Napadli prince Leona.

Nedokázala si představit nikoho, kdo by toho malého kluka chtěl vidět v bolestech. To, že byl královské krve a to z přímé linie, neměnilo nic na tom, jak na děti pohlížela. Dokonce ani Cael to nemohli nechat jen tak, musí přece viníka potrestat!

Sklopila pohled na své krátké tlusté prsty. Nevnímala čas. Rút už přestala pobíhat kolem kovadliny, konečně nechala služebnou, aby si po náročném běhu odpočinula. Možná vyčerpala všechny otázky, na které se chtěla zeptat. Nebo jí vadilo, že jí na většinu z nich nedokázala odpovědět.

„Když se odvážili ubližovat uvnitř paláce," vyslovila Rút svou domněnku nahlas, „je jen otázkou času, kdy se dostanou ke královně. Nebo k Lothemu."

Sissi se na ni podívala. Doufala, že tohle téma nakousne. Chtěla z ní dostat, odkud se znají a proč si ji odvedl bokem. Ale nenápadně.

„Lothemu?" zopakovala po ní, jako by to jméno slyšela poprvé.

Rút sebou trhla. Ruce, jež ležely na jejím klíně, se zvedly ze sukně a pustily se. Otevřela oči a zabodla pohled do stěny před sebou.

„Je na mě milý," odvětila, když se trochu uvolnila. „Snad ho Cael chrání."

„To ano."

Neodvážila se na jejich vztah vyptávat víc. Mohla by ji prokouknout. Ale ani mlčení nepomáhalo, proto se rozhodla rychle změnit téma.

„Takže jsi vyrůstala tady?" zajímala se Sissi.

„Ano. Na okraji města. Tam to vypadá jako ve vsi. Támhle bučí kráva, tam se shazují děti do louží... ale náměstí je mnohem zajímavější. Jen jsem neměla moc příležitostí se sem dostat, když zrovna nebyla nějaká slavnost. Ale kousek od našeho domku bydlela stará bylinkářka. Naučila mě spoustu toho, co znám."

Rút se skoro rozplývala, když přišla řeč na její starou známou. Sissi to nemohla pochopit. Ji nikdo neučil, jak by měla upravit kov tak, aby vytvořila krásný prsten hoden pozornosti královen. Pochopila to z textů, které si její matka vedla.

„S její dcerou jsme chodily sbírat bylinky do lesa," pokračovala Rút posmutněle a sevřela v prstech látku šatů. „Ztratila jsem ji jen pár dní po úplňku. Nikdy se nenašla. Tak jsem získala bylinkářčinu pracovnu a její knihy, protože jsem byla jediná, komu mohla své věci přenechat."

Nic jí na to neřekla. Cítila, že se potřebuje vypovídat. Proto jen kývala hlavou, když se jejich pohledy na krátký moment setkaly, a pozorně si ji prohlížela. Rút byla tím nejzajímavějším v místnosti, pověrčivý malý kovář si její zájem získat nedokázal.

„V tu noc, kdy Ina zmizela, mě někdo našel. Přirozeně jsem byla zvědavá a hned se ptala na všechno, co mě napadlo. Přeci jen s královninou gardou nesetkáš každý den. Pokud nebydlíš v paláci. Ukázalo se, že v lese hledali čarodějnici. Nejdřív si mysleli, že jsem to já. Jeden z vojáků zmínil, že čarodějnice bývají krásné. Nebudu lhát, nelíbil se mi způsob, jakým se mi snažil zalichotit. Ach, to byla děsivá noc!"

„A našli ji?"

„Inu? Ne, nenašli. Zmizela."

„Ne, tu čarodějnici. Pokud tady pořád pobíhá kolem a páchá zlo, mohl by to být důvod, proč Cael –"

„Cael nás netrestají," zašeptala Rút a natáhla paži k ní. Položila svou drobnou dlaň na Sissiinu a zvedla se ze stolice. „Pojďme se projít na náměstí."

„Ale velitel řekl –"

„Je to hned venku," přerušila ji a ukázala na dveře. „A bude to chvilinka, slibuji!"

Ani Sissi nemohla sedět takhle dlouho a nic nedělat. Prsty jí cukaly, jak chtěly něco uchytit. Z nudy si kousala spodní ret, ačkoli se to na dámu neslušelo, a odolávala tendenci natáhnout se po vlasech.

Zaťala ruce v pěsti a pomalu se postavila. Než se vydala za Rút, která už stepovala u východu z kovárny, upravila si nadýchanou sukni a utáhla šátek. Byl to docela nezvyk vlasy, jimž chyběla jejich přirozená délka a divokost, skrývat pod kus látky.

Venku nepocítila ten záchvěv svobody, jaký by měla. Ačkoli se k ní chovali hezky a skoro jako jim rovné, cítila se být vězněm. Možná za to mohlo cizí město, spousty nových tváří a ty části její vlastní osobnosti, o nichž nevěděla, dokud se nedostala na pokraj svých sil. A nebo to byl jen dojem. A ta jizva na rameni.

