Jejich pouť pouští se zdála být nekonečnou. Už je před horkým sluncem neochránil ani tmavý šál noci, ten protrhaly první sluneční paprsky, jež zahlédl za zlatě se třpytícími písečnými dunami.

Noha ho nebolela. Zlomil ji docela nešikovně, protože když se na holeň koukal, skoro omdlel při pohledu na krvavý flek u ne zrovna dobře ovázaného obvazu. Jistě, je pouze provizorní, ale i tak si s tím mohla poradit líp.

Poskakoval po zdravé noze. Sluníčko mu dovolila se přidržovat její hlavy. Ovšem i na ní byla znát únava – aby taky ne, plahočili se celé brzké ráno a zastavili se sotva před chvílí, aby nabrali třetí dech a sílu do tří podlamujících se kolen.

Věřil, že ona ví, kde stezku hledat. Měli výhodu bílého dne. Ale pokaždé, když se na ni podíval, vyděsil ho zmatek, jenž se proplétal mezi stovkami hvězd, které odpočívají v jejích očích a čekají, až samet přikryje krajinu.

„Je ta stezka daleko?" zajímal se Quinn.

Hlas měl nakřápnutý. Sice pil docela často a dost, ale hrdlo se odmítalo navlhčit. Jako by spolkl mořského ježka – tu pichlavou potvoru s ostrými bodlinami, o níž mu Oda vyprávěl. V krku ho pálilo, toho se nezbavil, ani když vyzkoušel hned několik loků po sobě.

Prsty si krk objal. Měl podezření, že se k němu štěstí otočilo zády. Nebylo by to poprvé, co prodělal nějakou nemoc, ale tohle se rozhodně zapsalo do seznamu jako nejhorší chvíle, kdy mu imunitní systém ukázal temeno hlavy a zmizel někde za dalekým horizontem.

Sluníčku trvalo, než odpověděla. Váhala.

„Ne," odvětila tiše bez špetky původního nadšení.

Povzdechl si. Neznělo to přesvědčivě. Potřebovali najít kupce – ideálně hned. Jakéhokoli. I kdyby to byl někdo, kdo odmítá pomoct poutníkům, samým vděkem by klidně konvertoval ke Cael.

Ne, zarazil se, tak zoufalej nejsem.

Koleno zdravé nohy ho pálilo. Neslo většinu váhy velkého těla, jež se krčilo, jak mohlo, aby čáast váhy hodilo na bedra Quinnovy společnice. Bolel ho každý další skok. Netušil, jak dlouho takhle ještě vydrží.

Aby toho nebylo málo, bolest nohy doprovázely údery zvonů uvnitř lebky. Čelo měl horké, vlasy mastné a mokré od ledového potu. Domníval se, že když už vykouklo slunce, pomůže mu se zahřát, ale žádnou výraznou změnu nepocítil. Ačkoli Sluníčko shodila pár vrstev oblečení a odhodila je do pytle, on se odmítal vzdát tmavé kousavé látky, jež mu zakrývala celé paže.

Potil se, přestože mu byla zima. Zuby drkotal tak nahlas, že to musela slyšet i ona. Ovšem nic z toho, co se mu snažilo podrazit jedinou zdravou nohu, se nemohlo vyrovnat tomu otravnému hlásku, jenž se usídlil v uších.

Máš chuť.

Jen tato dvě slova ho dokázala ničit více než bolest. Touha po alkoholu, jejž měl ještě předevčírem dostatek, pohltila oslabenou mysl. Netušil, zda bude schopen se držet, kdyby objevili obchodníka s pálenkou.

Olízl si popraskané rty. Voda mu nechutnala. Přál si, aby se proměnila na cokoli, co si prošlo alkoholovým kvašením. Dokonce by nebrblal u vína, které sice moc v lásce neměl, ale mohlo ukojit jeho potřebu pít.

Tělo se mu třáslo. Jestli to bylo vyčerpáním, nebo konečně začalo s detoxikací, nevěděl. Do toho se mu rozmazával obraz. Místo písečných dun viděl zlaté vlny oceánu, jež narážely do suchých stromů s korunou bez jediného lístku. Ze Sluníčka se stala bezejmenná hůl, o níž se opíral.

„Už nemůžu," zašeptal vysíleně. „Potřebuju si odpočinout."

„Vydržet," požádala ho Sluníčko a pohladila ho po boku.

Nestačil si všimnout, že by ho objímala kolem pasu. Dokonce už si loket neopíral o pevnou čelenku na její hlavě. Tu váhu navíc nyní neslo pravé rameno.

„Vidět fábor."

„Fá-co?" pokusil se zopakovat neznámé slůvko.

Kývla hlavou před sebe. Kdyby mohla, ukázala by prstem. Pytel se však neunesl sám, musela jej mít přehozený přes levé rameno. Tleskal jí o záda pokaždé, když zlehka poskočila, aby si ho upravila.

Quinna to znervózňovalo. Všechno bylo příliš hlasité, když hlas zrovna mlčel.

