Správce se s nimi rozloučil skromně. Na to, jak veselý byl včera večer, dnes ráno připomínal to nejvysušenější ovoce, jaké kdy viděla. Možná vypadal i unaveněji než ona – a to už měla dojem, že to víc ani nejde.

Nečekal je žádný průvod, žádné pořádné rozloučení. Správce vlastně viděla jen z dálky. Mával na svého bratra. Co chvilku si upravoval široký bohatě zdobený župan a utahoval si ho, dokud mu oči div z důlků nevypadly. Tuky mu plavaly přes tenký pásek hedvábného ošacení. Zjevně v tom spěchu zapomněl na korzet.

Velitel Ruel se v Pšeničíně nechtěl zdržovat moc dlouho. Jakmile se Sissi, pro kterou nechal poslat, dostala k němu, kývl na ni. Dokonce trochu přivřel oči. Nepřipomínalo to ani úklonu, jako spíš prosté znamení, že ji rád vidí. Který věznitel by nebyl rád, kdyby vězeň i poté, co ho nechal samotného venku, zůstal na svém místě?

Sissi nemohla tvrdit, že ji útěk nelákal. Chtěla vzít nohy na ramena a utéct někam, kde ji už nikdy nikdo nenajde. Ale věděla, že je to špatné, proto zůstala ležet v seně a vyčkávala, až noční mračna prorazí první naoranžovělé paprsky ranního slunce.

Těsně předtím, než garda opustila osadu, jí dali napít. K jídlu dostala kousek chleba. Nebyl ani starý, chutnal skvěle. Netušila, čím si takové lidské zacházení zasloužila, když ji měli za bezbožného hříšníka.

Chléb však nedokázal naplnit její prázdný žaludek. Uvítala by nejméně sedm takových porcí. Alespoň vody měla dost, s ní šetřit nemusela. Zjevně u správce doplnili zásoby.

Podle velitelových slov je čekalo ještě několik hodin cesty. Do Trivia měli dorazit před polednem, pokud vše půjde dobře. Zbytek gardy z toho nebyl zrovna nadšený, protože to znamenalo další dlouhou štreku, ale i u nich pozorovala jisté uvolnění. Určitě se vyspali mnohem lépe než ona.

Nebyli na cestě ani hodinu a už očima vyhledávala Lotheho. Doufala, že se jí to jen nezdálo a skutečně ji v noci navštívil. Ten mladý muž jí dodával naději, kterou se jí velitel snažil vzít.

Byla hodně překvapená, když ho našla po boku Ruela. Ji a ty dva muže, kteří šli v čele skupiny, dělilo několik dalších členů gardy, proto zprvu pochybovala, že viděla správně – přesto se rozhodla svým očím věřit a dát jim za pravdu.

Bylo zvláštní vidět, jak se bázlivý citlivý Lothe baví s citově chladným, nejméně o dvacet let starším nadřízeným.

Chtěla, aby ho velitel přestal zajímat a vrátil se k ní. Potřebovala nějaká milá slova, klidně i náznak podpory. Nikdo jiný kromě Lotheho jí to dát nemohl. Nikdo jiný se k ní nechoval jako ke člověku – a co víc, sobě rovnému.

Po celou cestu na ni nikdo nepromluvil. Cítila, jak jí slova, jež měla na jazyku, uhnívala v ústech. Ačkoli se je snažila spláchnout vodou, ta odporná pachuť porážky a samoty tam zůstávala. Jako by se lepila na patra a rozrůstala se pokaždé, když si vypláchla ústa a vodu spolkla.

Lísteček papíru svírala v pěstích. Bála se, že kdyby je uvolnila, našli by ho – a ji potrestali.

Ačkoli ji sžírala zvědavost, nepodívala se dovnitř. Žena sice neřekla nic o tom, že o obsahu nic vědět nesmí, ale Sissi to brala jako samozřejmost. Byl to tajný vzkaz královně, člověku, který je blíž Cael než kdokoli jiný. Zradit ji znamená zradit svou víru.

