Po chodbě šli čtyři studenti šestého ročníku, někdy nazýváni jako Poberti. Nejmenší z nich, blonďatý obtloustlý Pettigrew, odnikud vyčaroval sáček s bonbóny, přesto, že jídlo se samozřejmě vyčarovat nedá.

„Dáš si?" zeptal se Jamese a strčil mu bonbóny pod nos. James lehce nakrčil nos a přes skla brýlí se podíval do obsahu sáčku.

„Ne, díky Péťo, citrónový nejím. Už jsem se jich v ředitelně nažral dost, nepotřebuju ještě další od tebe," zavrtěl James pobaveně hlavou a rukou odstrčil sáček s bonbóny.

„V poho, aspoň zbyde víc na mě," pokrčil dobrosrdečně rameny Peter. Vzápětí však strnul, celý se napnul a zahleděl se na něco za Jamesovými zády. James se otočil a spatřil stejně starou blondýnu, která se na rohu chodby bavila s Emmelinou Vanceovou z Mrzimoru.

„Tak kde jste?" zeptal se zmateně Sirius, který si ničeho nevšiml a pokračoval v cestě dál. Už byl téměř na konci chodby, když si všiml, že jde sám, otočil se a zjistil, že jeho přátelé jsou pár desítek stop za ním.

„Už jdeme Tichošlápku," zavolal za ním James a poplácal Petera po zádech.  „Tak pojď Péťo, McKinnonová si tě stejně nevšimne. Ale víš co, dneska tě zaučím a zítra už bude tvoje."

„Myslím, že od tebe si Péťa rozhodně poradit nenechá," poznamenal trefně Remus a rozešel se za Siriusem.

***

„Ten Snape mě tak štve," hudroval James o čtrnáct dní později, když se celá parta vracela z večeře, na které byl Snape obzvlášť nesnesitelný. 

„A že my jsme arogantní," přizvukoval mu Sirius. To už ale došli k obrazu Buclaté dámy, které řekli heslo a dostali se do společenské místnosti, kde ale skoro nikdo nebyl, protože spousta studentů si ještě vychutnávala večeři, která byla obzvlášť výborná. Usoudili tedy, že nejlepší bude jít do ložnice a o pár schodů později už Sirius otevíral dveře, na kterých visela cedulka s jejich jmény. Pod tím bylo kostrbatým písmem vyryto Poberti -

„Aaa, dneska je úplněk, konečně bude trochu sranda," povzdechl si blaženě James a pokusil se skočit do postele šipku, ve finále ale vypadal spíš jako trochu postižená žába skákající do rybníka.

„Sranda? To bych neřekl," zakroutil hlavou Remus a unaveně si sedl na postel. Byl neobvykle zelený a vypadalo to, že je mu špatně od žaludku. Takhle mu bylo vždy před úplňkem, takže se o něj jeho přátelé nijak zvlášť nebáli.

„Prosimtě Náměsíčníku, neber to tak tragicky," řekl Sirius a poplácal Remuse po zádech.

„Tragicky?! Tragicky?! Já ti dám tragicky!" vypískl Remus, popadl polštář a začal jím Siriuse mlátit.

„Tobě...se...vždycky...nelámaj...kosti! Ty...se...umíš...ovládat! Jak...to...nemám...brát...tragicky?!" odsekával Remus a každé slovo doprovázel pořádným bouchnutím polštáře.

„Au! To bolí! Nech toho, Reme!" vykřikl Sirius a podíval se na Remuse jako zpráskaný pes. A on byl zpráskaný. A vlastně i pes!

„Promiň Tichošlápku. Asi jsem se nechal trochu, ehm, unést," zamumlal Remus a pustil polštář.

„Unést? Remusi, vždyť jsi mě mlátil polštářem," uchechtl Sirius a začal se štěkavě smát. A protože jeho smích byl velmi nakažlivý, po chvíli už se řehtali všichni obyvatelé ložnice, dokonce ani Remus neunikl záchvatu smíchu.

Když se všichni uklidnili natolik, aby byli schopni dát dohromady větu, se ozval James:

„Koukejte, kolik je. Remusi, musíš na ošetřovnu." Remus přikývl a začal se pomalu zvedat z postele, na které do té doby ležel. Vypadal snad ještě hůř než předtím a na čele mu vyrašily kapičky potu.

„Tak za chvíli, vlčku," řekl Sirius a vyprovodil Remuse ze dveří. Remus se na něj jen zamračil, jinak to ale nekomentoval.

***

„Já už se tak strašně těším, až si pořádně zaštěkám a zaběhám," promnul si ruce Sirius, když spolu s dvěma kamarády pod neviditelným pláštěm scházel schody do Vstupní síně.

„Tak se aspoň snaž nevzbudit celej hrad, až budeš štěkat, Hlučnošlápku," poprosil ho James a začal se tiše smát vlastnímu vtipu a po chvíli se k němu přidali i zbylí dva Poberti. 