Podíval se směrem, kam kývala. Ani když přimhouřil oči, nic pořádně neviděl. Vzduch se vlněl mezi zlatými a stříbrnými třpytkami, jež mu tančily před nosem. Jako by se mu vítr předváděl, že ačkoli nic nesvedl, když Quinn padal, stále byl pán tohoto písečku a jemu se měl klanět každý, kdo si krátí cestu pouští.

Zatočila se mu hlava. Zavrávoral. Sluníčko si ho přitáhla k sobě, ale ani její paže v sobě neměla dost sil na to, aby ho udržela.

Podlomilo se mu koleno. Tiše zasyčel, když se do písku zabořila i ovázaná noha. Dokud si jí nevšímala, nedávala o sobě vědět, ale jakmile se s ní zacházelo jako s pytlem brambor, moc ráda se ozvala.

„Postavit. Kousek. Ne daleko," nabádala ho naléhavě.

Nezkoušel nic namítat. Měla pravdu. Musel zpátky na nohy a pokračovat dál, i kdyby tam měli dojít až zítra. Ale ačkoli byla mysl přesvědčená, tělo odmítalo přijmout výzvu.

„Pomoz mi," požádal ji a objal ji paží kolem krku.

Dost se divil, kde vzala tolik síly. Na poslední zastávce do sebe zkusili dostat nějaké jídlo. Quinn litoval toho, že svou porci odmítl. Kdyby mohl, teď by to snědl všechno – bez keců. Pravděpodobně by minimálně polovinu z toho vyzvracel, ale i to bylo lepší než hladovět a trpět při každé vzpomínce na kyselé obličeje, když si vybavil chuť citronové břečky.

Na nohu ho vytáhla prakticky sama. Nedokázal se na ní udržet, spadl zpátky.

„Odtáhnout k cesta," rozhodla nakonec a položila ho na záda.

Sípala námahou. Zlomila se v pase. Dlaně si nalepila na stehna, jež zakrývala dlouhá sukně, a prsty tmavou látku pokrčila. Šála, jíž chránila hlavu před ostrým sluncem, se odhrnula na ramena.

Quinn ji napjatě sledoval. Musel si zakrýt oči, aby ho lesk zlaté bohatě zdobené čelenky neoslepil. Sem tam se na něj zablýskl i prstýnek v nose a nespočet kroužků v uších. Pokud doteď nechápal, proč se jí říká Sluníčko, teď už tušil.

Utřela si pot z čela koncem červeného šálu. Pak si nehtem poklepala na tmavé rty a opatrným škubnutím odtrhla kousek kůže, jenž na svalu visel. Šátek si ovázala pod bradu, aby už nesklouzával, a překryla jím čelenku.

„Cesta kousek," zopakovala, kdyby ji náhodou neposlouchal, a podebrala ho pod pažemi. „Smrad nalákat."

„Nesmrdim," zabrblal si pod řídkým knírem.

Neodpověděla mu. Oba moc dobře věděli, že lhal. Vyměnili si unavené úšklebky. Ani čisté oblečení nemohlo zakrýt puch zpoceného těla, načichnutého něčím, co prošlo přes trávicí trakt dobytka – nebo lidí.

Hodila mu pytel s věcmi na hrudník. Nadzvedla ho. Dál ho táhla po zemi.

Koukal se na špičky svých holínek. Byl rád, že aspoň je si nechat mohl. Hrubý písek na nich kreslil světlé čáry. Plavaly v něm jako ve vlnách, jež viděl pod lodí, když přelétali oceán.

Daisy. Chybí jim? Oda to Ábelovi určitě řekl. Stařík by proti kapitánově rozhodnutí nic nezmohl. Navíc to ani nebylo na kapitánovi, ale na Mrakovi, který rozsudek vynesl. Snad se jim po něm stýskalo.

Když už nemusel zaměstnávat mysl tím, aby se plahočil do naprostého vysílení, mohl myslet. Hlavu měl však plnou chuti na pálenku, kapek zkondenzované páry na lesklém kovu jeho oblíbené placatky a myšlenek na spánek v měkké posteli doma v Nirmu.

Dokonce ani Jhesso a strach o Ábela nebyli silnější než odporná pachuť krve v ústech. Brzy to vzdal a nechal myšlenky, aby se volně proháněly po pusté pláni.

Sluníčko se několikrát zastavila, aby nabrala další dech. Quinn nevážil zrovna málo. Vypadal jako vyžle, ve skutečnosti byl mnohem těžší než váha kostí, kůže, trochy masa a dlouhých vlasů. Na to žena pomalu přicházela.

Zmiňovaný fábor nikde neviděl. Šli správně?

Položila ho ke kmeni suchého stromu. Ještě mu pomohla do sedu a opřela ho o něj zády, pak se narovnala.

„Cesta," řekla pyšně a ukázala na barevný kousek látky na větvi. „Čekat."

