Když mu Oda řekl, že ho hodí do díry, netušil, že to myslí doslovně. Propaloval pohledem suchou hlínu, jež se po malých částečkách odlupovala a padala mu na již zaprášené holínky.

Ztratil pojem o čase. Ty dvě gorily, které mu tiskly paže tak silně, že v konečcích prstů ztratil cit, nebyly zrovna opatrné, když ho do díry házely. Zacházely s ním jako s pytlem starých brambor, připravených k vyhození.

Kabát, na jehož čistotě si dával záležet, ztratil svou krásně bílou barvu. Ale nebyl to písek, co se drželo ve flecích, dokonce ani hlína takhle nelepila. Měl podezření, že tahle díra nesloužila jen jako provizorní cela. Ten odporný puch, jenž vycházel z rohů, mu to jen potvrdil.

Už ani nesledoval slunce. Viselo nad ním jako soudce se všemi pravomocemi, chystající se nad ním vznést rozsudek a poslat ho na jistou smrt – buď uhořením venku, nebo uhnitím tady dole. Netušil, co z toho považoval za menší zlo.

Sem tam se nahoře mihl stín a zakryl ostré světlo, které mu z uhlově černých vlasů dělalo tmavě hnědé. Pokaždé, když se někdo zastavil a podíval se do několik čísel hluboké jámy s náhodně poskládanými organickými tyčemi, zaklonil hlavu a zakryl si oči dlaní.

Většinou ho chodil navštěvovat Oda – jediný člen posádky, jejž mohl považovat za svého přítele. Nikdy se však nezdržel na dlouho, pouze ho zkontroloval, zda nebojuje s úžehem, řekl mu, že dohady stále probíhají a že kapitán dělá, co může, aby ho dostal ven.

Dloubl prstem do téměř odchlípnutého kousku hlíny. K jeho potěšení se uvolnil a spadl na špičku dříve naleštěné boty. Se zájmem sledoval celou fázi pádu. Byl tím tak zaujatý, že si ani nevšiml Odeho, jehož stín ho na krátký moment skryl před slunečním žárem.

„Quinne,“ oslovil ho plavec a přidřepl k okraji díry.

Ani on se neodvážil odstranit ty kameny, jež držely kusy čehosi, co připomínalo členovitou vycházkovou hůl – vybavoval si, že tomu říkali bambus –, aby přítele dostal ven. Věděl, že v by boji proti primitivnějšímu národu obstál, ale riskovat, že ho zavřou k němu, mu za to nestálo.

Aby taky jo. Taky bych do toho nešel, problesklo mu hlavou, když zakláněl hlavu, aby na něj viděl.

„Poslouchám,“ odpověděl po chvilce mlčení.

„Vypadá to bledě,“ informoval ho. „Kapitán se fakt snaží, ale Mrak je neústupnej. Je to blbej mezek. Zkouší aspoň zmírnit tvůj trest.“

„Což je?“

Ještě se nedozvěděl, co přesně uhnití zaživa znamená – a nebyl si jistý, zda to chce vědět. Potřeboval však znát tu tloušťku prkna, na němž se pohyboval, a hloubku, před níž ho ten kus dřeva chránil.

„Slušně řečeno, utopil by ses ve sračkách.“

„Na tom nebylo nic slušnýho,“ zabrblal a zašklebil se, když jeden paprsek pronikl přes zábranu a polechtal ho na očích.

„Na tom nic slušnýho ani není. Už jsem to jednou viděl. Budou tě zasypávat, dokud ti venku nezbude jenom hlava. Pak je votázka, jestli s ňou budou hrát golf či co, nebo nechaj štíry, aby ti vydloubali oči.“

Otřásl se. Opravdu to neznělo hezky. Ani si to nedokázal představit. Spoutat člověka, už to byl zločin proti jeho typu lidskosti, ale pohřbít ho zaživa? Matka by ho dorazila, kdyby viděla, v jakém stavu je jeho kabát – pokud by měl to štěstí a vyvázl z toho živý. Golf zněl hrozivě.

Naprázdno polkl. Měl žízeň. Včerejší odvodňování alkoholem a entitaví čím ještě se mu mstilo doteď. Vůbec by se nezlobil, kdyby projednou provizorními mřížemi prohodili placatku. Klidně s vodou, uvítal by i ji.

