Naprázdno polkla, když se jí naskytl pohled na nádherně zdobený lustr, sotva překročila práh. Tendence natáhnout ruku daleko před sebe, aby se mohla uměleckého kousku dotknout, ji přinutila se na moment vytáhnout na špičky a pokrčit paži v loktu – ovšem zadržel ji nepříjemný pocit.

Mohla být očarována tou krásou, k níž vzhlížela jako pozemník k nádherné bytosti, ale nic jí nevzalo zdravý rozum. Dokonce ani třpyt plamínků svíček, jež seděly na plechových kalíšcích po celém obvodu obrovského lustru, ani nespočet jistě vzácných drahokamů, které se jí nikdy nedostaly do ruky, ji nepřesvědčily, že se má spoléhat na úžas více než na to, co jí napovídala bystrá mysl.

Jako zlatnice dokázala ocenit kvalitně provedenou práci. Nikdy neměla tu čest zdobit něco tak velkého, většinou se věnovala drobným šperkům, nádherným prstenům, náhrdelníkům a občas i experimentovala s hodinkami – ale ty neprodávala, nefungovaly správně.

Odlepila zrak od velkolepého lustru. Naštěstí pro ni to bylo to jediné, co se nacházelo v této místnosti a mohlo o sobě tvrdit, že ho definují jako jednu z krás Potie. Což se však nedalo říct o mdlém koberci, který by si zasloužil přejet kartáčem, možná vidlemi, voskem polité stěny, jejichž stáří nemohla ani odhadovat, nebo o rozmazaných postavách, sedících na jednoduchých lavicích.

Z rychlého prozkoumání místnosti směla prohlásit, že viděla kombinaci prostoty a luxusu – a že se to nevyvedlo. Obyčejně na tuto kombinaci vsázela, ráda vkládala drahý kámen do jednoduchého kroužku, ale tady to bylo něco jiného. Ten, kdo se rozhodl, že sem ten lustr patří, musel být buď slepý, nebo mít mizerný vkus.

Zaslechla za sebou tiché klapnutí. To se za ní zavřely dveře. Koutkem oka si všimla, že mnich, který ji uvedl dovnitř, se postavil čelem k mase dřeva, zády k ostatním. Jako by mu nenáleželo právo pohlédnout na nádherný lustr a všechnu tu urážku luxusu, jež se nazývala vybavením, či nábytkem.

Doufala, že až vkročí do místnosti, všechny pohledy budou směřovat na ni. Tak trochu si přála, aby si jí nevšímali, ale pokud si její přítomnost přímo vyžádali, bude lepší, když se jí věnovat budou. Avšak nikdo z mnichů, kteří seděli na lavicích, se neobtěžoval zvednout zrak ze zaprášeného koberce.

Chvíli stála na místě. Bála se, že pokud se pohne, zavedou ji do jedné z mučíren, kde... ani si nechtěla představovat, co by se tam mohlo stát. Proto dlouho připomínala nešikovně uplácanou sošku z bláta – dvakrát tak širokou na místech, kde by obvod měl být pro definici krásy přijatelný, s ňadry povislými a očima propadlýma tak, že připomínaly spíše špatně zasazené modré drahokamy.

Spojila ruce na bříšku. Někdo by se jí mohl zeptat, zda již pro svého potomka vymyslela jméno. Sissi by s úsměvem na rtech zavrtěla hlavou. Ačkoli, nebylo by špatné nosit pod srdcem další život. Jistě by se z ní stala výborná matka.

S krátkým povzdechem zvedla pohled od prstů, jež si spokojeně hověly na látce jejích oblíbených šatů. Ani si nestačila všimnout, že se na ně koukala.

Ani po několika minutách, kdy jen stála a sem tam se zhoupla z pat na špičky, se jí nikdo nevěnoval. Mniši, jejichž kolena by si jistě zasloužila pauzu, seděli na nízkých lavicích a s přivřenýma očima tiše odříkávali část starého textu. Sissi četla jen kousek, ale odtušila, že citovali část ze spisu Víra v nás, jediné knihy, z níž směl číst obyčejný smrtelník.

