Když se dívkám tříští srdce, bolí to. Pochopitelně. Jaká dospívající holka to neprožila? Někde jsem kdysi dávno četla, že Bůh počítá slzy každé dívky, zvlášť pokud je uronila kvůli klukovi, co jí lámal srdce. Prý pak ten kluk dostane za vyučenou či co. Nevím jestli tomu mám věřit, když ho teď vidím s nějakou husou v kavárně. Ani neví, že jsem s ním v jedné místnosti.

Ta holka vypadá jinak. Má blonďaté vlasy. Říkal, že se mu líbí vlasy černé jako uhel. Přesně jako ty moje. Naštvaně jsem se kousla do tváře, ale nic nevyjadřovalo můj neklid a zlost.

Oh, už se dotkl jejích vlasů, možná jí říká, aby se přebarvila na černo, že jí černá bude slušet víc. Ještě chvilku a uvidím, že jí dává úplně stejný dárek, jako kdysi dal mě. A už ho vytahuje – zlatý náramek s drobnou bílou perlou. Jak „nečekané". A pak jí po čase řekne to samé, co řekl mně: „Nevím, jestli tě miluju."

Necítila jsem potřebu varovat před ním tu holku. Nebyla to už moje věc. On jí teda nebyl. Už se s ním nebavím a nemám potřebu mu znova lézt do života. Respektive, on mi do něj vlezl. Něco ve mně ale protestovalo. Něco ve mně chtělo, abych se zvedla, došla k němu a dala mu takovou facku, že by ji slyšeli až na ulici. Jenže to bych nebyla pak já. Někdy jsem nechtěla být sebou.

„Lei? Vnímáš?"

Přesunula jsem svůj pohled na svojí kamarádku alias jednu z osob, které bych za své kamarádky počítat měla.

Snobky. Závistivé husy. Občas jsem měla chuť je profackovat.

„Samozřejmě," odpověděla jsem zcela jednoduše na její otázku a upila černého čaje s mlékem. Jediné, co bych ve svém životě za nic nevyměnila.

Neměla bych si stěžovat – to by mi řekl snad každý, kdo mě znal. Chodila jsem na prestižní školu pro dívky, byla jsem z bohaté rodiny, měla jsem dobré vyhlídky do budoucna, byla jsem prakticky aristokratka a nedělalo mi problém se jako aristokratka chovat. Ale do morku kostí mě takový život sral. Doslova. Chtěla jsem být někým jiným. Vždycky. Chtěla jsem být odvázanou dívkou, co umí druhým nakopat prdel a nebojí se říct, co si myslí o jednotlivých existencích, co tu se mnou seděly a co se dovolovaly nazývat se mými kamarádkami. Chtěla jsem být volnější.

Vztah se zdál ideální příležitostí proto, abych mohla být tou, kterou chci být, ale ten kluk se mě stále snažil krotit. Dělat ze mně tu, kým jsem od začátku byla a mně se to nelíbilo. Rozešla jsem se s ním, ale milovala jsem ho. Milovala jsem toho idiota a on teď sedí s nějakou nánou a dělá jí bez tak úplně stejné komplimenty, jako kdysi dělával mně. A já místo toho, abych se zvedla a jednu mu pořádně vrazila, sedím u stolu se zády rovnými jako pravítko, s nohami na stranu, jak sedávají královny a upíjím z bílého šálku čaj. Děsná situace. Měla bych se prostě sebrat a odejít.

Tři holky, s nimiž jsem seděla a jejichž jména se mi doposud pletla, se zrovna bavily o nějaké politické situaci někde v Americe a mně to při tom bylo naprosto u prdele. Chtěla jsem řešit něco jiného... ale co vlastně? Musela jsem mít stejné zájmy, jako měly ony. Musela jsem mluvit jako ony. Musela jsem se tak chovat. Ugh, debilní slovo – musela. Jak moc jsem se ho chtěla zbavit. Jenže před ním nebylo úniku. Bylo neviditelnými okovy, chrastícími na každém kroku... připomínající, kdo že to vlastně jsem.

Byla jsem vděčná tomu, kdo posunul čas a vytvořil tak ideální dobu proto, abychom kavárnu konečně opustily. Ještě jsem se vymluvila, že se potřebuju stavit v práci otce a měla jsem hned čas pro sebe. Nemusela jsem snášet jejich řeči. Zároveň jsem se nemusela dívat, jak ta bloncka krmila mého bejvalého. Zajímavé, že si mě nevšiml. Z toho mě nepatrně bodlo v srdci, ale dalo se to přežít. Není to kritické a čas si vezme své. Přejde to. Ostatně tak jako vždycky.

Holky o mém vztahu samo sebou nevěděly. Proč bych jim o něm měla říkat, když jsem je ani nepočítala za své kamarádky? Necítila jsem žádnou potřebu jim něco takového říkat. Nepochopily by mě. Nepochopily by můj výběr, proč zrovna on. Okouzlil mě. Jaký byl. Sám sebou. Ano, lhářem, přesně tak. Tenkrát jsem to ale nevěděla. Ach jo, o hodně líp by se žilo, kdyby každý okolo krku nosil tabulku se slovem, které ho doopravdy nejlépe vystihovalo. V jeho případě by to bylo jednoznačně slovo lhář, ale jaké slovo bych měla já? Možná bych taky byla lhářka, když si hraju na někoho, kým vlastně nejsem. Asi proto jsem ho zaujala. Lháři se cítí navzájem; podobné se přitahuje k podobnému. V tom případě ano, jsem lhářka. Jak bolestná pravda.

Povzdechla jsem a prošla okolo několika obchodů s oblečením, které bych chtěla vidět ve svém šatníku. Černá trička, potrhané rifle, stříbrné řetězy, vysoké boty, kožené bundy. To by bylo něco pro mě. V tomhle bych se konečně dokázala normálně nadechnout. Normálně žít. Jenže ne, Lei musela být přeci spořádaná holčička, aby nedělala rodičům ostudu, že? Takhle to bylo vždycky a takhle to i vždycky bude. Muselo by se asi stát něco převratného a neuvěřitelného, abych mohla být doopravdy sebou, ale na zázraky jsem nevěřila, fakt ne. Zázraky se u mě rovnají problémům.

Jak jsem šla tak zamyšlená a ponořená do svých myšlenek, nečekaně jsem do někoho vrazila. Dopadla jsem ihned na zadek a první, co mě napadlo, tak bylo, že si asi týden normálně nesednu. Pak jsem chtěla začít řvát na toho, kvůli němuž si nebudu moct sednout celý týden a tak nějak se i stalo.

„Nemůžeš sakra dávat pozor, kam kurva jdeš?" Bez pochyb se na mě dívala celá ulice. A pak jsem spatřila smaragdové oči dívky, která mi starostlivě podávala ruku.

„Moc moc se ti omlouvám, tak nějak jsem se zamyslela."

Takhle začal jeden ze zázraků, kterých nelituju.

***

Říct, že bych byla fanynka kryplů, co žijí jen proto, aby holkám lámali srdce... No, byla by to pravda. Pravda, kterou bych pochopitelně nikdy nepřiznala, protože jsem se tak necítila schválně. To bych musela být asi fakt hodně padlá na hlavu. Jenže fakt jsou takový holky, které úplně milují, když můžou trpět. No, díky, ale já do jejich klubu nepatřila.

