Podobně hodovali pár dní zpátky, ani ne. Na to, jak ho matka strašila, že nebude mít co do úst, se tu měl jako prase v žitě. Začínal nabývat dojmu, že čím déle na této lodi poplují, tím častěji si bude muset cpát břicho sušeným masem a lisovaným ovocem. Ona ovšem nebyla hostina jako hostina, tuhle by klidně vynechal. Kdyby nebylo toho příslibu domácího páleného, dávno by odmítl další porci citron devo polevek, jak neobvykle kyselý a trpký pokrm nazýval jejich palubní kuchař.

Ani dnes se hostině nevyhnul. Když ho kapitán zval do své kajuty, mělo to být vzácností, avšak pravdou bylo, že právě tam byl mnohem častěji než na palubě. Kapitán Noe o sobě sám tvrdil, že může vypadat jako vlk samotář, ale ve skutečnosti se těší pozornosti a rád se zapojí do diskuzí. Zval si k sobě členy posádky – někdy skupinky na stolní hry, jindy jen jednotlivce.

Rozhlédl se po ostatních. Všichni do sebe cpali jídlo, jako by se jim celý život vyhýbalo, a nafukovali rudé tváře, kdykoli někdo udělal oči na jejich talíř. Nějak takhle si představoval kultivované predátory po třech skleničkách.

Jako jediný nejspíš ztratil chuť. Už měl dost těch stejných pokrmů, které ani nedokázal rozžvýkat. Ovoce pochopil, kurdějemi trpět nechtěl, ale to maso bylo odporné už v den, kdy dalo sbohem sudu plnému extrémně slané vody. Stěžovat si nemohl, udržovalo ho to naživu a jeho žaludek zticha, ale trocha něčeho, co by přebilo tu planost, by mu přišla vhod.

Podíval se vedle sebe. Znal celou jejich posádku. Byla to jeho první plavba v nebesích, proto se s nadšením ptal každého z nich na jméno, rodinu, věk, a když se hodně nudil, tak i na další věci. Jen mu dělalo problém si spojit jména s tvářemi. Pod těmi hustými tmavými vousy vypadali všichni stejně.

„Trochu života do toho umírání, mladej," ozvalo se z druhé strany, než kam se koukal.

Dostal loktem do žeber. Pochopil, že ho to mělo vzpružit, ale jen ho to bolelo. Neměl na sobě prakticky žádnou pořádnou svalovou hmotu, o tucích si taky mohl nechat pouze zdát. S jeho rychlým spalováním bylo těžké přibrat i při normální stravě. Nehledě na to, že tihle mužíci připomínali dělové koule z nirmského muzea. Nejspíš se docpávali něčím výživnějším, až když si Quinn hověl ve spacáku.

Rameno vytáhl ke tváři. Volnou paží si objal hrudník, prsty přiložil na místo, kde dostal ránu. Bylo to jemné popíchnutí, takové přátelské, ale stejně si ho musel prohmatat. Pálilo jako čert. Ne, mnohem hůř – jako rozpálený plech.

„Jo, jasně," odvětil nejmladší člen posádky a věnoval kolegovi po levé straně žraločí úsměv.

Měl ty muže rád. Bavil se s nimi lépe než se svými vrstevníky. Avšak většina z nich byla o tolik starší než on, že je propast mezi generacemi nedokázala spojit společným tématem. Mohl být jejich syn – u některých možná vnuk, jak tak sledoval stříbrnou ve vousech.

S povzdechem se natáhl po dalším kousku sušeného ovoce. Bylo to nedostatkové zboží. Co si pamatoval, otec mu vyprávěl o dobách, kdy nic jako ovoce pro ně nebylo možné. Dokud nenašli obchodníka na jiném kontinentu – daleko od Potie a krutovlády její královny.

„Tak je to správně," poznamenal muž s hustým knírem a poplácal mladíka po rameni takovou silou, až ho skoro vrátil do původní pozice.

