Slunce se schovalo za tmavé mraky. Když zaklonila hlavu, viděla, jak se sluneční paprsky snaží prorazit cestu skrze hustá oblaka, jež jej uvěznila v plynnaté žaláři. Dokud si neuvědomovala, že brzy skončí podobně – že jako slunce bude hořet i ona jen proto, aby se lidé mohl koukat –, považovala to za překrásný jev. Pak jen slunci záviděla, že se takhle mohlo skrýt před zraky přihlížejících a vyčkávat, dokud nesklopí zrak k zemi.

Svět nebyl ani z poloviny tak temný, jak očekávala. Mraky se halily do nezvykle tmavého hábitu, takové v Údolí nevídala, když se náhodou podívala ven, aby zamávala kupci a popřála mu šťastnou cestu. Vypadaly zvláštně – a možná i to bylo slabé slovo. Jako by v sobě skrývaly víc než sluneční paprsky a nadýchaný krém, jenž měnil barvu pokaždé, když Cael oblohu posunuli, aby se slunce dostalo blíž k nim.

Ačkoli velitel oznámil, že další zastávka bude až ta konečná, zastavili se ještě jednou. Sissi návštěvu u chladivého potůčku uvítala. Zvratky jí na rukou usychaly a nepříjemně lepily. Nemohla je od sebe odtáhnout, ani když jí Lothe rozvázal ruce, aby se mohla umýt.

Protože přijali další zajatkyni, svázali i ji. Chápala to, ani jim to neměla za zlé. Ano, líbilo se jí, když s ní jednali jako s lidskou bytostí, které náležela základní práva, ale nesměli ji nechat se procházet jen tak, když cestovali kolem dalších osad. Všímala si toho, že jak se blížili k Triviu a Sídlu víry, přibývalo jich lidí na polích bylo víc a víc.

Sklopila pohled na své prsty, které se spokojeně rochnily ve studené vodě. Kolébala jimi na strany, jako by byly ušité z obyčejných hadrů. Neodvážila se smočit odřené zápěstí. Bála se, že by to štípalo víc, než by jí to ulevilo.

I zbytek družiny zastávku u vody ocenil. Koutkem oka pozorovala drobného Lotheho, který si z dlaně vytvořil misku a poléval si vodou kudrnaté vlasy. Hned za ním byl vysoký plavovlasý muž s jizvou přes nos, rty i bradu. Sissi si matně vybavovala, že mu říkali Evan.

Po levé straně měla ženu. Na rozdíl od ní ji nepodceňovali. Opatrně natočila hlavu na stranu. Doufala, že jí nevěnovali dost pozornosti. Nechtěla jim dát důvod se k ní chovat podobně jako k osiřelé dceři.

Nechali ženu se napít. Protože však odmítala padnout na kolena před někým, kdo poslal jejího otce ke Cael - doslova to tak řekla -, museli ji zlomit násilím. Jeden z mužů gardy jí položil dlaně na ramena, pak ji kopl pod kolena. Sissi se nedivila, že sebou čváchla do vody tak rychle.

Kapičky vody jen těsně minuly její oči, když žena udeřila dlaněmi o hladinu. Podle toho, jak nahlas křičela, vytušila, že řeka je mělká. Pak se stačilo jen rychle ohlédnout, zda neuvidí krev, a měla obrázek hotový.

Do té vody by dobrovolně nevstoupila, ani kdyby byla špinavá celá. Nejen že byla studená - inu, studená bylo slabé slovo, byla ledová, přestože se v rybnících dalo koupat -, ale pokud se na dně skutečně nacházeli ostrožinky, mlži s lasturami kuželovitého tvaru, nechtěla se k ní ani přiblížit. Ten ždibec odvahy v sobě najít musela, jinak mohla přivítat nějakou zákeřnou nemoc ze špinavých rukou.

Nevydržela by ve vodě stát dlouho. I když jí proud potoka olizoval jen prsty, cítila, jak ji skrze bříška propichuje ostrá jehla, připravená se dostat klidně až k hrudníku, kdyby mohla. Proto tam prsty nenechávala. Jakmile vycítila, že jí tuhnou zápěstí, vytáhla je a omyla si jimi obličej.

