Byly to dva dny. Celé dva dny zpátky, co byla nucena se slzami v očích sledovat, jak se malý košík s netradičním obsahem uvnitř zvedal ze země a plul tak vysoko, až to nakonec byly slzy, které měly původ v ostrém slunečním světle.

Dávala si to za vinu. Bolelo ji u srdce pouhé pomyšlení na k smrti vyděšeného muže, jak se mermomocí snaží dostat z košíku ven a jeho dcera, kterou jako by Cael v sochu proměnili, to dění pozorovala z povzdálí s dlaněmi na prsou a prosbami na rtech.

Nyní seděla u stolku. Už dlouho jí nechyběla číkoli společnost tak jako teď. Otec pracoval na poli od rána do večera, na svůj věk se nepřiměřeně přepínal. Ale jakmile slunce zašlo za koruny stromů a hrozilo, že je brzy pohltí tma, vrátil se za dcerou do skromného domku na teplou večeři a krátkou řeč.

Ovšem to bylo předtím, než... zmizel. Nedovolila si ho považovat za mrtvého.

Uvařila večeři pro dva. Byla tak zvyklá. Jídlo nikdy nepřišlo vniveč, druhá porce v ní zahučela, ani nevěděla jak. Stres, strach a obavy s ní dělaly divy. Přestože očekávala, že ji její apetit zklame, překvapil ji, jak naboptnal, kdykoli jí pohled padl na svůj prázdný a otcův plný talíř.

Jinak tomu bylo u spánku. Jen silou vůle se držela při smyslech, přesto ji k sobě snový svět nezval, když se položila na lůžko. První noc dokonce vědomě spánek oddalovala ve víře, že se její otec vrátí. Usnula až s východem slunce.

Nedokázala si ani představit, jaké hrůzy tam nahoře musel prožívat. Sama nikdy netoužila po hvězdách. Ano, tady dole to nebylo pro dívku s její bystrostí a učenlivostí ideální, ale netušila, zda by odtud dokázala odejít. Tomuto místu směla říkat domov, nikde jinde by ji mezi sebe nepřijali.

A Nirm nepřichází v úvahu, doplnila se.

Sledovala prázdné talíře s jídlem. Byla věčně hladová, otec jí nemohl zazlívat apetit dospělého muže. Začínala pochybovat o tom, že se vrátí dnes. Slunce už dávno zmizelo z oblohy. Učení Cael zakazuje vycházet ven po setmění z jednoho prostého důvodu - v noci ve stínech číhala nebezpečí drásající jak tělo, tak i mysl každého, kdo se zákonu postaví na odpor. Jen vyznavači starých zakázaných náboženství se odvážili vytáhnout paty z bezpečí čtyř stěn a nechali se zlákat temnými bytostmi k hříchům, jež je obvykle stojí život.

O starém náboženství toho moc nevěděla. Nezajímalo ji, nepotřebovala znát detaily nutné k jeho pochopení. Ten, kdo považoval Tribus za správnou víru, nebyl po smrti Cael přijat.

Nemohla však tvrdit, že by ji krásy noci nelákaly. Hvězdy byly nádherné, i měsíc, který připomínal jejich pastýře, ji přitahoval jako nic jiného. Sem tam jí v hlavě utkvěla myšlenka, jež odporovala všemu učení, jemuž zasvětila svůj život - že ji noc přijme, že jí dá to, co den nemohl, krásu a uznání, pochopení a klid.

Nikdo se neodvážil do jejich staré chatrče vejít. Mezi vesničany se vytvořilo povědomí, že by se měli od bystré ošklivé ženy držet dál, ale cizinci, bohatí obchodníci, kteří chodí nakupovat od domu k domu vše, co má nějakou cenu, se tu sem tam ukázali. Ovšem i to se zdálo tak dávno, když jí nějaký přišel nabízet zboží naposledy.

