Neměla na sobě řetězy, přesto nabývala pocitu, že je spoutaná. Pohled držela na odřených zápěstích, která přestávala pálit, kdykoli se jich dotkla, a poslušně kráčela za pytlem brambor, jenž se jí představil jako pan Tulipán.

Tlustý muž ani v nejmenším nepřipomínal květinu. V mládí mohl být krásný, ale nyní v něm viděla jen to, jak se na něm život v Sídle podepsal. Měl nezdravě bledou pleť, jako by byl pokrevně příbuzný s bájnými upíry, o nichž slýchávala v báchorkách pro zlobivé děti. Řídké bylo slabé slovo, když se pokusila popsat jeho vlasy – skoro žádné totiž neměl. Kdyby nebyl jen o kousek vyšší než ona, řekla by, že má tu čest se skřetem.

Občas se na něj podívala. Hledala na něm cokoli, co by jí řeklo, že je to královnin přisluhovač. Kousek zlata, možná brož. Ale nic nenašla. Byl oděn v prostém hábitu, jehož barvu nedokázala přesně určit, kolem pasu mu šat držel pásek, který, jak se zdálo, byl tím nejdražším, co na sobě měl. Kov podobný zlatu připomínal dvojici hadů, proplétající se mezi sebou.

Procházeli tmavými chodbami. Myslela si, že jakmile do Sídla vkročí, bude oslněna krásou a přepychem, jaké v životě neviděla. Ale zatím se tmavé stěny podobaly té jeskyni, jíž sem přišla. Nejspíš šli další tajnou chodbou, o níž nikdo nesměl vědět. Proto se nikdo neobtěžoval s výzdobou.

Natáhla ruku vedle sebe v naději, že se zdi rozplynou a umožní jí nahlédnout na ty pravé. Bylo možné, že se koukala na pouhou iluzi. Cael byli všemocní. Odepřeli by ženě, která pochybila, pohled na krásu jejich chrámu?

Ve spisu Víra v nás stálo, že Cael jsou spravedliví a přísní, podobně jako královna Potie.

Dotkla se stěny. Na omak to nebylo příjemné. Cítila pod prsty podivné vlhko, jako by ji předtím někdo natřel. Omítka brzy zmizela. Bříšky, jimiž putovala po zdi a zkoumala tak materiál, narazila na hladký kámen.

Skoro zakopla, nebýt toho, že se včas podívala pod nohy. Pan Tulipán ji nevaroval před točitým schodištěm. Opatrně dostoupla na první stupeň a nahlédla muži přes rameno. Schody se točily kolem dřevěného trámu jako had kolem tyče. Nemohla určit, jak hluboko schodiště vedlo.

Mátlo ji, že nešli nahoru. Když procházeli jeskyní, muselo to znamenat, že si krátili cestu skrze skálu, na níž Sídlo stálo. Z logiky věci prostě museli jít nahoru, aby se dostali dovnitř. Ledaže...

Ty huso hloupá, ulevila si v hlavě.

Skočila jim na špek. Věděla, že v podzemí nikdy není nic hezkého. Většinou se tam schovávali potížisti do šatlavy, mučili se bezvěrníci, pro něž byl majetek důležitější než spokojený život střední třídy, a pytle mouky. Ale tohle bylo Sídlo Víry. Místo, odkud královna promlouvala s Cael. Na svatém místě přece nemohlo být nic špatného.

„Kam jdeme?" zkusila vyzvídat.

Bála se, že se odpovědi nedočká. Zatím byla samá otázka, ale ještě se nic pořádného nedozvěděla. A ani neočekávala, že by se to za tu chvilku změnilo.

„Označit tě," odpověděl bez známky odporu.

Zarazila se. Noha jí zůstala viset ve vzduchu, jako by se pod ní objevil další schod. Pak ji přitáhla k té druhé a překřížila je.

„Označit?" zopakovala po něm.

„Musí si tím projít každá kněžka," oznámil jí s klidem.

