S děsem v očích sledoval, jak se Jhesso snažil upevnit prkno. Z plavcových úst unikaly barvité nadávky, jejichž význam Quinnovi unikal. Bylo na něm znát, že ani po krátkém odpočinku neměl dostatek sil na to, aby mohl zapojit svaly a přidat ruku k dílu.

Nedokázal uvěřit tomu, že to kapitán myslel vážně. Doteď měl za to, že Noe patřil mezi ty nepříliš bystré muže ve středním věku, kteří si tou již velmi známou krizí prochází někdy od patnácti. A taky věřil v to, že co bylo hloupé, to neznalo zášť. Poslední dobou se mýlil podezřele často.

„Nemůže ho poslat na prkno," zabrblal si pod nosem.

„Může," namítl Oda. Ten malý mužík se pohyboval tak tiše, že si ho všiml až nyní.

Sklopil pohled na trpaslíkovu hlavu. Jeho rozšiřující se pleš hrála třemi barvami – růžovou, jakou měla prasečí šunka, bílou jako Ábelovy vousy a tou tmavou brunet, typickou pro všechny obyvatele Nirmu. Inu, většinu z nich, ale Quinn nikdy na jiného než na bruneta nenarazil. A ženy téměř nepotkával, vyjímečně vycházely ven z domů, pokud se zrovna nic nedělo, nebo je nikdo nepotřeboval.

Povzdechl si. Nechtěl na něj křičet. Oda si to nezasloužil. Měl pravdu. Kapitánovo slovo bylo na Daisy posvátné. Kdokoli ho zpochybnil, mohl si vyzkoušet, jaké to je létat bez křídel. Ačkoli údajně měli upravené kabáty, aby z nich mohli udělat provizorní padáky, po té zkušenosti netoužil. Navíc, většina posádky si z něj a jeho úcty k ženám střílelo, ani by se nedivil, kdyby mu tuto falešnou informaci podstrčili, aby se proletěl poprvé, naposledy a nadobro.

„Měl jsem s ním promluvit," prohlásil Quinn ještě a založil paže na hrudníku.

„Toho bys nepřesvědčil. Věř mi, tvrdohlavějšího chlapa nepotkáš. Ale zase jak je blbej, tak je i poctivej a fakt dobrák. A stejně, i kdybys prosil na kolenách jak zbožka, leda si je odřeš. Věř mi, znám ho líp než kdokoli jinej."

O Odeho minulosti toho moc nevěděl. Mechanik se mu s ničím nesvěřoval, dokud ho o to vyloženě nepožádal. Zmínil se pouze o tom, že kdysi pracoval v továrně na vzducholodě, že se vrtal v motorech dřív, než Quinnovi přestalo téct mléko po bradě. Udělal si tam jméno jako ten s křivými prsty a špínou na čele, zkráceně trpaslík. Tedy, ta přezdívka s tím jen souvisí, jistěže uměl hláskovat a zkracovat slova.

Toho muže, tehdy ještě mladého, neplešatého a nadějného jedince, našel kapitán právě tam. Aspoň tak to slyšel. Ovšem podle těch pohledů, jež si oba starší páni vyměňovali, usoudil, že museli být přáteli déle než nadřízeným a jeho poskokem. Nedokázal přesně určit, co to je, o to hůř se mu to sledovalo, když se to snažili skrýt.

Oda si jako jediný dovoloval odporovat a namítat. Až se divil, kolik přestupků kapitán naschvál přehlížel, jen aby nemusel na už tak těžká a široká ramena házet další břemena. Bohatě stačilo, že měl Oda odpovědnost za celou vzducholoď a bezpečí posádky. Stačil by jediný špatný úsudek a mechanik by mohl... Ne. Ne, na to nemohl myslet.

Pokýval hlavou na znamení, že rozuměl. Už si nevzpomínal, na co, ztratil se v myšlenkách. Nepotřeboval k uvědomění si nic víc než jeden pohled na lesknoucí se plešku a už si to vybavil.

Jistě, kapitána nebude snadné přesvědčit. Už tak si o něm nejspíš udělal ne zrovna hezký obrázek. Quinn se nestihl předvést v tom nejlepším světle. V oblacích plul úplně poprvé. První den zvracel všechno, co do sebe před cestou dostal, druhý už se pomalu probíral a třetím započal velké renovace; kvůli své nemotornosti přeházel spoustu kusů lehčího nábytku, omylem zlomil jednomu z kolegů nos a důvěrně se seznámil s veškerým podlahovým krytím, jaké na lodi měli. A to ani nemusel zmiňovat svůj netradiční pohled na rozdělení společnosti v jeho rodném městě.