Nesnášela jsem zlomené srdce. Nesnášela jsem trpět po neúspěšném vztahu. A jaký byl vlastně důvod tak debilního rozchodu? Obyčejná hnusná fráze: „Nevím, jestli tě miluju." No tak si teda polib, hajzle. Nejvíc se mi chtělo smát z toho, že neuběhl ani týden a už ho vidím, jak se sere k nějaké holce, co zrovna vyhrávala v jedné taneční hře. Ještě nedávno jsem na jejím místě byla já a on mi taky fandil a dělal mi komplimenty. Bez pochyb jí teď říká úplně to stejné, co dřív mně.

„Elen, nespi, Boha, vždyť jsi málem měla game over," začala si stěžovat jedna z mých „kámošek", které jsem v duchu nazývala vlezdoprdelky. Vždycky se ke mně přisraly a to jen kvůli tomu, že jsem byla prej silná a byla se mnou sranda.

„Sklapni a dívej se," nařídila jsem jí a hned střelila tři zombíky, co se objevili na obzoru ve hře. Hraju ty podělaný hry od mala, samo sebou budu vědět, kdy mi game over hrozí a kdy ne.

Pohledem jsem zase zabloudila ke svému ex a jeho nové panně na šukání, která měla stejný účes jako já. Náhoda? No to v žádném případě. Jen se jí ten krypl snažil předělat na mě, nic víc. Už jsem viděla, jak z kapsy vytahuje barevný náramek s jednoduchým slovem Forever. Ať si to svoje podělaný forevr strčí do prdele.

Nehledě na svoje myšlenky jsem byla sama na sebe strašně naštvaná. Furt lezu tam kam nemám, nedržím jazyk za zuby, chodím neustále celá v jizvách a náplastích a lidi mě pomalu přirovnávají ke klukovi. Jenže, kurník, jsem holka. Vždycky budu holka a chtěla bych se i jako holka chovat. Měla jsem chuť se na celý svůj dosavadní život vykašlat a začít od znova. Z čistého listu. A konečně být sebou nebo aspoň být dívkou, kterou se cítím.

Mám ráda krásné a rozkošné věci. Mám ráda roztomilé chování dívek. Zároveň jejich vážnost a disciplínu. Práce, které dokážou dělat jen dívky. Chtěla bych taková být. Jenže v rodině, kde normálně na sebe pořváváte nadávky a ve škole, kde se vás pomalu všichni bojí, je těžké měnit svoji reputaci. Musela jsem se prostě smířit, kdo vlastně jsem, ale, kurva, to bylo tak zatraceně těžký.

„No, vidíš, prohrála si."

„Běž do prdele, jako kdybys to zvládla líp."

Ta kráva se prostě jen začala smát a ještě dvě, co byly s námi a co zrovna byly za mnou a taky hrály nějakou střílečku, se taky začaly smát. Blbky podělaný. Chtěla jsem odsud vypadnout a neokounět furt na svého ex s tou nánou. Jenže jsem nemohla jen tak vzít a odejít. Kam bych šla? Domů? Nechci zase poslouchat nadávky. Chci prostě klid. Chci se schoulit někam mezi krásné věci a sama se jí stát. Chci být krásná, elegantní, roztomilá. Chci mít krásný vztah, chápavé kamarádky, chci mít prostě jiný život.

Stát a koukat na ty blbky, jak se snaží mít větší rekord jak já, bylo až komické. Zároveň se mi z toho chtělo brečet. Jako kdybych vyhrávala furt schválně. Doopravdy mi to za to nestojí – ty blbý hry, podělaná škola, kde se nedá nic normálního naučit a ty husy. Proč jsem se musela narodit v tak blbý rodině a blbým místě.

Jako normální člověk by řekl, že mám ještě poměrně fajn život. Ničeho se nebojím, umím se prát a rodinný problémy – to je ještě nic a ostatně, jaká rodina je nemá? Jenže já prostě fakt se svým životem spokojená nebyla. Nebyl to život pro mě. Nechtěla jsem být tak sprostá, nechtěla jsem se poddávat svým emocím, nechtěla jsem se s nikým prát. Nechtěla jsem takový život. Copak jsem někoho o něj žádala? No, pokud Bůh existuje, tak ať ví, že mám strašnou chuť mu jednu vrazit za to, že mě přivedl do takové podělané situace. A co po mě jako chce? Abych se změnila? Pff, jednodušší je to říct, nežli tak udělat.

Digitální hodiny konečně nahlásily vhodný čas k odchodu. Holky se ještě rozhodly zůstat, já se vymluvila na brigádu, i když jsem žádnou neměla. Naposledy jsem hodila pohled na toho zmetka se svojí novou holčinou a odkráčela jsem pryč. Nechci si už ničit srdce těmi drásavými pocity. Mám jich po krk. Chci být prostě na chvíli sebou. Tou, kdo doopravdy jsem.

Téměř s úlevou jsem se nadechla venkovního vzduchu, plného smogu a kouře. Říkám téměř. Další věcí, co mi tak stlačovala hrudník, tak bylo pochopení toho, že jsme stále Elen, kterou vidí ostatní. Jak bych se totiž měla stát Elen, kterou jsem v sobě viděla já? Která dřímala ve mně a chtěla se dostat na povrch? No, já nevím. Kdyby na tuto otázku měla být jednoduchá odpověď, tak si už dávno vykračuju v elegantním oblečku. Teď jsem mohla leda tak vykročit ve své školní uniformě... někam. Kam přesně? Nevím, chtěla jsem se prostě projít.

Procházela jsem po bulváru, okolo obchodů s oblečením, které se mi tak líbilo. Dlouhé kalhoty, boty na podpatku, halenky, dlouhé kardigany, košile, elegantní doplňky. Už jen z toho pohledu mě uvnitř naplňovala radost, klid a smutek z toho, že nic tak krásného nevlastním. Ach, jak někdy dokáže být život opravdu krutý.

Nečekaně jsem vrazila do nějaké drobné dívky a ta ihned spadla na zadek. V normálním případě bych nejspíš začala nadávat, ať se laskavě dívá před sebe, zvlášť, když je tak prťavá, ale všechno se rozvinulo zcela jinak, než jsem si myslela.

„Nemůžeš sakra dávat pozor, kam kurva jdeš?"

Měla ostrý jazyk na takovou rozkošnou dívku. Něco takového bych u ní vlastně ani nečekala. Pak jsem spatřila její kovově šedé oči a něco se ve mně změnilo. Řekla jsem něco, co mi nebylo ani zdaleka podobné.

„Moc moc se ti omlouvám, tak nějak jsem se zamyslela." Tahle fráze se pro jistotu nehodila ke mně, ale to už nehrálo žádnou roli, protože takhle jsem poznala dívku, co mi změnila život.

***

Hodnou chvíli jsme se na sebe dívaly, jako kdybychom porovnávaly slova, která ta druhá řekla s tím, co jsme viděly.

Ta holka, co mi podávala ruku vůbec nevypadala jako někdo, kdo by se omlouval. U ní bych spíš očekávala, že mi jednu vrazí, zvlášť po tom, co jsem na ni takhle vyjela. Nakonec jsem ji ale za ruku vzala a překvapilo mě s jakou lehkostí mi pomohla na nohy. Byla silná a evidentně hodně lezla do bitek – to se dalo poznat podle těch náplastí a jizev. Nevím, jestli jsem jí záviděla nebo ne.

