Ábel byl úplně jiný než posádka Daisy. Neuměl lhát, takže se nemusel bát kudly v zádech. Dokonce i mluvil jinak než ostatní – podobně jednoduše, to ano, ale přitom používal zvláštní sousloví, s nimiž se Quinn nikdy nesetkal.

„Moc tu toho není. Ukázal bych ti víc, ale kajuta je zavřená, pokud si nás do ní kapitán nepozve," poznamenal s mírným úšklebkem a podal novému příteli láhev s vodou. „Alespoň zásob máme dost. Místní jsou žraví."

Ábel bez odmlouvání přijal. Neptal se ho, jestli třeba není otrávená. Byla to voda, něco, co potřeboval. Vypadal vyprahle.

Sledoval ho. Pořád to bylo jako v pohádce. Jen málokdy potkal někoho, kdo má víc šedin než hnědých vlasů. Většinou takto staří Nirmané odcházeli neznámo kam, protože jakmile stářím blížili šedesáti let, pravděpodobnost, že přijde vyhoření, se zvýšila. Zajímalo ho, jestli se to bude týkat i jeho, až dosáhne té správné věkové hranice, nebo idioti jako on mají právo zůstat, když u nich k vyhoření ani dojít nemůže.

To, že Ábela zachránil, ještě nic neznamenalo. Měli hladový krk navíc. Sice s jídlem a pitím šetřit nemuseli, ale byli zvyklí na luxus velké porce třikrát denně. Mohl to být blivajz, klidně jim na talíři přistálo jen pár kousků sušeného masa, trocha vody s plovoucím citronem na zeleně zakalené hladině a říkalo se tomu polévka, ale třikrát denně bylo třikrát denně.

Byl zvědavý, jestli na druhém kontinentu doplní zásoby. Oda tvrdil, že tam mají ty nejlepší koláče, jaké kdy jedl. Údajně si je všichni schovávají pod kabáty, proto, když se výprava vrací do Nirmu, se obyvatelé zděsí, jakmile spatří fleky, které nápadně připomínají krev.

Těšil se na ně. Pokud byly plavecké legendy pravdivé, tyto koláče měly dokázat pošimrat na tom správném místě. Údajně i barvily jazyk tomu, kdo v posledních dvaceti čtyř hodinách lhal. Nebylo divu, že se rychle ujal název koláčky pravd. Nechápal, proč množné číslo. Mnoho plavců to nedokázalo vyslovit.

Ábel mu vrátil láhev. Prázdnou. Musel mít vskutku velkou žízeň. Nedivil se mu, taky by nejspíš vypil celý litr, kdyby celý den trčel v podpalubí, kde mu společnost dělal jen prach a poloprázdný sud. Víc sudů. A asi si nějací ptáci.

„Um... Uh.. vzpomněl jsem si, že za pár dní nás čekají koláče," oznámil mu s větší radostí, než jak plánoval.

Stařík povytáhl huňaté obočí. Skoro se ztratilo v hustých vlasech, jež se přehodily z okrajů dopředu. Nechápal, jak jich někdo mohl mít tolik. Chvílemi to připomínalo spíš srst a Ábel byl podobnější nějaké bájné bytosti z dětských pohádek.

„Vy tady nemáte koláče?" podivil se.

„Na druhý kontinent se cestuje dlouho. Musíme mít trvanlivý potraviny. Proto to sušený maso a ovoce. Kurděje, však víš," odvětil Quinn pohotově.

Zakřenil se, když si vzpomněl na sud plný citronů. Kdyby mu za to nehrozila lekce létání, odválel by ho přes palubu. Uvítal by cokoli jiného, dokonce by se pustil do švestek, jež bytostně nesnášel, jen aby si nemusel rvát kyselé citrony za tváře.

Bylo příjemné tu mít někoho, kdo příliš nevynikal bystrostí. To asi nebylo nic nového, z nízké inteligenční hladiny podezíral nejméně polovinu posádky, ale tady se nemusel bát, že by ho stařík přechytračil. Ábel se držel na úplně jiné úrovni. Vypadal jako všeznalec, ale ani husté bílé vousy nemohly skrýt, že měl ve skutečnosti ploché čelo. V porovnání s nimi, v Potii klidně mohl být zlatým průměrem.

„Druhý kontinent?" zopakoval po něm Ábel nevěřícně.

