Na to, že tam nechali jednoho z gardy, se všichni chovali klidně. Někteří si sice utírali krev z obličejů a snažili se hadry vyleštit fleky na brnění, ale ani u nich si nevšimla ničeho, co by jí napovědělo, že si právě prošli bojem o vlastní životy. Dokonce ani Lothe, u nějž doufala v trochu té lidskosti v mládí, nevypadal zdrceně.

Měli na tvářích masky. Netřásli se, neplakali. Byli to muži s tvrdým výcvikem, něco takového už museli zažít. Možná je to potkalo i cestou do Údolí. Možná proto ani Lothe nelitoval kolegu, kterého v obláčcích chlupů a kaluži krve nechali.

Dokázali by ji chladnokrevně zavraždit a zahodit do nedalekého potoka? Udělali by to bez jediné jizvy na svědomí? O tom už nepochybovala.

Doufala, že se nad ní královna smiluje. Měla v plánu prosit o rychlou smrt. Víru ve svobodu už ztratila, nebyla naivní. Ale pokud tu existovala šance, že může zemřít rychle a bez bolesti, hodlala o ni bojovat.

Družina se rychle unavila. Všichni ztěžka dýchali, sotva táhli svá těžká plátová brnění a velké zbraně. Sissi byla ráda, že na sobě měla jen své nejmilejší šaty. S brněním na těle by se propadla už v řece – a nikdo by s ní nepohnul.

Šli mnohem pomaleji než na počátku jejich cesty. Slunce se už dávno vyhouplo nad horizont, takže museli jít celé dopoledne bez přestávky.

Pod hustými korunami stromů byla tma. V pravém poledni chvilkami viděla i skutečné barvy – všimla si třeba toho, že měl Lothe světlé vlasy, které hraničily až s blond, podobné těm velitelovým –, ale to se změnilo během pár okamžiků, kdy zavítali do jehličnaté části lesa. Moc dlouho tudy nešli, i tak to však stačilo k tomu, aby si přísahala, že temno pod jehličnany už nikdy spatřit nechce.

Zastavila se. Dostala ploskou meče do zad. Ještě nebyl ten čas. Myslela si, že ten hluk znamená pauzu.

„Zastavíme se až ve vsi," poručil velitel. „Kdo tam nezvládne dojít, zůstává v lese. A věřte mi, že tady žijí horší potvory než krysové a jedovatý žáby."

Nechtěla tady zůstat. Ani kdyby to znamenalo svobodu. Rozhodla se i nadále držet jazyk za zuby. Nestála o problémy, těch už si nasbírala dost i na posmrtný život.

Od ostatních se ozvalo jen nespokojené zamručení, ale nikdo se neodvážil cokoli namítnout. Velitel Ruel si uměl zjednat pořádek. Bylo znát, že měl jejich respekt.

Ačkoli už čerpala ze svých záloh, šla dál. Chodidla ji pálila. Prošlapané střevíce se nehodily na dlouhou túru po lese – vlastně se nehodily na nic, ale byly tak pohodlné, že nechtěla nosit jiné. Tyhle švec ušil přesně pro její obrovská široká chodidla.

Kdyby ji netáhli za svázané ruce, cupitala by tak pomalu, že by se sotva hnula z místa. Naštěstí ten, kdo ji měl na starost, nebyl moc hrubý. Zápěstí nejspíš zažila lepší časy, ale nerozedřela se do krve, pouze svědila a občas pálila, když po rankách přejela kapička potu.

Nejbližší vesnice nebyla daleko od lesa. Už když mohutné kmeny listnatých stromů vyměnily pařezy s výraznými letokruhy, zahlédla špičku kostela.

To nebude jen vesnice, došlo jí.

Přidali do kroku. Ukázalo se, že v záloze měla víc energie, než se domnívala. Stačila jim. A to nasadili tempo, které si udali, když vyšli z tábora – čerství, najezení a vyspaní.

V dálce si všímala rozdílů mezi touto vesnicí a jejím Údolím Ječmene. Zatímco doma by těžko hledala jinou střechu než ze slámy, tady zašli dál. Pálené tašky viděla jen na obraze, nyní měla možnost je spatřit na vlastní oči na jednom z obyčejných domků.

Už u brány je vítali s otevřenou náručí. Správce, který vesnici vedl, na ně čekal u studny na konci dvou řad tvořených vesničany. Podle toho drahého pláště vyšívaného zlatem a stříbrem a úsměvu, v němž se skrývala typická povýšenecká faleš, poznala, že se jedná o velmi bohatého šlechtice.