„Ještě jednou se omlouvám," pronesla a smetla mi ze sukně špínu, co se na ni dostala při dopadu.

„Jen se dívej kam jdeš." Neřekla jsem to nijak jízlivě. Řekla jsem to... tak, jak bych to řekla. Jak by to respektive řekla opravdová já.

„Ty jsi z té elitní školy pro dívky, že?"

No a už to začíná.

„Není ti to jedno?"

„Promiň, jen se mi hodně líbí."

„Není na ní nic tak převratného a zajímavého. Na té tvé je asi každý den nějaký průser, ne?"

„Znáš moji školu?"

Pokrčila jsem rameny. „Kdo ji nezná?"

„Nejsem na ni nějak zvlášť pyšná."

„Stejně jako já na svoji."

„Jak to?"

„Dlouhý příběh. A nemyslím si, že by jsi to pochopila."

Dívka se usmála. „Aspoň to zkus." Chvíli jsem ji jen tak pozorovala a nakonec jsem se rozhodla tomu dát šanci.

Zjistila jsem, že se jmenuje Elen. Nějak rychle jsme si padly do oka, protože jsme si začaly svěřovat to, co o nás nevěděl nikdo jiný. Ona mi pověděla o tom, jak miluje všechno dívčí, elegantní a disciplinované. Já jí pro změnu pověděla o tom, jak zbožňuji všechno divoké, odvázané a volné. Obě jsme nebraly své kamarádky jako kamarádky a obě jsme byly nespokojené se svými rodinami. Bylo až pozoruhodné, kolik společného jsme měly. A při tom jsme byly tak různé.

Zakecaly jsme se až do večera, stavily se na pizzu a nakonec jsme si na sebe daly telefonní čísla, že se prej domluvíme na další schůzce, abychom si víc popovídaly.

Když jsem se od ní otočila zády, abych šla domů, tak nějak jsem se pro sebe usmála. Bylo příjemné potkat takovou osobu jako ona. Rozuměly jsme si. Asi jsme se prostě měly setkat. Byla jsem opravdu moc ráda, že jsem ji poznala.

Jakmile jsem dorazila domů, přišla mi od Elen smska. Děkovala mi za dnešní den a byla ráda, že mě poznala. Odepsala jsem jí, že se cítím úplně stejně a pak jsem se pustila do domácích úkolů. Nemohla jsem se na ně ale pořádně soustředit. Přemýšlela jsem nad Elen, co bych o ní ještě mohla zjistit a jak bychom si vzájemně mohly dopomoct k tomu, abychom mohly být kým chceme v hloubi srdce. Dokonce i když jsem usínala, tak jsem na ni myslela. Byla opravdu zajímavá osobnost.

Rozhodla jsem se jí ještě před spaním napsat. Jen jsem se jí zeptala, kdy má čas a popřála jí zároveň dobrou noc. Odepsala prakticky ihned. Prý měla času fůru, zvlášť po škole. Nechtěla svůj volný čas trávit s „kamarádkami" a dodala, že by byla moc ráda, kdyby ho mohla radši strávit se mnou. Něco mě bodlo u srdce. Bylo mi to známé: Radši budu trávit čas s tebou. Myslím, že mi to jednou řekl bývalý přítel. Je to možný. Nakonec jsem mu za to ani nestála.

Zaplašila jsem ty myšlenky a odepsala Elen, že se s ní ráda uvidím a dám jí vědět další den. Usínala jsem se spokojeným úsměvem na tváři. Po dlouhé době.

***

Nikdy jsem neměla nějaký převratný důvod se těšit na další den. Tedy, nepočítám to období, kdy jsem chodila s tím kokotem, co mi zlomil srdce. Byla jsem hloupá a zamilovaná a snášela jsem ty jeho neustálé a debilní ignorace. Zdálo se mi to rozumné, že když je člověk zamilovaný, tak trpí.

Přestala jsem na něj myslet, jakmile mě nepříjemně bodlo u srdce. Nechci si z rána přece kazit den, ne? Zvlášť, když bych se měla po škole vidět s Lei.

To, jak se pohybovala; to, jak chladným pohledem ocelových očí pozorovala svět, jak mluvila – přesně taková jsem chtěla být. Nehledě na svoji chladnost byla velice laskavá a ochotná si mě vyslechnout. Z počátku jsem si myslela, že bude hodně uzavřená, ale ta myšlenka se mi brzy vypařila z hlavy skoro jako pára nad hrncem. Byla skvělá, roztomilá, elegantní... Jak moc jsem jí to záviděla. Při tom to ale byla dobrá závist, ne nějak špatná. Nebudu jí přeci za to, že je taková, jakou bych chtěla být já, pomlouvat na každém rohu. Zároveň ji obviňovat v tom, že je lhářka, protože se tváří, že je někdo jiný. Vždyť jsem byla úplně stejná.

Přistihla jsem se, jak se dívám na mobil, jestli mi náhodou nenapsala. Smska byla na svém místě a i když hlásila jen dobré ráno, hodně mě to potěšilo. Neváhala jsem a odepsala jí, než mi došlo, že bych měla jít do školy.

Chodila jsem vždycky příliš brzy. Sice jsem byla postrachem školy, ale moje opravdové já, které toužilo po disciplíně, mě nutilo vstávat dřív než normálně vstávají ostatní a chystat se do školy. Ach jo, jak bych byla ráda, kdybychom se s Lei mohly prohodit, aspoň jednou. Obě bychom pak byly samy sebou, bylo by to skvělé.

Táhlo se to. Strašně dlouho. Ty nány, co se nazývaly mými kamarádkami mě neuvěřitelně sraly. Neustále Elen to a Elen tamto, pak nějaké krávy, co se zajímaly o to, jestli mě dokážou přeprat. Tohle je sakra dívčí škola a ony si ji evidentně spletly se školou pro kluky a myslí si o sobě, že jimi jsou. Protože, jak jinak by se dalo vysvětlit to jejich podělaný chování? No, nic. Nakonec jsem jim zase nakopala prdele a to takovým stylem, že při každém pohybu budou kňučet bolestí. Já skončila s několika odřeninami, modřinami a škrábanci. Žádná novinka.

Tenhle monotónní život mě strašně unavoval a bolest ze zlomeného srdce mi dvakrát tak lépe nedělala. Jaký to už byl vlastně borec? Třetí? Nejspíš jo. Po tom třetím jsem si už dokonce začínala myslet, jestli jsem vůbec v pořádku, když chci být někým jiným. Co nasere nejvíc tak je to, že když se do mě nějaký kluk zamiluje a já do něj, tak to trvá jen měsíc. Jeden podělaný měsíc a uvědomí si, že nejsem tak dokonalá, jak by chtěl. Pak mi zamává a odejde si někam do prčic a já zůstávám se zlomeným srdcem a s otázkou, co je se mnou sakra špatně.

Skousla jsem si ret. Neměla bych na to myslet. Měla bych myslet na Lei a na to, že se s ní po škole uvidím. Měla bych jí napsat a tak jsem tak na školních záchodech učinila. Škola mi už končila, tak má čas? Po několika minutách mi došla smska, že čas mít bude, ale končí trošku později než já. Já se na ni rozhodla počkat u její školy. Na to už nic nenapsala a tak jsem jen pokrčila rameny a vyložila jsem si její ticho jako souhlas.

