Sladké bezvědomí se k ránu změnilo na tvrdý spánek. Byla tak vyčerpaná, že prospala polovinu dne, než ji noční můra, jejíž hlavní motiv téměř okamžitě zapomněla, probudila.

Ačkoli měla oči otevřené, žádný rozdíl v tom nebyl - v místnosti panovala taková tma, že je mohla zavřít a odpočívat dál. Už si zvykla na to, že jí slunce nesvítí do skromného pokoje, když ji vítá to nového dne, přesto cítila úponky strachu, jež se jí obmotaly kolem širokého krku.

Než si vzpomněla, co se událo těsně před tím, než ztratila vědomí, děsily ji jen dozvuky noční můry. Jakmile se jí však vybavil potěšený škleb pana Tulipána, který s jazykem v koutku a s nebývalou spokojeností čichal puch spáleného masa, ozvala se popálená paže.

Instinktivně si na místo, kde bylo pálení nejsilnější, přiložila dlaň. Nepomohlo to, to ani v nejmenším, ale trocha tepla, jehož se jí v této zatuchlé místnosti nedostalo, uklidnila to štípání, jež jí dělalo největší vrásky.

Kousla se do rtu. Nechápala to. Lothe ji sem odvedl. Varoval ji, že pokud překročí práh, už se nebude moct vrátit. Kdyby ho poslechla, nemusela by si vyzkoušet, jak se cítí dobytek, když je mu na kůži vypalován cejch jejich pána.

Ještě neměla příležitost si cejch prohlédnout a už teď věděla, že se jí zamlouvat nebude. Byl to znak otroka - někoho, pro nějž je svobodná vůle tabu, vlastní rozhodování hřích a odpor svatokrádež. Prakticky se vzdala toho jediného, co jí zůstalo. Sebe.

Zajíkla se. Bylo jí do pláče. Ale za poslední dny vyronila tolik slz, že už nedokázala vypudit další. Pouze otevírala ústa - někdy němá, jindy s tichým přerušovaným kňučením - a prsty tlačila spodní čelist k té horní pokaždé, když se od ní příliš vzdálila.

„Jsi vzhůru," přerušil její naříkání cizí hlas.

Odlepila prsty od tváří. Zvedla hlavu. Ten, kdo na ni promluvil, musel být blízko - ale zároveň ho slyšela tlumeně, tudíž usoudila, že je dělí stěna.

„Neměj strach," pokračovala neznámá žena.

Otočila ucho ke chladným kamenům, z nichž stěna sestávala. Oči se jí konečně přizpůsobovaly tmě, skrze niž se snažila prohlédnout a přesvědčit se, že je tady sama. Rozlišovala slabé obrysy lesku, jenž se držel na hladkém povrchu kamene, dokonce i mezery, jež se stavitelé nesnažili zalepit. Jednou z nich k ní putoval ženský hlas.

Otevřela ústa ke slovu, avšak promluvit nedokázala. Všechna slova se jí zarazila v hrdle, ani se nedostala na jazyk, kde by se jí furmovala lépe.

Zakašlala. Omylem vdechla slinu.

„Spala jsi dlouho," informovala ji.

Zněla starostlivě. Nemohla ji vidět, ale představivost běžela na plné obrátky. Hlas nebyl nakřápnut stářím jako u ní, ale zároveň se neměnil, jak to znala u dětí.

Nakoukla do mezery. Doufala, že ji tam spatří, ale nebyla nikde k nalezení.

„Kdo jsi?" zajímala se žena.

Otázka ji nezarazila. Bylo přirozené, že o ní chtěla vědět víc. Typicky lidská zvědavost, jíž ani ona mnohdy neodolala.

Navlhčila si rty. Kupodivu měla v ústech dost slin. Ani rty nebyly tak suché, jak se domnívala. Někdo jí musel dát napít, když spala.

„Sissi," odvětila unaveným chraplákem.

Jako by to o mně něco řeklo, problesklo jí hlavou.

Opřela si čelo o kamennou stěnu. Příjemně to chladilo. Ačkoli se nedalo říct, že by si hověla v teple, takovou změnu uvítala. Hlavu měla jako v ohni, jako by jí někdo probodl lebku skrz jeden i druhý spánek a opékal si ji nad ohněm.

Žena mlčela o něco déle. Odmlka Sissi vyděsila. Co když jí to jméno něco říkalo? Nebylo zrovna běžné, používalo se spíše daleko na severu, odkud pocházeli předkové z matčiny strany.

„To je krásné jméno," poznamenala. „Já jsem Rút."

„Netradiční jméno," slyšela se Sissi říct.

„Jsem s ním spokojená."