„Nemáš vodu?“ zeptal se Odeho.

„Jo,“ odvětil a podal mu svou placatku.

Quinn se zvedl ze země. Kolena zanadávala, dlouho je neprotahoval. Stehenní kosti sotva udržely váhu celého těla, které – ačkoli vypadalo uboze vyzáble – bylo mnohem těžší, než se zdálo. A nyní, když s ním cloumala únava, bylo vstát téměř nemožné.

Natáhl ruku k nabízené placatce. Tentokrát otci děkoval za to, že mu do vínku dal nepřirozenou výšku, protože mu stačilo se dostat na špičky a bříška prstů hladily chladivý kov, jenž sliboval pár lahodných doušků čisté vody.

„Díky,“ řekl chraplákem a opřel se zády o stěnu.

Slyšel, že jeho vahou spadlo víc kousků hlíny než doposud. To už ho netrápilo. Ještě dobrou hodinu poté, co ho sem hodili, se snažil vyskočit a chytit se bambusu, ale chodidla se mu propadala do nezpevněné půdy. S každým dalším skokem se propadal níž a níž. Ani škrábání se po stěnách nepřineslo slibovaný výsledek – pouze dosáhl toho, že se na kus sesypal.

Zhltal skoro vše, co v placatce bylo. Nakláněl ji kolmo k ústům v naději, že z ní vyklepe i ty poslední kapičky, jež se držely na dně. Včas se zastavil. Došlo mu, že by neměl vypít všechno najednou. Nemohl si dovolit do sebe dostat víc, než dokázal vyloučit. A k močení v díře, kde už sice výkaly byly, ale také se stala jeho dosavadním přechodným bydlištěm, se zrovna neměl.

Naklonil placatku vodorovně a odtáhl hrdlo od suchých rtů. Pak, aby potěšil i popraskanou kůži na nich, trochu vody vylil těsně pod nos. Kapičky, jež měly za úkol se vsáknout do kůže a nikam neutíkat, ujížděly před svým cílem v pórech a vznikajících jizvách na bradu, odkud už nebylo těžké spadnout na hlínu.

Spokojeně vydechl. To pálení bylo k nevydržení, proto tohle chvilkové zchlazení uvítal. Dokonce ocenil, že je to jen voda, více, než kdyby mu Oda dal místní kořalku. Po včerejší noci nechtěl nic, co v sobě mělo náznak kokosu, ani cítit.

„Děkuju,“ zahuhlal hlasem, jenž už se blížil tomu normálnímu, a natáhl ruku s placatkou k příteli.

„To je dobrý. Nech si ju. Budeš potřebovat pít něco jinýho než chlast,“ prohlásil Oda a opřel si loket o koleno. Krátkými tlustými prsty si posunul brýle po nose. „Čeká tě drsná odvykačka.“

„Tý se bojím nejmíň.“

Lhal. I rychlá smrt zněla příjemněji než střízlivění v této díře. Cítil, že mu v krvi kolovaly zbytky ze včerejší divočiny, kterou s Odem míchali. A pokud tu bude trčet pár dní, měl zábavu zajištěnou. Jen těch několik hodin, které vydržel střízlivý na Daisy, ho skoro stály zdravý rozum. Tam si přál, aby uměl proměnit vodu v pálenku.

„Hlavně nepodceňuj chlad. Je blbost to říct teď, když pere slunko jak blbý, ale věř mi. Prď, dokud můžeš, jinak v noci umrzneš.“

Vybavoval si, že mu na lodi dával rady ohledně zahřívání se v chladných krajích. Myslel si, že na druhém kontinentu bude zima, když ho poučoval jako malého kluka, ale jakmile spatřil tuny a tuny rozpáleného písku, měl chuť se smát. Teď už mu pomalu začínalo docházet, proč ho varoval. Že by se pekl, to se říct nedalo, ani nemrzl, ale teplo mu taky nebylo.

Přikývl na znamení, že rozuměl. Vše, co vyplynulo z Odeho rtů, dávalo smysl. Jen hlupák – jímž Quinn sice byl, ale nerad se mezi ně řadil – by tvrdil opak a snažil se postavit na hlavu.