Koutkem oka sledovala, jak ženu zvedli zpátky na nohy. Třásla se. Připomínala jí právě ulovenou rybu, podobně sebou i škubala. Bylo na ní znát, že se na náhlý chlad ani na nemalé obyvatele dna nepřipravila. Pokud se na to vůbec dalo připravit.

Paže jí zvedli nad hlavu. Kapičky vody stékaly po kůži sežehlé sluncem, kopírovaly křivky pažních svalů a končily u rukávů špinavé mokré halenky.

Sissi se přistihla, že na ni civěla déle, než bylo slušné. Byla uchvácená tím, jak jí oblečení dokonale sedělo na tělo. Nebyla tak drobná, jak se zdála. Od pohledu tenké paže byly snad tím jediným, co se na ní dalo označit za podvyživené. Klíční kosti vyčnívaly pokaždé, když se trhaně nadechla. Ňadra tak akorát do ruky se rychle zvedala a klesala s tím, jak se žena chtěla zlomit v pase. A dlouhá sukně přilnula k širokým bokům, obtočila širší stehna.

Naprázdno polkla, když si všimla, jak se sukně zvedá ke kolenům. Na krátký moment zapomněla dýchat. Pak, aniž by spouštěla pohled z ženiných nohou, zalapala po dechu, když sukně padla ke kotníkům a nasákla vodou celá.

Chtěla se odvrátit, ale něco ji nutilo stát jako přikovaná. Něco ji nutilo sledovat, jak do vody padají další kousky toho mála oblečení, co na sobě žena měla, až dokud před nimi nestála tak, jak ji Cael poslali na pevnou zem.

Prvně se jí zvedal žaludek ze slídivých prstů, které ženu prohlížely po hmatu. To se však rychle změnilo, když se na ni žena podívala a pohledem ji prosila, aby jí pomohla. Dokonce němě artikulovala rty, tlačila ven slzy a potahovala. Jen necita by se k ní otočil zády.

Sissi zaťala ruce v pěsti. Kdyby se tolik nebála, že přijde o hlavu, přiskočila by k ní. Ale tady platilo pravidlo každá za sebe. Ačkoli se jí to nepozdávalo a bylo to morálně špatně, že tomu jen přihlížela, pěsti povolila a uvolnila tělo, dokud nebylo tak lehké, že by ho mohl vítr shodit na zem.

„Je hezká," řekl jeden z těch, co ji drželi.

Čekalo se, až se vyjádří i ti, co ji důkladně osahávali. Sissi připadalo, že si schválně dávají načas. To, co by ona prohlédla do pár sekund, jim trvalo skoro minutu.

„To vskutku je," přitakal další.

„O důvod víc chodit k Magdaléně."

„Jo a ty si myslíš, že taková bude pro nás? Tu sbalí šlechta."

„Modré krve není."

„Jo a která nevěstka je, co?"

Nedívala se, kdo z nich zrovna mluvil. Hlasy jí splývaly do jednoho a zanikaly v ženině zoufalém křiku, jejž se snažila z hlavy vytěsnit.

Položila si dlaně na stehna. Tušila, že se o sebe bát nemusí. Alespoň nějakou výhodu tohle nehezké tělo mělo. Ale stejně zůstávala opatrná. Nemohla říct s jistotou, že až si dohrají s tou holkou, nebude další v pořadí.

Otočila se na Lotheho. Ani tentokrát ji nezklamal, na těch vysušených rtech se mírný úsměv usadil. Jakmile však zaměřil zrak na to, co se dělo za ní, zmizel. Nahradila ho bolest, způsobená empatií, a lítost.

Ucítila dotek na rameni. Leknutím sebou trhla a na cizí prsty se podívala. Poznala, komu patří. Ten prsten se znakem ohnipase mohl mít jen jeden z nich.

„Pojď se mnou," vyzval ji velitel Ruel.