„Radši bych se napil," namítl ten v bílém kabátě a nafoukl tváře, jak byl zvyklý, kdykoli se cítil uraženě.

„Ty máš utrum, násosko. Nezapomeň, za co seš na Daisy," ozvalo se z druhé strany stolu.

„Za to sme tu všeci," zastal se ho ten s kulatými brýlemi. „Nedělej mezi náma rozdíly. Je zelenej až za ušima, ale taky jeden z nás."

„Kdo by chtěl makat v dolech, že jo? Obzvlášť po tý nehodě s výtahem."

„Je to práce pro ženský, co bysme se otravovali s manuální prací!"

Už se nestíhal koukat, kdo zrovna promluvil. Brýle, hustý knír, pak to byla jizva na bradě? Nebo bylo pořadí jinak? Nezapomněl na někoho? Ten s jedním okem hnědým a druhým modrým vypadal, že se k něčemu má, ale když se jejich pohledy setkaly, jen se poušklíbl a obrátil pozornost do poloprázdného talíře.

„Nemyslím si, že je to práce pro ženy," vyslovil odvážný názor a poškrábal se dokonale upraveným nehtem ve strništi. „Máme ještě vodu?"

„Máme spoustu vody," přitakal jeho kolega. „Hej, Jhesso, podej milovníkovi žen láhev!"

„Ten už má dost, Zure!" křikl oslovený nazpátek.

Jen pár mužů se zasmálo. Ti, kdo nedovolili smíchu vyjít na povrch, měli buď plná ústa slaného sušeného masa, nebo byli moc daleko od něj.

Jeho názor na ženy nikdo z posádky nesdílel. Byl vychován tak, aby ženy ctil a vážil si jich, přesně jak ho matka učila – a někdy i jinak než pevnými slovy. Ovšem čím víc času trávil v mužském kroužku, kde se ženy braly jen jako předmět zábavy a prostředek k udržení pokrevní linie, tím méně se snažil matčinu i svou ideologii bránit.

Beze slov žvýkal sušené ovoce. Netušil, co to bylo zač, ale zkoumání neznámé chuti se zdálo být mnohem zajímavější a přínosnější než trápení se nad svými chybami. Naneštěstí měl chuťové buňky tak otupělé, že bylo nemožné cokoli rozpoznat.

Ztěžka polkl nechutně suché sousto a trochu se zakuckal, když se mu vzpříčilo v hrdle. Natáhl se pro láhev, kterou mu docela neochotně podali, a vyklopil do sebe dobrou polovinu, aby spláchl sousto a zahnal odpornou pachuť. Pak láhev položil na stůl, utřel si rty do hřbetu ruky a podíval se na muže naproti.

Jhesso, pokud si tedy spojil obličej s palubním kuchařem správně, si zrovna spravoval brýle. Ani v nejmenším se nepodobaly malinkým obroučkám na širokém červeném nose toho trpaslíka kousek od něj, ale svou funkci plnily.

Sotva si na ně vzpomněl, jeho ruka automaticky vystřelila k hlavě. Na nezvykle dlouhých černých vlasech seděla dvě kulatá skla, vypálená ze sinajského písku – toho nejkvalitnějšího písku široko daleko. Nahmatal i kovové obroučky, které sklíčka lemovaly.

O gumě, jež je držela na hlavě, moc dobře věděl. Za ušima měl otlačeniny. Nejraději by si je sundal, ale netušil, kdy s plavci ztratí trpělivost a vyleze na palubu. Byla noc, nic moc by tam neviděl, avšak občas uvítal chvilku klidu pod dohledem hvězd a měsíce.

Položil obě dlaně na stůl. Ačkoli pil, v hrdle měl sucho. Možná by mu nevadil další doušek obyčejné vody. Sice to nebylo to, po čem jeho tělo i jazyk toužily, ale ukojil by tak žízeň. Chuť musela počkat, až půjdou ostatní spát.

