Nemohla se tisknout k nikomu z gardy. Všichni si od ní drželi odstup. Naštěstí je napadlo kráčet i za ní, proto snad nehrozilo, že by po ní něco skočilo a odtáhlo ji to za hustý keř. Mohl by to být lesní medvěd, ve zdejších lesích se vyskytovali docela běžně, ale stejně tak to mohl být stín, jeden z nekontrolovatelných služebníků Cael.

Ani nevnímala, že by šla. Chůze se pro ni stala tím nejnepodstatnějším, co ji mohlo trápit. Více se soustředila na třas vlastního těla, jenž odmítal odeznít, na chlad, který se stupňoval po každém pohlazení ledových prstů vánku, a na strach – ten byl nejsilnější.

Nastražila uši. Dusot nohou byl hlasitý, jen těžko mohla zachytit cokoli dalšího. Poprosila by je, aby našlapovali tišeji, ale hlas jí selhal už při prvním slově. Vydala ze sebe tiché zakňučení, jež přimělo toho, kdo držel konec provazu, škubnout tak, že poskočila dopředu.

„Žádný hlouposti," upozornil ji hrubý hlas.

Ještě nikdy nebyla mezi tolika muži. Před dvaceti lety by to ocenila. Cítila by se krásná, chtěná, zkrátka ideální žena na vdavky. Ale ten pocit si nedokázala vnutit. Nemohla si z výletu do města udělat nic příjemného, když věděla, co ji na konci této cesty čeká.

Vyměnila by cokoli za to, aby ten kousavý provaz nemusela cítit ani na zápěstích, ani kolem krku. Smrt oběšením však nebyla ani z poloviny tak děsivá jako upálení, které bylo chápáno jako očista ohnipasem – bájným tvorem, který dokázal oheň kontrolovat a korigovat ho –, nebo otrava solí.

Obojí mohla považovat za odporný způsob odchodu ke Cael. A navíc, Sissi ještě nebyla připravená zemřít.

Slzy odmítaly opustit slzné kanálky. Bylo jí do pláče, ale z šoku je nedokázala vylákat ven. Chtěla, aby jí smočily tváře, aby si našly cestu do koutků úst. Potřebovala pocítit vlhkost na rtech. Netušila, kdy to bylo naposledy, co je zvlažila pár doušky čisté vody, její vysedávání v domku se zdálo být tak dávné.

Pochod byl úmorný. Bolely ji nohy. Za těch skoro sedmatřicet let života si nestačila zvyknout na dlouhé vycházky. Držela se v domě, skoro nikdy nevycházela ven. Celé dny seděla na malé stolici a studovala staré plány.

Možná kvůli nim si pro ni přišli. Protože byla příliš zvědavá. Protože si chtěla dokázat, že i ona má svou cenu – a tu si stanoví vlastním vynálezem.

Jako by někdo četl její prosby, zastavili. Podle toho, že neviděla skrze kmeny stromů ani střechu kostela, usoudila, že se nacházeli hluboko v lese. Nikdy na tomto místě nebyla. Nepoznávala to tu. Myslela si, že znala několik mýtinek, které se staly oblíbeným místem pro hledání jedlých hub, jež začaly růst někdy uprostřed léta. Ale vždy to bylo u říčky, která dělila les na dvě půlky – na tu, kam se smělo, a tu, kde na ně číhalo nebezpečí za každým keřem.

„Utáboříme se na zbytek noci tady," zavelel velitel.

Sissi mohla jen hádat, jestli je to ten s pochodní, nebo kdokoli jiný.

Nikdo se neodvážil zpochybnit jeho rozhodnutí. Všichni byli unavení. Poznala to na nich. Slyšela řinčení plechového brnění, když vojáci gardy padali na zem jako přezrálé švestky. Ani se neobtěžovali s postavením stanů. Nejspíš si s sebou žádný nevzali.

Ještě nikdy nespala pod širým nebem. Bála se stínů tak moc, že jakákoli střecha, dokonce i děravá a stará, by ji nyní uklidnila. Uvítala by, kdyby se mohla položit co nejblíže k louči. Světlo ohně by zajistilo, že by po ní žádný stín neskočil. Potřebovala barvy, ale ty se ve tmě neukázaly.

„Rozdělejte oheň. Posbírejte klacky, mech, cokoli, co hoří," rozkázal velitel a ukázal loučí vedle sebe. „Pohyb, chátro! Vstávat!"

Vojáci ani tentokrát neodporovali. Pozvedali se na nohy. Neměli dost sil na další dlouhou chůzi, ale na dřevo to stačit mohlo.

