V temnotě, v níž se usadil doprostřed ničeho, neprohlédl ani na vlastní prsty. Vše, co bylo kolem něj, ztratilo svůj tvar. Objekty nahradila černá mlha tak hustá, že mu brala dech od úst, sotva odlepil rty od sebe, aby se prostorem roznesl jeho tichý hlásek.

Netušil, jak dlouho to trvalo, než padl zády na nehmotnou zem. Bylo to jako polehávat v obláčku – ne ve skutečném, ten by ho neudržel, ale v tom vysněném království nejpohodlnějších matrací, jaké kdy prošly nirmskou továrnou a pod šikovnými prsty zdejších žen.

Hlavu měl dočista prázdnou. Jediné, na co dokázal pořádně myslet, byly ty koláčky pravd, které mu Oda slíbil. Že si vzpomene zrovna na ně, nečekal, ovšem představa dokonalé chuti, již by válel na jazyku tak, aby ji otestovaly všechny chuťové pohárky, jež zatím dostaly jméno, ho tak lákala, že si několikrát olízl suché rty.

Brzy ho temnota přestala trápit. Sotva mu došlo, že mu v ničem nebrání, uvelebil se pohodlněji. Mírně sebou zavrtěl, aby i zadek našel to vhodné místo pro perfektní zaplutí do nemalého přístavu, nohy pokrčil. Paže však k pohybu nepřinutil, ty se líně válely, jako by mu je někdo usekl. Ani silou vůle je nedokázal přimět položit dlaně na hrudník a počítat tep, dech a s tím i čas.

To, co prožíval, se dalo shrnout jediným jednoduchým slovem; spokojenost. K dokonalosti mu chyběla jeho plná placatka se starou domácí pálenou, nějaké sousto do úst, které se ani vzdáleně nepodobá něčemu, co se potkalo s citronem, a společnost dvou, možná tří jemu nejbližších lidí, jimž by mohl povolit se položit vedle něj a odpočívat, žrát, pít podle libosti.

Jedním z nich by byl Oda. Všemi ctěný trpaslík mu tak rychle přirostl srdci, že ho téměř považoval za svého nejlepšího přítele. Po většinu plavby zůstával tím jediným, koho aspoň trošku znal, dokud se neobjevil Ábel.

Při zmínce těchto dvou jmen se temnotou prohnal studený vítr. Chtěl si oči i nos ochránit, ale nedokázal si ani natáhnout šátek přes bradu. Paže jako by mu nepatřily, přesto cítil, že z ramenných kloubů trčely mrtvé údy.

Než se nadál, ten chlad, jenž jím po pohlazení studeným vánkem procházel, brzy objal celé jeho tělo – nebo alespoň ty části, které byly schopné cokoli vnímat. To ze skupiny vyhodilo dlouhé nohy, v nichž ztratil cit – nejprve v pravé, pak ho zaštípalo v levé a už necítil ani ledové prsty, jež mu objaly pas.

Mlha začala ustupovat. Všímal si toho, že viděl na špičku svého nosu, později se mu odhalil i košilí oděný hrudník. Než se mu naskytl pohled i na nohy a ruce, na krátký moment ho oslepilo ostré světlo, vycházející ze světlejších obrysů, jež se před ním neznámo kdy zformovaly.

Otevřel ústa ke slovu, rty však měly v plánu něco jiného – zkroutily se do bolestného úšklebku, jen co mu došlo, že si oči nemůže zakrýt. Víčka se sama od sebe držela nahoře, jako by nikdo nechtěl, aby mrknul, a skrze pootevřenou bránu s jazykem jako padacím mostem procházel mělký dech.

Myšlenky se mu vrátily. Vymazaly mu představy o dokonalé chuti zatím neokusených koláčů, dokonce i všechny vzpomínky na příjemné teplo tam kousek u srdce, jež se pomalu rozlévalo do celého těla, kdykoli si mohl promluvit s jedním z přátel – nebo si trošku loknout, to už záleželo na situaci a na tom, jestli si nedal už předtím. Tohle vše nahradil strach ze světla a horka, jejž s sebou malé slunce přinášelo...