Nechtěla s ním nikam jít. Bála se ho. A nemohl se jí divit, to on se k ní choval jako k neschopnému dobytku. Ale neměla na výběr. Přinutil by ji násilím, kdyby nešla dobrovolně. A protože věděla, že všechen odpor je marný, přikývla, že mu rozuměla, a opatrně se zvedla.

Věnovala Lothemu poslední pohled. V naději, že se jí zastane, zvedla ruku a otevřela ústa ke slovu. Měla toho na jazyku dost, nějaké pojistky, jestli se třeba nevrátí, nějaké nevyslovené sliby a obavy. Ale nevyšlo z nich nic.

S povzdechem odvrátila zrak jinam. Oči hned nato zavřela, když relativní ticho protrhl nelidský křik, jenž se vydral z hrdla mladé zajatkyně. Podle řinčení brnění, které za doprovodu tupého zvuku padalo na zem, a toho, jak po sobě pořvávali muži z gardy, poznala, že to pro ženu nedopadne dobře. Inu, mohla na tom být hůře. Mohla přijít o hlavu.

Velitel na ni čekal kousek dál od ostatních. Jakmile se cítila víc jako žena, ještě si odhrnula vlasy z obličeje a pomalu vyšla k němu. Nohy ji z pochodu bolely, ale to nebylo nic oproti tomu, jak ji pálily špičky. Podrážky bot jí švec neuzpůsobil takovému terénu. Brzy pod chodidly cítila tlak snad každého kamínku, který se jí přikutálel do cesty.

Někde hluboko v sobě na ženu žárlila. Někde ještě hlouběji jí tu pozornost záviděla. Naštěstí oba stavy přehlušila lítost a sdílená bolest, které jí nedovolily přidat do kroku, přestože si přála odtud být co nejdál a co nejdřív.

Zvedla si sukni, když musela natáhnout nohu, aby překročila výstupek. K jejímu překvapení jí velitel Ruel nabídl pomocnou ruku. Jen hloupá odpůrkyně by ji nepřijala. A tou Sissi nebyla.

Myšlenky na útěk se v moment, kdy do sebe jejich dlaně zapadly jako díly složité skládanky, rozplynuly. Ten muž, který jí pomohl nahoru, se ani v nejmenším nepodobal tomu ráznému veliteli, jakého znala. Skoro by řekla, že se na ni usmál.

„Musíme si promluvit," řekl jí, když oba stáli dost daleko od okraje a nehrozilo, že se s nimi půda sesype.

„Jistě, pane," odvětila uctivě a mírně se uklonila.

Strnula v pohybu. Zaslechla křik. Chtěla se otočit za sebe, ale bála se, že kdyby tak učinila, nemusela by se o svou hlavu starat – pravděpodobně by se odkutálela k potůčku, zbytek těla by se sesunul k zemi. Naprázdno polkla. Tohle riskovat nemohla. Pořád to byl ten muž, který bez váhání setnul hlavu vesničanovi.

Zaťala ruce v pěsti. Prsty už byly suché, dokonce ani nestudily. Nehty si zaryla do dlaní. Musela se držet. Nesměla podlehnout lákání zvědavosti. Viděla by něco, co by do konce života z paměti nevymazala.

„Půjdeme?"

Byla ráda, že se tam nechtěl zdržovat dlouho. Tiše si oddechla a přikývla na souhlas. A jakmile jí paží pokynul, aby šla před něj, pěsti uvolnila a s ladností poraněného ptáčete odtančila mezi stromy.

Nevedl ji daleko. Kdyby s ní měl zlé úmysly, možná by dokázala utéct a vrátit se k ostatním. Ještě netušila, jestli by to skutečně udělala, nebo ho nechala, ať si s ní dělá, co se mu zlíbí.

Zastavili se u starého dubu. Ruel se ramenem opřel o mohutný kmen. Pak si Sissi prohlédl od hlavy až ke špičkám poničených prošlapaných bot. Nemračil se, jeho výraz zůstával stejně chladný, jak ho znala. Že by se jí ten úsměv jen zdál?