Nemohl si dovolit být jediný den bez své placatky. Bylo to jako medicína na špatnou náladu a chmury. Kdykoli byl na dně, poplácal si na hrudník. Pod dlouhým bílým kabátem schovával svou lahvinku. Někdy, když hrozilo, že je kapitán vyžene na palubu a přinutí je, aby se svlékli, schovával placatku do bot. Nebylo to zrovna nejhygieničtější, ale za ten pocit při pití to stálo.

Olízl si rty. Ta chuť se těžko ignorovala. Kdyby na lodi nevěděli o jeho problémech s alkoholem, dávno by mohl být v euforii. Naneštěstí se brzy proslechlo úplně všechno a o všech.

Pamatoval si, že třeba Zure měl zálibu ve špercích. Z vyprávění jiných členů posádky si poskládal jeho příběh – s mezerami, ale něco měl. Údajně byl tolik posedlý krásou přívěsků, náhrdelníků, prstenů i ozdobných opasků, že ho jeho vlastní manželka nahlásila za krádež. V jeho domě.

Kolovaly zvěsti o tom, že někdo z nich je tu za znásilnění kozy. To už byla hodně černá historka, které se nedalo věřit. Z něčích úst šlo o kozu, z jiných o krávu a další připomněl, že obojí je označení jedné a té samé ženy a že to bylo naopak – ona přinutila jeho. Nebylo těžké si domyslet, kdo z nich měl pravdu na své straně.

Co věděl, alkoholici tu byli snad všichni, ale nikdo o tom nemluvil.

Dlouhá cesta na lodi neslibovala žádnou zábavu. Plul sice poprvé, ale sledovat mraky a občasný kus zeleně pod sebou – nebo modři, když letěli nad řekou, které říkali Flusa – ho přestalo bavit už první den. Mezi mraky bylo vše monotónní. Jen když nastoupily červánky a svět se ponořil do krvavě rudé, zíral na to s ústy dokořán. Schovanými za šátkem, aby mu vítr nebral dech.

Nakonec se přece jen odhodlal promluvit. Nechtěl riskovat, že se k tomuto tématu nikdy nedostanou. Zajímalo ho, jaký osud toho chudáka, kterého večer chytili, čeká.

„Jak to bude s tím staříkem?"

Jeho vlastní hlas mu zněl cize. Byl slabý, jako by nechtěl, aby ho někdo slyšel. Přesto to vyslovil víc nahlas, než původně plánoval.

Otočilo se na něj několik hlav. Měl štěstí, že se kapitán zrovna vybavoval s vyššími důstojníky. Jeho pohled by na sobě nevydržel. Už tak se mu třásla kostnatá kolena, jako by se teplota snížila pod bod mrazu.

„No co, projde se po prkně," poznamenal Jhesso. „Pokud taky nemá rád ženský."

Mladík se zamračil. Nelíbilo se mu, že by měl muže, kterého zachránil – a nebylo to ani tak dávno, snad jen pár hodin –, nechat spadnout. Byl si jistý, že ani věřící neuměli ve skutečnosti létat. Byla to jen přehnaná propaganda. Ale údajně jí někteří fanatici věřili.

Víra dává křídla.

To dává i alkohol – nebo dával alespoň ten pocit, že křídla máme a že dokážeme cokoli. Zvyšoval sebevědomí a schopnost komunikace. Určitě by se zeptal na víc, kdyby mu hrudník zahřívala domácí pálená.

„Zeptej se kapitána. Von o tom rozhoduje," zaslechl z druhé strany stolu.

Na muže se zakrouceným knírem skoro neviděl. Byl drobnější postavy – alespoň co se výšky týkalo, v šířce by ho nepředehnali tři dospělí muži, postaveni rameny k sobě. Skrze skla kulatých brýlí se na něj koukala malá prasečí očka. Tento měl problém se zrakem. Dioptrie mu oči zvětšovaly tak, že si nebyl jistý, zda věděl, jak malé ve skutečnosti jsou.

Schovával se za mísou se sušeným ovocem. V oblasti, kde by mohl mít nos, stála petrolejová lampa – jedno z mála světel v místnosti.