„Musíme jít, ať tam na nás Náměsíčník dlouho nečeká," šťouchl do Jamese Peter a všichni tři se tedy znovu vydali na cestu, která proběhla bez dalších problémů. Pokud tedy nepočítáme to, že asi v půlce cesty k Vrbě Mlátičce zakopl Sirius o neexistující kořen a cestou na zem se stihl chytit Jamese, který, aby udržel rovnováhu, popadl Petera za rukáv košile. Žádný z nich to samozřejmě neustál, ale celá tahle situace se vážně nepočítá.

„Červíčku, víš, co máš dělat," pokynul mu James, jakmile všichni tři dorazili k Vrbě Mlátičce. Stále si však drželi nějaký odstup, aby na ně větve vrby nedosáhly. Peter přikývl a po chvíli místo něj stála jen malá baculatá krysa, již šlo ve vysoké trávě poměrně snadno přehlédnout. Rozběhla se směrem ke kmeni stromu a mrštně uhýbala všem větvím, které na ni útočily.

Když krysa doběhla ke kmeni, natáhla malou pacičku a zmáčkla jeden z mnoha suků. Vrba v tu chvíli ztuhla, všechny větve se zastavily a zůstaly nehybně stát na místě. Peter se otočil a místo toho, aby spatřil své dva kamarády, uviděl majestátního jelena a velkého černého psa. Jakmile se k němu ti dva připojili, vběhl pod kmen do tajné chodby.

Chodba byla tmavá a ze stěn sálalo vlhko a zima. James se musel skrčit, aby svým parožím nezavadil o strop. Sirius byl evidentně velice nadšený, protože s radostí hopsal a přeskakoval jeden kořen za druhým. A Peter si jen cupital, jak chtěl a motal se Dvanácterákovi pod nohy, takže mu tu cestu dělal ještě těžší.

Trvalo dobrou čtvrt hodinu, než ti tři spatřili světlo, které pronikalo okny budovy, již všichni považovali za nejstrašidelnější v celé Británii. Vedení se ujal Peter a s kamarády v patách se vydal po schodech nahoru. Jakmile se ocitli na odpočívadle, podlaha nad nimi zavrzala, ozval se zvuk drápů drásajících tapety a srdceryvné zavytí.

Rychle vyběhli i zbytek schodů a vrazili do dveří, které byly jako vždy otevřené dokořán. Naskytl se jim pohled na tvora, kterého byste si mohli klidně splést s obyčejným vlkem, kdyby tomuhle nezářili oči nebezpečnou touhou po krvi. Nedíval se na ně jako na přátele, nýbrž jako na kořist, a všichni tři zvěromágové si toho byli vědomi.

Jako první k němu vykročil velký černý pes. Můžeme jen spekulovat o tom, zda tím projevil odvahu, či pošetilost. Šťouchl do vlka čumákem a vlk vycenil zuby a zavrčel. Pes do něj ale dál hravě šťouchal a když se po něm vlk se zavrčením ohnal tlapou s dlouhými drápy, pes si z toho nedělal těžkou hlavu a dál skotačil kolem vlka.

Jelen napůl pobaveně, napůl otráveně zakroutil hlavou a vydal se za psem, aby mu položil kopýtko na rameno a neverbálně mu tak sdělil, že tahle taktika rozhodně fungovat nebude. Psovi asi konečně došlo, že nemá lechtat spícího draka, v téhle chvíli spíš rozzuřeném vlkodlaka, a odťapkal pryč, směrem k jelenovi.

Jako další to zkusil Peter a proběhl vlkodlakovi pod nohama. Vlkodlak se po něm ohnal, ale Peterovo malé mrštné tělíčko se mu prosmeklo přímo pod otevřenou tlamou a Peter tak utekl zpátky ke svým přátelům. Toto zopakoval ještě několikrát a vypadalo to, že vlkodlak trochu pookřál a krvelačný pohled z jeho očí trochu vymizel. Když to pes zpozoroval, znovu přeběhl k vlkodlakovi a začal kolem něj vesele skákat. Vlkodlak už se ani nesnažil po něm ohánět a radši do psa jen šťouchl dlouhým čumákem a začal skotačit stejně, jako pes. Peter se k nim – samozřejmě stále v podobě krysy – přidal a po chvíli i jelen usoudil, že jeho honosnému paroží se nic nestane a vydal se k nim.

Chvíli jen tak skotačili a užívali si toho, že můžou běhat po čtyřech nohách, když se Sirius s Jamesem neverbálně rozhodli, jelikož byli pořád ve zvířecí podobě, že se proběhnou po školních pozemcích a po Zapovězeném lese. Ani jednoho z nich vůbec nezajímalo, že ani na jednom místě nemají co dělat, zvlášť s vlkodlakem, kterému přesto, že je krotký, může rupnout v bedně a někoho pokousat.