„Chápeš, proč jdeš s námi?" zajímal se.

„Dopustila jsem se zločinu proti Cael," odvětila.

Tuto větu si připravila předem. Věděla, že ji bude potřebovat, až stane před zástupcem královny, který ji pošle na smrt. Odporovat nemělo smysl. Takhle si mohla ušetřit hodiny mučení.

„Ne. Proto ne," namítl Ruel a pohlédl jí do očí. Zdálo se jí to, nebo se podobaly těm Lotheho? „Co víš o Sídlu víry?"

„Moc ne, pane. Jen to, že tam sídlí královna i církev. A že odtamtud hovoří s Cael."

To se veřejně vědělo. Trivium bylo hlavním městem Potie, možná taky jediným městem tak na severu – pokud nepočítala bájné místo, kam údajně utekli všichni učení muži i se svými rodinami, Nirm.

Ruel pokyvoval hlavou. Nezdálo se, že by jí chtěl její slova vyvracet.

„Musela sis všimnout, že na tom Potie není nejlépe," dodal stejně klidně a chladně, jako by jí oznamoval, že zrovna začala válka.

„Otec říkal, že se obilí nedaří," přitakala Sissi. „Mysleli jsme si, že je to proto, že je u nás sucho."

„Sucho je v celé zemi. A proto potřebujeme takové, jako jsi ty. Aby nám pomohli."

Ztratila slova. Čekala snad všechno, jen ne to, že budou chtít její pomoc. Co mohla udělat? Vyčarovat déšť?

„Ale já nejsem čarodějnice," vyhrkla bez rozmyslu.

To bylo poprvé, co ho slyšela se smát, a doufala, že to bylo i naposledy. Vůbec se jí nelíbil. Zněl podivně nepřirozeně, jako by ho z hrdla vyrážet z donucení. Neměla z toho dobrý pocit.

Pohledem sjela na jílec jeho meče. Prsty se o něj opíral, nehty po něm kreslil. Co když ji zapíchne dřív, než dojdou do Trivia?

„Víme, že nic jako čarodějnice není," prohlásil po chvíli. „Pouze chytré ženy. A proto jsme tady. Omlouvám se za to zacházení, ale bylo to nutné. Jsem si jistý, že tomu rozumíš."

Civěla na něj jako tele na nová vrata. Bylo zvláštní, že se k ní chovali mnohem lépe než na začátku a tohle to dokonale vysvětlovalo, ale pořád se jí tomu nechtělo věřit. Na co královna potřebovala ženy, jako je ona?

Vybavila si tu krátkovlasou. Brali ji s sebou, ale zacházeli s ní úplně jinak.

„A ta žena?" zajímala se.

„Dříve nebo později by se chtěla pomstít. Bude lepší, když půjde s námi."

Odpovídal jí bez problémů. Nemlžil, neodbočoval od tématu, sděloval jí to prostě a jasně. Jako by jí věřil.

„Co s ní bude?" zkusila ještě.

„Madam Magdaléna se o ni dobře postará. Bude v dobrých rukou. Teď se musíš soustředit na sebe."

„Na sebe?" zopakovala po něm.

„Brzy dorazíme do Trivia. Pokud chceš přežít, musíš mě teď bedlivě poslouchat."

Přikývla. Tomu rozuměla. Poslední dva dny jí ukázaly, co to je se bát o svůj krk.

„Nemůžeme tě přivést do města. Kdyby tě viděli, očekávali by tvou popravu. Už jsme museli popravit několik služebných, aby byli spokojení. Proto půjdeš podzemní chodbou."

I tohle chápala. Docházelo jí to pomaleji, když měla srdce až v krku a krev se jí nahrnula do uší, ale chvíli poté, co přikývla, s tím i souhlasila.

Moc se jí nelíbilo, že by si měla udělat výlet do podzemí, ale pokud to byla jediná šance na přežití, byla ochotná to podstoupit.

„Půjdete se mnou?" zeptala se. To bylo důležité vědět.

„Můj syn půjde."