***

Byl to náročný den. Nic nového. Od rána jsem ale aspoň měla důvod na těšení se. Naposledy jsem se takhle těšila, když jsem měla vidět přítele, ale to bylo ještě v době, kdy jsme spolu chodili. Když teď na něj pomyslím, mám nehoráznou chuť mu vrazit a zároveň se schoulit do klubíčka. Možná bych i brečela, ale vůbec jsem nebyla někým, kdo by brečel. Nebyla jsem na to zvyklá. Nebyla jsem zvyklá obecně brečet, jako kdyby mi to vždycky bylo cizí. Na co jsem ale byla zvyklá, tak byly ty myšlenky, které by se daly shrnout do jedné jediné otázky: Copak nejsem dostatečně dobrá? Chápala jsem, že je to prakticky nesmyslná otázka.

Nepatřila jsem mezi holky, které neznají svoji cenu a myslí si, že si zaslouží to, jak se k nim jejich „lásky" chovají. Naopak, já moc dobře věděla, jaké chování si zasloužím a jaké ne a pokud někdo nemohl vyplnit mé jednoduché požadavky, tak bye bye. Problém byl ovšem ten, že když se takový člověk našel, tak jsem mu nevyhovovala já a to byl případ mého bývalého přítele. Snažila jsem se být jeho vysněnou a nakonec to bylo úplně na prd. Všechny ty snahy a pokusy. A teď tu sedím v lavici, koukám z okna jako nějaká princeznička, co čeká na svého prince či co. Blbost.

Nemohla jsem se ani podívat na mobil, co odepsala Elen, což mě štvalo nejvíc. Nechtěla jsem působit, jako snobský ignorant a v žádném případě jsem nechtěla, aby si to o mně myslela. Odkdy mi tak záleželo na tom, co si o mně pomyslí Elen? Od té doby, co mi na ní záleží. Chápala mě, já chápala ji. Takového člověka na ulici nepotkám každý den a měla bych si toho hodně vážit.

Blížila se poslední hodina a já se už pomalu chvěla nedočkavostí, až Elen uvidím. Konečně budu moct zdrhnout z téhle třídy, školy, od těch lidí, od sebe samotné. Konečně budu moct být tou, kým doopravdy jsem.

Nevím, co mě donutilo otočit hlavu na stranu a podívat se z okna ven. Možná to byla jen shoda náhod nebo na to měla vliv nudná hodina. Nevím, mohla bych o tom polemizovat věčně. Fakt ovšem zůstával faktem – podívala jsem se ven a spatřila jsem, že u školních vrat stojí Elen. Opírala se zády o zídku, školní tašku měla přes rameno a dívala se na nebe, ponořená do vlastních myšlenek. Já zase pro jistotu nevěděla, jestli cítím radost, zmatek nebo jestli jsem se styděla. Stydět se ale za takového člověka jako je Elen? Ne, není to správné. Elen chce být na mém místě. Já zase na jejím. To vím. Musím pochopit, že ona by se sem stejně za každou cenu podívala.

Opatrně; tak, aby mě učitel neviděl, jsem vytáhla mobil. Měla jsem od ní smsku. Tu, na kterou jsem se nestihla podívat. Elen napsala, že dojde. Kdybych jí odepsala, tak by sem nepřišla, ale sešly bychom se někde jinde. Teď už to ale bylo jedno. Schovala jsem mobil zpět a rozhodla se dávat pozor aspoň u poslední hodiny. Jenže pak jsem se přistihla, že se na Elen dívám, že ji pozoruju. Nevím, co mě přesně donutilo zčervenat.

Když hodina konečně skončila, musela jsem se držet, abych nevyběhla ze třídy, i když to byla jedna z věcí, které jsem neuvěřitelně moc chtěla udělat. Pomalu, jak se sluší, jsem si všechno složila do své školní tašky, omluvila se svým „kamarádkám", že na mě už čeká známá a že musím spěchat. Šla jsem pomalu, jak se dívce z elitní školy sluší a v hlavě jsem si stále dokola přehrávala scénku, jak běžím k Elen. Neudělala jsem to. Šla jsem pomalu a pozorovala jsem ostatní holky, jak se na Elen dívají. Vynikala.

Jedna dívka, která šla několik kroků přede mnou, zakopla na rovném místě a málem si rozbila nos. Elen hned byla u ní a pomohla jí s mírumilovným úsměvem na nohy. Z té nepatrné dálky jsem slyšela, jak se jí ptá, jestli je v pořádku a při tom se usmívala jako svatá panna Maria. Z postranní kapsy vytáhla náplast a podala jí dívce. To už jsem byla skoro u nich.

„Možná budeš potřebovat dvě, tady máš ještě jednu," řekla Elen a dala jí další náplast. „Dávej na sebe pozor," dodala.

Dívka jí skromně poděkovala a pak odešla pryč se sklopenou hlavou.

Celá ta scéna ve mně něco vyvolala. Nevěděla jsem přesně co to bylo, ale bylo mi z toho špatně. Že bych žárlila? Proč bych pro Boha měla?

Elen si mě všimla a hned se rozzářila. Měla jsem pocit, že její smaragdové oči jsou opravdu vzácnými drahokamy a ne že se jim jen podobají. Vypadala jako šťastný pes, co uviděl svou paničku a něco na tom bylo rozkošné.

„Ahoj, Lei. Psala jsem ti, že dojdu, ale neodepsala jsi, tak jsem prostě došla."

Znělo to jako omluva a při tom jsem to byla já, kdo se tu měl omlouvat.

„Elen, já bych se měla v první řadě omluvit. Máme zakázáno používat mobily ve škole, tak jsem nezvládla ti odepsat. Učitel mi zrovna vyhrožoval, že mi mobil sebere."

Elen se jen usmála. „V pohodě, nedělej si s tím starosti."

Jenže já jsem si je dělala.

„Při vší upřímnosti si starosti dělám. Můj normální přístup k lidem je takový, že na ně z vysoka kašlu, ale tebe chci ujistit v tom, že tě nechci v žádném případě ignorovat. Na to si tě moc vážím."

Pohled Elen se změnil. Vypadala tak, jako kdyby mi věřila. Před tím vypadala prostě smířeně, jako by si řekla, že smutnit bude z mé ignorace později. Teď byla najednou v klidu. Spadl jí kámen ze srdce, bylo to na ní poznat.

„Děkuju."

Jedno slovo a jeden úsměv – to bohatě stačilo.

***

S Lei čas plynul jinak. Procházely jsme se po ulicích, v centru, seděly jsme v parku, jedly jsme svoje zmrzliny. Málem jsme se dokonce popraly s jednou bandou kluků (při tom jsem to byla já, kdo přemlouval Lei, aby se do bitky nehrnula), ale nakonec se všechno obešlo bez problémů.

Víc a víc jsem si uvědomovala, že jsem nikoho takového jako je ona, nikdy nepotkala a možná ani nikdy nepotkám. Podivným způsobem jsme si rozuměly a mně to stále nepřestávalo překvapovat. Bylo to jedním slovem skvělé.

Zrovna se stmívalo, byl pátek, ohledně školy jsme si už nemusely dělat žádné starosti. Byly jsme zrovna na dětském hřišti, houpaly jsme se na houpačkách a svěřovaly se srdečními záležitostmi. Co mě ale dostalo nejvíc, tak bylo, že i naši ex si byli podobní. Chvíli jsem si ani nebyla jistá, jestli to náhodou není jeden a ten samý kluk, ale ne, byli různí.