Skoro na ni zapomněla. U nikoho jiného než u nich čtyř si znamení ohnipase nevšimla. Prohlížela si holá ramena dam, které se točily kolem pracujících mužů, koukala se i na krky dětí, ale nic. Nejspíš si tím královna označovala své otroky.

Rút vypadala uvolněně. Když opouštěli kovárnu, opadl z ní ten stín, jenž za sebou schovával její přirozenou dětskou povahu. Za chvíli byla Sissi svědkem čiré zvědavosti, když se Rút zastavovala u každého vystaveného květu v okenici a odhadovala odborné názvy rostlin jen pomocí čichu a zraku.

„Tohle je moanra lupeo," řekla s nadšením, za které by se dítě nestydělo, a ukázala na kvítek fialové barvy, „někdy se mu říká oparník. To protože ráno a večer pouští páru."

„O takové květině jsem neslyšela," přiznala Sissi.

„To se divím. Je to plevel. Bere živiny ostatním rostlinám. S mou učitelkou jsme je vytrhávali ze záhonku a pálily."

Sissi popošla blíž. Tenhle kvítek vypadal neškodně, skutečně by napáchal tolik škod? Těžko se tomu věřilo. Navíc když tak nádherně voněl!

„Pozor, nedotýkej se jí. Je jedovatá," varovala ji. „Nebo... tak trochu. Prostě ti vypadají chlupy, když ji sníš."

„Všechny?"

„Jistě. Všechny. Přece nechceš dopadnout jako plešoun Gustau, že ne?"

Neměla nejmenší tušení, o kom to mluvila, ale z kontextu si vyvodila, že by bylo dobré zavrtět hlavou.

„A tohle je –"

Rútin hlas překřičelo nadšené pištění malých dětí, které si hrály s míčem. Sissi by si jich ani nevšimla, kdyby se míč neskutálel k jejím nohám.

Sehnula se pro něj a zvedla ho ze země. Nemohla do něj jen tak kopnout, měla ne zrovna pohodlné střevíce. Nechtěla je zničit. Potěžkala míč, párkrát ho pohodila v dlaních a pousmála se.

„Nikdy jsem to v ruce nedržela," zašeptala směrem ke své společnici. „Děti ze vsi si se mnou nechtěly hrát."

„Se mnou si nehrály, protože jsem se víc zajímala o žáby než o šaty a květinové věnce," řekla Rút s chabým úsměvem na rtech a spojila ruce před sebou. „Dnes jsme dámy, Sissi. S důležitým úkolem. A čím dřív ten... vynález dokončíme, tím dřív se budu moct vrátit ke svému výzkumu."

Nemusela ji pobízet. Sissi míč skutálela po zemi k dětem. S díky jí zamávaly a odběhly za roh uličky.

„Měly bychom se vrátit," prohlásila, „velitel dnes asi nepřijde, ale nechá pro nás poslat."

„Vydrž ještě chvíli, chci se podívat na náměstí."

Nestihla ji zastavit. Než se nadála, Rút odkráčela z uličky za roh, kde si děti hrály. Sissi nic jiného nezbývalo. Nechtěla být sama, navíc když tohle město neznala a mohla se snadno ztratit.

Po cestě moc lidí nepotkaly. Ty davy, jimiž se musely prodírat, zmizely. Sem tam se kolem nich mihnula utíkající dívka, za ní v těsném závěsu další. Jako by někam spěchaly.

Až když došly na náměstí, kde byla hlava na hlavě, došlo jim, že se něco velkého chystá. Uprostřed se do výšky tyčil dřevěný kůl. Sissi se nemusela ptát, co to znamená. Podobný osud skoro dostihli ji.

„Bude poprava," vyslovila Rút nahlas to, co si obě myslely. „Čí asi?"

„Snad ne naše," špitla šperkařka.

Nedokázala se na kůl koukat a nepředstavovat si u něj sebe. V praxi viděla upalování jen jednou a to stačilo k tomu, aby si přísahala, že tam nikdy neskončí. Chovala se vzorně, dodržovala všechna přikázání, která Cael dali nařídit. Ale kdyby na ni ukázali prstem, nevymyslela by způsob, jak prokázat svou nevinu.

„Slíbili nám ochranu," namítla alchymistka a založila paže na prsou. „Nepopraví nás. O to se nemusíme bát."

„Je lepší se bát hned a být připravená na nejhorší."

„Sissi, zhřešily jsme snad?"

Chtěla odpovědět, že ne. Avšak vzpomněla si na svůj malý hřích. Sestavila vynález, který vystoupal k oblakům. Nejspíš si všemocnou entitu znepřátelila a proto se k ní zpočátku chovali jako k podřadnému druhu.