Nezastavoval se. Na rozdíl od Lotheho na ni nečekal. Spokojeně skákal ze schodu na schod. Držel si u toho sukni dlouhého roucha, pod nímž ukrýval břicho, jejž by mu záviděl kdejaký bohatý pijan, a občas si hodil ty tři prameny vlasů, které se držely na skoro lysé hlavě, dozadu.

Sissi nikdy neviděla takto oblečeného muže. Určitě to musel být mnich. Kolovaly zvěsti, že pod královnou slouží skupinka silně věřících mužů, kteří se navenek odmítají podvolit její vůli. Ale protože skrze ni promlouval Cael, splnili každé její přání.

Netušila, že i tato povídačka měla kořeny v pravdě. Pokud se nemýlila a tohle byl skutečně mnich, znamenalo to, že mohla vrátit na stůl další shozené bláboly a pomluvy. Království zjevně mělo pár tajemství, které se snažilo zamést pod koberec.

„Pojď," vyzval ji pan Tulipán.

Vytáhla si sukni šatů výš, aby si po nich nešlapala, a pomalu seskakovala za ním. Neměla z toho dobrý pocit. Zatím jí všichni jen lhali. Co když i Lothe? Co když byl útěk jedinou šancí na tu opravdovou svobodu?

Zatřepala hlavou. Teď na to myslet nemohla. Musela se soustředit na to, co ji čekalo – ať to bylo cokoli. Ovšem výraz označit jí na kůži pevným brkem maloval husinu.

Kupodivu ji přestala pálit chodidla. Dokonce i lýtka opustila žár plamenů, v nichž se topila, a přenechala všechnu bolest a pálení kolenům, jež byla namáhána nejvíce. Nemohla však říct, že by cítila něco silnějšího. Všechno to napětí, strach z neočekávaného a neznámého, obavy, to si vysloužilo veškerou její pozornost.

Schodiště mělo tolik schodů, že u nějaké podvědomím počítané padesátky přestala počítat. Nekonečné být nemohlo, ale to neznamenalo, že ji nepotrápí několik desítek dalších stupňů, které se pokusí jí kolena vyřadit úplně.

Mnich zpomalil. Podařilo se jí ho dohnat. Nebylo to nic těžkého, ani jeho kolena zjevně nebyla v dobrém stavu. Nedivila se tomu, soudě podle vzhledu odhadovala, že dna se mu nevyhnula.

Najednou se zastavil. Nebyl to konec schodiště, dál byly ještě další schody, jež ženu lákaly, aby je sjela po zadku.

Postavila se za něj. Mnich si sáhl pod roucho. Vyplázl jazyk do koutku tak, že mu z růžového svalu trčela jen seseknutá špička. Možná jedl tak divoce, že si ten kousek ukousl.

A nebo je to součást označení.

Sissi mu nahlížela přes rameno. Snažila se vykoumat, co přesně pod látkou hledal. Netrvalo to dlouho a ve světle louče se zaleskl velký klíč. Na provázku, který měl kolem krku, jich bylo více a všechny se daly snadno splést s dalšími. Musel ho v prstech držet často, že ho bez jediného zaváhání zkoušel strčit do klíčové dírky.

Dokud zámek necvakl, dveře ani neviděla. Byly nenápadné, sotva by si jich všimla, kdyby procházela – za předpokladu, že by měla světlo a věděla by, kam se má koukat, by to asi dokázala, ale to je realita, která se jí vyhnula obloukem.

Na rozdíl od svého elegantního bratra byly tyto dveře jen dřevěnými prkny s několika kovovými částmi, narychlo připevněnými k sobě. Žádný kousek zlata ani stříbra, jen holé dřevo, několik trčících třísek a jedna poměrně malá klika.

Otevřel je a postavil se na stranu. Musel slézt o schod níže, aby se Sissi kolem něj protáhla. Pochopila, co se jí snažil naznačit. Bez odporu prošla přes nízký práh do úplné tmy.