Mohl předpokládat, že o něm nikdy neslyšel. Pro zbožky byla celým světem Potie. Královna jim pravděpodobně zakázala přemýšlet o jiných světech. A jistě to svedla na Cael, aby její slova nikdo nezpochybnil.

Quinn mu vysvětlil vše, na co se stařec odvážil zeptat. Připadal si chytrý. Byl to úplně jiný pocit. Ještě nikdy neměl tu možnost okusit nadřazenost. Musel přiznat, že se mu to líbilo. Už chápal, proč se těm nadaným dětem tak rychle zvedalo ego, kdykoli ho vyslýchaly. Musel v jejich očích vypadat jako hlupák.

Stařec byl zvědavý. Něco takového nečekal. Kdykoli zašel moc daleko, zvedl ruku na znamení, že to stačí. Buď se bál, že by mu nerozuměl, nebo sám uznal, že to k pochopení stačí.

„A ta voda?"

„Oceán," odvětil učenější z nich. „Říkáme mu Modrý."

„Takže za Potií je velká voda?"

„No... ne přímo za ní, ale je tu taky. Až by ses divil, s jakými názvy naši předkové přišli. A s velkou částí přišel sám Plonoska Objevitel, velký dobrodruh a cestovatel. Povídá se, že pěšky prošel celý svět!"

Jejich krátké vyučování bylo přerušeno, když dovnitř vešel Jhesso.

„Večeře," oznámil kuchař stroze.

Quinn zatřepal hlavou. Toho nadšení se však zbavit nemohl. Už dlouho s nikým takhle dlouho nemluvil a přitom neměl chuť schovat hlavu do sudu.

„Tak pojď. Je čas na pořádný jídlo!"

Nemohl si nevšimnout Jhessova znechucení. Kdyby se ho nebál, zeptal by se, co má za problém. Ale tady si dovolovat nesměl. Všichni byli zkušenější a silnější než on. Tímto by si pod sebou podřezal větev.

Ábel neodporoval. Vidina dobrého jídla ho dokonce vtlačila mezi kovovou zárubeň a tlustého plavce, který odmítal ustoupit na stranu. Protože byl poměrně drobný, podařilo se mu mezi nimi protáhnout.

Jhesso za ním zavřel dveře. Quinn se nestihl procpat taky.

Naprázdno polkl. Jhesseho nikdy moc nemusel. Znal ho sotva pár dní a už si na něj dokázal vytvořit názor. Vyloženě se mu nelíbil. Ten úsměv, v němž mu ukazoval žluté zuby – alespoň ty, co v dásni zůstaly, byly žluté –, mu připomínal žraloky, kteří plavali hluboko pod nimi.

Plavec vyšel směrem k němu. Instinktivně couval s rukama před sebou. Bál se. Oprávněně. Kdyby Jhesso chtěl, mohl by ho zlomit na dvě půlky. Kdyby se pořád nudil, mohl z něj nadělat nudličky a ty podávat ostatním k večeři.

„O co ti jde, mladej?" zavrčel na něj jako vzteklá šelma.

Narazil zády o stěnu. Dál už nemohl. Teď mu zbývalo jen doufat, že Jhesseho osvítí světlo rozumu a zastaví se dřív, než jeho tlusté krátké prstíky chytí dlouhý útlý krk.

„N-nevím, o čem to –"

Starší muž ho nenechal domluvit. Chytil ho pod krkem. Jhesso nepatřil mezi ty trpaslíky, ale výšce taky moc nedal. To však vynahrazovala šířka, která slibovala občasný pevný sval. Proto mu nedělalo problém si plavce stáhnout k sobě.

„Nechápu, proč to kapitán nevidí. Ten chlap je hrozba. Je to jeden z královniných agentů. Ale neboj se," syčel na něj jako jedovatý had.

Chtěl něco říct na Ábelovu obranu, ale stisk mu v tom bránil. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Mohl trochu dýchat, nedusil se, ale s mluvením to bylo těžší. Stejně by ze sebe nedostal ani slovo. Bál se promluvit.

„Vidím, jak se s nim družíš, mladej. Nemělo by mi do toho nic být, ale tohle je něco jinýho. Zabije nás. A loď doveze do Potie."

Nakrčil nos. Páchlo mu z úst. Byl rád, že se neskláněl moc, jinak by to cítil naplno.