Slunce. Tato myšlenka si v hlavě vyvrtala zvláštní místo. Podvědomě tušil, že nešlo o skutečnou hvězdu, přesto mu teplé paprsky, jež hladily zimou načervenalý nos, vnucovaly hned několik obrazů.

„Vin," zazněl s ozvěnou vzdálený, přesto povědomý hlas.

V jeho naléhavosti poznal i strach, starost a malý náznak smutku. I přestože si byl jistý, že ho někde slyšel – a ještě docela nedávno, jelikož se v paměti držel na vršku pyramid tvořených ostatními vzpomínkami –, nedokázal si ho spojit s tváří. Podvědomí mu napovědělo pouze problesknutím zlaté barvy, udeřilo ho do nosu štiplavým pachem potu a na jazyku rozehrálo zápas chutí – od dobře známé pálenky po šťavnaté ovoce, jejž nepoznával.

Obrysy nabíraly více barev. Světlo, jenž vycházelo z místa, které nápadně připomínalo hrudník, se opíralo do stěn, rozplývalo se na zemi a třpytilo se na Quinnově kůži. Díky němu dokázal rozlišit tmavý oděv od červené látky zastávající funkci opasku, za nímž chyběla tupá mačeta, dokonce poznával pramínky svých vlasů, jimž úhlednost nic neříkala.

Pak mu pohled padl na končetiny. Idea pohodlí se vypařila, sotva se ten pohodlný obláček, jejž měl za matraci, změnil – nyní ležel v horkém písku, který pálil všude tam, kam dosáhl. Brzy začínal litovat toho, že se mu do paží i nohy vrátil cit.

Pokusil se jimi pohnout. Marně. Ačkoli cítil, že tam jsou, neměl nad nimi kontrolu. Široké dlaně s dlouhými ženskými prsty i mírně ochlupené nohy, jimž by pomohlo, kdyby je nechal se úplně doléčit, než jim přidá další modřinu, pomalu mizely pod nánosem zlatého písku.

V panice chtěl křičet. Chtěl sebou házet, škubat, dělat všechno proto, aby se z této pasti dostal. Ale z úst otevřených dokořán vycházel pouze teplý dech a tiché skřípání, nic víc.

Propadal se. Nemusel toho mít v hlavě moc, bohatě stačilo těch pár pilin, které mu oznámily, že se jeho šance na přežití blížily k mínusovým hodnotám.

Písek mu objal boky. Až nyní si všiml, že na sobě neměl svůj plášť. Drobné kamínky do sebe vcucly i dlouhé prameny tmavě hnědých vlasů, pomalu se blížily až k mašli, již občas střídal s koženým páskem, která mu je držela svázané do culíku.

Chtěl trhnout hlavou, aby je vysvobodil, ale ztratil kontrolu nad dalšími částmi těla. Už ho neposlouchaly ani krční obratle, pouze ústa, jež se otevírala a zavírala, jako by se mladý plavec proměnil na rybu na suchu, mu povolovala nadvládu.

Ještě nebyl připravený zemřít. Nemohl se vzdát svého snu stát se někým, na koho by matka pohlížela s pýchou a hrdostí. Doufal, že když se vrátí z cesty jako hrdina – stejně jako kapitán Noe –, získá si tak její úctu a možná i trochu té lásky, kterou mu odmítala dát.

Bořil se rychle. Písek mu zakryl skoro celé tělo, jako by chtěl, aby byl plavec v teple. Jen obličej, který měl ve své moci, trčel z hromádky ven.

Pak to ustalo. Ze strachu, že se mu písek dostane do očí, se je pokusil zavřít, ale zornice zůstávaly ukotveny na ostrém světle, které se k němu blížilo. Sledoval obrysy, jimž se vracela snědá barva sametově hebké kůže, dlouhé vlasy svázané do copánků, jejichž konečky poletovaly u pupíku propíchnutého zlatou naušnicí.

