Kdyby předtím nenašel staříka schovaného mezi sudy, nejspíš by ho ani nenapadlo schovat se tam taky. Nebo alespoň ne tak brzy. Už z jeho zmatených pohybů se dalo poznat, že moc rozumu, moudrosti ani vynalézavosti nepobral. Ostatně právě takhle mohlo vypadat ono pověstné divoké mládí.

Posadil se co nejblíže stěně. Dlouhé nohy pokrčil a přitáhl si je k tělu a v domnění, že když je bude držet pevně, nepřipraví pro přicházejícího podlou past, je skoro drtil v náruči. Kolena měl tak blízko obličeje, že mu stačilo se jen trochu předklonit a opíral se o ně bradou.

Ačkoli mu ústa zakrýval šátek, cítil nutkání je schovat ještě za dlaň. Ať sem šel kdokoli, nemusel vědět, že se sem přišel Quinn vyptávat.

To světlo, docvaklo mu. U vidloně.

Nemělo smysl se schovávat. Spoléhat se na to, že je ten muž hloupější než on, nemohl. Jistě mu to došlo, že tu někdo je. Teď jen vymyslet správnou výmluvu.

Zrychlil se mu dech. Jen chvilku se na něj nesoustředil a už sípal, jako by zrovna vydrhl celou příď jednoručním kartáčem. Přes šátek se mu dýchalo mnohem hůř. Tady dole nebyl studený vzduch, ani vítr, jenž by tu látku profoukl, aby dostal trochu toho sladkého kyslíku do pochtěvačných plic. Ne, tady poletoval prach. A byl všude kolem.

Byl tak drobný, že ho nemohl vidět, ale o jeho přítomnosti moc dobře věděl. Částečky odpadávaly od stropu. Aspoň na chvilku zaměstnal roztěkanou mysl soustředěním se na ně a na to, jak by to bylo hezké, kdyby se domů vrátil k začátku zimy. Připomínaly mu sníh.

Kroky se zastavily. Mladík už na víc nečekal. Protože mu následky toho, co dělal impulzivně, docházely mnohem později, než by měly, ani nelitoval toho, že vyskočil na nohy a téměř okamžitě nato zapěl na celé podpalubí:

„Já tady usnul!"

V ten moment, kdy mu došlo, že má tu čest s kapitánem osobně, zrudl v obličeji tak, že to šátek nezakryl.

„Quinn?" vyrazil ze sebe kapitán Noe.

Péra z exotického ptáka, o němž Quinn nikde nečetl, se zkroutila kvůli nánosu prachu až ke kapitánovu nosu. Nikdy mu ptáka nepřipomínal víc.

„Teda ne, nespal," opravil se mladík a poškrábal se na zátylku. „Teda jo, ale... uh... um..."

„V pořádku. Myslel jsem si, že jsi šel sem," prolomil kapitán to tíživé ticho, které následovalo po Quinnově chabé výmluvě.

„Co prosim."

„Měl jsem v plánu přinést našemu hostu něco k jídlu. Ale znáš to, někteří jedinci by za mnou přišli se stížností, že oni takový luxus nemají."

Věčně mrzutý kapitán se mu ukázal v dočista jiném kabátku. Obrazně řečeno, jeho tmavý kabát nejspíš nikdy neokusil čistotu a pravděpodobně ho ani nesvlékal, natož že by si vzal jiný.

Všiml si, že kapitán neměl šátek. Jako by ho něco osvítilo, otevřel ústa dokořán a sňal šátek z obličeje.

Jakmile měl volný nos, udeřil ho do něj silný puch. Kapitán měl zálibu v tabáku. Dokonce ho několikrát nachytal, jak spokojeně bafal. Quinnovi se z toho zvedal žaludek. Kdepak, on byl radši na tekutější potěšení.

Zatřepal hlavou. Myslel na hlouposti. Vůbec se nesoustředil.

„Takže... cože?"

Quinn neposlouchal. Kapitán nejspíš mluvil, protože viděl, jak se mu pohybovaly vysušené rty.

„Vskutku se jí podobáš jen vzhledem," zamrmlal si Noe pod hustým knírem. Pak, jako by si uvědomil, že si mrmlal pro sebe, nahlas dodal: „Viděl jsem světlo."

„A jo."

„Tak, můžeme?"

„Uhm," zkrátil svou obvyklou odpověď na všechno.

Ne že by věděl, na co přikyvuje. Kapitán ho tak těžce vykolejil, že než stačil zapojit do myšlení mozek, stáli oba před starcem.

„Jste z Potie, že?" Kapitán se s představováním nezdržoval. Šel rovnou k věci.

„Věřící, je to tak? Nikdo, kdo nevěří v Cael, tam dole dlouho nepřežije."

Ani si nestačil užít kapitánovu uvolněnou náladu. Sotva se totiž začal vyptávat, jeho hlas se změnil. Z toho možná vykouřeného, ale přesto jemního hlasu se stalo cosi pichlavého, dráždivého a... naštvaného? Vycítil to správně?

„Proč riskujete hněv entity? Copak nemáte zakázaný lítat?" pokračoval.

Začínal nabývat dojmu, že si na hodného kapitána Noe jen hrál. Viděl, jak jeho nadřízený zatíná ruce v pěsti, jak se drží, aby nechytil toho starce pod krkem a nevyslechl ho po svém. Naháněl hrůzu.

„Pokud tě sem poslala šlechta..."

Na tykání přešel vcelku plynule. A tady přestala veškerá legrace. Kapitán to myslel vážně. Quinn musel zakročit.

„Šlechta je moc hloupá na to, aby cokoli sestrojila," přidal se nevědomky na staříkovu stranu.