Než se dovnitř dostala ta trocha světla potřebná k tomu, aby rozeznala alespoň tvary, mnich jí položil dlaň na záda a mírně zatlačil. Přikývla na znamení, že ani tento povel jí není cizí, a vydala se rozvážným krokem vpřed.

Jakmile se světlo rozlilo po stěnách z hladkého kamene, mohla toho rozlišit víc než pouhé stíny. Skoro jí zaskočila slina, když jí došlo, kde měla tu čest stát.

Přímo naproti ní stál obrovský žebřík. Nebyla hloupá, věděla, že to skutečný žebřík není. To velké kolo a provaz, jenž na něm byl namotán, jí napověděly, že to musí být mučící nástroj. O čemž vypovídal i zbytek náčiní, náhodně rozházených po stolech, jejichž desky nasákly krví.

Na krátký moment, sotva na pár zběsilých úderů srdce, zapomněla dýchat. Oči jí těkaly ze skřipce, z nějž měla snad největší strach, na plechovou krávu, v níž by mohli uvařit celou rodinu. Ani si nechtěla představovat, jak fungoval sarkofág s hroty po všech vnitřních stěnách.

„Nemáme moc času," řekl pan Tulipán svým typicky klidným hlasem a sehnul se ke hromádce dřeva. „Královna si přeje, abys byla připravená co nejdříve."

„Upálíte mě?" vypadlo z ní.

Netušila, kde se v ní odvaha to vyslovit vzala. Dokonce i její vlastní hlas jí zněl cize, jako by jí nepatřil. Ale nemohla popřít, že ji to zajímalo.

Mnich se na ni ani nepodíval. Přiložil pochodeň ke dřevu. Vzplálo podezřele rychle. Polili by olejem i ji, aby se u její popravy diváci neunudili k smrti? Otřásla se. Jen na to pomyslet...

„Posaď se," přikázal jí.

Žena věděla, že možnost výběru zahodila ve chvíli, kdy odmítla utéct. Ani kdyby se jí podařilo dostat se ze dveří, čekalo na ni to nekonečné schodiště. Neměla v sobě dostatek adrenalinu k tomu, aby poháněl její srdce, plíce se sníženou kapacitou a do toho rozbolavělé nohy a pochodem zničená kolena.

Tentokrát váhala. Nechtěla tu být. Mučírna nebyla místem, kde by ráda vysedávala a ochutnávala zdejší čaje. Kdekoli jinde by byla schopná se k tomu přinutit, ale jakmile se jí na mysl dostalo slovo mučení, nic jiného než strach neznala.

Kolena se jí roztřásla. Cítila, že se na nohou držela jen silou vůle, která stejně jako klouby povolovala s každým dalším nádechem, jenž prodlužoval to ticho mezi ní a klidným mnichem.

„Posaď se," vyzval ji znovu, hlasitěji.

V tom hlase bylo něco, co ji přinutilo sebou trhnout. Nevědomky, aniž by tělu něco poručila, zacouvala k připravené stolici a usadila se na ni.

Mnich se narovnal a vložil louči do kovového držáku. Pak si oprášil ruce jak o sebe, tak i o čistou róbu, a vyrazil k jednomu ze stolů. Dokonce i jeho chůze byla nyní klidná, kroky pravidelné, bez jediného zaváhání. Jako by se ten klid rozlil po celém těle.

Sissi si položila dlaně na kolena. Krátce nato do kůže zaryla nehty, za nimiž bylo tolik špíny, že by se zastyděl i sedlák. Jen dva dny ve špíně se na ní podepsaly tak, že se ani nepoznávala.

Třas těla zastavit nedokázala. Kolena si držela, jako by si tím něčemu pomáhala, hlavou kývala do rytmu čerstvě složeného umíráčku. Každý kyv symbolizoval úder zvonu, do nějž bily ty dvě obrovské ruce, jež vybíraly vhodný nástroj, s nímž by mohly začít.