Ona si ta slova nepamatovala nazpaměť. Naučila se hned několik modliteb, které postačily na vesnické mše, ale žádná z nich se délkou ani zdaleka nevyrovnala té, již si mumlali pod řídkými kníry. V těch slovech, šeptaných ve špatně ozvučené místnosti, se nevyznala. Jediné, čemu rozuměla, bylo vy, Všemocní – a to jen proto, že se takto označovali Cael snad na každé straně.

Cítila potřebu si sednout k nim a šeptat cokoli, co by jí pomohlo se zbavit všech hříchů. Tohle místo působilo zvláštně nejen na smyslové vnímání, ale také na ženino vědomí, které na sebe stahovalo veškerou vinu. Ta špína, jež se jí usadila pod kůží, musela být smyta nějakou modlitbou, chválou, prostě čímkoli, na co všemocná entita slyšela.

Nepohnula se však. Zůstávala stoicky stát, jako by se proměnila v solný sloup. Jediná známka toho, že ještě putovala po světě živých, byl občasný tik v prstech, mrkání únavou ztěžklých očních víček a zvedající se hrudník a ramena. Zbytek těla neodpovídal na žádnou výzvu mysli, jež se snažila spící schránku probrat a popohnat.

Netušila, kolik času uběhlo, než se mniši zvedli z lavic a uklonili se. Ještě nikdy neviděla, že by se muž bez postavení někomu klaněl. Jistě, u královny musel na kolena padnout každý, tak to stálo v nepsaných pravidlech, ale dokud zde nebyla žádná autorita, k níž museli mít úctu, většinou si kolena a záda neničili.

Po modlitbě byla slušnost se líbnout do dlaně a tu následně nastavit tak, aby do ní Cael viděli – k nebi. Ovšem mniši se pomalu narovnali a přiložili pravou ruku k srdci. Než se stačila zorientovat a popřemýšlet, jaký to mělo význam, už si utahovali uvolněné pásy a volným krokem opouštěli svá místa před lavicí.

Zmeškala možnost se modlit s druhy církve. Možná jí ani nenáleželo zde být – přeci jen ji stále považovali za heretičku, proviněnou.

Nechápala, proč ji sem pozvali. Muž se zmínil, že ji čeká audience u královny, ale ta k tomu měla hodně daleko. Lustr by k jejímu urozenému původu a údajně nadpozemské kráse pasoval, ovšem co se koberce a voskových stěn týkalo, u těch si mohla být jistá, že by nad nimi ohrnula nos. Ani Sissi se zrovna nezamlouvaly.

Několik mnichů se na ni letmo podívalo. Jakmile v ní zajiskřila jiskřička naděje, že se konečně dozví účel své návštěvy, pohledy sklopili k zemi a jako banda hromádek neštěstí cupitali do stínu, kam světlo lustru nedosáhlo.

Sissi netušila, zda tam byly dveře. Světlo bylo moc silné na to, aby prohlédla stín. Ale dalo se to očekávat.

„Slečna Sissi z Údolí Ječmene," pozdravil ji hrubý mužský hlas. V něčem jí připomněl Lotheho.

Leknutím sebou škubla. Rozpojila propletené prsty, které se nudou bily do kloubů, a otočila hlavu, aby si mohla muže prohlédnout. Nepřekvapilo ji, že ani tento se nemohl chlubit bujnou hřívou. Na rozdíl od pana Tulipána se však nesnažil svou pleš zakrývat těmi zbytky vlasů, jež mu trčely z lebky – hlavu měl dokonale hladkou a vidno i naleštěnou, podobně jako vojáci brnění.

Pleš se stala tím prvním, co upoutalo její pozornost. Na dokonale hladkém povrchu se odráželo světlo krásného lustru, vysícího přesně nad docela nízkým oplácaným mužíkem. Do očí mu neviděla, na to stál moc daleko, ale šedina v plnovousu, který se vyjímal na jinak hladkých tvářích, jí napověděla, že měla tu čest se starším jedincem – možná podobně starým, jako byl její otec.