Na les už nenarazili. Šli pomalu dál, jako by ani neměli cíl. Vysoká tráva, kterou někdo nechával růst na seno, jim hladila namáhaná kolena. Ovšem pouze v případě Sissi se mohla dotknout holé kůže, když zabloudila pod dlouhou sukni.

Špičky stromů zmizely za vysoké kopce. Takhle blízko léta se teplota vzduchu blížila pojmu vedro už brzy dopoledne. Nějaký stín by uvítala, na krátké ochlazení.

Rozhlížela se po poli. Sem tam si všimla velkého slaměného klobouku. Zda se jednalo o mužský, nebo ženský, poznala až podle dlouhých mašlí, které si ženy vázaly, aby byly klobouky nejen praktické, ale i dobře vypadaly. Až když došli k těm pár rolníkům blíž a mohla si je tak lépe prohlédnout, jí došlo, že nesešlo na stuhách, ale na tom, kdo zrovna držel motyku.

V nejednom z nich hledala svého otce. Dokonce i v mladých pánech a slečnách, pro něž tahle práce nebyla tak těžká jako pro jejich rodiče, kteří na ně pokřikovali z povzdálí, viděla jiskru starého muže, jeho zapálení i lásku k tomu, co mu rostlo pod rukama.

Přistihla se, že na ně civěla déle, než bylo slušné. Někteří se za ní otáčeli a něco si mezi sebou šuškali. Byla od nich však tak daleko, že nepochytila jediné ze slov.

„Ano, slyšel jsem o tom," zaslechla říct jednoho ze členů gardy.

Sissi se přestala koukat přes rameno. Koukala se zpříma před sebe, aby náhodou do někoho nevrazila.

„Pokud je to pravda, čeká nás krutá zima," ozval se další.

„To by nás čekala i tak. Čucháš to ve vzduchu? Takhle smrdí válka."

„Ale to je nesmysl. Kdo by se odvážil na nás vytáhnout?"

„Ty bezbožný svině ze západu."

„A co tu získaj, co?"

„Co já vím, asi zlato a tak. Však víš, že Flusa je zlatonosná, ne?"

„Myslel jsem, že to jsou povídačky."

Sissi si mohla hlavu ukroutit, když se otáčela za hlasy. Naštěstí to byli právě ti dva, co ji vedli, nemusela je hledat dlouho. Přestože se nic moc nového nedozvěděla, byla ráda, že jí pomohli odvést pozornost od vzpomínek na otce.

„Mlčte!" křikl po nich velitel.

Oba muži okamžitě přitakali a omluvili se. Ovšem že by je to zastavilo před další výměnou názorů, se říct nedalo. Ačkoli si šeptali, Sissi je slyšela. Jen jim nerozuměla tak dobře jako předtím a soustředit se na to nechtěla. Její pozornost opoutalo něco jiného.

Ještě několik dalších osad, které se velikostí nemohly rovnat Pšeničíně, obdařila zalapáním po dechu, než jí došlo, že podobný dřevěný kostel mají všechny. Viděla jen věž a to z dálky, protože do další osady nevkročili. Velitel se nehodlal zdržovat další hostinou, proto kdykoli, když se někdo ozval, že by si rád odpočinul, zvedl paži nad hlavu na znamení, že má mlčet.

Na polích poblíž osad pracovali další rolníci. I tihle měli na hlavách slaměné klobouky.

Prohlížela si je. Opravdu vypadali podobně jako ti v Pšeničíně. Měli propadlé tváře, potřené červení a zalité studeným potem. Kruhy pod očima hrály všemi odstíny tmavě modré a fialové. Všímala si zacuchaných pramenů vlasů různých barev, pih, jež vyskákaly na sluníčku, i snědší kůže, než na jakou byla zvyklá.

V Údolí se venku moc nepracovalo. Měli malá pole – malá v porovnání s těmito. Většina obyvatel Údolí byla zruční řemeslníci. Už se stalo, že si královna pozvala některé ze zdejších švadlen ke dvoru. Jednou se u jejího domku zastavil bohatý kupec s tím, že chce ten nejkrásnější šperk pro královnu. Sissi nikdy neviděla tolik zlata jako ten den, kdy jí zaplatil.

Zatřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila. Tohle byla minulost. Zlato už na svobodě neuvidí a už nikdy ho nevezme do rukou.

Zrovna míjela mladou slečnu s vlasy přistřiženými tak blízko lebky, že sotva bylo znát, že nějaké měla, když si všimla, jak se vedle ní něco zalesklo. Stihla otočit hlavu, aby spatřila, jak muž s začínajícími šedinami sekl přesně tam, kde stál poslední opozdilec z gardy.

Naštěstí se trefil do plátu, proto ke zranění nedošlo, ale ani tak se neubránila pocitu, že to je mnohem horší, než jak si připouští. Ztupělá kosa odporně zaskřípala, když se s brněním setkala, a sjela po holeni dolů.

Podle mužova překvapeného výrazu vytušila, že nečekal, že budou takhle obrnění. Jakmile si uvědomil, že jejich pokus o útok nevyšel podle představ, trhl kosou k sobě.

Chtěla zakřičet, aby si dával pozor. Z hrdla však vyšlo jen tiché zachrčení.

Všichni se zastavili. Ti žvanilové, co stáli vedle ní, ji chytili pevněji, aby ji nenapadlo v nestřeženém okamžiku vzít nohy na ramena.

Sedlákovi se podařilo podebrat vojákovi nohu. Muž v brnění padl se zaduněním na zem. Všimla si, že lapal po dechu. Musel si ho vyrazit, když narazil zády o mokrou hlínu.

„Pane!" zakřičel někdo z gardy.

Jako by Ruel dávno vytušil, že se něco takového stane, přiskočil k muži s kosou a bez váhání mu zabodl meč do zad. Jeho špička jím projela jako nůž máslem a brzy se zaleskla na druhé straně těla – potřísněná krví.

Tentokrát obsah žaludku uvnitř neudržela. Stalo se to jen kousek od ní. Žluč, jež se ve vaku držela, se vytáhla hrdlem do úst. Cítila tu odpornou chuť. Nadávila se, ale nic z ní nevyšlo.

Zavřela oči. Zlomila se v pase. Vlasy jí spadaly před čelo tak, že když je otevřela, neviděla přes ně. Byly jako bohatá záclona, v níž se zachytily malé lístečky a stébla zlaté slámy.

„Otče!"

Ten hlas slyšela z dálky. Okamžitě otočila hlavu směrem, odkud vycházel.

Byla to ta žena s krátkými vlasy. Upustila svázaná stébla a natáhla ruce směrem, kde se nacházel velitel Ruel.

„Ne, prosím!" zapištěla ještě.

Ale bylo pozdě. Muž sotva stačil zahýkat pár nesrozumitelných slov, než Ruel meč z těla vytáhl a jediným mocným švihem mu oddělil hlavu od těla.

V ten moment se zbortily všechny zábrany. Sissi si zakryla ústa dlaní, přesto zvratky nezastavila. Vyvrhla vše, co dnes a včera snědla, na zem pod sebe. Ačkoli věděla, že ruka ničemu nezabrání, nechávala ji tam. Až poté, co ucítila teplo, jí ucukla.

Kousky jablka smíchané s žaludečními šťávami plavaly po dlani, dokud se nedostaly na samotný okraj – odtud putovaly dolů na mokrou hlínu. Nedokázala se zbavit pocitu, že byly skutečné vodopády mnohem působivější.

V uších jí zalehlo. Neslyšela nic. Odmítala se i podívat. Alespoň se hlava tentokrát nedokutálela až k ní. Netušila, jestli by neupadla do mdlob, kdyby na ni zamrkaly lidské oči. U koček to bylo něco jiného, tam si sebe nepředstavila tak snadno.

Trvalo jí hodnou chvíli, než žaludek uklidnila. Snažila se si za žádnou cenu nepřipomínat svého otce. Teď by to nebylo vhodné. Bála se, že kdyby otevřela oči, měla by hlava dlouhé bílé vousy, malý široký nos a vyhaslé oči, jež na ni vždy pohlížely s láskou a obdivem.