Necítila se tady dobře. Jakmile měkkou trávu vyměnil kámen a udusaná hlína jedné z mála uliček osady, zmocnil se jí tísnivý pocit obav. Něco tady nehrálo. Něco bylo špatně. Ale už nevykoumala, jestli se to něco nacházelo ve vesnici, nebo uvnitř ní samotné.

Dívala se na obličeje obyvatel. Tváře se jim propadaly k povrchu lebky, rty připomínaly obarvený provaz, jenž jí svazoval ruce k sobě. Mnozí z nich byli špinaví, někteří se snažili špínu setřít rukávy košilí z pytloviny.

Nikdo jí pohled neopětoval. Nikdo nebyl ani trošku zvědavý na ženu, kterou za sebou táhli jako neposlušného koně. Možná se báli. Nedivila by se, kdyby jim to správce poručil. Vypadal jako ten fanatický typ, jejž měli i v Údolí, dokud se neudusil kuřecí kůstkou a nebyl nahrazen jejich současným správcem.

„Rueli, bratře," uvítal správce velitele gardy a roztáhl paže od sebe.

Ukázal nevelké břicho. Jeho tělo mělo zvláštní tvar. To musel mít na svědomí korzet. Sissi moc dobře věděla, jaká muka způsoboval jí. Táhl, ztěžoval jí dýchání a ani zdaleka nebyla tak krásná, jak ten kupec sliboval. Ale až do této chvíle si myslela, že korzety nosí pouze ženy.

Velitel nechával ruku na jílci meče. Litovala, že mu neviděla do obličeje. Mohla z něj vyčíst spoustu zajímavých věcí.

„Hugo," pozdravil správce monotónním hlasem, když se zastavili jen kousek od studny, u níž muž v korzetu stál.

„Přišli jste neohlášení. Kdybych byl věděl, že se tady v Pšeničíně objevíte, nechal bych to vyzdobit."

Správce Hugo zněl nadšeně. Sissi nepoznala, jestli to myslel vážně, nebo to hrál. Ve vztazích mezi příslušníky šlechty se nevyznala. Modrá krev musela dělat složité snad všechno, včetně toho, s kým je bezpečné se bavit před poddanými a komu by důvěřovat neměli ani mezi čtyřma očima.

Žena se kousla do rtu. Doufala, že tyhle formality vyřeší rychle. Měla žízeň, hlad, bolely ji nohy a opravdu se potřebovala poškrábat na lýtku. Uvítala by i něco, co by dokázalo zkrotit její divoké vlasy. A kdyby tím provazem svázali ty neposlušné prameny a ne její ruce, které věděly, co to loajalita a poslušnost znamená, vděkem by se rozpustila v loužičku dočasného štěstí.

„Máme před sebou ještě kus cesty, bratře," prohlásil Ruel a poklekl na jedno koleno, jak se před správcem modré krve slušelo.

„Královna se nebude zlobit, když dorazíte o den později. Jen si odpočiňte, určitě musíte být unavení. Nechám vám připravit pořádnou hostinu," prohlásil správce Pšeničína s přehnaným nadšením a zatleskal.

Už chápala, proč nosil ten korzet. Sice to moc neskrylo, ale ten velký pupek trochu omezit mohl. Jeho poddaní by nebyli rádi, kdyby viděli, že se cpe, co se mu do břicha vejde, zatímco oni hladoví.

„Bylo by mi ctí," souhlasil Ruel nakonec a pomalu se zvedl.

„Výborně, výborně! Jen pojďte, pojďte, u stájí je mé skromné obydlí," lákal je Hugo.

Správce se zatřásl. Spousta prstenů, jež mu zdobily tlusté prstíky, zachrastila společně s náramky z drahých kovů. V přívěšku, jenž visel na mohutném zlatém řetězu, poznávala krvavý diamant – drahokam používaný pouze v královské rodině.

Sešel schůdky, na nichž postával, když obyvatelům Pšeničína rozdával úkoly, a kývl na své dva poskoky. Ti mu z ramen sjali plášť, jenž se táhl po zemi a sbíral prach, a uklonili se, jako by sloužili váženému panovníkovi. Naštěstí doba, kdy království vládli muži, skončila.