Když se na něj kapitán podíval a věnoval mu pohled, jímž by ho klidně mohl zapálit, ve snaze zachránit si krk ucouvl zpátky.

„Teda..." začal zlehka a velmi tiše, „aspoň tak nás to učili."

„Máš pravdu," přitakal Noe. „Ale má na to lidi. Svoje loutky. Vůbec bych se nedivil, kdyby tohle byl nějaký... inkvizitor."

„Asi vidloň."

Kapitán sklopil zrak na své ruce. Chvíli pěsti sledoval, jako by se rozmýšlel, jak s nimi naloží. Quinn by přísahal, že jednou zaostřil i na starce. Ovšem nevypadalo to, že by je muž chtěl použít. Spustil paže podél těla a dlouze si povzdechl.

„Kapitáne -"

Nestihl větu dokončit. Možná to bylo dobře, stejně nevěděl, co měl na srdci.

„Nemůžeme nic riskovat," odsekl Noe a kývl ke starci. „Než zapadne slunce, chci, abyste si rozmyslel, jestli váš život stojí za tupou víru. Pokud se vzdáte entity, zvážím, že bych vás mohl nechat žít."

To byla poslední slova, jež od kapitána zaslechl. Poté registroval pouze těžké kroky a došlapy na nestabilní podlahu. Neměl se k tomu ho zastavit. nejspíš by s jeho rozhodnutím nic neudělal. O kapitánově tvrdohlavosti se vyprávěly legendy.

Quinn pomalu stáhl ruce zpět k sobě. Ani si nevšiml, že chtěl po kapitánovi chmátnout. Na vlhkých dlaních ulpěly částečky prachu. Utřel si je do kalhot. Raději ony než kabát.

Poslepu si vyhledal mašli. Zatáhl za ni. Byla to úleva mít i vlasy volné. Sice nezvyk, když se mastnotou mohly vyrovnat mazacímu oleji, ale přesto to ocenil. A pomohlo mu to zklidnit dech na takovou úroveň, kdy mu to dovolovalo promluvit.

„Bude to dobrý, uvidíš. Kapitán je dobrý člověk. Jenom je podrážděnej. Asi z tý hnusný polívky," zašeptal směrem ke staříkovi.

Touhle výmluvou chtěl uklidnit hlavně sebe. Celý svůj život prožil za hradbami mírumilovného městečka. Ani by ho nenapadlo, že by mohl někoho vidět zemřít násilnou smrtí. Popravy? O těch jen slyšel. Respektive četl. V učebnicích o starém světě - z nějž stařík pocházel.

Nechápal kapitánovo rozhořčení. Potie už dlouhá léta nirmany neohrožovala. Co usedl do lavice, vtloukali mu do hlavy, že se do města ruka fanatické královny nikdy nedostane. Ovšem musel mít na paměti to velké upalování, k němuž došlo, když první Marie svrhla starou vládu Tří králů. Ale že by tohle byl ten důvod, proč se k němu kapitán choval takhle? O tom silně pochyboval. Stalo se to před staletími.

Spíš než nad důvodem byl měl přemýšlet nad řešením. Nechtěl, aby byť jediný život přišel vniveč. Ať už věřící, nebo ne, každý si zaslouží žít. Muž, žena, dítě, stařec. Však co záleželo na tom, jaký kdo je? Hlavně, že dýchal a chtěl žít.

„Neboj, přesvědčím ho. Nějak. No... přece by nezabil. Že ne?"

Nevědomky si přitáhl ruku ke rtům. Už už měl nehty v ústech a z nervozity je okusoval, ale včas se zastavil.

„Možná ne já přímo, teda. Ale někdo z posádky by na něj mohl mít vliv. Co myslíš?"

Stařík ho sledoval. Mlčky, ale sledoval. Byl by mnohem raději, kdyby třeba jen přikývl na souhlas.

„Jo, ale kdo? Skoro nikoho tam neznám. Odeho, to jo. A myslím, že zmínil, že se s kapitánem zná už delší dobu..."

Když už Quinn přemýšlel, tak jedině nahlas. Aby o tom každý věděl, že taky občas používá mozek.

Mávl rukou ledabyle do vzduchu. Dlouhé vlasy, které mu seděly na ramenou, mírně nadskočily. Pár pramenů dokonce přeteklo na záda. Stužku, kterou si z nervozity namotal na prst, odmotal a chytil ji v zubech. Teprve poté, co vlasy chytil a srovnal je, aby mu účes nekazily hrbolky, jí vlasy svázal.

Rameny škubnul nahoru při mocném nádechu a při výdechu je pomalu spustil dolů. Nepomohlo mu to najít ten klid, který potřeboval, ale alespoň tím zahnal do kouta všechny ošklivé myšlenky.

Naděje umírá poslední, připomněl si.

„Tak jo, dědo, hned teď půjdu a překecám ho."

Dmul se pýchou, že se konečně pro něco rozhodl sám od sebe. Zazubil se na starce od ucha k uchu, aby i jeho oči říkaly všechno bude v pořádku a věř mi, já to už někdy dělal.

„Vydrž to tu."

Ještě na něj rychle mávl na rozloučenou a vydal se ke dveřím. Pro jistotu udělal větší krok tam, kde předtím udělal díru. Nechtěl v ní skončit znovu.

Nebyl ani na posledním schůdku, když se ozval staříkův tichý hlas:

„Jmenuji se Ábel."

V ten moment prostě věděl, že k němu konečně prorazil ten ledovec, jenž jim bránil v komunikaci. A že to možná byla cesta k zajímavému přátelství.

Aktualizace 15. 8. 2022