V tom hlase nebyla ani špetka jízlivosti, jediná stopa po zbarvení negativními emocemi. Pořád zněl mile, prostě jako by patřil někomu, kdo je zvyklý jednat s lidmi na úrovni tak, aby nikdo nepoznal skutečný záměr.

Kdyby jí neřekla své jméno, myslela by si, že na druhé straně stěny stojí královna Potie a čeká, až Sissi šlápne vedle. Ale tak vážená žena by se neobtěžovala návštěvou nové otrokyně. Jistě jich měla stovky - mnohem hezčích a šikovnějších než Sissi.

„Za co tě zavřeli?" zajímala se žena za kamennou stěnou.

„Nejsem si jistá," zamumlala Sissi znejistěle.

Bolela ji záda. Opatrně odtáhla ucho od stěny a prohmatala si pravé rameno. Úplně zapomněla na to pálení, jež se drželo v podvědomí. Proto dlaň odlepila od kůže a spojila ji propletením prstů s druhou rukou pod svými koleny.

„Zhřešila jsem," dodala šeptem, jako by tomu sama nechtěla uvěřit, a mírně se předklonila.

„To jsme na tom stejně."

Poušklíbla se. Vědomí, že není jediná, kdo se Cael znechutil, ji hřálo u srdce. Někdo to mohl považovat za škodolibost, ona tomu říkala spravedlivá rovnost.

„Jak dlouho jsi tady?" zeptala se Sissi.

Nechtělo se jí mluvit, ale ticho bylo horší než nechuť ke slovu. A ženin hlas ji uklidňoval. Fungoval na ni jako pára z bylinkového čaje, jíž léčila ucpaný nos.

„Ztratila jsem pojem o čase," přiznala skoro lhostejně.

Sissi si dokázala představit, jak ledabyle myknula rameny.

„Možná týden, možná dva," doplnila podobně monotónním hlasem a tiše si povzdechla. „Řekli mi, že mě brzy pustí. Asi se zlobí, že jsem jim utekla."

„Podařilo se ti utéct?" podivila se Sissi.

Tak přeci jen tu byla troška naděje. Ale jaký život čekal na otroka královny, který se postavil na odpor? Měla vůbec šanci se ukrýt? Utéct za hory? A kam by šla?

Nirm, vzpomněla si. Pokud to město skutečně existovalo, mohla by se ho pokusit najít. O zdejších obyvatelích se dozvěděla zvláštní věci - třeba to, že údajně měli třetí nohu, oko na nose, dlouhé rohy trčící ze spánků a vůbec, byli to bezvěrci.

Kdepak, Nirm nepřichází v úvahu.

„Jak?" vyzvala ji odpovědi, když se k ní dlouho neměla.

„Na tom nezáleží. Potrestali mě. Zdejší mniši jsou surovci."

Tentokrát už se neptala, jak ji potrestali. Něco málo tušila. A dokázala si představit, k čemu sloužily nástroje v mučírně - a proč ta krev na deskách stolů a zašlých čepelích vypadala vcelku čerstvě, ačkoli už zhnědla.

Nad představou Rút na skřipci se otřásla. Nevěděla, jak žena vypadá, ale tu bolest si dokázala vybavit, jako by tam byla. Nepřála by to nikomu. Dokonce ani bezvěrci - nebo hůř, věřícímu, který sešel z cesty.

Vjela si prsty do vlasů. Obyčejně by se zasekly, sotva by se pokusila zacuchtané prameny rozdělit, tentokrát však nenahmatala nic. Ze strachu, že ji připravili o plavé vrabčí hnízdo, se jí na moment zastavil dech.

Prsty zkoumala místa, kde měly být husté kadeře. Opatrně pohladila krátké štětinky.

Ostříhali ji.

To byl další důkaz toho, že někomu patřila. Zbavili ji její divoké hřívy, té svobody účesu, kterou si zvolila.

Opatrně přejela po štětinkách k uchu. Nahmatala na něm strup. Museli to udělat, když spala, jinak si to vysvětlit neuměla. Ale proč ji to neprobudilo? Zjevně nebyli jedni z nejšikovnějších, když ji dokázali poranit. Naštěstí to schytalo jen jedno ucho, druhé vypadalo v pořádku.

Spustila paže zpátky na kolena. Nelíbilo se jí, jak pichlavé štěninky byly. Ačkoli vzhledem skutečně připomínala čarodějnici, jež si držely roli hlavního záporáka v každé pohádce pro děti, své vlasy milovala. Nedokázala uvěřit tomu, že jí je vzali.