Stačila si všimnout, že měli všichni mniši stejné roucho. Tento se vymykal – barva látky se dala popsat jako sluníčkově žlutá, taková ostrá, ale stále příjemná na pohled. Absence látky, jíž by si mohl svázat pas, způsobila, že nedokázala odhadnout, zda i on byl podobně široký jako jeho nevýrazní kolegové.

„Jsem si jist, že vám bratr Tulipán nevyjal jazyk z úst," promluvil tak náhle, až Sissi ztratila nit myšlenek.

Neznala odpověď, kterou by pána ve žlutém rouchu potěšila. Proto pouze přikývla na znamení, že ho vnímá, a podvědomě uchopila látku svých šatů. Uklidňovalo ji to.

„Já jsem Pampeliška, nejvyšší představitel původní církve," představil se jí a sepjal ruce na břiše. „Určitě jste o mně slyšela."

Nechtěla ho zklamat. Tohle jméno zaslechla poprvé v životě před několika minutami – možná půl hodinou, netušila, kolik času uběhlo –, přiznání se, že se k jejím uším nedostalo dříve, by ji mohlo stát mnoho. Nesměla zapomenout na to, že to mnichům patřila mučírna.

„Ano," odvětila po krátké pauze na nádech.

Vlastní hlas jí zněl cize. Jako by se jí vzdaloval, slyšela ho bublat pod vodou, skučet s divokým potokem, zpomalovat s nárazy větru. Odrážela se v něm jí nevlastní odvaha – něco, o čem si myslela, že to dávno ztratila.

Ale byla to jen chvíle, co ten pocit přetrvával. Brzy to teplo, jež s sebou uvědomění, že nad strachem získala kontrolu, zmizelo. Zbyla po něm tmavá propast, dost hluboká na to, aby v ní utopila i poslední zbytky naděje a sny o budoucnosti a potomstvu.

„Pojď se posadit. Je tu pár věcí, které musíme probrat," vyzval ji podezíravě milým vtíravým hlasem a ukázal na prázdné lavice.

Už ji nelákalo se tam posadit. Byly moc velké na to, aby se tam uvelebila jen jedna zadnice, ač podobně velká jako ty předchozí. Ale naučila se poslouchat bez zbytečných připomínek – protože přesně ty by jí mohly zajistit první místo ve frontě na šibenici, hůř, do mučírny.

Uvědomovala si, že se víc bála bolesti než smrti. Ještě nechtěla opustit tento svět, nebyla na to připravená. Ale odmítala své tělo vydat nástrojům, pod jejichž ostrými čepelemi zbytečně vyhaslo tolik životů, že si ani nechtěla představovat, kolikátá vrstva krve, která tam zůstala, bude ta její.

Bez jediné známky odporu pokývala hlavou a po mírné úklonce, jíž vzdala hold vysoce postavenému mnichovi i velkolepému lustru nad ním, vyšla k nejbližší dřevěné lavici. Jen kousek od ní se zarazila. Byla si jistá, že viděla kousek látky, ovšem i když hladké dřevo prohlédla ještě několikrát, nic nenašla.

Musí si s sebou nosit deky, došlo jí.

Usadila se na kraj, který byl blíže uličce, jež vedla středem dvou řad. Nechtěla vypadat jako někdo, kdo plýtvá místem.

„Určitě jsi zmatená," pokračoval Pampeliška tím stejným milým tónem jako doposud. Nečekal, až Sissi přikývne znovu, mluvil dál: „Nenáleží mi ti vysvětlit vše. Ale smím tě seznámit s tím, co tě v příštích dnech čeká."

Podezřele milý, zněla první myšlenka, již zachytila.

Pan Pampeliška se na ni zubil od ucha k uchu. Hluboké vrásky jí napověděly, že se usmíval – nebo mračil – poměrně často. Zda falešně, nebo se jednalo o skutečný úsměv, už nevykoumala. A ani nechtěla. Jen ji to znervózňovalo.