Pyšně kráčel kolem studny. Když se Sissi podívala pozorněji, všimla si, že malá soška, která se jen vzdáleně podobala správci s korzetem, měla jiný původní základ. Sochaři se zjevně zrovna dvakrát nesnažili, když mu upravovali tělo – nechali tam figurínu s mužskou tváří a ženskými tvary.

Podle všeho tu nebyl moc dlouho. Když o něm Sissi slyšela poprvé, měl na starosti výchovu osiřelých dětí. Nakonec to údajně vytáhl na dvorního ochutnávače – a pak, když se královně konečně vetřel do přízně, skončil tady.

Tady, když byli na očích, si na milé společníky nehráli. Ti, co pochodovali za ní, do ní dloubali a plácali ji plochou meče, aby přidala do kroku. Sissi chápala, že to mělo působit hlavně jako divadlo, ale ani to nezabránilo tomu nepříjemnému ponížení.

Osada vypadala docela nově. Zdejší domky ještě voněly čerstvým dřevem, kamenné stěny schnoucím pojidlem, jež naházeli na hladké nerovné plochy. Stromy ještě nemohly nést ovoce, jejich kmeny byly příliš tenké a větve slabé. Na pořádnou úrodu si museli počkat.

Ani nová architektura a příjemná vůně čerstvě poseté trávy nepřekonala ten úžas, když spatřila správcovo sídlo.

Skromné rozhodně nebylo to správné slovo. Sissi větší a honosnější budovu neviděla. Zastiňovala i dřevěný kostel, který stál nedaleko od ní. Ten navíc jako jediný nevoněl novotou, musel tu stát spoustu let.

Zaklonila hlavu a ustoupila o krok zpátky, aby v zorném poli zachytila alespoň polovinu té velké krásy. Musela uznat, že ačkoli správce vypadal jako pyšný páv a podobně i vykračoval, ta pýcha byla oprávněná. A měl docela dobrý vkus. Na šlechtice v korzetu.

Zdi byly jemně zaoblené, jak budova chtěla kopírovat tvar správcova těla. Nechápala, jak to mohlo držet. O budovách něco četla, věděla, že pokusit se postavit jinou stěnu než rovnou a kolmou na základy je obrovský risk, ne-li bláznovství. Ale vypadalo to, že tady to chytili za správný konec. Nevšimla si jediného poškození krvavě rudé omítky.

Okna byla velká, rovná, sklo v nich trochu namodralé, jako by ten, kdo budovu navrhoval, chtěl, aby odvedla pozornost od výrazné barvy, která na sebe poutala zrak už z dálky. V okenicích si všimla bílých detailů nějaké obiloviny – hádala, že pšenice –, na parapetu zase prvních klíčků letních a podzimních květin.

Byl to takový zvláštní kýč, ale uměl zapůsobit snad na každého. V té podivnosti se dala najít genialita architekta, šikovnost stavitelů i ohleduplnost obyvatel nemalé osady, kteří se neodvážili přiblížit k omítce, pokud neměli na starost zelené porosty, jež zakrývaly spodní část obloukovitých stěn.

Sissi by v tak velkém sídle bydlet nemohla. Nebyla narozena pro lesklé střevíce, obrovské sály a živou hudbu u parketu. Vděčila za svůj život tvrdé píli – za to, že si všechno vydřela, že si to musela zasloužit.

„Páni," zaslechla z levé strany. Na Lotheho hrubý hlas si ještě nezvykla. „To je kýč."

Její koutky sebou zaškubaly, když se pokusila o mírné pousmání. Nebyla jediná, kdo si to myslel, ale na rozdíl od něj by se to neodvážila vyslovit nahlas. Vlastně se divila, kde on vzal tu odvahu. Doteď zarytě mlčel a sledoval špičky svých holínek.

Chtěla mu odpovědět, ale nenašla ta správná slova. Proto pouze přikývla – spíš pro sebe než pro něj – a podívala se na něj.

Byl alespoň o půl hlavy menší než ona. Kdyby chtěla, mohla si opřít bradu o jeho temeno. Většinu obličeje zakrývala lesklá plátová helma, ale když správně zafoukal vítr, vykoukly z ní blond pramínky vlnitých vlasů.

Nekoukala se dlouho. Brzy se toho obrazu nabažila dost. Nemohla o něm přemýšlet jako o muži. Byl to voják, člen královniny gardy. Zabil by ji, kdyby mu to velitel přikázal. A navíc je dělila snad dvě desetiletí, klidně ho mohla považovat za svého syna.