„Měli bychom si o tom promluvit," navrhl nejmladší člen posádky.

„Není vo čem, Quinne."

Musel to být Oda. Jediný, kdo se nebál ho oslovit jménem. Říkalo se, že to jméno přináší neštěstí. Quinnova matka však věřila v to, že její jediný syn bude pravým opakem. Už si nebyl jistý, k jaké verzi se přikláněl více. Zatím vše, na co sáhl, pokazil.

„Viděli jste, jak vypadá? A byl lehkej jak pírko," pokračoval Quinn neodbytně.

Vracelo se mu sebevědomí. Oda byl jediný ochotný s ním vyjednávat. Ostatní se vrátili k původním diskusím. Quinn je poslouchal jen napůl ucha. Do konverzace o nejslanějším koření se zapojit nechtěl. Nejen že toho o koření moc nevěděl, ale ani se o něj nezajímal. Možná to tato pouť za novými chutěmi změní, zatím se však cpal břečkami, které připomínaly bláto jak na talíři, tak v ústech.

Nespokojeně zamlaskal. Chyběly mu tradiční nirmské pokrmy. Prodal by půl duše za matčiny kynuté knedlíky plněné kyselým zelím. Nedalo se říct, že si na nich vyloženě pochutnával, ale rozhodně by se mu zamlouvaly víc než to, co zdobilo polovinu stolu – ať už na talířích, tak i mimo ně.

Rozhlédl se po stole. Nic z toho, co dřevěné prkno na šesti nestabilních nohou nabízelo, se mu nepozdávalo. Kaše mu připomínala něco, co se udusilo zvratky a rozložilo se v tom, polévka obarvenou vodu s kousky čehosi, co kdysi mohl být citron.

Citronová polívka. Kdo by to byl řek, že vypadnu už v prvním kole zkoušení nových chutí, problesklo mu hlavou, když si vzpomněl na tu odpornou kyselost na patrech. Cítil ji doteď – a to měl jen jednu lžíci.

I ve slabém světle, jež se houpalo na střeše kapitánovy kajuty, toho Quinn viděl dost. Stačilo mu očima proletět odlepující se tapety večerní oblohy, které pokrývaly všech šest stěn, aby věděl, že má kapitán zvláštní vkus. Noe byl sám o sobě pořádný kýč. Ten styl kníru, jejž si tak vychvaloval a rád ho vystavoval na obdiv, se už dávno nenosil.

Přes převážně plešaté hlavy toho moc neviděl. Jako jediný ze stolu trčel, jako by byl pštrosím vejcem v platu slepičích, přesto se dokázali seskupit tak, že co se nacházelo za nimi, tam nedohlédl. Všiml si jen jednoho z rohů kapitánova stolu, ale to bylo vše. Zbytek, i kdyby to byl jen nepořádek, se držel za kloboukem.

Pohlédl na kolegu. Skoro zapomněl, o čem se spolu bavili. I na Odovi bylo znát, že se mu zvolené téma zrovna nezamlouvá. Byl však vstřícný, nejvíc ze všech – alespoň k většině. A Quinn se toho nehodlal pustit.

„Netrápil bych se tím," prohlásil po krátké odmlce. „Stejně s tím nic nezmůžem. Jak rozhodne kapitán, tak to bude."

Nestačilo mu to. Chtěl s ním mluvit o tom záhadném muži z podivného plavidla. Seshora připomínalo míč, s nímž si chodil začutat na zahradu, kde maminka pěstovala čajové lístky, ale jakmile byl dost blízko, aby si ho pořádně prohlédl, usoudil, že dešťová kapka se tomu podobala více.

Na tu hrůzu ve starých šedých očích nedokázal zapomenout. Ani tahle hostina z něj nemohla vyhnat všechny chmury. Kapitán se dnes obzvlášť snažil, aby měli jídla i zábavy dost, ale nestačilo to. Alespoň Quinnovi ne.

