokoli jiný, co taková pečlivá práce obnášela. Hrbila se nad spoustou nádherných šperků, jimž vdechla dojem luxusu, že dokázala rozpoznat, zda se u toho snažila, či nikoli. Pár let nato se u ní objevil um to vyčichat i u cizích děl – jako tohoto lustru.

O zbytku místnosti se moc říct nedalo. Zdi působily dojmem, že se sunou k sobě, kameny v nich trčely ven. Zdálo se, že se stěny každou chvíli rozpadnou, ale když vyzkoušela, zda u nich může počítat se základní pevností, úlevně si oddechla. Ten, kdo to stavěl, toho moc nevěděl o symetrii, kterou ona měla v malíku, ale zjevně své práci rozuměl.

Uprostřed, přesně pod velkým lustrem, se nacházel velký kovový lavor. Nestoupala z něj pára, tudíž předpokládala, že teplé koupele, pokud si nenechala kbelík s vodou venku při horkém letním dni, byly pouhý mýtus.

Sledovala, jak vosk ze svíček, které šikovný – nejspíš – zlatník na lustru upevnil, padal po kapkách na okraj lavoru. Lákalo ji přistoupit blíž a vyzkoušet, zda je skutečně tak horký, jak se tváří, ale moc dobře si uvědomovala, že ji tlačí čas.

Dál neotálela. Zula prošlapané boty, za jejichž opravu by musela prodat půlku duše stínu, aby vypadaly jako dřív, a ochladila si horká chodidla o ledově studenou podlahu. Dokud se nepodívala na nohy, netušila, že se postavila vedle docela čistého tmavě modrého koberce.

Rozšněrovat vrchní díl šatů byl bez zrcadla problém. Rychle pohledem prolétla stěny, zda na nějaké z nich nevisí kousek něčeho, v čem by mohla spatřit svůj odraz. Hádala, že si bude muset vystačit buď se starou dobrou ženskou intuicí, jež ji poslední dny klamala, nebo se pokusit využít hladiny čisté vody, v níž viděla sotva své vlasy a víc nic.

Spadala polovina celkového počtu zrnek písku, než se jí podařilo vysvobodit. Jakmile pocítila volnost, jež se líbila nejen stahovanému kulatému bříšku, ale i namáhaným ňadrům, spokojeně vydechla. Už se nemohla dočkat, až ze sebe smyje všechnu tu špínu, jež na ní při cestě sem ulpěla.

Sotva odhrnula levé rameno, zarazila se. Nemohla si zvyknout na označení královnina otroka. Nechápala, proč si pokaždé zvolili ohnipase. Většina králů volila silné lvy, aby i svému lidu dokázali, že jsou schopni vést se statečností, výdrží a... víc toho o lvech nevěděla. Ovšem Marijská dynastie, jež se držela na trůnu několik staletí, přišla nejen s Cael jako jediným správným náboženstvím, ale také s nejvzácnějším šperkem vůbec – slzou.

Sissi toho o slze četla spoustu. Žádná z královen se nemusela tajit tím, odkud měly ten drahokam, jejž ohnipas z ryzího zlata držel. Legendu o posledním bájném ptákovi, synu Cael, který byl vyslán do Potie, aby svými slzami zvlažil suchá pole, slyšela od mnohých bardů, starců, jimž už těžká práce nic neříkala, a bohatých kupců, kteří obchodovali s královskou rodinou osobně.

Ani tentokrát se neodvážila jizvy dotknout. Stále cítila to příšerné pálení a puch spáleného masa, jenž ji udeřil do nosu, sotva pan Tulipán přiložil rozžhavený kov na její kůži.

Otřásla se. Nerada vzpomínala na nepříjemnosti. A tohle určitě patřilo mezi ty ošklivé věci, jež by z hlavy nejraději vyhodila, kdyby se jí naskytla ta možnost.

Opatrně si svlékla vršek šatů. Ten se zdál být neporušený – téměř, později si všimla malých nahnědlých flíčků zaschlé krve a pár kousků čehosi, co mohly být zbytky žaludečních šťáv. Už skoro zapomněla, že vyklopila ven obsah žaludku, když se stala svědkem chladnokrevné popravy.

Zajímalo ji, co se stalo s tou dívkou, kterou s sebou táhli. Vytušila, že kdyby si ji spojila s Rút, mýlila by se. Možná ji čekala poprava před celým Triviem, možná ji jen hodili do bordelu a dál se o ni nestarali. Krásné ženy většinou končily ve vykřičených domech, pokud se pro ně nenašlo lepší využití.

Prohlédla si své nepříliš půvabné tvary. Byla i ráda, že zrovna neoplývala krásou. Kdyby se ta ňadra, jež se potem lepila k holému břichu, nějakým zázrakem zpevnila a ten boubel pod nimi zmizel, tohle tělo mohla vystavovat všem, kdo by si za to zaplatili. Nikomu by už nezáleželo na tom, zda má šikovné prsty, bystrou mysl, nebo nádhernou duši – stala by se nástrojem pro uspokojení, vstupenkou do víru jednostranné vášně, otrokyní, jež nesloužila královně ani Cael, ale davům nadržených mužů, jimž vlastní manželky nestačí.