Ale to jí nebránilo ve snění.

„Dlouho ses tu nestavil, bratře," přerušil tok jejích myšlenek nadšený hlas správce.

„Nebyl čas. Koukám ale, že sis tu zjednal pořádek. Pamatuji Pšeničín jako ves vzpoury vůči robotě, ale ty jsi z nich udělal poslušné poddané. Musím uznat, že jsi odvedl dobrou práci. Na špekouna v ženských šatech."

Všichni ztichli. Takhle velitel nemluvil. Kam zmizela ta úcta a pokora, jakou ukázal u studny? Dokonce i správce Pšeničína povytáhl obočí, když se k němu velitelova slova dostala.

Pak se Hugo zasmál. Držel se u toho za břicho, jako by se bál, že se korzet uvolní, pokud se bude smát víc. Ramena sebou trhala, brada se zvedla, když zaklonil hlavu. Vůbec se jí to nelíbilo. Takový teatrální smích nikdy neznamenal nic dobrého.

„Rád vidím, že ti zůstal smysl pro humor," poznamenal správce a poplácal velitele po rameni.

„Spíš pořád docela dobře vidím, bratře."

Pochopila. Tito dva byli skuteční bratři. Když se podívala blíže, ta podobnost tam opravdu byla. Měli stejný orlí nos, podobně řezaný obličej – ačkoli u správce zarůstal tuky –, dokonce ten postoj by se dal považovat za podobný.

Její domněnka se potvrdila. Velitel byl modré krve.

„Koho to vedeš? Nevypadá to jako tvůj typ konkubíny," vrátil mu správce stejnou mincí a zkroutil rty do úšklebku.

„Prohřešnice. Vedu ji ke královně. Ale do toho ti nic není, viď že ne?"

Sissi se na ně nevydržela dívat. Správce si ji prohlížel jako levné zboží. Nebyla na to zvyklá. Muži se na ni většinou nedívali vůbec, teď měla tolik pozornosti, jako za celý život ne, a vůbec se jí to nelíbilo.

„Inu, pojďte dál. Nařídím kuchařům, aby se činili."

Vydali se k velkým zakulaceným dveřím. Čekala na další Lotheovo „to je kýč", ale nepřišlo. Možná byli moc blízko správce. ANńi ona si toho muže znepřátelit nechtěla. Stačilo, že na něj neudělala nejlepší první dojem.

Vojáci procházeli dovnitř. Když se dostala řada i na ni a na Lotheho, který stál po jejím boku, správce je zarazil.

„Dovnitř nemůže," namítl Hugo pevně a ukázal na ženu.

„To chápu," přitakal Ruel a kývl dozadu.

Než se Sissi nadála, zase ji drželi. Nebránila se. Na to byla moc unavená. Mohla jen doufat, že jí nechají alespoň zbytky z té hostiny, kterou pro ně správce nechal nachystat.

„Počká ve stájích. Větší pohodlí jí zařídit nemohu."

Velitel přikývl na souhlas. Nemohla si stěžovat, stáje byly lepší než nic. A když už ji zmáhala taková únava, chtěla se někde natáhnout. Kdekoli, klidně i na kupce sena.

Odtáhli ji z řady. Vyměnila si s Lothem jeden pohled. Nechápala, co jí tou němou artikulací chtěl naznačit. Nedokázala v něm číst. Tak jako v nikom tady.

Hodili ji na kopu sena, jako by byla pytel se shnilým ovocem. Padla obličejem do hromady. Ostrá stébla jen těsně minula její oči, krk však nezůstal bez úhony – podráždila jí jemnou kůži tak, že se sotva udržela, aby se nepoškrábala. Svědila skoro víc než spoutané ruce.

Provaz, za nějž ji táhli po většinu cesty, přivázali ke kůlu. Dali si záležet, aby byl uzel pevný a nedal se snadno rozvázat. Museli si být jistí, že vězeň neuteče.

Sissi to ani neměla v plánu. Chtěla se jen prospat a na tohle všechno zapomenout.

Když kroky utichly a ona osaměla s několika smradlavými kopytnatci, tvář zabořila zpět do sena. Nezáleželo jí na tom, že riskovala sennou rýmu. Byla tak unavená, že se o nic jiného než o spánek nezajímala.