Někdo jí položil dlaň na rameno. Škubla sebou, ale nepodívala se na něj. Doufala, že je to Lothe. I kdyby to nebyl on, na plátně očních víček si ho mohla představovat.

Zvracení ustalo. Nevyvrátila úplně všechno, ale většinu určitě. Byla si jistá, že do sebe minimálně hodinu nic nedostane..

Pomalu se narovnala. Skrze póry se jí na pokožku dostaly kapičky studeného potu. Byly mnohem větší než ranní perly, jež pokrývaly trávu, ale pořád menší než slzy, které putovaly po ženině obličeji. Cítila, že se některé z nich dostaly až ke koutkům úst. Chtunaly slaněji, než si pamatovala.

Otevřela oči. Víčka se jí třásla. Sotva je udržela otevřené. Vlasy měla podivně těžké. Některé prameny se zjevně dostaly do cesty zvratkům. Pár vlasů si musela vytahovat z úst.

Smrad vlastního těla tolik nevnímala. Vlastně se stáhl do pozadí, když pohledem zavadila o tělo, hlavu, která se válela jen kousek od ní, a ženu, jejíž kolena se bořila do hlíny.

„Jdeme," rozkázal velitel.

Otřásla se. To on byl ten, kdo se jí dotkl. Cítila za krkem jeho horký dech.

Ruku stáhl zpátky k sobě a vyšel do čela skupiny. Meč držel v ruce, aby mohl rychle zareagovat, kdyby někoho dalšího napadlo zaútočit.

Byla mu vděčná, že jí ruce odvázal už v Pšeničíně. Mohla si je bez problémů utřít do šatů. Sice chvíli váhala, zda opravdu chce zničit drahou látku, ale při pohledu na špinavou ruku se rychle rozmyslela. Přestože se pokusila utřít vše, mezi prsty jí nějaké zbytky zůstaly. Doufala, že brzy dojdou k nějaké vodě.

Na tělo se znovu nepodívala. Odvrátila zrak. Sama se podivila nad tím, jak rychle se dokázala smířit se smrtí někoho jiného.

Přinutila nohy k pohybu. Musela si zvykat na to, že s ní nebudou zacházet jako v bílých rukavičkách. Svět je krutý a jen ti silní jedinci nepřijdou o rozum.

Ušla jen pár kroků, když vtom jí blány, kterými si uši zakryla, protrhl křik. Tentokrát se neotáčela. Věděla, že to byla ta žena – dcera toho chudáka. Viděla ji. Vběhla před ni, aby se dostala k veliteli.

Tentokrát vojáci zareagovali dost rychle. Chytili ženu dříve, než se k němu stačila dostat. Kolem útlých paží se sevřely dlouhé mohutné prsty. Žena div nevypískla bolestí, když je stiskli pevněji.

Velitel Ruel se na ni otočil. Pokynul svým mužům, aby ji srazili na kolena. Na odpor se nezmohla, byli mnohem silnější než ona. A Sissi jí odmítala pomoct. Nechtěla se do toho namáčet. Už tak se její budoucnost halila do mlhy nejistot.

„Opovažuješ se zaútočit?"

Švihl mečem k ní. Žena zavřela oči a natáhla si ruce ke krku. Zjevně očekávala, že si pro ni život připravil stejný osud jako pro jejího otce. Ale čepel se zastavila.

Plochou jí nadzvedl bradu, aby se na něj podívala. Žena oči otevřela a koukala se nejprve po ostatních, jestli oni nemají vykonat tu špinavou práci, až poté na Reula.

Sissi doposud neviděla tak jasně modré oči. Byly tím jediným čistým na ženině obličeji. Tváře měla pokryté krví, jak si otírala slzy špinavou rukou. Pod tím nánosem se jistě skrývalo mládí a nezkušenost.

„Škoda takové tvářičky," poznamenal velitel. „Vezměte ji s sebou. Madam Magdalena bude potěšena novým přírůstkem."

„Jsem to říkal," ozval se jeden ze žvanilů.

„Vždyť to bylo jasný. Krásný ženský mají cenu větší než zlato."

Aktualizováno 15. 8. 2022