„Půjdu zčeknout tu hádku. Narazili jsme na jazykovou bariéru. Asi sis všiml, že tu mluví jinak. Mrak je schopnej s náma komunikovat líp než kdokoli jinej, ale ty mezery tu stejně jsou.“

„Ode, počkej,“ vyhrkl a zaťal ruce v pěsti.

„Co, mladej?“ optal se starší plavec.

„Kdybych se nevrátil, dej bacha na Ábela. Jhesso něco chystá.“

Jestli tohle není jeho plán, uvědomil si.

„Neboj. Dostanem dědulu dom,“ odvětil a věnoval mu pokřivený úsměv. „A ty se drž. Stejně půjdeš ven. Kapitánovi věřim. Je to velkej chlap, ví, co dělá. A už jsme byli v horších sračkách.“

„Já ještě ne,“ namítl Quinn.

„Ty teprv budeš, pokud to nestihnem do večera. Už jsem viděl ten vozík. Hodlaj ho na tebe hodit, sotva zapadne slunce.“

„Třeba nezmrznu. Zahřeje mě to.“

Snaha najít na tom něco pozitivního ho držela nad vodou. Ale představa celého vozíku výkalů, z nichž se ještě kouřilo, ho stála skoro všechnu naději.

„To nevim. No, hele, nebudem to uspěchávat. Ještě je brzo vynášet rozsudek. Prostě… dál blbě čum do stěny, či co to děláš, a já přijdu s dobrýma zprávama,“ prohlásil krtek a zaklepal na bambus. „Drž se, kamaráde.“

„Děkuju. Opravdu.“

„Jasný,“ řekl ještě a zvedl se. Ještě se zarazil. „Jo, a ještě něco. Nikdy nezačínej, co nemůžeš dokončit.“

„Jako třeba?“

„Nevim, cokoli. Prostě se toho drž a bude to v pohodě.“

Stín zmizel. Nestihl si oči zakrýt včas. Ostré světlo bylo mnohem horší než hlína, jež se držela v koutcích a čekala na první slzy. Tiše zaklel do všech vidloňů, které v Nirmu jsou, a protřel si je pěstmi.

Červeně zbarvené obrazy padající hlíny ho zabavily na dalších pár minut, než stehna držení horní poloviny těla vzdala a nechala to na kolenou. Naštěstí si to včas uvědomil a posadil se doprostřed vykopané díry. Chtěl být od rohů co nejdál.

Opřel si lokty o kolena. Placatku, již přidržoval v prstech, naklonil na stranu. Vypil víc vody, než měl. Cítil to nejen na lehkosti placatky, ale i v tlaku v oblasti močového měchýře. Doufal, že si kapitán pospíší. Netušil, jak dlouho to vydrží zadržovat, než překročí další hranici, jež oddělovala čistotného nirmana od zanedbávaného potijce.

Vzpomněl si na Ábela. Co asi řekne na to, až zjistí, do jaké kaše se dostal? Byl by vůbec schopen pochopit závažnost situace, nebo by nad tím ledabyle mávl rukou a shodil problém ze stolu?

Už chápal, proč se mu v podpalubí nelíbilo. Ani nespočet mezer a malých děr dovnitř nevpouštěl dost světla na to, aby si reálnost světa ověřil na svém stínu. Trpěl hladem, jistě se mu chtělo skočit za keř… Jako by si role vyměnili, teď asi seděl v kapitánově kajutě a užíval si příjemný chládek.

Kapky vody, jež se spouštěly přes okraj hrdla placatky, se ihned po dopadu na hlínu vsakovaly. Dokonce i zem byla žíznivá. Možná by jí prokázal službu, kdyby do rohu přidal i svou pachovou stopu. Ale ještě jí nebyl vděčný ani za ten chládek, v němž držela spodní polovinu těla, ani za ochranu před silným větrem, jenž s sebou nesl slova ztracených poutníků.

Chvíli kapky sledoval. Nepouštěl jich moc, chtěl si něco nechat na potom. Bavilo ho to více než pokusy hlíny vzlétnout a utéct před tím smradem, na nějž si mladý plavec postupně zvykal.

Netušil, jak to bylo dlouho, co Oda odešel, když pokoušení tlaku nevydržel. Zazlíval slunci, že ho hladilo po spáleném nose, na němž se objevily tmavé pihy, proklínal vodu za to, že jako jediná dokázala ukojit žízeň. Ale nejvíc se zlobil sám na sebe. Kdyby se nenechal zlákat omamnou vůní alkoholu, nic z toho se nemuselo stát.