Srdce se jí rozbušilo mnohem rychleji než doposud, jakmile si vybavila své krásné tělo v rukou někoho, komu nepatřilo její srdce. Už netušila, zda by spíše neuvítala okamžitou bezbolestnou popravu, kdyby byla na dívčině místě. Kurtizány jako takové společnost potřebovala, aby udržely vojáky a šlechetné rytíře, kteří nalhávali svým dámám, že je nade vše milují a slouží se ctí pouze jejich kotníčkům, na uzdě. Ne každá na to však měla žaludek – a prázdné srdce.

Než na podlaze skončila i potrhaná sukně, vybavila si hned několik podob pravé lásky. Představovala si svého otce s matkou, jak na sebe láskyplně hledí, kdykoli se sejdou u studny, kde se setkali úplně poprvé. Viděla Fiu, dceru kraváře, jak se těšila pozornosti hned několika mládenců – ovšem i její srdce se dávno rozhodlo pro Cicina ze sousedního domku. Poslední obrázek patřil jí a její práci, jež ji naplňovala podobně jako studium.

Spojila dlaně a přiložila si je na srdce. Dala by cokoli za to, aby se mohla vrátit zpátky do Údolí a pokračovat v rozdělané práci. Potie si jistě poradí i bez ní, ale malá šperkařská dílnička nikoli.

Nesnila o možnostech dlouho. Jakmile jí došlo, že se zase zdržela, svlékla si i to poslední, co na ní zuby nehty drželo, a odkulhala k lavoru. Chvilku jí trvalo, než přišla na to, jak se má uvnitř poskládat, aby se tam vešly nejen její široké ženské boky, ale i podobně objemná stehna.

Podařilo se jí namačkat dovnitř. Nechápala, jak se v tom mohli koupat mniši, kteří byli mnohem kulatější než ona. Možná jí vytáhli menší lavor, protože předpokládali, že byla drobná jako ostatní ženy. Nebo neseděla správně.

Kolena nedokázala dostat pod bradu. Musela je pokrčit, aby se namočila alespoň lýtka, ale břicho, jež se opíralo do širokých stehen, jí bránilo v tom, aby se uskromnila. Nakonec si vystačila s tím, že jí hladina vody sahala sotva po pas.

I za ztížených podmínek ze sebe smyla většinu špíny. Jen kolem cejchu ohnipase, jenž zdobil její levou paži, kroužila opatrně, zbytek těla drhla, jako by vodu nepocítilo několik let. A přitom to byly sotva dva týdny, co se koupala naposledy.

O teplotu vody se nestarala. Už dávno si zvykla na to, že dokud není ledová, dá se v ní v pohodě sedět. Ten horský potůček, který se táhl z pohoří Sinaj až k jejich provizornímu tábořišti, v sobě neměl vodu, ale led v tekuté podobě. V ní by se nekoupala, ani kdyby to dostala rozkazem.

I když se opláchla už venku, všímala si mastných oček. Špína, jež se vyplavila na hladinu, pomalu padala na dno. Dokud vodu nerozvířila, udržovala si dojem čistoty, ovšem jakmile se opatrně zvedla na nohy, vytvořila malé vlnky, jež čirost proměnily v kaluž zakalenou bahnem.

Sissi až příliš pozdě napadlo ve vodě smočit i vlasy. Vylezla z lavoru ven. Kdyby se včas nezachytila o voskem pokapaný okraj, skončila by na mokré zemi. Všimla si, že všude kolem nechala loužičky. V tom zápalu si nevšimla, že něco vyšplíchala ven.

Dokud ji před pohledy ostatních chránily čtyři kamenné stěny, nestyděla se. Své tělo sice nemohla prodávat a chlubit se jím taky nedalo, ale byla spokojená s tím, co měla. Pro muže jejích snů by byla schopná něco změnit, ale rozhodně ne všechno. Pokud se ten mýtus, že je láska slepá, stavěl na pravdě, měla šanci i hroudou tuků.

Odcupitala k hromádce s oblečením. Bála se, že si bude muset obléct spodničku, v níž sem přišla – naštěstí mniši mysleli na všechno. Jakmile ji na sebe natáhla a podařilo se jí je povolit naškubnutím, když se snažila ze všech sil, aby jí boky nestahovala, sehla se pro dlouhou sukni.

Obecně se o královně vědělo, že milovala červenou barvu. Plavala ve zlatě, topila se v luxusu, a slastně vzdychala nad čímkoli, co jen trochu připomínalo krvavě rudou. Možná proto jí dali sukni, kterou klidně mohla namočit do svinské krve a stejně by nepoznala rozdíl.

Se sukní kolem pasu se cítila lépe. Voda byla chladnější, než si připouštěla, a tahle teplá látka dokázala krásně zahřát. Ještě by uvítala něco podobného na zádech, na nichž pomalu rašily kapičky čerstvého potu, a na nose, jehož odstín se podobal barvě sukně.