Než je velitel seřval znovu, rozutekli se za stromy. Občas zahlédla odlesk jejich brnění, ale i ten se jí brzy ztratil. Zmizeli ve tmě. Zůstali s ní jen velitel a ten muž s hrubým hlasem, který držel konec jejího provazu.

Ano, ten s pochodní. Ten jim velel.

Prvně si chtěla sednout ihned, ale když slyšela tu ráznost a vztek ve velitelově hlase, raději zůstala stát. Netušila, jestli by se dokázala zvednout, kdyby jí to přikázal. Cítila, jak se jí podlamují kolena. Neměla na sobě těžké brnění, přesto ji cesta unavila.

Prosebně se na velitele podívala. Doufala, že se smiluje a dovolí jí se posadit. Nechtěla čekat na to, až usne. To by mohlo trvat hodiny. Ona si potřebovala odpočinout hned.

Velitel jí nevěnoval jediný pohled. Hleděl kamsi do lesa. Prosila Cael, aby mu dali trochu té vlídnosti, ale zdálo se, že její modlitby se ke všemocné entitě ani nedostaly. Jako by v ten moment, kdy jí zápěstí svázali k sobě tím kousavým provazem, ztratila možnost komunikace s nimi.

Neměla chtít sestrojit ten vynález. Neměla tomu pánovi, který jí ty plány za odměnu dal, pomáhat. Nikdy neměla přijmout vědění vědců za své. Byl to hřích. Ale zvědavost jí nedala, nemohla odolat. Nedokázala se držet zpátky, když věděla, že to dokáže přivést k životu. Když nemohla mít muže ani potomky, zbývaly jí vlastní prsty. Šperky nestačily. Věděla, že je dokáže vyrobit. Chtělo to něco víc.

Sklopila pohled na své ruce. Krátké prsty byly napuchlé. Provaz jí utáhli moc silně. Už to ani necítila. Netušila, kdy ji naposledy kousání provazu trápilo. Ani to nevnímala. Vlastně všechno ustoupilo do pozadí, když přišlo na důležité otázky.

Čím jsem si to zasloužila? Je hřích chtít si dokázat, že umím?

Někdo jí položil dlaně na ramena. Nestihla ani štěknout slovo proti a už padla k zemi. Muž nemusel použít hrubou sílu, bohatě stačilo, když jemně přitlačil, aby jí naznačil, že může boj s přitažlivostí vzdát.

Pád na zem nebolel – ne moc. Nemohla si pažemi chránit zadek. Byla ráda, že stihla schovat jazyk za zuby. Sice by vlhko v ústech uvítala, ale zrovna krev to být nemusela.

Pokrčila nohy. Urovnala si šaty na kolenou, aby sukně sahala až po kotníky. Ve tmě sice nehrozilo, že by po ní někdo pokukoval, ale stále byla dáma. Nevypadala tak, ovšem mohla se tak alespoň chovat.

Látka šatů byla potrhaná. Cítila, jak se jí mezi prsty rozpadala na dva kousky. Tyhle patřily mezi její oblíbené. Mohla za to pohodlnost, nevýraznost barev, volnost a dostatečná délka na to, aby zakryly její široká stehna a velká kolena. Mrzelo ji, že se stihly poničit cestou do Sídla víry.

Několik velitelových mužů se vrátilo. Přinesli suché dříví, které se válelo po zemi. Les jich měl na rozdávání. Nikdo se neodvážil jít takto hluboko, proto tady popadaných větví, jež nevydržely nápor větru, bylo tolik. Možná jen lovci si sem zašli pro zajíce, kteří se báli vystrčit dlouhé uši. Ovšem pověst o velkém dravci je všechny držela dál.

Objala si ramena tlustými pažemi. Měla moc krátké prsty na to, aby je skryla celá. Byla jí zima. Nedovolili jí si vzít šál, jímž by zahalila odhalené lokty. Vlastně ji ven odtáhli jako zvíře na porážku.

„To by mohlo stačit," prohlásil velitel a ukázal pochodní na hromadu dřeva. „Prospěte se, dokud můžete. Čeká nás ještě dlouhá cesta."

Naprázdno polkla. Nelíbila se jí představa, že by měla šlapat dalších několik hodin. Uvědomovala si, že ji v cíli čeká hranice, která sama o sobě neslibovala nic dobrého, ale pro ni byla utrpením i ta cesta tam. Podle mapy se Sídlo nacházelo kousek vlevo dole, ale ve skutečnosti cesta zabrala dny.