„Do rána může být mrtvej. Slyšel jsem, jak mu kručí v břiše. V tom koši nic neměl, ani láhev vody," namítl.

„Fakt to teď nerozebírej, mladej. Už tak máš problém. Neměl jsi ho vůbec chytat. Mohli jsme mít po problémech."

Na to už nedokázal odpovědět. Nemohl toho muže nechat spadnout. Byl to instinkt, co ho poslal k zemi. Pak stačilo jen natáhnout ruku a chytit staříka za cokoli, co vyčuhovalo.

Ostatní si mohli říkat, co chtěli. Quinn věřil tomu, že ani věřící v Cael si nezaslouží zemřít. I kdyby pro ně byla smrt cestou do říše Caelum, nebo jak tomu přezdívali, nepustil by jedinou lidskou duši. Ať už by to byl vědec, babral, nebo zemchodec.

Nakonec se zvedl od stolu. Nemohl je poslouchat. Jejich nezájem byl jako otrava. Nechtěl, aby tady u stolu zemřela i jeho zvědavost.

Oda se mu naštěstí nevěnoval. Tlouštík vrátil pozornost na kapitánův klobouk. Byl to úchvatný kousek, o tom nepochyboval, ale že by byl zajímavější než vězeň v podpalubí, to říct nemohl. Ačkoli – ta exotická pera, jež někdo nešikovně strčil za bílou pásku, ho k sobě lákala pokaždé, když se snažil přijít na to, zda jsou skutečná, nebo je někdo vyrobil.

Když se nikdo nekoukal, nabral si do hrsti sušené ovoce. Schoval ho do kapsy kabátu. Nechtěl riskovat, že by někdo objevil placatku, jinak by ovoce schoval lépe. Chtěl zkusit sebrat i trochu masa, ale na to nedosáhl. A riskoval by, že by si toho někdo všiml.

Překročil lavici, na níž ještě před chvílí seděl. Toho si všiml Jhesso, který vysedával hned vedle něj.

„Jdeš na čerstvej vzduch, milovníku?" zajímal se.

„Tak něco," přitakal Quinn a stáhl si brýle na nos.

Nemohl se zbavit pocitu, že i on v tom vypadal vtipně. Ale do smíchu mu nebylo.

Šátek si vytáhl až k očím, aby nepadal. Měl štěstí, že na to měl ideální tvar nosu, nemusel se bát, že by sjel až na bradu. Většina posádky s tím měla problém, proto si často museli ten kus látky držet. A pak si stěžovali na promrzlé prsty. Ty jeho se mohly pyšnit nejen tím, že byly mrazu vystavovány tak málo, ale i dokonale upravenými nehty a klouby bez jediné odřeniny. Mládenec to byl šikovný, když šlo o péči o ruce – méně, jakmile se to přehouplo k manuální práci.

Nečekal na nic dalšího. Odpověď plavce uspokojila. Očividně. Quinn už mu nevěnoval jediný pohled. Otočil se na podpatku vysokých bot, dlaní zakryl bouli v kapse, aby si jí nikdo nevšiml, a volnějším krokem vyšel ke dveřím od kapitánovy kajuty.

Cítil na sobě něčí pohled. Netušil, komu ty oči patřily. Doufal, že ne kapitánovi. Pokud by zjistil, co má v plánu, nejspíš by ho na procházku po prkně pozval taky.

Mohlo se zdát jako šílenost, ale Quinn věřil tomu, že dělal správnou věc.

Jakmile opustil místnost a zavřel za sebou dveře, podlaha zavrzala. Netušil, jak byla Daisy stará. Podle všeho měla svá nejlepší léta za sebou. Vlhkost vzduchu jí nedělala dobře. Ani vysoký tlak.

Na palubě se nezdržel. Sotva stačil zaznamenat, že slunce už vychází.

Jeho kroky směřovaly k podpalubí. Potřeboval odpovědi na své otázky.

Ten muž musel vědět, kdo je ten hrdina, který ho zachránil před pádem. 

Aktualizováno 15. 8. 2022