Nepokládala otázky. Musel si to připravit předem, když si ji nechal zavolat. Sice se ho chtěla zeptat, proč ji nechal čekat – jestli to bylo kvůli mši, nebo z jiného důvodu –, ale pro vlastní dobro držela jazyk za zuby jako poslušná loutka.

Loutka. To přesně jsem.

„Podívala ses na svou značku?" zajímal se muž se žraločím úsměvem.

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že mluvil o cejchu. Úplně na něj zapomněla. Pálení se drželo tak dlouho, že se přesunulo do pozadí, kde ho ani nevnímala, proto snadno zmizela i vzpomínka na to, jak jí pan Tulipán tlačil rozpálený kov do holé kůže.

Opatrně vyhrnula rukáv šatů. Bylo s podivem, že si udržoval původní barvu. Zbytek už dávno změnilo bláto a krev, většinou cizí.

Ránu jí museli vyčistit. Spálená kůže se nehojila, ale už nehrála rudou barvou, spíše odstíny růžové, typické pro prasečí pokožku. Opatrně prsty přiložila těsně pod krucánek, jenž se táhl od zobáku bájného tvora, a stiskla sval. Kousla se do rtu. Ne, ještě to bolelo.

„Je to ohnipas," vysvětlil jí. Jako by jí četl myšlenky, zrovna se na to chtěla zeptat. „Asi víš, co je tento bájný tvor zač."

„Patron kovářů," tiše přitakala a vzhlédla k němu. „Proč ohnipas?"

„Tito ptáci se zlatým peřím se rodí ze slunečního svitu. Tvrdí se, že žijí věčně, jen každý den mění barvu svého peří ze zlaté na rudou – podobnou západu slunce. Nemusím snad zmiňovat, že se považuje za posla Všemocných."

To opravdu nemusel. Spis se o ohnipasech zmiňoval, nikoli však s detaily, pouze pár body. Skoro nic se o nich nevědělo, jen to, že si je Cael vybrali, aby střežili svatou zem – Potii. Víc se určitě psalo v jiných knihách, k nimž však Sissi neměla přístup.

Bříšky prstů zakroužila těsně nad spáleninou. Nechtěla se jí dotknout. Ačkoli toužila po tom vyzkoušet, zda je znamení ptáka s plamenným zobákem skutečné, cukla rukou zpátky.

Podívala se na mnicha ve žlutém rouchu. Odhadovala, že se nejmenoval Pampeliška, bylo to pouze označení.

„Asi bys chtěla vědět, co se děje."

Jeho hlas ji vytrhl z přemýšlení. Myšlenky, jež se doteď synchronizovaně motaly kolem její sítě na motýly, se rozutekly do všech koutů lebky. Ve snaze je pochytat všechny neměla ani jednu. Zapomněla, co se jí usadilo na jazyku.

Kývání hlavou byla jediná odpověď, na niž se zmohla. S pootevřenými ústy, přes něž visel růžový jazyk, civěla na kulatého staříka. V naději, že jí konečně vysvětlí, do čeho se nedobrovolně namočila, skoro přestala dýchat.

„Než půjdeš ke královně, která ti jistě poví svou verzi, musíš si vyslechnout tu naši. Ale nabádám tě, nesmíš jí říct, co víš. Potrestala by tě," řekl o něco vážněji a šel se posadit na jedinou židli v místnosti.

Sotva se mezi opěradla, jež mu sahala do poloviny hrudníku, vsoukal. Bylo na něm znát, že zamlada mohl mít tělo jako proutek – o čemž vypovídalo to, že neměl pásek a pořád kráčel docela pyšně –, nyní si však ani neuvědomoval, že se jeho tělesné proporce změnily. Kroutil zadkem na strany, aby ho to pustilo až dolů, a jakmile se usadil, lokty opřel a spojil prsty k sobě.

Neseděli daleko od sebe. Sissi ho viděla dobře i v o něco slabším světle, díky žlutému rouchu vyloženě zářil, jako by byl dalším sluncem.