Utřela si rty do hřbetu ruky. Pokud ji čekala takto dlouhá cesta, měla by dostat napít a najíst. Večeře, již doma spořádala, mohla stačit sotva na noc, ale co ráno? Nebyla zvyklá takhle hladovět. Vždy měla alespoň kousek jídla, který směla skrýt v ústech. Někdy toho nesnědla moc, často ani dost, ale stačilo to na utišení kručení.

„Hej, pr... Lothe?" křikl jeden z mužů tak, aby to velitel, který zrovna koukal do mapy, neslyšel.

Skupinka diskutujících vojáků utichla. Jak vidno, nikdo se neodvážil promluvit.

„Co?" odvětil oslovený.

„Asi nemáš ten... to na to foukání, co?"

Sissi se podívala jejich směrem. Neměla nejmenší tušení, o čem se bavili. Ale bylo lepší poslouchat je než kňučení ve střevech.

„A co tě přimělo si myslet, že mám?" dovolil si Lothe drze opáčit.

„Seš pohádkově -"

„Nemám. Jdi spát, Viktore."

Na chvíli se rozhostilo ticho. To však narušil velitel, i ten po Lothem něco žádal.

„Ano, p... pane?"

Zdálo se jí to, nebo Lothe při oslovení zaváhal?

„Dej vězni napít," ozval se velitel podivně klidně a jemně, jako by mluvil na svou ženu, a sklopil pochodeň k hromadě.

Sissi sebou leknutím škubla, když hromada vzplála. Nebyla to příliš rychlá reakce, polekalo ji to, jak dřevo zadunělo, protože některé kousky z hromady popadaly. Ohni samotnému mohla prokázat špetku vlídnosti a vděku. Hřál už na dálku, stačilo jen to, že ho mohla vidět.

Koutkem oka zahlédla, že se voják zvedl. Moc dobře ho neviděla, držel se spíše ve stínu. Nechtěla dát najevo, že se o něj zajímala, proto hlavu neotočila. Kroky, jež k ní směřovaly, se najednou zastavily.

Oheň se zaleskl v odraze brnění. To ji přilákalo jako první. Pomalu se na něj podívala. Voják nebyl moc vysoký, v poměru s ostatními patřil mezi takový zlatý střed, řekla by.

Dokud k ní nepřistoupil, měla ho za tuctového muže v plechové zbroji. A ani nyní nebyl ničím zvláštní. Zajímal ji jen proto, že jeho ruka, v níž držel měch, slibovala čistou vodu.

„Lothe!" ozvalo se někde za ní.

Nerozhodný voják se podíval na velitele. Podle toho, že na obličeji, jehož profil jí ukázal, bylo jen jemné chmýří, usoudila, že sotva dovršil dvaceti let – možná ani to ne. Každopádně na gardu jí připadal příliš mladý.

Konečně jí pohlédl do očí. Sissi netušila, co se odráželo v těch jejích. Oceán, jejž ukrývala za modrými duhovkami, byl většinu času klidný, ale strach mohl hladinu rozhoupat. Možná to, co viděl v ženiných duhovkách, Lotheho polekalo. Možná proto sebou trhl a odvrátil pohled jinam.

„Prosím," žadonila žíznivá žena.

Vlastní hlas jí zněl cize. Nebylo to ani tak dlouho, co pila naposledy, to ji mátla hlava. To ubohé kňučení z ní vyšlo z toho důvodu, že jí strach sevřel hrdlo. Nemohl to slyšet. K nikomu se ta slova nemohla dostat. Ani si nebyla jistá, jestli je vyslovila nahlas. I v hlavě jí zněla tiše, téměř neslyšně.

Lothe nakonec měch hodil. Sissi se bála, že ji trefí do obličeje, ale těsně minul pravé rameno. V brnění asi nebylo lehké se pohybovat, natož mířit. Mohlo tohle omluvit, proč jí to nepodal?

Otočila se za měchem. Dopadl jen kousek od ní. Podle toho, že se Lothe stále odmítal pohnout, poznala, že to byla veškerá pomoc, již jí mohl nabídnout. Nesměla podceňovat sílu respektu z velitele, který je pozoroval z povzdálí.

Na moment zapomněla na to, že měla ruce připoutané k sobě. Nedokázala se udržet v sedu, když se po měchu natáhla. Plácla sebou na bok, pak se převalila na břicho.

Bylo jí jasné, že bez cizí pomoci se zpátky nedostane. Ani přes veškerou snahu na měch nedosáhla. Než dopadla na zem, už tam ani nebyl. Sebral ho další z gardy.

