Your Friday morning was so different from your usual one; since you were running around the house, controlling over and over the list of stuff you were supposed to bring with you, while you were hunted by an annoying though called "What if my luggage won't fit into ordered proportions?"

Thiann had answered to your e-mail with a one really short, strict and formal message, saying the had gotten all important pieces of information and that they would wait for you at the already mentioned place. And then - silence. Heavy unpleasant silence which, let's be honest, doesn't really belong ego and mentality boosters.

In the end, you left your house about two hours sooner than you were supposed to, so it wasn't really surprising that you were standing around... But at least you got a chance to buy a *your favorite flavor* ice cream.

As time was passing by and the right hour was crawling nearer and nearer, you decided to kill some time by guessing in which car could Thiann come to pick you up. Maybe some limo... Or a sports car? A jeep?

But all your thoughts had disappeared by the time when you heard hooves clattering on the road. And in the next minute, a dark green carriage stopped right next to you. It kinda looked like it came right from Victorian England... Except for the fact that there were no horses but six tall, yet slim, white deers with golden antlers shining in the sunlight.

A carter, who was a burly forest elf (Maybe not just a forest elf but some kind of hybrid since his features were somehow harder than it was usual and his body type looked more similar to human ones.), smiled at you adding in such a friendly voice:

"You are Thiann's companion, right?"

But before you could answer, he jumped on the ground right next to you so he could put your small luggage to the whole set of greeny-golden suitcases. After this, he opened the door for you and with a bow letting you know that you are supposed to get in.

With a little bit of hesitation, you followed his unspoken order and walked up three little stairs which were the only obstacle between you, the interior, and your client...

The first few moments you were just standing inside while your eyes were trying to get used to the dimness all around you. But after a while, you were able to freely look around. Beige curtains were blocking sunlight from coming inside expect from one tiny window in the back of the carriage, but still, you could notice flower pattern all over the walls.

Basically, there were two long, dark green, kinda in the shape of an oval, sofas, while one of them was occupied by AirPods, some kind of a fashion magazine, sleeping mask, purse, mobile phone, and last but not least Thiann who was drinking from their metal thermo mug.

When they noticed you, they immediately stood up and reached their hand towards you.

"Thiann, nice to meet you. I don't give autographs nor I take selfies with just anyone... But maybe I will make a small exception for you; that will depend on your performance during the whole weekend. Your outfit for the main banquet is already prepared in one of my luggage, so I really hope you took all the measurements precisely because I don't plan to re-sew anything for you... Nothing at all, remember that... The other sofa is for you so I ask you to keep the distance and respect my personal space, thank you."

You were able to only shake their hand and after that, you threw yourself on the mentioned sofa, hoping this will be the end to this sharp, sassy monologue but that was simply your holy wish which was far away from the reality...

"Little Red Riding Hood? Like... for real? To tell the truth I expected a lot but this... A fairy tale? I hope that wasn't your attempt to let me know about your mentality and IQ number... Or was it? But still better than reading some Fifty Shades out loud... Anyways, I give your voice three stars from five... Maybe three and a half if I decide not to be strict as always. This means that I will ask you to avoid unnecessary talking and meaningless comments because I am not your nanny which is interested in crazy stories such as you, broke your arm or something while you were in second grade."

After this Thiann really decided to stay silent, paying attention to their magazine, while crossing their legs with such elegance so you could notice their shiny hooves which were somehow cute in their own way.

You smirked a little bit over this fact but then you noticed something unusual - which was an electric plug under your sofa. Such an ordinary thing in a Victorian carriage raised your curiosity which led to you turning on your phone... Yes, you were right - free wifi during your whole journey. And by that time you were more or less sure how you would spend next few hours.

******

You couldn't really tell how much time you had killed by staring at your phone's screen but suddenly you got this weird feeling - like someone was watching you. And of course that this unpleasant feeling forced you to put away your phone and look up...

Thiann was looking at you, scanning you up and down with curiosity in their eyes, propping their head with an arm. You kinda felt like an exhibit in the museum.

"Do you know you look better in reality than on photos from agency?"

What will you answer?

A. "Uhm... Thanks?"

B. "You too look better in reality."

C. "So... Do you find me attractive?

════════════════

Páteční dopoledne proběhlo trochu nezvyklým způsobem, jelikož jsi/jste pobíhal/a/i po celém domě, kontroloval/a/i znovu a znovu celý seznam věcí, které sis/jste si měl/a/i s sebou přivést, přičemž tě neustála pronásledovala pronásledovala myšlenka, že rozměry tvého mini kufříčku nebudou odpovídat nastolené normě.

Thiann ti na tvůj email odpověděli jednou velmi formální, stručnou a strohou zprávou, že mají všechny důležité informace a že tě budou očekávat na smluveném místě... A pak už jsi/jste o nich neslyšel/a/i vůbec nic. Což taky není zrovna nejlepší způsob, jak uklidnit něčí lehce rozrušené ego a psychiku.