„Nebudu chodit kolem horké kaše. Určitě jsi musela slyšet o Nirmu."

„Ano," zamumlala automaticky a mezi prsty stiskla látku špinavé sukně.

„Hádám, že díky pověrám," pokračoval podobně monotónně, jako by se z hlasu vytratila všechna barva.

Zopakovala svou předchozí odpověď. Nikdo o Nirmu jinak než o městě, kam se přesunuly zbytky vědců, stínů a nepřátel Cael, nemluvil. Co na tom bylo pravdy, nikdo netušil. Ale právě Nirmany se strašily malé děti, které odmítaly pracovat na poli.

Snad nechceš, aby si pro tebe přiletěl Nirman.

Zaručeně to fungovalo. Dokonce i Sissi se dlouho bála, když ji tím otec strašil. Po všech těch pověrách a báchorkách se ani nebylo čemu divit – dokonce i v Údolí Ječmene, které si užívalo klidu za velkým lesem, kde se informace z hlavního města nedostaly tak rychle a úplné, se tyto povídačky držely.

Vrchní mnich – možná arkmnich, netušila, jak si nechával říkat – se poškrábal ve vousech. Vytáhl z nich kousek salátu, který tam nejspíš zapadl. Zajímalo ji, proč všichni mniši připomínali plešaté míčky, tady nejspíš našla první indicii. Zjevně neznali nic jiného než modlitby, jídlo, spánek a sem tam nějaké to mučení.

Otřásla se. Vzpomínka na mučírnu s sebou nepřinášela nic příjemného. Pod kůží se jí prohmal mráz, pozvedal všechny chloupky, na něž narazil. Její nohy ještě nikdy nepřipomínaly srstnaté končetiny statného dobytka tolik jako nyní.

„Nirm je skutečný," přerušil ticho, jež se mezi nimi rozhostilo, a odhodil kus salátu někam za sebe. „A je plný bezvěrců. Vysmívají se nám, zpochybňují naši víru. Létají si v oblacích, jako by jim patřily, bez následků."

Doteď si nevšimla, jak inteligentně muž působil. Zatím měla tu čest se setkat jen s lidmi, jimž nechybělo moc rozumu do opic a těch divochů, kteří žili za táhlém pohořím na východě země. S chytrými se jí muselo komunikovat lépe, byla přece na stejné úrovni. Ale bral jí všechna slova ze rtů. Nedokázala nic říct.

„Nevypadáš překvapeně," poznamenal a mírně se předklonil. Lokty opřel o stehna.

„N-nejsem, tušila jsem to," slyšela se říct.

Kde se v ní ta slova vzala, neměla nejmenší ponětí. Někde na jazyku byla, vyčkávala na vhodný moment – a ten zjevně nastal. Asi mu chtěla ukázat, že ani ona se neřadí mezi hloupé loutky.

„To je dobře. Kde jsi vzala ty plány?"

Nečekal, až se žena vydýchá, chrlil na ni další otázky. Sissi ocenila, že se nesnažil mlžit a mluvil s ní jako s jemu rovnou, ač bylo už od pohledu jasné, kdo má navrch.

„Koupila je. K Údolí se občas dostal kupec s –"

Nenechal ji domluvit. Přerušil ji mávnutím ruky a opřel se zpátky dozadu. Tělo se mu posunulo přes okraj tak, že mu přes něj visela většina stehen.

„Ne, tyhle ne. Víme, odkud pochází. Ale kde jsi vzala tohle?"

Vytáhl z dlouhého rukávu složený kus papíru. Poznávala ho. Rychle nakoukla do výstřihu. Nikde to nenašla. Byl to ten vzkaz, jejž jí předala ta žena v Pšeničíně. Nepodívala se na něj, nevěděla, co v něm stálo.