Zaklonila hlavu, aby na něj viděla. Byl mnohem vyšší a mohutnější než Lothe. Brnění na něm sotva drželo, zakrývalo jen většinu těla. Nejspíš se vyráběla pouze jedna velikost, jinak si to vysvětlit neuměla.

„Chceš vodu?" vyslovil s úšklebkem.

Sissi okamžitě přikývla. Čím blíže měch byl, tím větší žízeň měla.

„Tady ji máš."

Neměla jak natáhnout ruce. Byly natažené před zbytkem těla, jako by skákala šipku do vody. Nedokázala je přitáhnout k sobě, lokty odporovaly. A jakmile ucítila chlad a vlhko za krkem, nemohla se pohnout vůbec.

Otevřela ústa. Voda jí z vlasů stekla na čelo, ale většina skončila na zemi. Některá se vsákla do látky šatů, část z ní zůstala v divokých pramenech, jež trochu slehly. Kapky si našly cestu do koutku úst. Setřela je jazykem. Byly slané. Konečně vypustila slzy ven. Nefňukala, jen je nechala téct, kreslit na baculatých tvářích potůčky se slepými rameny.

Slyšela smích. Byl vzdálený, jako by se ozýval odněkud z lesa. Ale moc dobře věděla, komu patřil. Smáli se jí všichni – včetně velitele. Ani ten se neubránil krátkému pošklebnému uchechtnutí. Nechali ji se válet v hlíně jako svini. Mokré paže na sebe lepily prach. Zvedly ji, až když všechen smích ustal.

Velitel nemusel nic poroučet. Nevyslovený rozkaz zněl jasně.

Popadly ji čtyři ruce. Posadily ji. Přes slzy viděla rozmazaně. Nedokázala na ně zaostřit. Dali jí do rukou měch s vodou. Lekla se, že to bude ten prázdný, ale když ho prohmatala, zjistila, že v něm zůstalo vody dost. Alespoň doufala, že to byla voda. Nedávala pozor, klidně se mohl kdokoli z nich chopit příležitosti a vymočit se do něj.

Několika žíznivými hlty zvlažila suché hrdlo. Dokud se nenapila, neuvědomovala si, jak velkou žízeň měla. Pláč jí hrdlo sevřel tak silně, že to nevnímala, až když jím protekla trocha vody, cítila jeho pevnost.

„Konec. To by stačilo. Prospěte se. Čeká nás dlouhá cesta. A královna na sebe čekat nenechá, to si dobře pamatujte," prohlásil velitel gardy rozhodným a tvrdým hlasem.

Někdo jí měch vytrhl z ruky. Nestěžovala si. Chtěla by se napít ještě víc, ale byla ráda i za to málo, co dostala. Větší problém jí dělaly mokré vlasy a oblečení. Pod kůží se jí prohnala ledová vlna, která pozvedala líné chloupky.

Než se jí podařilo zastavit třas těla, už nikdo nemluvil. Většina mužů dávno oddechovala. Slyšela i chrápání, hlasité funění a občasné mumlání. Dokud to neokusila na vlastní uši, nevěřila, že jsou ty pomluvy pravdivé. Muži byli ve spánku hlasití.

Sledovala je. Většinou je jen prolítla očima. Hledala známé tváře. Zastavila se jen u velitele a Lotheho.

Něco jí na nich nehrálo. Hlavně na Lothem. Jako by tu ani nechtěl být.

Neměla by ho litovat. Patřil k nim, k jejím věznitelům. Avšak oni jen plnili rozkazy, nic zlého si nezasloužili. Kdyby měl jen o trochu víc vůle bojovat a postavit se veliteli na odpor, nenáviděla by ho až do morku kostí.

Ležela na boku. Nechtěla sledovat spící největší páku královny. Připomínali jí, co ji čeká. Chtěla myslet na otce, ale ani vzpomínky na něj jí v mysli nevydržely. Koukaly se na ni ty zelenkavé oči plné strachu, natahovaly se k ní třesoucí se ruce. V jedné z nich držel měch, ve druhé meč, a rozhodoval se, kterou z nich potěší ženinu náruč.

Snažila se z hlavy obraz Lotheho vytěsnit. Myslela na jídlo. Pak zase na vojáka. Na teplý oheň v krbu. Na zelenkavé oči. Na plameny na hranici. Na smích a radost vladařky, která se nezdráhá vyhladit jedinou známku odporu.

Zavřela oči. Tohle byla její první noc mimo střechu domova. A pokud budou pochodovat celý den, mohla by to být jedna z těch posledních v jejím životě.

Aktualizováno 15. 8. 2022