Sluníčko k němu přidřepla a stiskla jeho bradu v prstech. Chvíli si ho zkoumavě prohlížela, jako by u něj takto blízko stála úplně poprvé. Pak, než stačil cokoli namítnout, mu zakončení čelisti i se zbytkem hlavy zabořila do písku tak, že z povrchu zmizely poslední stopy po plavci, jehož jméno mu přineslo jen neštěstí.

Drobné kamínky se rozplynuly v jeho slzách. Brzy mu došlo, že nepatřily jemu, nevytékaly z jeho očí. Už se chtěl zeptat, kdo to pláče, když vtom si vzpomněl – pohřbili ho zaživa. Ale kdy se horký písek změnil na ledovou vodu?

Ani si nevšiml, že zavřel oči, dokud je nepřinutil se otevřít. Vše se barvilo do tónů modré až šedé, jako by hlavu strčil do vany a pozoroval, jak pomalu pohyboval prsty.

Tváře se mu nafoukly, aby vydržel déle nedýchat. V hlavě se usadila jedna hlavní myšlenka, jeden prostý rozkaz – přežij. Hledal hladinu, jeskyni se vzduchovou kapsou, loď, která se rozhodla plout pod vodou – i když to byl holý nesmysl –, nedohlédl však moc daleko. A když už se začínal smiřovat s tím, že se stane dalším plavcem, jenž zahynul ve vlnách, něco ho popadlo za límec košile a prudce jím trhlo nahoru.

Obraz krátce problikl z černé na bílou a zase zpátky. Když oči skutečně otevřel, chvíli mu trvalo, než dokázal rozeznat nějaké tvary – v tom mu nepomohly ani neznámé obrysy, jež se nad ním skláněly. Poznával pouze zlaté kroužky, točící se kolem černých teček, a lesk malého prstýnku, který spojoval dvě nosní dírky.

Ze strachu, že ho chtěla prohnat dalším pokusem o vraždu, sebou trhl zpátky. Praštil se do hlavy. Paže mu sama od sebe vystřelila k poraněnému temeni, ale v polovině cesty byla zachycena.

„Odpočívat," požádala ho Sluníčko ustaraně. „Bát se, že ty ztratit."

Tentokrát mu to zabralo delší dobu, než si uvědomil, že předtím jen blouznil. O skutečnosti ho přesvědčila bolest hlavy – ta musela být opravdová. Jinak by to tak zatraceně moc nebolelo.

Sluníčko ho položila zpátky na záda. Všiml si, že nemohl natáhnout nohy. Chodidla se špičkami opírala o něco svislého, co jim bránilo v tom se posunout dál. Až když se podíval na strop, na němž viselo několik poloprůhledných fialových šálů, došlo mu, že ho zavřeli mezi čtyři stěny.

Matně si vzpomínal na posledních pár hodin předtím, než odpadl. Chvíli se zdálo, že ho zlomená noha strašila jen ve snu, ale když se pokusil s levou pohnout, úspěchu se nedočkal. Nehledě na to, že i jednoduchý pohyb ho stál většinu energie, již v sobě měl.

Oční víčka přilepil k sobě a pevně stiskl. Potřeboval tu temnotu zpátky. Světlo, ačkoli se o něm nedalo říct, že bylo nějak zvlášť silné, mu dráždilo rohovku tak, až ucítil slzy. Netušil, zda se zrodily kvůli nepohodlí, nebo z čirého zoufalství; dost možná z obojího.

„Quinn, poslouchat," narušila žena to příjemné ticho, kdy se soustředil jen na vlastní tep a dech, a položila mu dlaň na rameno.

Nepokračovala, dokud na ni nezamžoural. Stálo ho hodně sil zaostřit na prstýnek v jejím nose, ale bylo to lepší než pohlédnout do těch očí. To nedokázal.

„Jet v kočár, kde kupec."

