Byl bych dobrý král.

S touto myšlenkou vkročil do nejhonosnějšího sálu v paláci. Pod vždy krásně čistými botami mu ustupovaly chloupky drahého červeného koberce, dovezeného z ciziny, a pod rukama mu klouzala jemná látka sametových závěsů. Luxus, bohatství a všeho dostatek. To měl rád.

Sotva se za ním zavřely mohutné dveře, stal se pánem místnosti. Konečně mohl povolit knoflíky těsné vesty a kráčet po zemi tak volně, jak si zasloužil. S rozpuštěnými loknami, které mu poskakovaly na ramenou, a volnější košilí, se cítil být víc sám sebou, než když ho stahoval těsný korzet a vlasy mu držely spony.

Uvolněně vydechl. Směl do plic nabrat všechen vzduch, co se tam vešel, a vydechnout ho ústy, nikoli nosem. U toho zavřel oči a vytáhl koutky do mírného úsměvu. Líbilo se mu na chvíli vládnout něčemu tak bezvýznamnému, jako je korunní sál.

Zastavil se uprostřed místnosti. Jako by ho instinkty samy nabádaly ke každému kroku, otočil se na patě a uklonil se dveřím. Na oponě z očních víček se objevil jeho spolutanečník, někdo, kdo s ním dokáže udržet krok a pochopit, proč se rozhodl udělat to, co udělal.

K tanci však nedošlo. Obrys postavy, které chyběly typicky ženské oblé křivky, se rozplynul. Princ se narovnal, urovnal si límečky bílé košile a otevřel oči.

Dokonce i hudba, již si dokázal vložit do hlavy, přestala hrát. Líbezná pomalá melodie, kterou si spojoval s porozuměním a trpělivostí, dozněla do ticha. Zbyla po ní jen husí kůže, bolest na srdci a jedna slza, jež se ani nedostala na povrch, protože ji okamžitě zadržel.

Zatřepal hlavou. Prameny vlasů, které se opovážily mu popadat do obličeje, nechal být. Až poté, co vykročil vpřed, si je prsty sčísnul dozadu.

Pohled mu padl na klenot sálu; bohatě zdobený trůn. Ze třpytu zlata skoro blouznil. Už spoustu let se toužil usadit na rudý polštář, nechat si na hlavu položit korunu a prohlásit, aby se všichni královsky bavili. Ale jeho matka měla jiné plány.

Kdykoli si vybavil, jak ho bila za neposlušnost, zevřel v něm hněv. Po každé ráně vším, co měla po ruce, ji nenáviděl víc a víc. Jakožto prvorozený na sebe musel brát vinu všech, včetně svých bratrů, k nimž se chovala o poznání mileji. Hlavně k Leonovi.

Matka nevynechala den, kdy by mu nepřipomněla, že se měl narodit jako žena. Někdy po něm hystericky křičela, jindy syčela jako jedovatý had. Opakovala mu ranami do těla, jaké to je být podřadným členem rodiny modré krve, jaké to je být princ bez nároku na trůn.

Zaťal ruce v pěsti. Nikdy se proti ní nebránil. Přijímal její tresty, nechal ji, aby si na něm vybíjela zlost i frustraci z toho, že ještě neporodila královnu. V naději, že jednou před ní povstane, až bude silnější, si každý den šeptal do zrcadla.

Byl by ze mě lepší král.

Co do něj matka dostala, nedokázal změnit. Nechtěl se stát tím, kdo jde bezhlavě za mocí a nebojí se po sobě zanechat stovky mrtvých. Ale nedala mu jinou možnost. Z ostýchavého chlapce, kterému zbraně ani ženy moc neříkaly, se stal had podobně jedovatý jako královna Marie.

Zastavil se až těsně před trůnem. Ačkoli se na něj chtěl usadit a vládnout království tak, jak si lid Potie zaslouží, nedokázal se přinutit ani k tomu, aby se dotkl rubíny vykládaného opěradla. Ze strachu, že by matka vstala z postele a zbila ho vším, co by se jí dostalo pod ruku, sebou ucukl a udělal krok zpátky.

Spoustu let doufal v to, že bude silnější než všichni ostatní. Ne fyzicky, nýbrž myslí. V celém království nebylo nikoho, kdo by přečetl víc knih než on. Přestože se to na prince neslušelo, vkrádal se do knihovny, kde se zpočátku schovával před matčiným hněvem, ale brzy kouzlu čtení úplně propadl.

Věděl vše o zemích mimo Potii. Vše o době dávno předtím, než jeho předkyně upálila nespočet vědců a zbytek vyhnala do nehostinných hor. Ve spisech o různorodé kultuře, světě, v němž se násilí neodvážilo přijít na veřejnost prostřednictvím poprav, se našel.