Nakonec jsi/jste opustil/a/i domov asi o dvě hodiny dřív, než by bylo za normálních okolností nutné, takže tě ani moc nepřekvapilo, že jsi/jste div že nevystál/a/i důlek na místě setkání... No alespoň zbyl čas na koupi *tvoje nejoblíbenější příchuť* zmrzliny.

Zrovna když se ručičky na hodinách blížily k osudnému času, krátil/a/i sis/jste si čas tím, že ses/jste se snažil/a/i uhodnout, ve kterém z aut by asi tak mohli Thiann sedět. Dost možná by to mohla být nějaká limuzína... Nebo snad závodní auto? Jeep?

Z úvah tě ale vytrhl klapot kopyt a než ses/jste se nadál/a/i, už před tebou zastavoval tmavě zelený kočár, jako by byl vystřižený z knihy o viktoriánské Anglii, který však netáhli koně, ale šestice vysokých bílých jelenů se zlatavým parožím, blyštícím se na slunci.

Kočí, jímž byl statný lesní elf, možná nějaký hybrid, jelikož jeho rysy byly mnohem hrubější, než jak bylo zvykem, a postavou se blížil spíše člověku, se na tebe pousmál a přátelsky poznamenal:

„Doprovod pro Thiann, že ano?"

To už ale seskočil na zem, aby mohl přidat tvé malinké zavazadlo k již existující hromadě zlato-zelených, téměř identických, kufrů. Po tohle ti velmi obratně otevřel dveře, naznačuje poklonou, abys/abyste nasedl/a/i.

Trochu váhavě jsi/jste jej nakonec poslechl/a/i a překonal/a/i ty tři schůdky dělící tě od interiéru kočáru a od tvých nastávajících klientů...

Prvně jsi/jste trochu překvapeně mžoural/a/i, zatímco si tvoje oči zvykaly na mírné přítmí, ale po chvíli už ses/jste se mohl/a/i rozhlédnout zvědavě kolem. Béžové záclony blokovaly sluneční paprsky (Až na jedno malé zadní okýnko.), ale přesto se dal rozeznat květinový vzor na zelených stěnách. Většinu prostoru vyplňovaly dvě podlouhlé sedačky se sytě zeleným potahem.

Jednu z nich zabíraly krabička od AirPodů, jakýsi časopis o módních trendech, maska na oči na spaní, kabelka, mobil... A především Thiann upíjející ze své kovové termosky.

Jakmile si tě všimli, rychle vstali a napřáhli k tobě ruku se slovy:

„Thiann, těší mě. Autogramy nedávám, fotit se s nikým nefotím... Možná u tebe udělám výjimku, záleží na tvém pracovním výkonu... Oblečení na večerní banket je bezpečně uloženo v kufru, tudíž doufám, že jsi/jste zaslal/a/i opravdu přesné míry - nemám zrovna náladu na přešívání... Druhá sedačka je pro tebe, tudíž požádám o respektování osobního prostoru, děkuji."

Jenom jsi/jste vyjeveně potřásl/a/i jejich útlou ručku a plácl/a/i jste sebou na volné místo. Někde vzadu, v tvém podvědomí, se vylíhla radostná myšlenka, že fauni se svým kázáním už skončili, ale to bylo jen zbožné přání a velký omyl.

„Červená Karkulka? To jako vážně? Upřímně, čekali jsme všelicos, ale zrovna pohádku pro děti... Doufám, že to nebyl způsob, jak mi dát najevo tvoji mozkovou kapacitu... Ale asi pořád lepší než nějakých Padesát odstínů... Jinak tvému hlasu dávám tři hvězdičky z pěti... Možná tři a půl, když přimhouřím oko; tudíž poprosím o zdržení se zbytečných komentářů a průpovídek, jelikož mě nezajímá, jestli sis/jste si v druhé třídě zlomil/a/i ruku nebo něco jiného."

Po tomhle už Thiann definitivně zmlkli a přesunuli svou pozornost ke rozečtenému časopisu, ladně přehazujíce nohu přes nohu, takže sis/jste si mohl/a/i všimnout jejich nablýskaných a trochu roztomilých kopýtek.

Trochu ses/jste se pro sebe uculil/a/i nad tímhle drobným faktem, ale pak vaši pozornost upoutala moderní zásuvka pod sedadlem, což samozřejmě vzbudí zvědavost téměř v každém. Tak nějak podvědomě jsi/jste zapnul/a/i telefon a vida - free wifi. Takže bylo jasné, jak pravděpodobně strávíš cestu...

******

Ani jsi/jste moc nevnímal/a/i, kolik času už vlastně uběhlo, když vtom tě najednou zachvátil takový zvláštní pocit, jako by tě snad někdo sledoval. Samozřejmě, že jsi/jste hned odložil/a/i mobil a zvedl/a/i hlavu...

Thiann na tebe skutečně zvědavě zírali, přejíždějíce tě pohledem s podepřenou bradou, jako kdybys/te byl/a/i exponátem v muzeu.

„Víš, že vypadáš líp jak na fotkách od agentury?"

Co na to odpovíš?

A. „Uhm... Děkuju?"

B. „Ty taky."

C. „Takže se ti líbím?"