Naprázdno otevřel ústa. Měl na jazyku hned několik vět, jimiž chtěl Jhesseho rozhořčit ještě víc, ale tělo se rozhodlo, že si to nechá pro sebe. Pouze zachraptěl.

Stisk zesílil. Zalapal po dechu.

„Mám takový podezření, že táhneš s nim. Od tý doby, co se tu ukázal, mizíš. Jenom Oda tě občas vidí. A tomu se taky věřit nedá, pajzlovi. Jsi ty vůbec Nirman? Nebo ses k nám přisral, hm? Je divný, že je to pokaždý Quinn. Prostě prokletý jméno."

Quinn mu omotal dlouhé prsty kolem zápěstí a stiskl. Musel se z toho sevření dostat pryč. Dokud nemohl promluvit, byla to Jhessova hra. A tu nemohl hrát, dokud byla pravidla nastavená tak, že on stoprocentně prohraje.

Jako by mu muž četl myšlenky, hrdlo tlak opustil, když stisk uvolnil. Dlaň však přiložil na hrudník a přitiskl ho ke stěně. Možná se chtěl pojistit, aby mladý plavec neudělal něco, čeho by oba litovali.

„Je podezřelý, že tvoje první plavba má moc dobrodružství. Náhody se nedějou. Tohle jste museli mít naplánovaný," řekl Jhesso o něco klidnějším hlasem a ukázal na Quinnův nos. „Budu tě sledovat."

Quinn naprázdno polkl. Všechny sliny se z úst vypařily. Nezvlažené hrdlo nedokázalo přijmout slova, jimiž chtěl muže obdařit.

Prsty si krk prohmatal. Jazykem si olízl suché rty. Chtěl si prolupat klouby a protáhnout paže, ale Jhesso ještě neměl v plánu ho pouštět. Tlačil mu na hrudník, jako by byl dotěrná krvesajka, kterou musel rozmačkat. Proti tomu nic nezmohl.

Dopřál si ještě chvilku věnovanou pouze dýchání, než promluvil.

„Nikdy předtím jsem ho neviděl," zachraptěl. Po každém slově se mu hlas pozdával být víc jeho. Ta první jako by mu ani nepatřila.

„Lžeš."

„Vždyť víš, co jsem zač," namítl Quinn. „Všichni tady to ví."

„Každej plavec je alkoholik. Buď se sem jako alkoholik dostal, nebo se jim stal."

„To druhý."

Jhesso se zamračil. Jeho prasečí mozeček nebyl schopný pochopit, co se Quinn snažil dokázat. A mladší plavec neměl v plánu mu to připomínat. Styděl se za to. Členové posádky se dopustili i horších hříchů, ale styděl se právem.

Ještě nějakou chvíli na sebe hleděli beze slov. Za tu dobu si Quinn představil hned několik druhů dobrého jídla, které na talíři aspoň týden neuvidí, aby odvedl pozornost od nerudného obličeje nedůvěřivého tlouštíka.

„Fajn. Nebudu se tě zbavovat. Prozatim. Potřebuje tě."

Quinnovi skoro vypadly oči z důlků. Nikdy by si ani nepomyslel, že někomu bude ležet v žaludku. Že se někomu znechutí tak, že ho bude chtít sprovodit ze světa. Ani od Jhesseho to nečekal.

„Ale musíš dokázat, že jsi fakt Nirman," dodal ještě a přitáhl si ho níž za vlasy.

Kousl se do rtu. Kvůli tomu si vlasy nerad svazoval. Lépe se za ně chytalo. Litoval toho, že si je neostříhal, dokud měl šanci. Jhesso nebyl první, kdo toho využil, a jistě nebude ani poslední. Na druhou stranu byly vlasy znakem mužnosti.

Sehnul se v zádech. Tah dolů ho nutil se klonit víc, ale páteř odporovala dřív, než předpokládal. Jhesso si musel vystačit s tím, že aby byly jejich obličeje na stejné úrovni, potřeboval se vyhoupnout na špičky.

Sledoval ho. Ten jeho prasečí ksicht se mu znechutil už první den, co na loď nastoupil. A podle toho, jak se na něj muž koukal nazpátek, to cítili vzájemně. Asi byla jen otázka času, kdy se jejich divoké vlny dostanou až ke břehům.

„Nemusíš ho zabít. Vím, že jsi srab, dlouháne," zamumlal tak tiše, že ho Quinn sotva slyšel. „Ale chci, aby ses ho zbavil. Je to tvoje vina, že máme na palubě zbožku. A dokud je kapitán šťastnej, že má co hulit, chlastat a komu lízt ty-víš-kam, nic s tím neudělá."

