Ukázalo se, že naučit Quinna jezdit na čemkoli, co mělo čtyři nohy, byl nadlidský úkol. Už jen dostat ho na hřbet stálo Sluníčko i Mirta většinu trpělivosti. Nirman sebou škubal a kňučel, když se mu nedařilo dostat pahýl nahoru, ale ani to je nezastavilo. Dokud neseděl v provizorním sedle, nechtěli nic slyšet o jiné možnosti.

Nebylo to pohodlné. Nohu mu sice ovázali už v domě a paní domácí si dala záležet, aby vlhké zábaly pokrývaly celé stehno, ale i tak cítil slabé brnění kdykoli, když tvor udělal krok. Na to mu poradili myslet na něco příjemného. Sluníčko ihned navrhla ty lázně, o nichž jí vyprávěl.

Přestože se mu cesta v sedle příliš nezamlouvala, byl rád, že se konečně hnuli z místa. Možná ani nemuseli čekat tak dlouho a mohli se odhodlat mnohem dřív. Když to vyslovil nahlas, Sluníčko ho odbyla slovy:

„Muset čekat, až bouře uklidnit."

Zakryl si ústa šátkem. Těžko se mu v tom vedru dýchalo. Jako by se mu na plicích usadilo něco těžkého, co mu bránilo v tom se nadechnout plně a bez zábran.

Mnohem horší než dýchání přes látku bylo to, jak slunce pařilo. Po celou dobu čekání vysedával hezky ve stínu a koukal se, jak se v dálce rozpouští horizont. Duny z písku se všemožně kroutily, mizely a objevovaly se, jako by měly vlastní vůli. To mohl sledovat i nyní, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát do toho ještě blouznil z vedra.

Kdyby mohl, požádal by o pauzu každých pět minut. Točila se mu hlava, sotva se dokázal udržet v sedle. Ačkoli odpočíval docela dlouho, necítil, že by nabral dost energie na takovou cestu. Byl docela rád, že ho Sluníčko nevykopala na výpravu mnohem dřív. Nejspíš by se po pár krocích doplazil zpátky na svou stolici u zdi.

Aby toho nebylo málo, jel vzadu sám. Sluníčko se opět rozvášnila ve své mateřštině a chrlila jedno nesmyslné slovo za druhým. Mirt, ten malý hubený mužík, jí odpovídal ještě rychleji než ona. Quinn se divil, že si vůbec stíhali rozumět. Jemu trvalo, než mu došlo, co tím ten druhý myslel. A to mohlo být klidně jen děkuju.

Nebylo by ke škodě se naučit jejich jazyk, pomyslel si.

Až se dostanou do Polis, požádá Sluníčko, aby ho učila. Pokud tam skutečně zůstane a domů se vrátí, až splní slib, bude to potřebovat. Už jen proto, aby ho obchodníci neošidili.

Jeho mloraná zamlaskala. Nebyl si tím jistý, ale tipoval, že se ještě oblizovala poté, co si pochutnala na jeho vlasech. Dokud se neviděl v zrcadle, velkou vědu z toho nedělal. Stejně už svou mužnost ztratil, když Sluníčku dovolil ho ostříhat.

„Nemlaskej," zabrblal si pod nosem.

Nerozuměla mu. Jak by mohla? Bylo to hloupé zvíře. Ovšem to Quinnovi nezabránilo v tom ji na to upozornit ještě jednou, jen o pár dlouhých kroků později.

Poklepal velkého tvora po krku a zvedl pohled od zlaté srsti. Oči se mu zakotvily na Sluníččiných zádech. Přestože se dlouhé vlasy snažila skrýt, nespočet tenkých copánků jí klepal o šat a pomáhal vyhladit všechny nedokonalosti tak, že látka dokonale přilnula na kůži. Její křivky ho lákaly už dřív, ale teď se k tomu přidala ještě halucinace. Zase se mu zdálo, že se žena kroutí do rytmu jen jemu známých písní.

Pousmál se. Už jí několikrát řekl, že je na poušti tím nejzajímavějším, co horká pustina může nabídnout. Kdykoli si vybavil tu červeň, jež se jí nalila do tváří pokaždé, když to zaslechla, koutky se posunuly o kousek výš.

Otočila se na něj přes rameno. Kývla směrem k němu, pak se obrátila zpátky. Nechápal, co to mělo znamenat. Chtěl se jí zeptat, neměl však dost odvahy na to říct něco víc nahlas než šeptem. Horký vítr mu bral dech od úst.

Sluníčko znenadání zpomalila. Pobídla svého tvora, aby udělal otočku na místě, a vyjela ke Quinnovi. Nepochyboval o tom, že na mloraná uměla jezdit. Ostatně asi jako každý, kdo chtěl v poušti přežít déle než den.