„Chtěl po mně, abych byla tou... kterou jsem normálně. A kterou být nechci," svěřila se mi Lei a bylo na ní vidět, že si nezvykla vylévat srdce druhé osobě.

Vážila jsem si ji o to víc, že to říkala mně.

„A pak si našel jinou a chtěl, aby byla tebou," ironicky jsem se usmála. „Jo, to mám taky tak."

Lei se na mě dívala zkoumavým pohledem.

„Ne, on chce, aby byla jeho ideál. Já nebyla ideální. Měla jsem jen černé vlasy a chodila jsem do elitní školy. On požadoval víc. Požadoval ode mě, abych se usmívala, abych mu každý den psala smsky a chovala se jako ženuška. Fuj."

Smutně jsem se dívala na Lei a na to, jak se kvůli tomu idiotovi teď trápí.

„Víš, že ti za to nestojí."

Lei si odfrkla. „Nejsem blbá."

„Já vím, že ne. Když tě někdo miluje, váží si tě takovou jaká jsi a nepožaduje po tobě nic." Vstala jsem ze své houpačky a klekla si před Lei. Položila jsem jí ruce na kolena, abych nespadla a aby se soustředila jen na mě. „Takový kluk tě nutí myslet jen na jednu věc – že mu stačíš. Že můžeš být sebou a že tě stejně bude milovat nehledě na nic a nebude po tobě chtít, aby jsi byla někým jiným."

Chvíli jsme se na sebe jen dívaly.

„Já vím."

„Já vím, že to víš," usmála jsem se a pak se postavila. „Nechceš u mě dneska zůstat přes noc?" Protáhla jsem se a pak se zadívala na Lei, které se dívala někam na zem, jako kdybych tam ještě pořád před ní dřepěla.

„Dobře."

„Nečekej ale žádný luxus."

Lei mě propálila pohledem. „Nedělej ze mně snobku."

Zasmála jsem se pak jsme šly.

Bydlela jsem v jedné z těch čtvrtí, které nejsou ničím výjimečné a které se prakticky ničím nepyšní. Lei to ale nevadilo. Zdálo se, že ji tohle místo velice zajímá. Ani se nějak nebála, prostě byla zaujatá.

Doma jsem se snažila udržovat jakž takž aspoň nějaký pořádek, protože takové cítění bylo prostě mojí součástí a byla jsem za toto cítění momentálně vděčná. Lei se sice líbí všechno takové prosté a divoké, ale to neznamenalo, že by vyměnila svůj luxusní pokoj, který bez pochyb měla, za takový malý podivný byteček, ve kterém se aspoň jednou denně všechno, díky mým rodičům, převracelo ze země na strop.

„Vítej v mém skromném obydlí," řekla jsem, když jsem ji pustila do bytu, ve kterém zrovna panovalo ticho a klid. Rodiče byli v práci.

Lei nic neřekla, pouze si všechno uvnitř se zaujetím prohlížela. Na jejím obličeji nebylo vidět ani zhnusení ani opovržení, což mě celkem uklidnilo.

Odvedla jsem ji do pokoje, který uznala za „poměrně čistý" a celkem v pohodě. Měla jsem v něm všechno tak, jak jsem se cítila uvnitř. Žádné rozházené oblečení, žádné špinavé podkolenky pod postelí, žádné knihy sem, knihy tam.

Zeptala jsem se jí, jestli nechce něco k pití, ale Lei odmítla. Místo toho se posadila na mou postel a ještě jednou se rozhlédla po pokoji. Připomněla mi kočku, která je poprvé u svého majitele doma.

Když tam takhle seděla, uvědomila jsem si, jak je Lei vlastně krásná. Černé vlasy v culíku, bledá pokožka, ocelové šedé oči jako dvě břitvy. Pokud by se Lei stala opravdu tou, kterou by být chtěla, byla by doslova nebezpečně krásná. To mě přivedlo k jedné myšlence.

„Když už jsi tady, chceš se podívat na moje věci? Možná by se ti mohly líbit."

Lei vypadala zaujatě a tak přikývla. Opravdu jako kočka.

Otevřela jsem skříň a ani ne za sekundu byla Lei u mě a ukazovala na jednotlivé kusy oblečení, které by si chtěla zkusit. Takovou bujnou reakci jsem sice neočekávala, ale ráda jsem jí hned dala oblečení, které si zažádala. Bylo ale poměrně logické, že se začne převlékat, ne? Já si ale tak nějak myslela, že se třeba půjde převlíknout do koupelny a ne že se mi bude stát v pokoji skoro nahá.

Zrudla jsem a při tom jsem nebyla schopná od ní odtrhnout pohled. Stála ke mně zády, ale i tak jsem viděla, jak je hubená, bledá a řekla bych, že byla skoro průsvitná. Byla nadpozemsky nádherná a když se oblékla do kostkované košile, uvědomila jsem si, že na ní fakt civím jako nějaký úchyl. Měla bych se nějak zklidnit. Ihned jsem se otočila zpět ke skříni a dělala jsem, že se v ní přehrabuju a že hledám něco dalšího, co by si Lei mohla zkusit.

Moje věci na ní trošku visely. Koneckonců, byla jsem vyšší a nebyla jsem tak hubená jako ona, ale Lei svými šikovnými ručkami upravila každou věc tak, že jí dokonale padla a všechno jí slušelo. Byla opravdu krásná.

Když jsme večer skončily s převlékáním, chystaly jsme se spát. Rodiče se vrátili, já jim představila Lei a chovali se, díky Bohu, poměrně přijatelně, z čehož jsem si oddychla. Lei se ale mí rodiče líbili. Říkala, že ještě nikdy za jeden večer neslyšela tolik smíchu. Potěšilo mě to.

Zhasla jsem lampičku a uvelebila se vedle ní. Dopadala na ni trocha měsíčního světla. Nespala, dívala se na mě.

„Děkuju za dnešek, Elen."

„Buď jiná."

„Co?"

„Buď jiná. Buď sebou. Když budeme společně, buď sebou."

„Pff, však já jsem."

„Nejsi," zavrtěla jsem lehce hlavou. „Když jsi měla to oblečení na sobě, když ses na mě dívala, tak, jak ses dívala a mluvila, tak, jak jsi mluvila – to jsi byla ty."

Chvíli jsme setrvávaly v tichu.

„V tom případě ale buď sebou i ty."

„Budu."

„Slibuješ?" Nastavila malíček.

„Slibuju." Sevřela jsem ho tim svým.

***

Už to bylo pár měsíců, co jsme se s Elen poznaly. Asi tak... pět? Už to byla dlouhá doba. Já teda měla pocit, že ji znám značně déle. Asi to bylo tím, že jsme si rozuměly. Líbilo se mi, že jsem ji poznávala stále víc a víc. Brzy nás ostatní mohly nazvat nejlepšími kamarádkami a bylo to poprvé, kdy se slovo „nejlepší kamarádka" rovnalo nějaké konkrétní osobě.

Vídaly jsme se hodně často, skoro denně. Jen občas kvůli testům jsme se neviděly, ale v takových případech jsme si psaly. Líbilo se mi, že jsem se díky ní cítila dobře sama se sebou. Přestávala jsem už být někým, kým jsem nebyla. Přestala jsem se bavit s těmi holkami, otevřeně jsem jim řekla, že jsou mi u prdele a sice se se mnou teď nikdo ve třídě nebavil, ale vůbec mi to nevadilo.