Podívala se na arkmnicha. Doufala, že se nebude muset na nic ptát, aby jí sdělil, jak k papíru přišel. Naštěstí se zdálo, že její prosbu vyslyšel, protože pokračoval nervozitou nakřápnutým hlasem:

„Pan Tulipán to našel, když jsi ztratila vědomí. A teď mi řekni, jak jsi k tomu přišla ty. Je mi jasné, že ti to nikdo neprodal. Má to nevyčíslitelnou cenu."

Zarazila se. Netušila, že v poprsí schovávala něco velmi cenného. Kdyby to věděla, dala by to kamkoli jinam – dobře, ne úplně kamkoli, ale jinam rozhodně.

Ještě nevěděla, zda mu může věřit. Inteligentní lidé se moc neviděli a málokdy se stalo, že s nimi mluvila. Měla trochu obavy z toho, jak uměl pracovat se slovy. Vyjadřoval se tak, jak to u chytrého člověka očekávala. A pokud byl stejně mazaný jako vychytralý... Ne, ani na to nechtěla myslet.

Rozhodla se mu neříct pravdu. Vypadalo to, že pracuje za zády královny. Žena z Pšeničína ji požádala, jestli by vzkaz nepředala přímo vládkyni – což už nemohla udělat, když ho našli. Ale alespoň směla uchránit ženu před vypočítavýma liščíma očima.

Možná proto Pampeliška, pomyslela si.

„Našla jsem to."

Lepší výmluva ji nenapadla. Ani kdyby přemýšlela o chvilku déle, na nic jiného by nepřišla. Takhle nikoho neohrožovala – pouze sebe.

„Lžeš. Takové papíry se jen tak neválí po zemi," namítl muž ve žlutém rouchu. „Nedělej si to horší, Sissi z Údolí Ječmene. Pověz mi pravdu."

Naprázdno polkla. Nebyla nejlepší lhářka. Teď už mu mohla říct pravdu bez toho, aby ji tížilo svědomí. Snažila se ji ochránit, nepodařilo se.

„Předala mi ho nějaká žena," řekla nakonec tak tiše, že ji sotva slyšel.

„Znáš ji?"

„Ne," odvětila popravdě.

„Jak vypadala?" zajímal se dál.

Nebyl na něm znát zájem. Koukal na ni bez náznaku emoce, bez mrkání. Jako by ji jen analyzoval, čekal, až klopýtne znovu.

„Cize," špitla jen.

Ani nečekala, že z toho něco vydedukuje. Cize vypadal každý, koho nikdy předtím neviděla. Ale tahle žena jako by měla slovo cizinec napsané na čele. Atypicky tmavé vlasy, u nichž si nevšimla lesku ani ve světle luny, nezvykle inteligentní oči – podobné těm jejím.

Pan Pampeliška pokýval hlavou. Bradu si přidržoval prsty levé ruky, jež se klouby opírala o tukem zanesené dříve ostré rysy. Nechal mezi nimi protikat několik dlouhých sekund ticha, než promluvil znovu:

„Dobrá. To mi stačí." Zvedl se ze židle a upravil si roucho. „Budu rád, pokud se o našem setkání nikdo nedozví. Snad chápeš, že bychom museli ukončit tvůj život. A toho by byla škoda. Vypadáš jako chytrá žena, Sissi z Údolí Ječmene."

Děsilo ji, že si zjistil její jméno. Vojáci gardy se o ni nezajímali, neptali se jí na nic osobního. Vlastně své jméno prozradila pouze Lothemu – entatitaví kde je mu konec.

„Smíš se umýt. Dáme ti nové šaty. Před královnou nesmíš vypadat jako trhan."

Postavila se na nohy. Měla je ztěžklé, ale kupodivu se cítila... lehčí. Jako by jí něco sňalo to závaží, jež ji táhlo ke dnu, a nahradilo ho provazy, za něž ji táhly cizí ruce.

Jsem královnina loutka, připomněla si.

Mnichovi se uklonila. Nestačila si na něj vytvořit názor. Věděla pouze to, že by si s ním neměla zahrávat. A toho se hodlala držet, dokud jí hlava na krku byla drahá.