Nirm. Tam by bylo všechno mnohem jednodušší. Starce by mohli hodit maximálně tak do studny na náměstí. No a protože se k ní po incidentu s Jhessem nechtěl nikdo ani přiblížit, pochyboval o tom, že by strávil zbytek života tam. Ne, kdepak, tam by ho soudili férově. Pravděpodobně by ho poslali zpátky domů, tam, odkud sem přišel. A Quinn nemohl chtít víc.

Podíval se na Jhesseho. Kdyby ten mužík před ním neměl kabát až po kolena, vsadil by se, že by na něj vykukovala část jeho velké zadnice. Neubránil se pobavenému úsměvu. Na Daisy nebyla kila navíc žádná rarita, většina členů posádky vypadala, jako by si žila jako prasata v žitě i navzdory tomu, jak chabou stravou plnili velké pupky. Nebo na citronovou polévku přešli až nyní, aby ho potrestali za nedobrovolné přeorganizovávání vybavení? Mohl jen hádat.

Možná se nažerem až ve městě, zapřemýšlel.

„Nepředvedeš scénu, že ne?" ozvalo se pod ním.

„Jasně, že ne. Nejsem tak blbej," zabrblal si mladý plavec pod začínajícím knírem a spustil ruce podél těla. „Ale to jsem ho pak nemusel zachraňovat."

„Nevodpustil by sis to. Jsi mladej, ještě tohle nemůžeš pochopit. Až si projdeš tím, čím jsme si prošli my, bude ti to dávat větší smysl. Zatím zatni zuby a drž hubu."

Jemněji mu to sdělit nemohl. Quinn si za ten necelý týden na lodi zvykl na to, že posádka měla svůj vlastní jazyk. Zatímco vědci ve městě mluvili skoro encyklopedicky, tady se nemusel bát používat své vlastní výrazy. Dokud to slovo nemělo definici a byl mezi blbci, nehrozilo, že by ho někdo opravil.

Jednu ruku položil na rukojeť šavle. Byla tupá, krátká a prakticky k ničemu, ale protože stále hrozilo, že by je napadli jiní plavci, nosit je museli. Přestože ještě nikdy jiné plavce neviděli a prakticky nikdo na ně nenarazil za celou existenci Nirmu a pravděpodobně i království Potie – možná i celého Orbisu –, měli obavy.

Quinn se nebál. Ano, byl strašpytel, když mu šlo o krk, ale zároveň věřil tomu, co o něm tvrdil snad každý, kdo ho poznal blíž.

Dřímá v tobě hrdina, kluku.

Moeova slova mu v hlavě zůstala. Nevytlačil je ani alkohol, který si běžně poradil s kdečím. A on tomu věřil. Měl v sobě dost odvahy pro celou posádku a odhodlání na rozdávání. Jediné, co ho drželo zpátky, byl respekt k autoritám. A ta jeho ne moc skromná nešikovnost.

Klidně by byl schopen vyběhnout a bojovat, aby Ábela zachránil, ale to by riskoval, že ho vyhodí taky, nehledě na to, že riskoval, že to přeběhne a přeskočí přes zábradlí. Nechtělo se mu létat bez bezpečí paluby Daisy. To měl v plánu až těsně před svou jistou smrtí. Přirozenou smrtí, samozřejmě, taky se těšil na svou středověkou, tedy středo-věkovou krizi.

Kapitán se dostavil pozdě. Nebylo to nic nového, běžně nechával posádku čekat venku. Už se párkrát zamýšlel nad tím, co tak důležitého má v kajutě za práci, že se nemůže ukázat včas. Na smysluplnou odpověď dosud nepřišel.

„Jazyk za zuby," připomněl mu Oda, když si to dobře živený čtyřicátník vykračoval středem dvou řad.

Quinn byl překvapen, že Ábel nešel před kapitánem. Plahočil se až za ním. Pohled nechával sklopený k zemi, vousy skoro tahal po starých prknech. Vypadal zuboženě. Jako by v podpalubí nestrávil jen necelý den, ale většinu svého života. Jeho kůže postrádala zdravý odstín, tváře se propadly a skryly všechnu červeň, jež by jim napověděla, že nemají tu čest s pochodující mrtvolou.

Nemohl se na něj dívat. Odvrátil zrak.