„Mirt nám něco ukázat," prohlásila, když u sebe byli dost blízko.

I ona si ústa zakryla šátkem. Skryla za něj i nos, z obličeje jí vyčuhovaly jen tmavé oči a dlouhé řasy, na něž se lepila zrnka písku. Přestože zakryla vše, co mu na ní připadalo krásné, stále se toho dojmu, že před ním stojí květ pouště, nezbavil.

Přikývl. Nemělo smysl cokoli namítat. Navíc, pokud cesta do Polis měla trvat celý den, rozptýlení jen uvítá. Mohlo by v sobě zahrnovat nejen něco zajímavého, ale hlavně krátkou přestávku někde ve stínu.

Tentokrát se zařadila vedle něj. Napomenula ho, aby seděl vzpřímeně. Nezapomněla mu připomenout, že si tím kazí záda.

„Neříkal, co to bude?" zajímal se Quinn, již narovnaný. S vystrčeným zadkem si připadal hloupě.

„Zajímat se o ty a domov," odvětila pohotově, „vědět, že cizinec. Moc světlá kůže."

„Neprodá nás, že ne?"

„Ne. Ptát se, jestli ze stejná krajina jako obchodník."

Jako Plonoska, doplnil si v hlavě.

Nejprve pokrčil rameny. Spíš proto, že ho bolelo za krkem, než že by to bylo součástí jeho odpovědi. Hned nato si odkryl šátek z úst, aby ho Sluníčko pořádně slyšela.

„Co všechno jsi mu řekla?"

Žena sklopila pohled a hřbet zvířete. Opatrně ho pohladila po drsné srsti a zamumlala do látky:

„Všechno, co vědět. On prozradit, jak vy dostat do náš svět." Podívala se na něj. Jiskřičky, které viděl už v krčmě, se vrátily. „Plavit v oblacích?"

Nemělo smysl jí lhát. Už ji trochu znal, věděl, že by se nepřestala ptát, dokud by z něj nevypáčila to, co chce slyšet. A neměl důvod jí nevěřit. Přestože jí doteď neodpustil ten trest v díře, mohl se na ni spolehnout.

„Ano. Cestujeme mezi mrakama. Prvně to bylo proto, aby nás neviděli ti dole, ale pak... já vlastně ani nevím. Některý výpravy měly najít první vzducholoď. Nevrátila se. No a našli jsme vás."

Usmál se na ni. Už bez šátku, takže to viděla.

„Jak vypadat... ta lodt?"

„Nó... to se těžko popisuje. Je velká. Jakože hodně velká, větší než my všichni dohromady. A pak ještě asi stokrát větší." Přeháněl, ale na ni to dělalo dobrý dojem, tak pokračoval ve stejném duchu. „Nahoře je balón. V něm je plyn lehčí než vzduch, aby to nadnášelo. No a k němu je připevněná loď. Je skoro celá ze dřeva, aby byla dost lehká. No a –"

„Vypadat nějak tak?" přerušila ho a ukázala před sebe.

Musel si udělat dlaní stín, aby dohlédl dál, a ani pak dlouho nic neviděl. Až když se trochu přiblížili, všímal si tmavých obrysů. Kvůli vedru se vlnily i pevné stěny. Ale sotva si objekt mohl prohlédnout pořádně, srdce se mu skoro zastavilo.

„A-ano," vykoktal a protřel si oči, jestli skutečně vidí to, co tam je.

Vzducholoď. Přímo před ním ležela v písku vzducholoď. Zbyly z ní jen trosky, na nichž se usadil písek, ale ani tak neztratila svou majestátnost. Oba kusy tu musely ležet už nějakou dobu, takže odhadnout, co je to za loď, nebylo moc těžké.

„Archa," vydechl a natáhl ruku před sebe, jako by se jí chtěl dotknout. „U vidloně, tolik let se ji snažili najít a... ona je tady."

Chtělo se mu smát i plakat zároveň. On u stavby Archy nebyl, v té době ani jeho matka nevěděla, že čeká syna. Ale Oda mu o tom vyprávěl. Popisoval ji jako to nejkrásnější, co v životě viděl. V určitou chvíli měl Quinn pocit, že mluví spíš o ženě, ovšem kdykoli na to přivedl řeč, Oda mu to vyvrátil.

O této lodi vznikaly legendy. Neuplynulo ani třicet let od jejího zmizení a už se o ní psalo jako o největší záhadě světa. Tvrdilo se, že za to, že se nevrátila, může šílenec Quinn. Oda mu však odmítal tyto domněnky potvrdit. Údajně se na palubu žádný šílenec nedostal.