Posadila se vedle něj. Chtěl ji varovat, aby se k němu moc nepřibližovala, ale teplo, jež sálalo z jejího těla, bylo až příliš lákavé. A když si opřela hlavu o jeho rameno, skoro se spokojeností rozpustil.

„Město daleko," zašeptala Sluníčko znaveně a vzala ho za ruku. „Bolet?"

„Jo," řekl stroze.

Nemělo smysl před ní něco skrývat. Celé tělo měl jako v ohni, přesto se klepal zimou.

„To... mrzí," vyslovila správně a pohladila ho po stehně. „Nechtět ublížit."

„Můžu si za to sám."

Už ani nevnímal, že mluvil. Rty se mu pohybovaly samy od sebe. Byl tak unavený, že nad tím, co z úst vypustil, se ani nezamyslel. Doufal, že z něj nevypadne nějaká pitomost.

Třeba to, že je Daisy vzducholoď. A že jsem z vyspělýho města.

Podíval se na ni. Na tváři ho lechtaly copánky, do nichž byly tmavé vlasy staženy. Odstínem se podobaly jemným chloupkům strniště, jímž se ani nemohl pyšnit. Přál si, aby mu narostly pořádné vousy dřív, než zaklepe bačkorami.

„Děkuju, žes mě tam nenechala, Sluníčko," dostal ze sebe ještě jednu kloudnou větu a věnoval jí chabý úsměv.

„Jo," odvětila. „Já jo."

„Jo. Já taky rád," zamumlal a zavřel oči.

Nesměl usnout. Kdyby to dovolil, nemusel by se probudit. Bylo mu tak mizerně, že se pro něj tento dutý kmen mohl stát smrtelnou postelí. Složil moc slibů na to, aby tady zemřel.

Vtiskl ženě polibek na čelo. Nakrčil obočí. Slaný pot na potrhané kůži pálil hůř než slunce. Ale stálo to za to.

„Nespát," upozornila ho.

„Já vím. Jen odpočívám."

Zhluboka dýchal. Takhle mizerně mu ještě nikdy nebylo. Prudká změna teplot mu zmátla metabolismus. Detoxikace, která má po několika letech možnost pokračovat v tom, co kdysi začala, musela počkat.

Čelo měl horké. Nejspíš bojoval s horečkami. Nedivil by se tomu.

„Jíst?" zeptala se ho mile.

„Jo," přitakal. Oči však neotevřel, ani když mu ke rtům přiložila kousek ovoce.

Nemělo žádnou chuť. Těšil se na něco exotického, co by zaměstnalo jazyk, ale nedočkal se ničeho – jen vlažného vlhka, jež lechtalo na patrech, a poté i ve vyprahlém hrdle.

Polykal pomalu. Měl hlad, ale nesměl spěchat. Sluníčko ho stejně krmila pomalu.

Ustala dřív, než by rád. Vzala vak s vodou a stáhla mu bradu níž, aby odlepil rty od sebe. Nalila mu do úst vodu na několik hltů.

„Podívat na noha," informovala ho, když vak schovala. „Kupec nikde."

Pokýval hlavou. Na slova se nezmohl. Kousání mu vzalo i ty poslední zbytky energie. Žaludek to však jen rozdráždilo. Když okusil, co by mohl dostat, kdyby chtěl, pokračoval v hlasitém kňučení.

Olízl si rty. Byl ženě vděčný za to, jak se o něj starala. Jako by události v krčmě a v oáze mizely za vzdáleným oparem, zapomínal na vše, co mu provedla. Nedokázal se na ni zlobit. Už ani nemohl.

Netušil, jak dlouho tam ležel. Stín se posunul mimo jeho tělo. Hlava v něm zůstala, dlouhé nohy se však opékaly ve slunečním žáru. Neměl dost sil na to, aby se posunul. S naprostým nezájmem si jen párkrát povzdechl a zakryl si hlavu šátkem, jejž mu Sluníčko půjčila.

Noha ho netrápila. Nehýbal se, proto mu nevadilo, že ji ovládat nemohl.

„Vin!" zapištěla na něj jeho společnice.

Prskala mu do obličeje. Netušil, že byla tak blízko. Myslel si, že se šla podívat, jestli se neblíží karavana.

Vzala ho za ramena a zatřásla s ním. Rád by otevřel oči a dal jí najevo, že vnímá, ale nedokázal se k tomu přinutit. Sotva držel hlavu zpříma, ovšem i ta sebou unaveně klimbala na strany.

„Neusínat!"

Její hlas byl vzdálenější než předtím. Jako by ho někdo hodil do těch bouřlivých vln. Kolem uší se vytvořily ochranné bubliny, na rty se nalepila chobotnice.

Nedokázal jí odpovědět. Už nemohl.

Sluníčko na něj zakřičela ještě pár slov, jimž nerozuměl. Pak zmizela i ta rudá, jíž mu na oční víčka slunce malovalo zajímavé obrazce, a on se poddal tomu vlnobití, jež ho k sobě lákalo jako poutníka k cíli.