Neznali se. Jediné, co o něm věděl, bylo to, jak se jmenoval a že věřil v něco, v co oni ne. A tento zásadní rozdíl ho dostal až sem – na mizerně upevněné prkno, na němž měl slyšet poslední slova před smrtí. Už jen při představě nekonečné hloubky, již ukončovalo dno rozbouřeného oceánu, se otřásl.

Nechápal to. V Potii bylo tolik nenávisti, když královna Maria I. Srdečná přišla s novým náboženstvím. Každého, kdo se pokusil odporovat, rychle umlčeli. Alespoň to tvrdily učebnice a nejstarší občané Nirmu – kteří to nemohli zažít, ale údajně jim to vyprávěli jejich otcové, dědové a pradědové.

Nakonec neodolal a podíval na něj znovu. Jejich pohledy se na krátký moment setkaly. Ještě nikdy v nikom neviděl takový strach. Myslel si, že ten pobožný muž bude doufat ve spasení všemocnou entitou, v cestu do toho jejich ráje za mlhavou hranicí života a smrti, ale výraz děsu v jeho tváři napovídal tomu, že už ani v to nevěřil.

Jeho osud se měl naplnit. Nebyl s ním smířený. Ještě před sebou mohl mít spoustu hezkých let. Nemusel skončit takhle.

Zatnul ruce v pěsti. Upravené nehty, jež se staly tím jediným potěšením, které nemohl pozřít, se zaryly do vrstvy masa na dlani. Pálilo to, pozornost to však nedokázalo odvést. Nemohl ani myslet na nic jiného než na ten hloupý zbrklý čin, jejž hodlal udělat.

Zachraň ho, nabádalo ho svědomí.

Byl to člověk. Věřící, ale člověk. Neměli právo ho takhle připravit o život. Kdyby mohl, vmetl by to kapitánovi do tváře. Nebo komukoli, kdo by s tím mohl něco udělat. Ovšem Oda se kvůli němu dostal do spousty problémů, za tohle by mu taky nepoděkoval. Ale uvědomoval si, že to nejspíš všichni chápali. Že si toho jsou vědomi. Jen to nechtějí říct nahlas.

„Máš poslední šanci mi říct, kdo tě sem poslal," protrhl kapitán hrobové ticho doprovázené pískáním větru.

Ábel se roztřásl. Byl jen kousek od prkna. Nejspíš už pochopil, co ta procházka po kusu nestabilního dřeva znamená.

„Přiletěl jsem sám, přísahám!" zvolal zoufale.

„Lžeš! Kdes našel ty plány?"

Quinn se otáčel z jednoho na druhého. Nebylo to ani v nejmenším podobné jako v podpalubí. Tam Ábel působil klidně a vyrovnaně. Tady už ztratil všechnu naději, jíž se držel jako tonoucí stébla. Věděl, že pokud kapitána nepřesvědčí, čeká ho jistá smrt.

Stařec vypadal, že se brzy rozbrečí. Velký nos mu kmital nahoru a dolů, s ním i dlouhé bílé vousy. Sepjal ruce před sebou a padl na kolena. Čekal, že se bude modlit ke Cael, aby ho vysvobodili, ale on se otočil čelem ke kapitánovi.

„Mám dceru. Bystrou, chytrou holčičku," jal se vysvětlovat tak rychle, že mu sotva rozuměl.

Kapitán se zamračil. Vítr si pohrával s pestrobarevnými pery na jeho klobouku. Konec zakrouceného kníru si natočil na prst. Nepřerušoval ho. Nechal ho, aby se ještě obhájil.

„Kupec to byl. Neměl zlato, tak si od něj koupila staré plány, dobrá dušička. Chtěla mu jen pomoct. Nevíme, odkud plány jsou. Přísahám!"

S každým dalším přísahám zněl zoufaleji. Quinn moc dobře věděl, jaké problémy s sebou to slovo přinášelo. Přísaha byla nezpochybnitelná. Když přísahal, tak jedině před Cael. Ne jinak. A pokud ji porušil, údajně všemocná entita jej mohla zatratit. Alespoň takhle mu to máma vysvětlovala, když na Potii padla řeč.

„Kde je tvá dcera?" zajímal se kapitán monotónně.

Jeho hlas zněl klidně. Byl rozhodnutý. Žádná slova nemohla jeho volbu změnit.

Quinn se bál, že Ábela bude stát kapitánova tvrdohlavost život. Naštěstí se zdálo, že poslouchal. To bylo dobré znamení.

„V Údolí Ječmene," odpověděl stařec okamžitě. „J-je doma. Čeká na mě."

„Pracujete pro královnu?" ozvalo se z řady.