Pes přeběhl ke kryse a vlkodlakovi a čumákem ukázal na dveře na chodbu a všichni tři se rozběhli za jelenem, který byl už na chodbě, na půl cesty ke schodišti.

Seběhli dolů, vběhli do tunelu a celou podzemní cestu zdolali určitě rychleji než cestou tam. Vyběhli na tmavé školní pozemky a na cestu jim svítil úplněk, na který se vlkodlak ani nepodíval. Bylo bezvětří, na obloze nebyl ani jediný mráček a po celých pozemcích se rozléhalo hrobové ticho, jen tu a tam se ozvalo zahoukání sovy.

Všichni čtyři rychle běželi k lesu, protože byli natolik uvědomělí, aby věděli, že na úplňkem osvětlených pozemcích by je z okna Nebelvírské věže mohl klidně někdo vidět. Byli už téměř u lesa – samozřejmě se velkým obloukem vyhnuli Hagridově hájence – když se několik metrů za nimi ozvalo zapraskání a tlumené vypísknutí.

Všichni čtyři se kvapně otočili a spatřili mladou zrzku, stejně starou jako oni, která držela malou lucernu a druhou ruku si vyděšeně tiskla k ústům. Všichni tři ji samozřejmě hned poznali – vlkodlak maximálně zaregistroval dalšího člověka, na kterém by si mohl pochutnat.

Jelen se pokusil k ní přeběhnout, ale zrzka začala kvapně couvat. Jelen se tedy zastavil na místě, otočil se na černého psa a tázavě se na něj zadíval. Když pes jemně pokýval hlavou, jelen se otočil zpátky na zrzku a o pár vteřin později místo něj stál James, v celé své kráse.

„Pottere?" vyhrkla tiše Lily a vyděšeně se na něj zadívala.

„Ty – ten jelen – vlkodlak – oni," koktala Lily a ukazovala prstem z jednoho na druhého.

„Vy jste... zvěromágové."

„A je tu s tebou i Black, Pettigrew a... Remus. To on je vlkodlak, že ano? Tak proto ty tajnosti a jizvy. Proto se každý měsíc vymlouval, že má nemocnou matku, kterou musí navštěvovat. A vy jste zvěromágové, abyste mu to o úplňku zlehčovali? To bylo od vás chytré..." přemýšlela nahlas Lily a Jamesovi zbylo jen přikyvovat a rozzářit se jako sluníčko, když z jejích úst vyklouzla pochvala.

„Práskneš nás?" zeptal se pochybovačně Sirius, který se zhmotnil vedle Jamese. Ten se na něj nesouhlasně podíval, protože vlkodlaka hlídal jen Peter a malá krysa toho proti vlkodlakovi moc nezmůže, pokud by se rozhodl zaútočit na tři lidi, co stálí jen několik metrů od něj. 

„Ne. Proč bych to dělala? Nebo takhle, co by mi to přineslo? Já nejsem jako Severus a nepotřebuju se mstít za každou blbost, co jste provedli, zvlášť když bych tím přitížila hlavně Removi, což nechci," odpověděla Lily a zkoumavě se na Siriuse podívala.

„Ty bys snad na mém místě něco takového udělal?" Pořád na něj upírala svůj zkoumavý pohled a Sirius se nepatrně přikrčil.

„Ne, neudělal," odpověděl bez váhání Sirius a Lily přikývla. Věděla to. S

„V tom případě to neudělám ani já. Bude to takové naše malé chlupaté tajemství, ano? Ale jen pod podmínkou, Pottere, že mě konečně necháš." Lily samozřejmě nevynechala možnost obrátit hru ve svůj prospěch a trochu zamíchat karty. V tom byla dobrá.

„Ale Evansová, to mi přece neuděláš," namítal chabě James, ale protože chtěl svého vlkodlačího přítele uchránit, neopovažoval se nijak víc protestovat. Věděl, že by to nemuselo dopadnout dobře. Za nimi se ozvalo zavrčení a ani jeden z chlapců se nemusel otáčet, aby zjistili, že Peter už na vlkodlaka nestačí a Remus se brzy utrhne ze řetězu a začne se chovat jako klasický krvelačný vlkodlak, který touží po mase. 

Lily se rychle otočila a běžela zpátky k hradu, až se jim úplně ztratila z dohledu. Zanechala za sebou zmatek, strach a výčitky svědomí, které Remus druhý den měl, protože přece mohl Lily ublížit. Nestačily námitky ostatních Pobertů, že oni by to nikdy nedovolili a s politováním vám musím sdělit, že Sirius během několika dalších dnů schytal pár dobře mířených ran polštářem, až po celé ložnici létala peříčka.

***

Tak je tu další jednodílovka, doufám, že se vám líbila a že mi odpustíte, když můj další projekt nebude tak oddechový. 

Annie <3