Hluboce dýchala. Ramena se jí zvedala nahoru a dolů s každým dalším nádechem i výdechem. To byl jediný důkaz toho, že se žena s divokými vlasy držela naživu.

Bylo to jako noční můra. Nechápala, jak se toho za několik dní mohlo pokazit tolik. Nestačilo, že přišla o otce, posledního člena rodiny, jenž o ni stál, ale také měla být okradena o své tělo, o svou čest i o svou nevinnost před Cael.

Podsunula si pod čelo paži. Skryla oči do narudlé kůže. Kdyby mohla, rozplakala by se znovu, ale bála se, že o všechny slzy přišla už v lese. Teď ji čekalo stejné sucho, jaké měla v ústech a v hrdle.

Vykoukla. Podívala se na kůl, kolem nějž omotali provaz. Kdyby chtěla, mohla ho rozvázat. Měla šikovné prsty, které si poradily s horšími problémy. Ale nedokázala se ani hnout. Jak ji hodili, tak ležela.

Bradu si opřela o paži. Nebylo to pohodlné, lépe však ležet nemohla. A došla k názoru, že spokojenější být ani nemůže. Všechno vyhlíželo pohádkověji než ten les a nebezpečí, jaké v něm číhalo.

Díky únavě si dalších pár hodin užívala stavy bdělosti a polospánku. Budily ji zvuky kopytnatců ze stájí, usínala při vzpomínkách na plný talíř nejlepšího vepřového v Údolí.

Nepočítala, kolikrát ji probudili. To nebylo důležité.

Když se vzbudila naposledy, byla už tma. Podívala se přes rameno. Tiše zakňučela. Celé tělo měla ztuhlé. Sotva zahlédla světlo svící v modrém skle velkých oken, otočila se zpátky a zavřela oči.

Garda hodovala. Ti muži, kteří se k ní chovali jako k otrokovi, si cpali břicha u velkého stolu a smáli se. Slyšela je. Nemohla je přeslechnout.

„Bál jsem se, že se neprobudíš."

Trhla sebou. Skoro zakřičela, ale naštěstí měla v hrdle tak vyprahlo, že nemohla.

Byl to on. Ten hrubý hluboký hlas poznala. Ale co dělal tady? Proč nehodoval s ostatními?

„Nejedla jsi celý den," pokračoval mladý člen gardy. „Nemohl jsem tam sedět a... ládovat se jídlem, který patří vám."

Opatrně se vytáhla na loktech. Snažila se ho najít alespoň podle hlasu, ale bez úspěchu. Musela se posadit.

S obtížemi sebou plácla do sena. Z vlasů jí spadalo několik stébel, jež se stačily zachytit – zbytek se do nich zamotal tak, že se samy odmotat nemohly. Alespoň že v noci všechno splývalo v odstínech šedé, černé a jejich kombinacích.

Seděl vedle ní. Musel tu být už nějakou dobu. Neslyšela ho přicházet.

„Chovají se k nám jako ke zvířatům," zavrčel si pod nosem. „K vojákům jako k prasatům chovaným na porážku, k vám jako... jako k otravnému hmyzu."

Vlasy mu padaly do očí. Bez přilbice vypadal úplně jinak. Vlnité vlasy se změnily na lehké kudrlinky, které se uvolňovaly z pásku, jímž se je snažil zkrotit. Oči zůstávaly stejně tmavé a nevýrazné, přesto v nich viděla něco, co ji zarazilo.

Lítost.

Jako by ten kluk s maskou byl pryč a vyměnil ho úplně jiný. Ten muž, který vedle ní seděl a hrál si s jablkem, nevypadal jako voják. Bez lesklého brnění, bez svého meče a bez masek vypadal obyčejně. Ale Sissi se takhle líbil mnohem víc.

„Na, tu máš."

Dal jí do dlaní jablko. Nemohla si nevšimnout, jak jsou ty její oproti těm jeho obrovské.

„Děkuji," zachraptěla a věnovala mu letmý úsměv.

Lothe se zvedl na nohy.

„Musím se vrátit, než otec zjistí, že jsem pryč. Uvidíme se ráno." S těmito slovy odešel.

Zakousla se do darovaného ovoce.

Mělo trpkou chuť, ale nic víc čekat nemohla. Bylo staré. Přesto jí chutnalo. A poté, co spolkla i poslední kousky toho mála, co jí milý voják dal, uložila se do sena.

Aktualizováno 15. 8. 2022