S Elen jsme si začaly vyměňovat oblečení. Moje žluté letní šaty jí strašně slušely a když chodila na podpatcích, vypadala vznešeně a nádherně. Vlastně, ani nevím, kdy jsem se na ni tak začala dívat. Možná od té doby, co se přestala prát a začala o sebe pečovat. Pro změnu jsem se zase začala prát já. Elen mě učila. Jí jsem zase učila etiketu a dalším věcem, co jsem musela znát od mala.

Měnily jsme se. Bylo to na nás poznat a když s tím nebyl někdo spokojený, nestaraly jsme se o to. Vystačily jsme si samy. Přestala jsem se dokonce dívat po klucích. Elen taky. Byly jsme sebou natolik zaneprázdněné, že nic zajímavějšího pro nás neexistovalo. Mně to vůbec nevadilo. Elen evidentně taky.

Byl to jeden z těch dnů, kdy na mě čekala u školy. Já ji zase pozorovala a možná by se dalo říct, že jsem ji obdivovala. Hnědé vlasy jí vlály ve větru, stejně jako sukně. Snědé nohy jí vykukovaly jen trochu, pak už byly vidět jen bílé podkolenky v botách. Byla opravdu strašně krásná. Nikdy jsem žádnou holku neobdivovala tolik, jako ji.

Jakmile hodina skončila, byla jsem první, kdo opustil třídu. Běžela jsem po chodbě, těšila jsem se na to, až budu moct strávit další úžasný den se svou nejlepší kamarádkou. Pár učitelů na mě zakřičelo, abych tak nevalila, ale já je ignorovala.

Vyběhla jsem ze školy a hned, jak jsem zaostřila na Elen, jsem si všimla, že u ní stojí nějaká holčina a podává jí dopis. Svět se jako kdyby rázem zastavil. Věděla jsem, co je to za dopis, proč ta holka stojí s pohledem upřeným na zem a vlastně... Nebyla to ona, kdo tenkrát zakopl a komu Elen dala svoje náplasti?

Něco se ve mně najednou zlomilo. Měla jsem chuť dojít za Elen, vzít jí ten dopis z rukou a roztrhat ho na nejmenší, téměř mikroskopické kousky. Pak chytnout Elen za ruku a odkráčet s ní pryč. Jenže proč bych něco takového vůbec měla dělat? Elen nebyla můj majetek, abych si s ní dělala, co se mi zlíbí. Má přece právo na svůj vlastní život. Na milostný život.

Zabolelo mě u srdce. Tu bolest jsem znala. Nechtěla jsem si ale přiznat, z čeho doopravdy je. Neměla jsem na to.

Došla jsem v klidu za Elen, která si zatím četla dopis od té holčiny. Já se pro jistotu snažila krotit ty svoje šílené pocity.

„Ahoj, Elen," pozdravila jsem ji, protože si evidentně ani nevšimla, že jsem přišla. Pak teprve přesunula své smaragdové oči na mě. V tu chvíli mě napadlo, že chci, aby se na mě dívala furt a hlavně – aby se nedívala na nikoho jiného.

„Ach, ahoj, Lei. Promiň, začetla jsem se do dopisu, co... jsem právě dostala od jedné holky."

Přikývla jsem. Tvářila jsem se chladně.

Nechtěla jsem se tak tvářit.

„Vím, viděla jsem ji."

Elen si škrábala ruku. To dělala, když byla nervózní nebo něco skrývala.

„Vyznala se ti, že jo."

Přestala si ruku škrábat.

Trefila jsem se. Pochopitelně.

„Ano..."

Jen to?

„Přijmeš její city?"

Zčervenala. „Nikdy dřív se mi holka v citech nevyznávala. Nevím, co si o tom mám myslet, ale nejspíš ne. V dopise psala, že se jí líbí, jak odvázaně vypadám a ty moc dobře víš, že taková nejsem."

Máš pravdu, vím to nejlíp. Znám tě nejlíp.

„Přijde ti to divné, že se ti vyznala holka?"

Elen vypadala, že se stydí, když jsem se jí na to zeptala.

„Ne, popravdě ne. Viděla jsem u nás na škole i holky, co se normálně líbaly na chodbě. Beru to s klidem, jen jsem si prostě nezvykla k tomu, že bych i já byla středem dívčího zájmu."

Pozorovala jsem ji. Stále se červenala a zase si škrábala ruce.

„Zvykej si. Jsi opravdu nádherná, Elen." A kurva, to jsem nechtěla říct. „Jdeme." Chtěla jsem tím slovem jen zamaskovat to, co jsem řekla a byla jsem ráda, že jsme se k tomu nevracely. Ani k mým slovům ani k dívčí lásce. Jenže to neznamenalo, že jsem nad tím nepřemýšlela. Přemýšlela jsem nad obojím zároveň a byla jsem skoro duchem nepřítomná. Přemýšlela jsem nad tím dokonce i večer, když jsem usínala v posteli.

Elen, jak si bere dívčin dopis.

Jak by to vypadalo, kdyby přeci jen byly spolu? Elen by byla furt s ní, jenže pak by nemohla být sebou, kým doopravdy chce být. Jenže kdyby přeci jen byla, neměla by na mě čas, viděly bychom se méně často. A pak jsem si představila, jak se drží za ruce, jak se na sebe dívají, jak se dotýkají, líbají se...

Prudce jsem se v posteli posadila.

„A kurva..."

Zamilovala jsem se do své nejlepší kamarádky.

***

Poslední dobou se mi zdá, že se mi Lei nějak... vyhýbá. No, jak jinak by jsem to měla nazvat? Píše mi, že nemá moc času, abychom se viděly a důvod mi nesděluje. Prý je to moc „osobní". Od kdy mezi námi je něco až moc „osobní"? Posledně se mi s klidem svěřovala s tím, v jaké poloze si to rozdávala se svým bývalým přítelem, když spolu ještě chodili...

Docvaklo mi to – co když si jen někoho našla a nechce mi to z nějakého důvodu říct? Možná chodí s nějakým klukem, který po ní zase chce, aby byla někým, kým není. Ne, na to je moc rozumná. S takovým se dohromady nedá. Co když se ale dala dohromady s některým z mých ex? Pff, co si to tady vymýšlím, vždyť ani neví, jak vypadají a pochybuju, že by ji někdo takový oslnil.

Hodila jsem sebou na postel a znovu zkontrolovala mobil. Zasténala jsem, když jsem nespatřila žádnou novou zprávu. Od té doby, co jsme se seznámily, jsem byla na zprávách od ní téměř závislá. Nesnášela jsem ignoraci. Je to jako kdybych trpěla. Do morku kostí jsem ji nesnášela. Nedělala teď Lei to samé? Neignoruje mě? Začaly mně naplňovat nejistoty.

Napsala jsem jí. Chtěla jsem vědět, co se děje. Udělala jsem něco, co ji naštvalo? Něco se jí nelíbilo? Zranila jsem ji nějak? Odpovědí ale bylo, že je všechno v pohodě. A nic.

Ne, tahle situace mě doslova začínala srát. Tohle fakt nebylo normální.