Už dlouho přemýšlela nad tím, že je její práce pro královnu jakýmsi způsobem vykoupení. Cael jí dají druhou šanci, pokud lidstvu pomůže zbavit se těch bezbožných Nirmanů.

Vynález, který sestavovala, pocházel z jejich města. Naučila se číst z knih, jež napsali poslední vědci z Potie, než utekli do hor. A ta samá písmena našla i na výkrese, z nějž čerpala, když stavěla létající stroj.

Princ Nillian její domněnky jen potvrdil. Řekl jí, že Potie chřadne kvůli nim. Kvůli neznabohům, kteří se chtěli dotýkat hvězd a dokazovat si, že jsou lepší než ten, kdo nad nimi celý život bdí. To proto na království uvrhli kletbu; malou úrodu, nájezdy lupičů a podvodníky ze sousedních zemí.

„Všichni jsme zhřešili," prohlásila nakonec a kývla směrem ke kůlu. „Každý věřící, který nepomůže ke zničení Nirmu, hřeší. Jedno z přikázání zní; Bojujme za všeomcné, aby každý, kdo nevěří, byl vysvobozen z kola hříchu. Nirmané jsou pyšní, nedají se přemluvit, že?"

„To je z pohádek. Jak zlý princ Melim zradil entitu a krásná princezna ho potrestala smrtí upálením. Pýcha pálí. Tak to bylo, že ano? A vysvobodila lid od pout starého náboženství, toho špatného, které vedlo jen ke smrti a zbytečným obětem. Ano, pohádky mi rodiče vyprávěli."

„Je dobré mít se na pozoru," dodala Sissi a vzala svou společnici za ruku. „Jsem připravená za Cael položit život."

Vyměnily si pohled. Rút se ještě jednou rozhlédla kolem sebe, zda je skutečně nikdo neposlouchá. Nezdálo se, že by jim kdokoli z přítomných věnoval pozornost, všichni se koukali na stavbu popraviště. Až teprve poté přikývla.

„I já."

Všimla si toho zaváhání. Chápala to, ne každý měl dost odvahy k tomu položit své srdce na stříbrný podnos a obětovat ho někomu, koho v životě neviděl. Ani ona se pochyb nezbavila. Přesto věděla, že je to správné.

Otočila se směrem k popravišti, když se ozval zvučný hlas. Dav utichl.

„Poddaní, potijský lide, slyšte slova Cael!" Malý široký muž v mnichovském hábitu zvedl paže nad hlavu. „Dnes večer se stanete svědky první popravy neznaboha z hor po více než třech stoletích!"

Nirman. Kde ho chytili?

„Zůstaneme na popravu," vyhrkla. Zajímalo ji, odkud se tu vzal. „Musím to vidět."

„Vezměte sem děti, staré, hříšníky i bezhřešné! Oslavte s námi první velkou oběť Cael, která nás zachrání před hladem!" pokračoval mnich a pozvedl nad hlavu knihu. „Kohokoli, kdo se stane svědkem očisty posvátným tvorem, Cael vyslyší. Dají i na ta nejslabší zašeptání, pomohou vám žít správný život."

Cítila, jak Rútin stisk zesílil. Tlačila jí prsty klouby k sobě, nezajímala se o to, jestli je rozdrtí.

Dav se najednou rozestoupil. Lidé vytvořili cestu ke kůlu od začátku ulice, z níž ženy přišly. Musela přítelkyni odtáhnout na stranu, aby nepřekážely vojákům gardy v naleštěném brnění.

V čele stál Ruel. Chtěla na něj zavolat, ale pochopila, že by neměla. Teď na to nebyla vhodná chvíle. Se zatajeným dechem sledovala, jak pyšně kráčel vytvořenou cestou. V levé ruce držel obřadní pochodeň, v pravé třímal svůj meč.

Minulo je ještě pár jeho mužů, než se k nim dostal ten hříšník. Obě ho poznávaly. Byl to ten tichý dlouhán, s nímž pracovaly. Neprohodil s nimi jediné slovo, skoro jako by odmítal s kýmkoli spolupracovat.

Sissi tušila, že je na něm něco jiného. Jen předtím nedokázala určit co. Teď jí to došlo.

Ruel se na ně podíval těsně předtím, než jeho hlava zmizela za těla poddaných nastoupených na nemalém náměstí. Sissi si stačila všimnout chabého úsměvu, jejž jí věnoval už u kovárny.

„To je on," vydechla Rút.

„Mezi námi byl..."

„Ano."

„Chci to vidět," rozhodla Sissi pevným hlasem. „Musím to vidět. Musím každého Nirmana, kvůli kterému trpíme, vidět hořet."

Stisk povolil. Rút jí na to nic neřekla. Obě se otočily čelem k popravišti. Vyčkávaly na popravu. Mlčky.