Když to matka zjistila, dala ho zavřít do hladomorny. Kdyby nebylo jeho mladšího bratra, nejspíš by ho nechala zhynout hlady.

Při vzpomínce na odporné prostředí podzemí hradu se otřásl. Chtivé pohledy mnichů, jichž se odmalička bál, ho provázely dodnes. Nedokázal se na žádného z nich podívat bez toho, aby se mu srdce rozbušilo jako o závod a nohy zgumovatěly.

„Nilliane," zaslechl za sebou své jméno.

Otočil se přes rameno, hned nato zpátky. Ze strachu, že je to někdo, kdo na něj donáší královně, si roztřesenými prsty snažil pozapínat knoflíky vesty. Jakožto princ musel vypadat dokonale, aby si každý, kdo ho uvidí, byl jistý, že modrá krev vládne světu a je něčím nadpozemským; něčím mezi smyšlenými Cael a lidem.

Kvůli potu mu knoflíky klouzaly. Nedokázal zapnout ani polovinu z nich, než usoudil, že na tom stejně nesejde. Kdyby byl ohrožen na reputaci, smlouval by.

„Ano?" řekl tím nejpevnějším hlasem, jaký dokázal imitovat.

„Neměl bys tu být," pokračoval narušitel.

Zaslechl chrastění kroužkové zbroje. Podle hlasu ho nepoznal. Měl přikázáno se k němu nepřibližovat. Údajně k tomu, aby dospěl v dobrého vojáka, přátele nepotřeboval. Tehdy ještě nevěděl, co má jeho matka za lubem.

„Viděl tě někdo přicházet?" zajímal se Nillian.

„Ne. Jsem opatrný."

Otočil se na podpatku čelem k němu. Už to bylo dlouho, co ho viděl bez přilbice. Úplně schovala ty světlé lokny, které mu jako dítě záviděl.

„Lothe," oslovil ho a spojil ruce za zády, aby se narovnal, „děje se něco?"

„Mám ten pocit," odvětil poslušný voják a roztáhl paže od sebe. „Co to má znamenat? Co chystáš? Zajmeš mou snoubenku a necháš ji pracovat na nějakým svým dalším vynálezu? Víš vůbec, co všechno –"

„Musím," přerušil ho, „má vědomosti, které se mi hodí. Její schopnosti –"

„Pusť ji," zavrčel na něj Lothe.

„Nejde to."

„Už máš šperkařku. Sestaví ti ten stroj. Moji Rút pusť."

Rvalo mu to srdce. Lotheho si vážil, ctil ho jako svého bratra. Ale neměl jinou možnost.

„Příteli, pověz mi. Byl by ze mě dobrý král?" změnil hbitě téma.

Lotheho otázka zaskočila. Ústa měl pootevřená, obočí vytažené skoro až u kořínků vlasů. Civěl na prince, svého bratrance jako na zjevení, o chvíli později jako na blázna.

„Nemůžeš být král. Nemáš čisté srdce. Držíš nevinné lidi pod zámkem. Jednoho z nich jsi nechal upálit! Vím, že je ti fuk, jestli to byl Nirman, nebo ne. Neděláš mezi námi a těmi bezbožníky rozdíly," vrčel voják skrz zaťaté zuby. „Jednou ses mi svěřil, že jsi propadl vědění. Že chceš vědět víc. Jedině Cael ví, co se ti tehdy honilo hlavou, Nille. A já se bojím, že dokud jsi v paláci, Potie je v ohrožení."

„Neopovažuj se na mě vytahovat čisté srdce!" vykřikl Nillian vztekle. „Ty víš, jedině ty víš, co všechno mě život v paláci stál."

„Lidskost. Víru. A přítele."

Lothe se otočil k odchodu. Dlaň nechával položenou na jílci meče, kdyby bylo potřeba tasit. Nillian netušil, jestli by mu dokázal ublížit. Byli si blízcí, bližší než kdokoli jiný. Ale Lotheho zaslepila víra. A láska. V tom se od sebe lišili nejvíc.

„Řekneš to mé matce?" zeptal se Nillian.

Voják se zastavil. Princ si všiml, že posunul ruku na rukojeť. Nejprve ji sevřel v prstech, pak stisk pomalu uvolnil. Spadla mu i ramena.

„Ne. Budeš za své hříchy pykat po smrti. A ten někdo, kdo ti přijde stít hlavu, až překročíš hranici, budu já. Zapamatuj si to, princi."

S těmito slovy odešel. Dveře nechal otevřené.