V ústech jí vyschlo. Jazyk v důlku hledal sliny, ale bez výsledku. Oči chtěla zavřít, ani ty ji však neposlouchaly. S ústy dokořán civěla na čisté roucho pana Tulipána.

Vytáhl dlouhou tyč. Kdyby nebyl tak blízko ohně, ani by si nevšimla pečeti, ukotvené na konci. Neviděla tvar. Nedokázala odhadnout, jak to bylo velké – ani kolik by to napáchalo škod.

Mnich přikývl a položil konec tyče k ohni. Opřel ji o ohraničení ohniště, jež se kolem dřeva točilo v kruhu jako hladový had.

„Nebudeš křičet, že ne?"

Trhla sebou. Neměla to v plánu, ale protože se neovládala, nemohla nic slíbit. A pokud na ni použije kterýkoli z těch nástrojů, na nichž se doteď držely tmavě hnědé fleky suchých kaněk krve... netušila, čeho byla schopná. Přesto rychle pokývala hlavou.

Zlatý prsten, jenž zdobil prsteníček, se zúžoval. Cítila, jak klouby samy od sebe napuchaly. Z nervozity se jí ruce potily více než obyčejně. Ta iluze čistoty, již si navodila, když je opláchla ve vodě, zmizela. Nestačilo, že si od Pšeničína táhla špínu ve vlasech.

Prameny ji konečně poslouchaly. Zrovna teď, kdy by byla ráda za zakrytí očí, se hustá hříva držela od obličeje dál. Na čele jí vyrašil pot – to on měl na svědomí, že jí nic nebránilo ve výhledu.

Ačkoli jí nespoutal ruce, nedokázala se pohnout – a kolena byla brzy mokrá.

Sledovala, jak šel pan Tulipán přímo k ní. Beze slova jí do úst dal kus kůže. Sissi nevnímala jeho chuť, to jen podvědomí usoudilo, že byl využit už několikrát – naposledy docela nedávno, protože když ho zuby stiskla, to, co se vsáklo, zase vyteklo ven. Sliny se jí vrátily do úst, ale už si nebyla jistá, jestli patřily jí.

„Žena, zase žena," zabrblal si pan Tulipán pod řídkým knírem.

Prsty jí držel bradu a pomalu otáčel hlavu na strany, aby si ji pořádně prohlédl. Sissi neodporovala. Měla co dělat, aby tu trochu jídla, kterou dostala do žaludku, uvnitř sebe udržela. Většinu z toho sice vyzvracela, ale až nyní o sobě dal vědět i ten zbytek.

„Ošklivá," odfrkl si a prstem ji klepl do tváře.

To věděla. Přesto ji bolelo to slyšet od někoho, kdo taky nebyl zrovna pohledný. Tulipánův velký nos se s přehledem vyrovnal tomu jejímu, podobně na tom byly i nevýrazné rty. Na rozdíl od ní jeho obličej zdobil řídký knír, jejž si nechával růst, a podobně husté kotlety.

Odstoupil od ní. Zavřela oči a stiskla kus kůže silněji. Do koutků se jí natlačily slzy, jež si prorazily cestu pralesem světlých řas. Než stačila zasáhnout, byly tváře stejně mokré jako kolena. Pláč nezastavila, ani když se k ní vrátil.

Nedokázala se na něj podívat. Nechtěla to vidět. Pan Tulipán už nepromluvil. Bez varování jí vyhrnul rukáv a přiložil rozžhavený kus kovu na její rameno.

Netušila, jak dlouho křičela. Možná jen chvíli, možná celou dobu, co jí pálil kůži.

Teď patříš královně, zaslechla v hlavě Lotheův hluboký hlas.

Chtěla mu odpovědět. Chtěla mu říct, že si zvolila špatně. Kdyby mohla vrátit čas, rozhodla by se jinak. Utekla by s ním. Jen aby se vyhnula této bolesti, jež jí před očima kreslila mžitky.

Stisk povolil. Ruce se jí volně spustily podél těla. Brada spadla na hrudník. A všechny hlasy, dokonce i její křik, najednou utichly.