Na druhou stranu mohla být ráda, že ji nepřipravili o krk. Ztráta vlasů ji poranila, ale ne tolik, že by to považovala za smrtelnou ránu. Pro jistotu však ohmatala celé své tělo - od zkrácených vlasů, přes povislá ňadra, jež si hověla na kulatém bříšku, až po odřená kolena a prodřené podrážky oblíbených střevíců.

Úlevně si oddechla. Pořád to byla ona. Očividně si vzali do parády jen bohatou hřívu, víc nic.

„Ostříhali tě?" zajímala se Sissi.

„Ano," přitakala Rút lhostejně. „Vlasy se dají využít."

„Já vím," špitla si pod jemným knírkem. Potřebovala se zabavit. Jakkoli. „Za co jsi tady?"

„Byla jsem zvědavá, hádám." Zaslechla rezignovaný povzdech. „Špárala se v něčem, v čem jsem neměla."

Chtěla jí vyptávat dál a získat tak o ní nějakou základní představu, ale než stačila zformulovat smysluplnou otázku, zarazilo ji teplé světlo louče a těžké kroky nově příchozího. Jako by ta slova, jež nesla na jazyku, vzala nohy na ramena, dočista oněměla.

Se zatajeným dechem sledovala, jak se naoranžovělé paprsky rozlévaly po hladkém povrchu kamení. Pruh světla, jenž se držel jen při zemi pod kovovými dveřmi, zářil víc, čím blíže dotyčný byl.

Sissi se vyhrabala na nohy. Nechtěla, aby, kdyby náhodou někdo nakoukl dovnitř, viděl ženu se zlomeným duchem. Musela vyhlížet silně a nebojácně, dokud platilo, že se slabší kusy poráží na potkání. A pokud to byla královna, o čemž silně pochybovala, hodlala na ni udělat dobrý dojem.

Kroky ustaly před její celou. Srdce začalo bít rychleji a hlasitěji, jako by právě na tento moment vyčkávalo celou svou existenci, zato dech se zatajil a zpomalil na úroveň klidného starce.

Dveře se se zavrzáním otevřely plochou k ní. Zakryla si oči paží, když dovnitř proniklo nepřirozené množství světla. Náhlá změna způsobila, že se jí na víčka nalepila červená skvrna.

„Pojď sem," poručil jí hrubý hlas.

Několikrát rychle zamrkala. Pak si muže, který v jedné ruce třímal zapálenou louči a v druhé už od pohledu ostrý meč, prohlédla.

Panu Tulipánovi se nepodobal ani zdaleka. Zatímco ten mnich, jenž ji seznámil se zdejším režimem, rostl spíše do šířky, tento se tyčil do takové výšky, div nenarazil čelem o stropní plechovou zárubeň. Co se tělesných proporcí týkalo, mohl si se Sissi podat ruku - i on schovával kulaté bříško pod kroužkovou zbrojí, jež se vytahovala až k natěsno utaženému opasku. Když na něj zaostřila pořádně, všimla si, že měl pásek díry nepřirozeně daleko od sebe. Zjevně je tam dělal sám.

Na rozdíl od pana Tulipána měl i plnovous - takový, že by se za něj nemusel stydět ani urozený šlechtic. Narezlé vousy se kroutily do několika tenkých copánků, za nimi se držely některé volné. Připomínalo jí to účes, jejž nosily vesnická děvčata, když se chtěla předvést pohledným obchodníkům, kteří si krátili cestu přes Údolí.

Vydala se k němu. Poslední dny ji naučily poslušnosti.

Neodvážila se mu podívat do očí. Bála se, že by v nich viděla tu lhostejnost, jakou znala u velitele Ruela. Nebo lítost, ta byla vlastní Lothemu.

Zastavil ji mávnutím ruky, v níž držel meč. Leknutím sebou trhla a couvla o krok dozadu. Nemohla tomu zabránit.

„Mám tě odvést ke královně," oznámil jí roztřeseným hlasem a meč skryl do pochvy. „Pojď."

Královna, uvědomila si. Královna si žádá mou přítomnost? Čím jsem si zasloužila pozornost hlavy země?

Naprázdno polkla a pomalu přikývla, že mu rozuměla. Při vzpomínce na královnu se ozvala i spálenina. Její paní ji k sobě volala.

Muž jí pokynul, aby vyšla z cely ven. Sissi se ještě otočila dozadu do tmy. Ačkoli dovnitř pronikalo trochu světla, nedosáhlo až k místu, kde se probudila. Přesto si všimla nazlátlých stébel, na nichž mohla usínat, kdyby o nich věděla, i kbelíku na výkaly v levém zadním rohu. Ona však hledala něco jiného. A jakmile našla tu mezeru a dlouhé prsty, jež se snažily prorvat skrz, kousla se do rtu.

Taky chce ven, pomyslela si.