Napadlo ji zkontrolovat, jestli ji netlačil čas. S korzetem, u nějž neexistovala žádná univerzální velikost, vykročila k dřevěným dveřím. Trochu se polekala, když zjistila, že jí zbývá sotva tucet zrnek, ale naštěstí byla téměř hotová.

S vlasy si nemusela dělat starosti, o ty se mniši postarali. V tuto chvíli byla i ráda, že si je nepotřebovala umýt. Sice neměla nejmenší tušení, jak vypadala, ale asi všechno bylo lepší než rozcuchaná sláma, která nápadně připomínala obrovské ptačí hnízdo.

Sotva si stačila korzet přetáhnout přes hlavu, když se dveře otevřely. Otočila se přes rameno na dva muže v plátové zbroji, kteří na ni hleděli jako tele na nová vrata. Když se jejich oči setkaly a jim došlo, o co je ta žena s korzetem obráceně žádala, ustoupili zpět za práh a zavřeli za sebou.

„Až budete hotová, vyjděte ven!" slyšela nervózní hlas.

To bylo snad poprvé, co s ní někdo mluvil jako s váženou ženou. Na vykání si mohla snadno zvyknout. Znělo tak... vznešeně? Lepší slovo, jímž by to vyjádřila, nenašla.

Cítila, jak se jí do tváří vlila červeň. Mohlo jí táhnout na čtyřicet, ale stále v ní dřímala ta mladá duše, která se ozvala pokaždé, když se zastyděla. Neměla nic, co by jim ukázala, přesto se toho pocitu studu nedokázala zbavit, ani když břicho konečně pořádně stáhla tak, že sotva dýchala, a ňadra opřela o látku.

Už chápala, proč si korzet sama nikdy nevázala. Když se ho pokusila otočit, aby část s provázky měla na zádech, musela zatnout břicho, co nejvíc to šlo. Teprve poté, co se jí podařilo vyšroubovat látku u boků, mohla prohlásit, že sestavit balón byla hračka.

Naposledy nakoukla na hromádku. Opět si až moc pozdě uvědomila, že tenká bílá látka patřila pod korzet. Hezky se neoblékala tak dlouho, že zapomněla na pořadí. Už se jí nechtělo odvazovat pracně upevněný kus oblečení, proto přes něj ledabyle hodila bílou košilku a na ni ještě jeden pevnější doplněk – černou vestu.

Požádala by pány za dveřmi o pomoc, ale když už zvládla korzet, mohla si poradit s čímkoli. Nakonec to ani nebyl velký problém, tentokrát nechala vázání vepředu. Snažila se vytáhnout ňadra co nejvýš, aby se opírala o korzet, ale zároveň aby se trochu schovala pod vestu. Dosáhla toho, že jí z vesty trčely volánky z tenké bílé košilky, které nedokázala zastrčit.

Před královnou potřebovala vypadat lépe než trhan. Což se jí snad povedlo. Schovala cípy košilky pod sukni, upravila vestu, aby neukazovala víc, než si mohla dovolit, a bosky odcupitala až ke dveřím.

Nemusela je otevírat, vojáci, jako by vytušili, že už je hotová, nakoukli dovnitř.

Sissi se jim uklonila. V těch šatech si připadala jako princezna. Neviděla se v nich, ale usuzovala, že byly krásné. Nic jiného se u královského dvora neočekávalo.

Jeden z mužů před ni postavil střevíce. Nikdy nic podobného neviděla. Byla zvyklá na látku a kus kůže, jenž chránil její chodidla, ale nikdy ne na boty z kůže celé. Bála se, že špatně odhadli její velikost, ale ukázalo se, že si její nohy museli změřit už dřív. Ačkoli jí příliš těsná špička neseděla, u zbytku si nemohla stěžovat.

„Jste připravená?" zeptal se jí jeden z vojáků – nepoznala který.

Koutky se jí samy od sebe vytáhly do úsměvu. Takové zacházení si ani nezasloužila. Měla pravdu, ty šaty z ní udělaly váženou dámu. Byla zvědavá, jestli jí je nechají, nebo je musí vrátit.

„Ano," odvětila žena sebevědomě.

Nebyla připravená. Ani kdyby se na tuto chvíli chystala celý svůj život, nemohla by to s klidem prohlásit. Ale v těchto šatech se cítila jinak. Jako by to ani nebyla ona. A to jí dodávalo odvahu.

Kvůli nadšení, jež jí kolovalo žilami společně s horkou krví, skoro zapomněla na dohodu s arkmnichem. Uvědomila si to těsně předtím, než jí jeden z mužů nabídl rámě, aby se o něj mohla opřít.

Nasucho polkla. Lhát arkmnichovi byla jedna věc, ale tajit něco před královnou? Jako by zrazovala Cael, to jediné, v co mohla věřit.

Doufala, že audience nepotrvá dlouho. A dokud se jí královna nezeptá na ten konkrétní vzkaz od prostitutky z Pšeničína, mohla být klidná.

Tak i tak stačilo jedno chybné slovo a všechno, co si vybojovala, skončí v plamenech – včetně jí samotné.