Všichni se otočili za hlasem. Jhesso. To mu mohlo být jasné. Slyšel, že už se s královnou jednou setkal. Byly to drby stejně důvěryhodné jako ty, kde se dozvídal, že si Trejl údajně zvládne okousat všechny nehty na nohou, ale i tak to neshazoval ze stolu – i povídačky měly pravdivé jádro. Většinou, To s kozou... raději na to ani nemyslet.

Ábel se na kapitána podíval. Doteď sledoval stará prkna paluby. Rozbouřený oceán, jenž se za šedavými duhovkami skrýval, se změnil na vlnami líbané pobřeží. Bylo otázkou času, kdy se objeví první slzy.

„Sloužím Cael," odvětil po chvíli.

Kapitán kývl. Dal jim tím jasně najevo, že už si nepřeje, aby mluvil kdokoli jiný než on. Pak se podíval na starce před sebou.

„Přísaháš, že nebudeš škodit mé lodi ani její posádce?" zeptal se ho.

Nikdy nikoho neviděl přitakat tak rychle. Kapitán ani nedokončil větu a stařec už přikyvoval.

„Přísaháš před Cael," připomněl mu jako profesor žákovi.

„Ano, vážený pane," přitakal znovu.

„Dobrá. Ušetřím tvůj život."

Quinn si úlevně oddechl. Doufal, že kapitán neměl v úmyslu muže zabít. Nebyl takový. Nikdy neobětoval život nadarmo. Alespoň co mu tvrdil Oda. Některým jeho kecům se věřit nedalo.

Koutky mu samy od sebe poskočily vzhůru. Usmíval se. Bylo to jako malé vítězství. Tentokrát se ani nemusel snažit, aby ten život zachránil. Stačilo stát a čekat, až se z toho vymotá sám. Nikdo nemohl člověka zachránit lépe než on sám. Nikdo.

Ábel zopakoval slovo děkuji tolikrát, že se v něm nějaká hláska občas ztratila, jak se mu z toho zamotával jazyk. Sepjaté ruce sebou mávaly k hrudníku a zpátky, kopírovaly pohyby hlavy.

„Jaké je tvé jméno?" zajímal se Noe.

„Ábel, pane," odpověděl hned nato.

„Ábele, vítej na Daisy."

To bylo vše, co měl kapitán na srdci. Otočil se na podpatku a vyšel zpátky ke své kajutě. Čerstvý vzduch mu nedělal dobře. Nebo byla pauza na doutník. Možná proto to vzdal tak rychle.

Quinn byl první, kdo ke starci přiskočil. Sklonil se, podebral ho pod pažemi. Pak ho opatrně vytáhl na nohy.

„Děkuji, mockrát vám děkuji," opakoval Ábel.

Netušil, jestli děkoval jemu, nebo Cael. Nebo zda ještě pořád mluvil na kapitána, který dávno zmizel za dveřmi své kajuty.

Posádka se rozprchla. Když přišli o zábavu, nebylo co sledovat. Jen Oda a Jhesso stáli na místě a čekali, co z Quinna vypadne. Připomínali mu jeho matku. I ona se na něj dívala, jako by věděla, že za chvíli udělá nějakou pitomost.

„Musíš mít hlad," slyšel se říct.

Vítr mu vzal slova od úst. Sílil. Musel starce schovat. Nebyl na tak silný vítr zvyklý. A ty hadry, které na něm sotva visely, nemohly ani v nejmenším stačit.

Potřeboval pořádné oblečení, pokud měl plout s nimi. Ale na palubě nebyl nikdo, kdo by se táhl do takové výšky – a zároveň zůstával tenký jako proutek. Většinou za kabáty skrývali pupky. Bude muset něco vymyslet. I kdyby mu měl dát něco svého.

Položil mu dlaň na záda. Chtěl, aby věděl, že je tu s ním. Pak mu rukou pokynul, že může jít.

Jhesso ani Oda se už neozvali. Quinn jim věnoval jen jeden pohled. Když stařec vyšel ke dveřím, následoval ho. Měl v plánu na něj dát pozor. Nikdo jiný se na to nehodil. Nikomu jinému nevěřil. To on ho zachránil. Právo se o něj starat připadalo jemu.

Vítr mu z mašle uvolnil další pramínky mastných vlasů. Blížil se fučák. Tato noc slibovala divokou zábavu. Doufal, že to stará Daisy přežije ve zdraví. Jinak bude jeho hrdinský čin – i tohle malé vítězství – k ničemu.

Aktualizováno 15. 8. 2022