Knot svíčky se nebezpečně rychle krátil. Netušila, kolik jich ještě mají. Bylo to nedostatkové zboží. Včely, od nichž se vosk na svíčky bral, umíraly. Ve velkém. S nástupem léta, které se blížilo, se to mělo zlepšit, ale žádné zásadní změny nepociťovala. Poslouchala rozhořčené včelaře, jimž se do úlů vrací denně méně a méně včel. Slyšela jejich manželky, které si stěžovaly na nedostatek peněz.

Do té doby měla za to, že zdejší ženy nakupují za zdobené rukávy, že jinou měnu neznají.

Pozornost zaměřila na plamen svíčky. Liboval si ve své svobodě, přímo ji vyzíval, aby se i ona zbavila šatu a vyběhla ven, kde by ji nic nesvazovalo. Lákalo ji to horko, jež jí plamen sliboval, ten žár, jejž by zajistil, že až se nadechne znovu, může to být naposledy.

Dnes to nebylo poprvé, kdy si všimla, jak ji tanec ohně nezdravě fascinoval. Spojovala si plameny se svým osudem – upálením na hranici, jež na ni nejspíš čeká. Bylo zvláštní, že ačkoli z ní měli vesničané špatný pocit, nikdy ji královnině gardě nenahlásili. Možná ctili památku její matky. Z vyprávění ji znala jako nepříliš pohlednou ženu s nevýraznými křivkami, které přitahovaly jen určité skupiny mužů. Ale měla velmi bohaté věno, to nejdůležitější, podle čeho se měřila ženina cena.

Sissi neměla mužům co nabídnout. Divoké prameny se nedaly zkrotit ani hráběmi na suché podzimní listí, jejich barva se houpala na hranici blond a rezavé. Několikrát se viděla v odrazu vodní hladiny. Snažila se vlasy namočit, aby konečně spadly na ramena a ona si je mohla svázat mašlí, ale zabralo to jen na pár hodin. Jakmile byly zase suché, jakkoli pevně utažená mašle byla k ničemu.

Sice jí krása a půvab nic neříkaly, zato však měla šikovné prsty, naneštěstí vzhledově podobné těm otcovým. Ale s dlouhými tenkými prstíky by nic velkého nesvedla. Díky své vytrvalosti, učenlivosti a trpělivosti s nimi dokázala nakládat jako s nejlepším nástrojem, jaký kdy mohl člověk vytvořit. V tuto chvíli je však považovala spíše za prokletí – a svou bystrou mysl také.

Podívala se z okna ven. Krajinu, o niž Cael pro dnešek ztratili zájem, zakryl temný samet brzké noci. Neexistovala šance, že by se otec ukázal, když mu hrozil únos svobodnými stíny. Nejspíš by ho ani nevpustila dovnitř, kdyby zaklepal na dveře. Nemohla riskovat pevné sevření hrdla, jímž by zkoušel sílu její víry.

Podepřela si bradu pěstí. Někdy snila o tom, že opustí Údolí Ječmene a schová se v nedalekém lese. Chodili tam lovci, brzy by ji našli. Možná by ji zabili. Jestli by to pro ni nebylo lepší, takhle zbaběle si ukončit trápení.

Mezi zdmi malých domků zahlédla světlo. Mihnulo se tam jen na chvíli, jako by ani nechtělo, aby si ho žena všimla. Leknutím sebou trhla. Mohla se hned zvednout na nohy a jít zatáhnout závěsy, ale k tomu ji instinkt nepřesvědčil. Jako zhypnotizovaná sledovala místo, kde probliklo, v naději, že se objeví znovu. Nechtěla přijmout skutečnost, že přichází o rozum.

Její nevýrazné rty se odlepily od sebe, když se snažila vydechnout všechen vzduch z plic. Z šoku zapomněla na to, že by měla ústa zavřít, aby nevdechla kouř ze svíčky.

Mlčky artikulovala modlitby, které se naučila v klášteře. Znala všechny texty nazpaměť.