Chtěla se s ní rozloučit pro případ, že by se sem už nevrátila, ale nenašla v sobě dost odvahy na to, aby ji vůbec oslovila. Proto se otočila na patě čelem k muži s rezavými copánky a přikývla, že je připravená jít.

Nadzvedla si sukni. Nemusela to dělat, stejně byla látka potrhaná a na některých místech zcela chyběla, přesto se jí tento zvyk držel. Když procházela kolem něj, předvedla mírný úklonek, a odcupitala z cely ven.

Až na chodbě se mohla pořádně nadechnout. Neměla nejmenší tušení, kam právě došla. Táhli ji sem, když byla v bezvědomí, nemohla si cestu pamatovat.

Kráčeli vedle sebe bez jediného slova. Sissi lákalo teplo ohně louče, jenž tančil na kousku olejem napuštěné látce ovázané na dřevěném kůlu. Kdyby se kůl pořádně naostřil, mohla ho použít jako zbraň proti upírům. Dávalo by smysl, kdyby tady v podzemí nějaký byl.

Koutkem oka si všimla pohybu v malém otvoru ve výšce očí. Civělo na ni oko zelené jako listy stromů v brzkém jaře, zakryté konečky dlouhých tmavých řas. Černá panenka těkala ze strany na stranu, jak se snažila udržet uprostřed bažiny, v níž se topila.

Rút. Tam byla její cela. Už alespoň věděla, jakou má barvu očí.

Nakonec přece jen pohlédla do mužovy tváře. Podivila se, když zjistila, že hustý plnovous zakrýval polovinu docela mladého obličeje. Věkově mohl být přibližně jako ona, možná o pár let mladší. O tom ostatně vypovídalo i množství a hloubka vrásek.

Tupě hleděl před sebe. Jeho oči, v nichž viděla snad všechny známé barvy, v sobě neměly jedinou známku inteligence. Moc moudrosti zjevně nepobral. Ale kdo nebyl bystrý, s tím se dalo dobře manipulovat. Jen hlupák - nebo zkušený zbabělec - by se sebou nechal zacházet jako s hadrem.

Zajímalo ji, jak se dostal k této práci. Že by to nikdo jiný nechtěl dělat? Nebo byl schopnější než všichni ostatní?

Cesta jim utekla rychle. Sissi se bála. Přála si, aby se protáhla do nekonečna, aby se v těch chodbách ztratili a nikdy nenašli cestu ven. Nechtěla stanout před vládkyní - ne teď, ne takhle a ne za těchto podmínek.

Když se nad tím zamyslela, neznala nikoho, kdo královnu Marii viděl. Podle vyprávění kupců, s nimiž vedla obchody, byla nadpozemsky krásná, moudrá a spravedlivá. Ovšem dle falešných úsměvů, jež jí darovali, si dokázala odvodit, že to nebude tak úplně pravda.

Neodvážila by se zpochybnit moc jejich královny. Vládla pevnou rukou, podle všeho uměla rozprášit jakýkoli náznak odporu. Stejně jako předchozí monarchy i ona hravě odrážela útoky nájezdníků ze sousední říše - a přitom porodila několik synů.

Roztřásla se. Hladina nervozity stoupala. Každý další krok, jenž zkracoval tu vzdálenost mezi ní a dveřmi, které ji dělily od vládkyně Potie, byl těžší. Hůře se jí zvedaly ztěžklé nohy, s obtížemi držela hrudník vyprsený, záda rovná a břicho zatáhnuté. Kdyby měla korzet, tolik by se nestyděla.

Muž se zastavil a zaklepal na velké dřevěné dveře. Ani tyto nebyly tak zdobené, jak očekávala - vlastně vypadaly zcela obyčejně, jako ty, jež chránily kostel před hříšníky.

Odstoupil na stranu. Prsty uchopil dva z copánků a sjel až po roztřepené konečky. Byl na ně právem pyšný. Očividně se tím rád chlubil.

Sissi si mnula ruce. Ještě nikdy nebyla nervóznější. Dokonce ani v moment, kdy zkoušela, zda přístroj, který sestavila podle starých plánů, skutečně fungoval. První dojem by nemohla opravit, kdyby nedopadl nejlépe, směla možná tak doufat, že se nad ní královna smiluje a nepošle ji na šibenici.

Hodiny odtikaly celou věčnost, než se před ní otevřely další dveře. K jejímu překvapení tam nestála jedna z královniných dvorních dam, jež ji měly provázet na každém kroku, ale další mnich s čepečkou a závistihodným pupkem.

„Výborně. Jen pojď dál, pan Pampeliška na tebe čeká," vyzval ji vysokým hláskem a ustoupil na stranu, aby mohla projít.