Hodila jsem na sebe rifle, košili, baleríny a vyběhla jsem ven. Mířila jsem si to k ní domů a bylo mi fakt jedno, že už je skoro devět hodin. Lei ještě nespala, chodí spát pozdě. V nějakou chvíli jsem se ale zastavila. Co když ale přeci jen někoho má? Co když zrovna dojdu v nejméně vhodnou dobu? A pak jsem si začala představovat, co by se zrovna odehrávalo v pokoji Lei. Běhal mi z toho mráz po zádech. Pak jsem si ale vybavila její slova po tom, co se mi vyznala ta holka z její školy a z nějakého důvodu jsem si Lei představila s holkou. Jak se dotýkají, líbají se, hladí, jak jsou jejich oči přivřené v extázi, jak oddechují...

Nejen že jsem zrudla, ale bublala ve mně taková zlost a taková žárlivost, že bych snad dokázala prokopnout dveře do jejího pokoje, pokud by to byla pravda.

Stop. Od kdy cítím žárlivost? Od kdy cítím ten destruktivní pocit z toho, že by Lei mohla někoho mít, zvlášť dívku?

Udělala jsem krok. Další. Snažila jsem se poskládat si imaginární puzzle dohromady. Snažila jsem se najít začátek té nitě, která mě přivedla k tomu, kde jsem teď a vzpomněla jsem si na ten den, kdy u mě Lei poprvé spala. Jak jsem ji viděla skoro nahou, stála zády ke mně. Jak asi vypadá zepředu? Jaké jsou její bradavky? Je její pokožka opravdu tak hebká, jak vypadá? Kde je citlivá?

Zase jsem rudla, pokusila jsem se myšlenky zaplašit, ale tohle nebyl začátek. Začátek byl tehdy, když jsem se poprvé podívala do jejích bouřkových očí. Ano, v ten moment nastala v mém malém vesmíru supernova, kterou jsem ani nezaznamenala. V ten moment jsem se zamilovala do Lei Ackerman.

Zase jsem se zastavila a několikrát si to zopakovala v hlavě. Jsem zamilovaná do Lei. Do divoké Lei, které se snaží jen být sebou. Do Lei, které jsem nařídila, aby byla jiná. Do Lei, která má tak krásnou bledou pokožku. Do Lei, která se tváří jako kamenná socha. Do Lei, která je věčně ironická a sarkastická. Do Lei, která byla ochotná za mě zbít pět dospělých chlapů. Jsem zamilovaná do Lei Ackerman.

A už jsem běžela. Nezastavovala jsem se, ani když mi bylo tak strašně nepohodlné běžet v balerínách, které jsem si v jednu chvíli sundala a běžela bosa. Prostě jsem běžela, abych byla co nejrychleji u ní a nezabývala jsem se myšlenkou, že tam teď třeba opravdu někoho má. Pokud mám mít rozbité srdce, tak klidně. Lei mi za něj stojí a já tu bolest vydržím.

Doběhla jsem k jejímu domu a hluboce oddychovala. Hned jsem zmáčkla zvonek a čekala jsem, až vykoukne z domu. Jenže to jsem už neviděla, protože jsem se sklonila, abych popadla dech. Bosé nohy mě neuvěřitelně pálily a bolely. O hodně nepříjemnější bylo, že když jsem zvedla nohu, měla jsem pod sebou krvavou stopu.

A sakra...

„Elen! Ty jsi blbá! Co to pro Boha děláš?" zakřičela skoro na celou ulici Lei a otevřela branku, aby mi mohla pomoct dovnitř.

„Běžela jsem a v jednu chvíli jsem si sundala baleríny. Asi jsem si stoupla na sklo nebo tak něco." Páni, to je tak, když jste natolik ponořeni do jedné věty, která shrnuje všechny vaše pocity k osobě vedle vás, že nepocítíte ani bolest.

„Ty jsi takový dement, že větší ani neexistuje."

Zasmála jsem se. Lei mě podpírala.

„Já vím."

***

Jedna věc je, když ignorujete nejlepší kamarádku, ale něco zcela jiného je, když ignorujete člověka, kterého milujete. O to horší je ignorovat člověka, který je i tím i druhým zároveň.

Nenacházela jsem si místo. Chodila jsem po pokoji sem a tam jako lev zavřený v kleci. Tak moc jsem chtěla Elen vidět; zjistit, jak se má a když mi od ní došla smska, co se stalo a jestli něco neprovedla, bolestně jsem zasténala. Proč je občas tak strašně těžké říct pravdu?

A pak se objeví u mých dveří se slovy, že běžela z jednoho konce města do druhého prakticky bosa a že si ani neuvědomila, že se proběhla po rozbitém sklu či ostrých kamenech. Bože, proč by něco takového vůbec dělala?

Nechtěla jsem si připouštět, že by to udělala z nějakého... pocitu vůči mě. To leda tak z čirého přátelství a starosti, že je se mnou něco fakt strašného.

Podpírala jsem ji. Elen klopýtala do domu a zanechávala za sebou krvavé stopy. V takovém stavu jsem ji domů fakt nehodlala pustit a i když nejspíš v noci neusnu, nevadí, vyspím se jindy.

„Kde máš rodiče?" zeptala se mě, když z druhého patra našeho domu uslyšela nahlas puštěnou Stuck in dreams od Nightcall. Věděla, že si písničky pouštím nahlas výhradně tehdy, když mí rodiče nejsou doma. 

https://youtu.be/ao7vVTcI3d8

„Na služební cestě. Vrátí se až za týden."

„To ti závidím."

Pak jsme nemluvily. Pomáhala jsem jí do druhého patra a jakmile jsme se dostaly do koupelny, řekla jsem jí, že dneska zůstává u mě. Nic nenamítala, jen se přiblble zasmála, jako kdybych jí oznámila, že právě vyhrála v loterii a rozum jí přestal zpracovávat jakékoliv informace. Hned na to jsem se pustila do mytí zkrvavených stop a snažila jsem se krotit své myšlenky ohledně toho, jak bych se k Elen mohla dostat... blíž.

Když jsem slyšela, že už voda v koupelně neteče, zaklepala jsem na dveře s lékárničkou v rukou.

„Můžu dál?" zeptala jsem se a z koupelny se ozval souhlas.

Vstoupila jsem dovnitř a snažila jsem se nezčervenat, což se mi asi dařilo značně těžce.

Elen seděla na vaně v jednom ručníku zády ke mně, aby měla nohy ve vaně. Byla narovnaná, zrovna si sundavala culík, prohrabovala si vlasy a tak jsem viděla krásné křivky jejího těla, i když teda jen přes ručník. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Neřekla jsem ani slovo, jen jsem došla k Elen a snažila se na ni moc necivět.

Obešla jsem vanu a posadila se na její okraj. Nohy jsem si stejně jako Elen, dala do vany. Cítila jsem na sobě pohled smaragdových očí. Nevím, jestli jsem byla rudá, ale snažila jsem se tvářit tak, jako vždycky.

„Polož mi svojí nohu na kolena." Bez otálení tak učinila. Na bledá kolena ihned dopadlo pár kapek krve z její nohy, ale to mi nevadilo. Vadilo mi, že se na mě stále dívala a já se nemohla soustředit. Musela jsem se uklidnit.

Prvně dezinfekce, pak pár větších náplastí a nakonec obvazy. První noha hotová.

„Druhou," nařídila jsem jí a trošku se zklidnila.

„Miluji tě."

Dezinfekce mi spadla do vany.

Ne. Že to byla jen halucinace? To co řekla?