Se slzami na krajíčku sledoval výkaly v rohu, do nějž přispěl. Cítil se nečistě. I když se posadil na špatné místo a na zadku mu zůstal flek, stále měl tu čistotu alespoň vevnitř. Ale nyní, když byla pokoušena nirmská pýcha, ztrácel lesklý povrch, jímž byla jeho osobnost obalena. Dokonce ani nehty, které jako jediné zůstávaly dokonale upravené, se mu nezdály hezké.

Posadil se zpátky a vjel si prsty do vlasů. Kožený pásek, jímž je vázal do culíku, nedokázal splnit svou úlohu. Mastné prameny padaly přes ramena, lechtaly konečky lopatky, jež připomínaly křídla, když se skrčil do polohy plodu.

Slzy se mu podařilo zadržet. Ještě nedosáhl na to úplné dno. Nemohl se nechat tak snadno zlomit. Dokud měl naději, existovala minimální šance, že až se vydrhne, ta špína zmizí.

Žár slábl. Hlava ho pálila, ale nebylo to nic v porovnání s tím, jak vypadal jeho nos. Ještě nikdy nezářil tak rudě – ani když se zlil tak, že nevěděl, jak se jmenuje.

„Dělejte,“ zašeptal si pod knírem a opřel si bradu o hrudník.

Ačkoli se slzy stáhly do pozadí, třas těla už zastavit nedokázal. Ramena sebou škubala, jako by se zajíkal vzlyky, hlava zůstávala klidná. Jen vlasy se zvedaly a zase klesaly společně s lopatkami, jež se rozevíraly jako motýlí křídla kdykoli, když se trhaně nadechl.

S nadějí v očích zaklonil hlavu. Zornice těkaly společně s bouřkovými mraky, v jejichž středu se držely, od koutku ke koutku bez nějakého pořádného důvodu. V jednu chvíli si prohlížely zelené lístky na bambusu, ve druhou pohlížely dál – tam na oblohu, kam chtělo utéct i tělo a duše v něm uvězněná.

Pokud tohle byl jeden den, ani nechtěl vědět, jak bude vypadat noc. Oda se nevracel dlouho. A slunce už naráželo do písečných dun a jako probodnutý vaječný žloutek rozlévalo naoranžovělé odstíny po obloze, která byla u země nejblíže. Západ. To mohlo znamenat jediné – čas téměř vypršel.

Pomalu se postavil. Nebavilo ho sedět. Celý den nedostal sousto do úst. Kručení v břiše však nebylo tak děsivé, aby mu věnoval větší pozornost. Až nyní, když si navykl na odporný smrad schnoucích výkalů, si začínal všímat toho, jak zeslábl.

Dlaní se opřel o stěnu. Hlína ho do kůže píchala ostrými kamínky, ale už nic neodpadlo. Sžila se s ním, stejně jako se on smířil s tím, že se s čistými botami může rozloučit.

„Hej!“ zavolal v domnění, že na něj zapomněli.

Jako by se v něm probudil lev, který na několik hodin usnul, i jeho bojový duch byl přiveden k životu. Tak blízko konce ultimáta, jejž mu dali, naděje umírala. Hříva, která se uvolnila z mašle úplně, trčela do všech stran, jak si s vlasy hrál. Statická elektřina z nich vytvořila něco, co připomínalo vodopád tmavé vody – s pramínky, které proudu odporovaly.

Křičel ještě několikrát, než ho zradil hlas. S každým pokusem sílil. Až v moment, kdy podruhé otevřel ústa naprázdno, si uvědomil, že to nemá smysl.

Už se chtěl posadit zpět do svého vysezeného důlku, když vtom zaslechl těžké kroky. Někdo se blížil. A podle toho, že nešikovně kulhal, odhadoval, že je to Oda.

Přišel si pro mě. Vytáhne mě ven, opakoval si.

Jakmile se objevil stín, jako by se vrátil ten starý Quinn. Vyskočil a nadšeně se zasmál. Smích byl tichý, někdy se v hrdle zadrhával.

Stín se táhl dál, než byl zvyklý. Pak se nad ním objevila postava. Byla mnohem větší než jeho přítel. A když nos zaznamenal odporný puch, došlo mu to – prohráli.