Chtěl se jí zeptat, kde sehnala kupce, ale když otevřel ústa a prohnal vzduch přes hlasivky, vyšlo z něj jen kňučení poraněného zvíře. A to ani nezmiňoval ten odporný puch, jenž se za zvukem táhl a lechtal chloupky v nose.

Opatrně pokýval hlavou na znamení, že rozuměl. Doufal, že Sluníčko tuto jednoduchou komunikaci chápala. Vyjádřil by se slovy, kdyby mohl, na to však neměl dost sil ani pořádně zvlažené hrdlo.

Až teď si uvědomil, jak velká žízeň ho sužovala. Jako by se poušť, jež je obklopovala a toužila po krvi, potu i slzách, které jí plavec téměř daroval, natruc přesunula do krku. Pod jazykem nenašel dost slin na to, aby mohl bez problémů polknout. Vlastně si nebyl jistý, jestli to byly sliny – tyto měly zvláštní kovovou příchuť, skoro jako Jhessova exkluzivní sekaná.

Položil si dlaň na krk. Paže se mu třepala, jako by si prošla krutým mrazem, ovšem jakmile ji položil na zpocenou kůži, vše ustalo. Cítil jen, jak tepala jedna z hlavních cév, jak se dech snažil zpravidelnit.

„S-slu..." dostal ze sebe pravým nefalšovaným kocovinovým chraplákem.

„Dát napít. Nebát," odvětila žena s dlouhými černými vlasy a pomohla Quinnovi do polosedu.

Lopatky, které doteď nemusel namáhat, vyslaly do mozku zprávu o prudké bolesti. Než stačil zareagovat, zmizela. Bylo to jako prásknutí blesku – pouze jeden výboj, pak už nic.

Opatrně si opřel hlavu o stěnu. Na to, že ležel v kočáře, se pohyboval docela klidně. Slýchával historky o tom, jakou bolest museli zažívat jejich předkové v Potii, kdykoli je buď jeden z králů, nebo počátek Marijské dynastie poctil audiencí. Údajně si jeden z nich vykloubil rameno, další zemřel na probodnutí nějakým kůlem, když se kočár převrátil, ale to už se řadilo mezi pověry a drby staré jako Jhessovy chuťové buňky.

Podala mu vak s vodou. Quinnovi jako by se vrátila síla, kterou si šetřil na svůj poslední dech. Sice mu ho ještě přidržovala, aby ho neupustil – a nedej logiko nevylil –, z většiny ho však podepíral sám. Nakláněl ho do úhlů, v nichž teklo nejvíce vody, proto se nebylo čemu divit, když nějaká ta kapka skončila i na látkou potaženém sedadle a dřevěných prknech, jež tvořily podlahu kočáru.

Sluníčko mu příliš brzy odtrhla zdroj vody od rtů. Natáhl se po vaku, že si ještě lokne, dokud v něm něco šplouchá, ale žena byla rychlejší. Přitlačila Quinna zpátky ke stěně. Pro jistotu ho držela, aby se nepokoušel posadit.

„A když poslouchat, dát i jídlo a zahřát," prohlásila se silným přízvukem.

Quinnovi připomínala jeho matku. Ne tím, že se o něj starala – v tom se Nirmanka měla co učit –, ale protože se jí hlas zbarvil tou rázností potřebnou k tomu, aby ho to umlčelo a ukotvilo na místě.

„Když ty odpadnout, já čekat. Na pomoc. Pochodovat po cesta, hledat někdo, co pomoc," pokračovala o něco mileji, jako by mu vyprávěla pohádku na dobrou noc. „A pak najít ona. Kupec cestovatel. Slíbit zaplatit, až dojet do Polis."

„Máme..." Hlas se mu ztrácel do neznáma. „Máme čím platit?" zachraptěl.

„Čelenka," přitakala žena a poklepala prstem na zlatý doplněk, který jí držel vlasy dál od obličeje. „Ona dost... cena vysoká. Podobná já. Ta cena."