„Nemohl jsem ho nechat spadnout," namítl.

Srdce měl až v krku. To, jak s ním Jhesso mluvil, se mu vůbec nelíbilo. Jako by byl nějaký zločinec. Vrah. Vyděrač. Zrádce.

„Je mi fuk, jak se ho zbavíš. Hlavně aby se nedostal do Nirmu. Pokud ten dědek vkročí na půdu našeho města, buď si jistej, že na tebe vytáhnu všechnu špínu, jakou si s sebou vezeš. A věř mi, že to zjistim."

„Je to člověk, u vidloně!" vypískl.

Neměl to v plánu. Ta slova si našla cestu ven úplně sama. Ale jak rychle nabyl odvahy, podobně rychle ji taky ztratil. Ty malé jiskry, jež se v bouřkově šedých očích objevily, vyhasly. Nahradila je mlha, za níž se duše pokusila skrýt.

„Tak jinak," pronesl Jhesso po chvilce mlčení, „ty nebudeš dělat nic. Ale vůbec nic, rozumíš? Zbavím se ho sám. Na tebe není spoleh. Ale pokud se mi dostaneš do cesty, nebudu váhat. Plán neplán."

„Nemůžeš zabít Nirmana," bránil se. „To je proti zákonům."

„Snad víš, že tady na Daisy podobný pravidla neplatí. Stane se nehoda. Někdo se ztratí. To se občas děje. Opláče se a jede se dál. Všechno se dá nafingovat tak, aby to vypadalo jako nehoda."

„Jsi blázen."

„Já? Kdepak. To ty věříš zbožce. Zničí nás. Jsi ještě moc mladej na to, abys to pochopil. Nebo moc blbej, teď nevim, co z toho."

„On nám neublíží. Je to jenom stařík."

Sám moc dobře věděl, že to byla lež. V podpalubí ho dokázal složit se svázanýma rukama. Co když měli obyvatelé Potie nadpřirozené schopnosti? Co když právě starci oplývali větší silou než jejich mladší druhové?

Jhesso jeho vlasy pustil. Ustoupil o krok dozadu. Sevřel ruce v pěsti.

„Nepleť se mi do cesty. Nechci tvý mámě hlásit, že ses nevrátil," prohlásil a ukázal na něj prstem. „Pokud je ti život drahej, drž se od dědka dál. A ode mě. Jinak ti zakroutim krkem."

Quinn nestačil nic namítnout. Jhesso se otočil na podpatku vysokých bot a odkráčel z kajuty pryč.

Osaměl. Pro jednou byl za to rád.

Cítil se... jinak. Tohle byl jeho první nepřítel. V Nirmu žilo dost lidí, kteří ho zrovna nemuseli, ale nikdy nenarazil na někoho, kdo by ho nenáviděl. Až doteď. Věděl, že si nesedli. Jhesso mu nebyl sympatický. Ale nečekal, že se to dostane až tak daleko.

Položil si dlaň na hrudník. Srdce bilo zběsile, až se bál, že mu z koše vyskočí. Uklidnil by ho pár doušky domácí pálené, ale neměl ani na jeden lok.

Zavřel oči. Zhluboka dýchal. Tohle se doopravdy dělo. Nebyla to další halucinace. Někdo se ho chtěl zbavit. Mohl si jen představovat, jak zničené jeho tělo skončí, až na to dojde.

Nehodlal Ábela nechat jít. Moc ho neznal, ale věděl, že je jeho posláním staříka chránit. To osud chtěl, aby ho zachránil. A osud si přeje, aby svou pouť podnikl po jeho boku.

Oči otevřel. Ruku spustil volně podél těla. Byl rozhodnutý. Pokud bude opatrný, mohl by to přežít bez úhony. Jen to chtělo nenápadnost. A nějaký plán. Kvůli tomu večer jako jediný nespal. To, že si schrupnul už odpoledne, se mu vymstilo. Snažil se hlavu přimět, aby přestala přemýšlet, ale když v sobě neměl ani kapičku alkoholu, která by pomohla odvést pozornost od čehokoli, co se náhle zdálo být zajímavější než zasloužený odpočinek, šlo to hůře. Vlastně skoro vůbec.

Aktualizováno 15. 8. 2022