Pořádně si ho prohlédla. Ruel měl kudrnaté vlasy, podobný tvar nosu i oči jako... Plácla by se do čela. Teď, když to viděla, to bylo jasné. Tak jasné, až se divila, že si to neuvědomila dřív.

Lothe je jeho syn.

Jakmile jí došlo, že to on má jít s ní, radostí se skoro rozplakala. Nedokázala by následovat kroky někoho jiného.

Cítila, že se jí koutky samy od sebe zvedly do úsměvu. Snad tomu velitel nepřikládal žádný význam. Nechtěla přivést Lotheho do problémů.

„Odpojíte se hned. Pokud se mu pokusíš ublížit, má povolení ukončit tvůj život. Je to jasné?"

„Ano, pane," odvětila a uklonila se mu.

„Dobře. Vrátíme se k ostatním. Je tam zvláštní ticho."

Dál to neprotahoval. Odrazil se od kmene stromu a upravil si uniformu. Sissi nestihla zaregistrovat, že by si ji oblékal. Ale musela uznat, že k němu pasovala. Vysoký rudý límec mu končil těsně pod ostře řezanou čelistí. Kam sahal zezadu, to neviděla, protože ho zakrývaly vlasy. Celá uniforma byla laděná do světlých barev, všímala si hlavně nebesky modré a zlatých výšivek po levé straně horního dílu.

Nikdy dřív je neviděla naživo. Nechápala, jak si toho nemohla všimnout. Vždyť stál přímo před ní, proč byla tak slepá? Oba jsou šlechtického rodu. Pravděpodobně přímo od královny.

Tentokrát ji nechal pochodovat za ním. Sissi neměla v plánu utíkat. Teď se nemusela bát. Nechtěli jí ublížit, ani ji popravit. Jen potřebovali její pomoc.

Pomoc s čím? problesklo jí hlavou.

Slíbila si, že se Lotheho zeptá, až budou sami a ona sebere dost odvahy.

Velitel jí pomohl dostat se dolů. Sotva vnímala, s jakým citem se jí dotýkal, když ji uchopil za ruku. Očima zůstávala ukotvená na prstech, na nichž se třpytil rudý drahokam.

Došli blíže ke břehu. Jakmile se stromy rozestoupily, všimla si toho, že žena je zpátky ve vodě. Narůžovělá kůže se na slunci leskla. Opírala se pažemi. Klečela. Zády k ní. Kolem ní byl načervenalý obláček. Přilepil se na povrchovou vrstvu vody, ale jako by odmítal opustit teplo jejího těla, objímal jí útlý pas. Ze zad, jimiž byla otočená proti proudu, stékala špína, kterou si s sebou táhla už z vesnice.

Sissi si vzpomněla na tu ženu z rána. Tato byla podobně krásná. Rychle se podívala do výstřihu, jestli je vzkaz v bezpečí. Když se ujistila, že nezmizel, upravila si povislá ňadra a přehodila si vlasy přes ramena.

Při pohledu na mladou ženu v potoce jí byla zima. Otřásla se. Cítila, jak jí ta ledová jehla prostupuje tělem, jak proráží šlachy, svaly i tvrdé kosti.

Nedivila se, že se žena sotva hýbala. Ačkoli to nejspíš mělo původ úplně jinde.

„Nic jí neudělají, neboj se," ozval se hluboký hlas.

Podívala se na Lotheho. Měla pravdu. Lotheho a Ruela pojilo pokrevní pouto. Ta podoba, když už prohlédla, byla zjevná.

„Tvůj otec mi všechno řekl," řekla tiše.

„Já vím. Vyrazíme co nejdřív."

Všimla si, že shodil všechno brnění. Jen by je brzdilo. Ale kroužkovou zbroj si nechal, to byla povinná výbava každého pěšáka. Takhle se jí však líbil daleko víc – méně rytíř a více někdo skutečný, kdo ji ochrání před nebezpečím.

„Vyrazíme hned," prohlásila rozhodně.

„Dobrá tedy. Oznámím to otci a vyjdeme."

Aktualizováno 15. 8. 2022