Čím znavenější byl, tím hůř se mu přemýšlelo. Nechápal, co se mu snažila sdělit. Možná další z podivných zvyklostí, těch měl druhý kontinent plno. Vlastně skoro ničemu, co oni považovali za běžné, nerozuměl.

Třeba jako pohřbení ve sračkách, problesklo mu hlavou.

Sluníčko nemluvila dál, zjevně čekala na jeho odpověď. Quinn v procesu myšlení zapomněl, o čem se bavili, proto jí věnoval chabý úsměv a sotva znatelně myknul rameny.

„Mít štěstí, že narazit na ona. Bát muž," zašeptala stydlivě a sklopila pohled na volnou ruku.

Nevšiml si, kdy vak odložila vedle sebe. Událo se to někdy v posledních minutách, to věděl jistě, ale přesnou dobu určit nedokázal. Teď sledoval její dlouhé prsty, na nichž chybělo několik zlatých prstenů, jak se je snaží pokrčit a zase natáhnout – tak pomalu, že viděl malé svaly se napínat a zase kynout do malého bříška.

Chtěl ji postrčit, poprosit, aby mluvila dál, ale pochopil, že víc z ní nedostane. Muselo pro ni být těžké komunikovat v cizím jazyce. Neskloňovala, nečasovala, přesto jí něco málo rozuměl. Kdyby se on měl pokusit vyměnit pár slov, když se je učil jinak... inu, ani by si nevzpomněl, jak zní, natož aby je vyslovil.

Kupodivu mu to pro začátek stačilo. Ještě potřeboval čas, aby se vzpamatoval z noční můry – a to šlo nejlépe v klidu a tichu. Myslí se však nevracel do temnoty, která se ho pokoušela pohřbít zaživa, ale k tajemnému kupci, jemuž Sluníčko přisoudila ženský rod. Ještě se s ženou, která by uměla obchodovat, nesetkal.

Podíval se na prosklené okno. Z pohledu ven nezmoudřel, nic jiného než modrá obloha tam nebylo. Ale alespoň poznal, že se schylovalo k poledni. To mohlo znamenat pauzu na oběd – pokud ji tady měli.

„Ještě něco," promluvila žena náhle a trhla sebou. Quinn se na ni otočil. Vypadala nervózně. „Ona všimnout, že ty cizinec."

Takže maskování nepomohlo.

„To jsem si mohl nechat plášť."

Kupodivu se mu mluvilo mnohem lépe. Hrdlo už tolik nepálilo, hlasivky spolupracovaly. Nebylo to na zpěv, ale k hlasité komunikaci slovy to bohatě stačilo.

„Ptát se, jestli znát Nirm."

To ho probralo úplně. Tahle obchodnice znala Nirm? Existovala snad malá šance, že se vrátí domů?

„Říct, že nikdy neslyšet, ale ona nevěřit. Že mluvit jako Nirm."

Nirmanka, uvědomil si. Nikdo jiný Nirm neznal, určitě ani Odeho Daisy. Ale co dělala tady v nekonečné poušti? A byla to skutečně žena z jeho rodného města, nebo jen obchodník, který s kapitánem už nějaký pátek vyjednával?

„Co být Nirm?" zajímala se nezvykle dětsky znějícím hláskem.

„To... to je město. Moje město. Něco jako Plís."

„Polis," opravila ho. Profesorka se vrátila, ráznost na sebe nenechala dlouho čekat.

„Je to můj domov. Z Nirmu pocházím," doplnil bez toho, aby jí naznačil, že její poznámku vnímal, a zasněně vzdechl. Pohled z okna byl najednou o mnoho hezčí.

„Jak ona vědět?"

Pokládala správné otázky. Mysleli podobně. Možná ji Quinn podcenil. Obyvatelé druhého kontinentu vypadali zaostale, ale našli se mezi nimi ti chytřejší jedinci, kteří si uměli skládanku sestavit.

„To nevím," přiznal, „ale pokusím se to zjistit."