„Otče, prosím," zašeptala, když modlitbě došla slova, „vrať se ke mně živ a zdráv."

Zvedla se od stolu. Nemělo smysl sedět na místě, když hrozilo, že se někdo může dívat oknem dovnitř. Pomalými krůčky zkrátila vzdálenost, jež ji dělila od staré okenice. Látka závěsu pamatovala několik náletů molů, přesto se nerozpadla, jakmile ji sevřela mezi tlustými krátkými prsty. Bez prodlení je zatáhla. Ať už to venku bylo cokoli, nemusela se tím trápit. Mohl se tam potulovat opozdilec z pole, nebo stará farmářka, která zpívala selatům ukolébavky.

Vrátila se ke stolu. Talíře naskládala na sebe a vzala je do rukou. Neměla ráda nepořádek. Vše muselo mít své místo, svůj daný řád, jinak hrozilo, že by nastal zmatek. A ten si nepřála.

Byla na cestě k malé kuchyňce, když vtom se ozvala rána. Leknutím nadskočila, div křehké nádobí neupustila. Drahý porcelán po prarodičích, zdobený ručně malovanými krucánky, které tam přidala její babička, si nezasloužil skončit na zemi.

Otočila hlavu přes nezvykle široké rameno. Nechtělo se jí věřit, že se ta rána ozvala z druhé strany vchodových dveří. Bylo pozdě, nikdo by se neměl potulovat venku. Dokonce ani kupci se neodvážili připlížit k jejich domku, jakmile slunce odešlo spát.

Buch. Buch.

Sissi zacouvala co nejblíže ke stěně. Jakmile byla zády opřená o zeď za sebou, srdce jí vyskočilo až do krku. Ze strachu, že by dveře mohly povolit a pustit návštěvníka dovnitř, omylem nádobí upustila přesně v moment, kdy zaslechla zvuk praskání dřeva.

Chtěla křičet, ale nenašla v sobě dost síly na vydání jediné hlásky. Všechna slova se jí zadrhla v krku jako kynutý knedlík. Sotva se dokázala nadechnout, zastavit třas a sípání nikoli.

Dveře nebyly žádnou překážkou. Stačila jediná další rána a dřevo povolilo. Vítr, jenž se prohnal po domě, sfoukl plamen svíčky a ponořil prostor uvnitř chajdy do tmy.

Tentokrát ze sebe vydrala přidušený výkřik. Nádobí se roztříštilo jen kousek od jejích téměř bosých nohou. Měla štěstí, že se jí do kůže nezabodl střep.

Dovnitř vešla skupinka bytostí. Viděla pouze stíny, ten s pochodní stál úplně vzadu. Neradovala se dlouho – vlastně vůbec netoužila po tom návštěvníky poznat –, pak muž s ohnivou paží vkročil dovnitř.

Teplé světlo ohně se odráželo od lesklého brnění. Nikdy v životě je naživo neviděla, ale každý v Potii věděl, co jsou zač.

Naprázdno polkla. Pokud si pro ni přišli, aby ji odvedli na hranici, nic s tím nezmůže.

„Královna Potie Maria Potijská, jedenáctá svého jména, zvaná Neústupná, si žádá tvou přítomnost, zlatnice," oznámil jediný z nich, který neměl brnění po celém těle, a ukázal na ni. „Účast je povinná. Buď půjdeš po svých, nebo tě odtáhneme."

Nemohla se jim bránit. I kdyby se jí podařilo utéct, neměla místo, kam by složila hlavu.

Nehýbala se. Prsty se jí třásly, oči těkaly z jednoho muže na druhého.

Popadli ji za paže a odtáhli ji bez jediného slova ven. Nedovolili jí si vzít lepší boty, ani nic teplejšího na sebe, Ačkoli bylo léto za dveřmi, noci byly nezvykle chladné a vítr pocitovou teplotu snižoval.

Aktualizováno 15. 8. 2022