Jako by ho slyšel. Trpaslík si často mrmlal pod vousy, proč vlastně skončil na Daisy a ne jemu souzené Arše. Kupodivu si to dovolil říct i před kapitánem. Noeho to netrápilo, nebo to alespoň nedával znát.

Z oka mu skápla slza. Kdyby tady byl, určitě by mu řekl něco o tom, aby se pochlapil. Pak by se rozbrečel. Vidět takto krásný výtvor napůl pohřbený v písku by ho přivedlo na hranici zoufalství a štěstí, tam, kde se potkávala radost se šílenstvím.

„Vin?"

Trhl sebou. Sluníčko ho vrátila do reality. Ačkoli se na ni chtěl podívat a připomenout si, zač se vlastně rozhodl bojovat, nedokázal od rozpadajícího se trupu lodi odtrhnout zrak.

„Je tak... velká," zašeptal do větru. Poplácal mloraná po krku a ukázal před sebe. „Jeď támhle."

Zvíře k němu nechovalo ani špetku respektu. Zamlaskalo, zamrskalo ocasem a kývlo hlavou nahoru a dolů. Takové trhni si, ale v řeči protivných samic.

„Zvíře hloupý," zavrčel si pod nosem a opatrně se z něj spustil na zem.

V tu chvíli pořádně nepřemýšlel. Měl před očima legendu, o níž jí vyprávěla matka podobně rozvášněně, jako mluvila Sluníčko, když ji neomezoval jeho jazyk. Měl pocit, že o lodi ráda mluvila. Často mu opakovala, že ho pojmenovala po velikánovi, géniovi, který ji pomohl sestrojit.

Zejména matčin zájem v něm probudil touhu vědět víc. Sotva dopadl do písku, bota se mu propadla. Použil zvíře jako oporu a vytáhl se ze zrnité pasti na neopatrné plavce. Noha ho bolela. ale dokázal se na ní udržet. Což se nedalo říct o té druhé.

Klopýtal vpřed mnohem rychleji, než v co doufal. Několikrát spadl. Když skončil nosem v písku asi potřetí, chytila ho Sluníčko pod loktem a pomohla mu na nohy. Dál šla po jeho boku.

„Být důležitá?" zajímala se dětsky zvědavým hláskem.

„Byla," přitakal Quinn.

„Pro tebe?"

„Pro všechny. Pro matku, pro přátele, dokonce i pro ty, co moji přátelé nejsou. Tohle... je největší vzducholoď, jakou kdy kdo postavil. A je tak velkolepá, jak vyprávěli..."

Olízl si suché rty. Jako by se viděl v době, kdy ji stavěli. Místo trosek se před ním objevila stavba v progresu. Vedle něj stál o spoustu let mladší, o dost čísel lehčí a méně zarostlý Oda, podobně nadšený jako on.

Jako by poušť zmizela a nahradila ji továrna. Prostředí zaměnilo duny za chladivé zdi z kovu, písek za plechové kusy vytápění a vítr za páru. Dokonce cítil specifický pach oleje, který dokázal správně polechtat buňky v nose tak, že se mu chtělo kýchnout, ale zároveň to příjemně hladilo.

Archa mu připomněla domov. Chtěl se tam vrátit. Víc než cokoli jiného. Ale... byl čestný muž, který držel své sliby.

Zatřepal hlavou, aby se těch myšlenek na útěk zbavil. Pak, aby ho to víc nelákalo, vzal Sluníčko za ruku a otočil se čelem k ní.

„Někdy tě na podobnou loď vezmu," vyslovil další slib, aniž by to pořádně promyslel, a volnou dlaň jí položil na tvář.

„Ty plakat," zašeptala.

„Stýská se mi," přiznal a tiše popotáhl.

„Vrátit domů, Vin. Vrátit jako hrdina. Můj hrdina."

Zapůsobilo to na něj jako impulz. Stesk po domově, nadšení z objevení dávno ztracené vzducholodě, bolest i strach z toho, že tu zemře, musely ustoupit do pozadí. I ten alkoholik, jejž přibrali na Daisy, aby si na ní odpykal trest, zmizel. Na jeho místo se postavil silnější muž, někdo, kým by Quinn chtěl být.

Pořádně nevnímal, co se dělo. Všechno se ponořilo do sladké mlhy. V nose ho lechtal olej, v ústech lahodná chuť vody. A rty, které hbitě objaly ženina ústa, lechtaly první ostýchavé doteky.

Můj hrdina, připomněl si, když zavřel oči. A ty jsi moje slunce.