První, na co princ pomyslel, byl zoufalý pláč. Slzy však nikdy nic nevyřešily. Dovolil si kousnout se do rtu a chytit vlasy do pěstí. Ta trocha bolesti, jíž dosáhl zataháním, mu pomohla se od smutku odprostit a nahradit ho hněvem.

Měl chuť do něčeho kopnout. V tuto chvíli ho nezajímalo, jestli to bude kus nábytku, člověk, nebo jeho starý kocour. Nečekal však, že noha udeří do trůnu takovou silou, až ho posune o kousek dozadu.

Vztekal se tak moc, že neviděl, kam šel. Mozek, v němž se obyčejně rodily stovky skvělých nápadů, vypnul. Nahradila ho matčina prázdná hlava, její krvežíznivost, hlad po moci a chuť na víno.

Král Nillian, král Nillian, jsem král Nillian, opakoval si dokola a dokola, když trůn obcházel a hladil ho bříšky prstů. Chci vládnout. Chci lid osvobodit od víry. Chci, chci, chci...

Chytil se za hlavu. Pevně přivřel oční víčka k sobě. V mysli se mu přebíjely myšlenky, překřikovaly se, dožadovaly se pozornosti. Kvůli matčině tvrdé výchově a několika násilným přeučením si nebyl jistý, zda všechny patřily jemu.

Šílenec. Jsi šílenec, zazněl v lebce hlas jeho bratra Diona. Podrob se matce, nebude tě trestat za správné chování.

„Ne," kuňkl tiše a opřel se dlaněmi o trůn. „Nejsem šílenec."

Otevřel oči. Ihned ho zaujal lesk drahokamu na královnině koruně. Jako by ani nebyl sám sebou, natáhl se po nejcennějším klenotu a vzal ji do rukou.

„Bude ze mě dobrý král," zašeptal těžkému šperku z drahých kovů.

Viděl svůj obličej v odrazu rubínu. Tmavé kruhy pod očima, prázdnotu, rozcuchané vlasy. Do dokonalosti měl hodně daleko. A ještě dál od zdravého rozumu.

Opatrně přejel po kameni prstem. Naprázdno polkl, když se pořezal o kousek zlata. Ačkoli se bál, že na to matka přijde a dá ho popravit, nebo vykastrovat za to, že toužil po koruně, nechal kapky krve skápnout na rudý drahokam. Karmínová červeň s rubínem splynula tak dokonale, až začínal pochybovat o tom, že do koruny zasadili kámen.

Zvedl pohled ke dveřím. Když zavřel oči, v místnosti, kde by živého člověka těžko hledal, se objevily tmavé stíny. Hudba se vrátila. Hudebníci skoro rvali struny nástrojů, jak nahlas hráli. A stíny tančily.

Jeden z nich došel k princi. Poznával ho, byl to ten, s nímž chtěl tančit už předtím. Uklonil se mu, jak by každý poddaný měl, a překryl ruce, v nichž Nillian svíral korunu, svými velkými dlaněmi. Aniž by čekal na princovu reakci, pomohl mu ruce táhnout nahoru.

Když princ otevřel oči, nic v rukou neměl. Krev z prstu odkapávala na červený koberec.

Nilliana na hlavě tížila koruna. Ramena, jež táhla k zemi vina, pozvedl výš. Bradu vystrčil a obě ruce spustil podél těla.

Byl připraven vládnout. Připraven objevit tajemství, které Nirm skrývá. Zbývalo jen zabít královnu.

A tentokrát se mi to podaří.

KONEC PRVNÍHO DÍLU

Drazí čtenáři, děkuji za podporu a výdrž u první části série Caelum. Moc si vážím každého, kdo to čte, a ještě víc toho, kdo si z toho něco odnese. Jak jsem několikrát zmínila, tohle dílo patří mé babičce. Miluju ji a chci, aby věděla, že vím, jak je těžké proti opojení závislosti bojovat. Ať už je to moc, nebo alkohol.

Za ten rok jsem ušla velký kus cesty. Postavy se mi dokreslovaly před očima, vytvářely si charakter nehledě na tom, co jsem chtěla já. A to je důkaz toho, že tento příběh skutečně žije a že jím žiju každý den.

Mé velké díky patří rodině, která nade mnou nezlomila hůl. Příteli, který mě v psaní podporuje, ačkoli mu lezu na nervy tím, jak se nechávám ovládnout tendencí se podceňovat.

Příběh ještě projde opravami. Mám v plánu pár věcí přidat, někde ubrat. Ale kostra zůstane stejná. Pokračovat budu i v druhém díle Caelum: Proroctví zlatého trůnu, kde se modré krvi podíváme na zoubek pořádně!

Čtení a psaní zdar!