„Promiň," omluvila jsem se, jako kdybych nic neslyšela a nehodlala se na ni podívat. Sehnula jsem se pro dezinfekci a když jsem se narovnala, zase jsem to slyšela.

„Miluji tě."

Teď jsem to vážně, ale vážně slyšela. Stejně jsem se na ni podívala s nejistotou.

„Lei, miluji tě," řekla to ještě jednou a tentokrát jsme si dívaly do očí.

Nespala jsem náhodou?

Vzala mě za ruku, naklonila se trošku ke mně, pár vlasů jí sklouzlo přes rameno. Červenala jsem se, cítila jsem to. Tváře mi úplně žhnuly. Přibližovala se ke mně, dezinfekce mi vypadla z rukou a já se prudce nadechla, když už byla blíž, že nás od sebe dělilo zrovna pár centimetrů. Pak jsem pocítila její měkké rty na svých. Byly teplé, chutnaly jako sladkosti s marmeládou z růží. Pohnula opatrně rty, já učinila stejný pohyb. Ještě jednou. Její druhá ruka se dotkla mé tváře, byla horká a trošku se třásla.

Polibek byl dlouhý, neuspěchaný a byl... dokonalý. Bylo tak příjemné jí líbat, pohybovat rty a cítit tu úžasnou měkkost a chuť. Musela jsem se ale odtáhnout, i když to bylo to poslední, co jsem chtěla udělat.

„Prvně ti ošetřím druhou nohu, dobře?" zašeptala jsem, protože se mi zdálo, že kdybych to řekla nahlas, tak bych tím narušila celou tu atmosféru, co okolo nás panovala.

Elen přikývla. Měla rudé tváře, pootevřené rty. Chtěla jsem ji znovu políbit, ale neudělala jsem to. Musela jsem ji prvně ošetřit.

Celou dobu se na mě dívala. Mlčely jsme. Já už byla klidnější, ale cítila jsem ve vzduchu nepatrné jiskření a vzrušení. Bez pochyb to cítila taky.

Když jsem skončila, stále jsme seděly na okraji vany. Elen se na mě dívala, já na svá kolena, která byla v zaschlé krvi, ale vůbec mi to nevadilo. Najednou u mě v pokoji začala hrát K. od Cigarettes After Sex a srdce mi znovu poskočilo. Podívala jsem se na Elen, která na mě stále visela pohledem, zastřeným pocity a přáním. Dívala se na mě tak, jako kdyby ve mně viděla všechny hvězdy nebe. Cítila jsem se konečně dostačující.

https://youtu.be/L4sbDxR22z4

Přiblížila jsem se k ní. Dívala jsem se na její rty a srdce mi poskakovalo v hrudi radostí z toho, že jsem brzy měla znovu ucítit jejich chuť. Když jsem se jich dotkla, prohnala se mnou vlna vzrušení, která dozněla mezi mýma nohama.

Pocítila jsem její horkou rukou na svých zádech. Byla na nich celou tu dobu, co jsme se líbaly. Nemohly jsme toho nechat, nešlo to. V jednu chvíli ale Elen polibek přerušila. Byla na tom stejně jako já.

„Půjdeme k tobě do pokoje?"

Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Vstát na nohy byla další těžká záležitost. Byla jsem naprosto a totálně vlhká. Bála jsem se, že je to přes kraťasy vidět, ale nebylo. Kalhotky ale byly bez pochyb mokré skrz na skrz.

Krvavé skvrny na svých kolenou jsem si smyla, i když i to pro mě bylo problematické. Zaobírala jsem se nějakými skvrnami místo toho, abych ty sekundy věnovala Elen a tomu, co všechno jsem s ní chtěla udělat.

Vzala jsem ji za ruku. Propletly jsme si prsty. Teprve v tu chvíli mi došlo, že moje. Moje drahá Elen je se mnou, patří mi její srdce. Všechny pohledy, doteky, polibky, chvíle strávené spolu – to všechno patří jen mně a co bylo nejlepší, nemusela jsem kvůli ní být někým jiným. Stále jsem mohla být sebou.

***

Když Lei z počátku nereagovala na má slova, nelekla jsem se. Věděla jsem, že často svádí určitá slova na halucinace, zvlášť, když si přála je slyšet. Říkala mi to. Proto jsem je zopakovala ještě jednou. A pak ještě jednou proto, aby si je uvědomila.

Ničeho jsem se nebála, když jsem ji políbila. Už jsem věděla, že cítí úplně to samé, co já vůči ní. Nikdy jsem dívku před tím nepolíbila a proto pro mě bylo přímo rajským uvolněním, když jsem si uvědomila, jak měkké jsou její rty. A jak sladké. Nejspíš pila černý čaj s mlékem, než jsem přišla, protože tak chutnala.

Tak starostlivě a opatrně se o mě starala, jako kdyby se bála mi způsobit víc bolesti, než bych si zasloužila. Kdyby jen věděla, že bych si kvůli ní klidně prošla peklem... A když mě políbila ona, věděla jsem, kam to všechno směřuje. Stejně tak jsem si to plně uvědomila, když mě vzala za ruku a vedla mě do svého pokoje. Ručník mi mezi tím po cestě spadl, ale já se ani nezastavila, abych ho vzala. Prostě jsem ji následovala jako kořist zhypnotizovaná krásou predátora.

U sebe v pokoji pak jen vypla přehrávač, který přehrával písničku, co se tak dokonale hodila k naší atmosféře, ale ticho bylo lepší. V tichu jsem ji mohla procítit ještě víc.

Posadila se na postel, ani se nenatáhla k lampičce, aby ji mohla zhasnout, ale mě to nevadilo. Takhle jsem ji aspoň mohla vidět.

Stála jsem mezi jejíma nohama v tom, v čem mě matka porodila, a cítila jsem se něčím krásným, když si mě Lei prohlížela svýma bouřkovýma očima. Nebyly přísné, byly soustředěné, jako kdybych byla obrazem a ona člověkem, co ho obdivuje. Nemusela říkat nahlas, že jsem nádherná. Měla jsem pocit, že jí slyším ve svých myšlenkách, jak to říká.

Její horké ruce mi zabloudily na kříž, donutila mě jít k ní ještě blíž a pak přitiskla své rty na mé bříško. Kousla jsem se do rtu, měla jsem pocit, že jsem najednou strašně citlivá. Líbala mě dál na bříšku a já zavřela oči, abych mohla myšlenkami zaznamenávat pohyby jejích rukou. Pomaličku je posouvala na můj zadeček a nakonec jedna ruka zmizela úplně. Netrvalo dlouho a ucítila jsem jí přímo na to nejcitlivějším místě. V tu chvíli jsem si uvědomila, nakolik vlhká vlastně jsem. Kroužila prstem po mém klitorisu a měla jsem pocit, že se každou chvíli sesypu. Musela jsem se opřít rukou o její rameno, abych na Lei nespadla.

Nevím pořádně jak, ale po nějaké chvíli jsem už ležela na její měkké posteli, která jí byla provoněná. Spala jsem tady už tolikrát a vždycky jsem si užívala tu vůni. Nemohla jsem se jí nabažit, ale teď to bylo jiné. Cítila jsem ji tak intenzivně, zvlášť kvůli tomu, co se mnou Lei dělala. Nemohla jsem se pořádně na nic soustředit. Měla jsem pocit, že ji prostě cítím všude, ale nejvíc na svém nejcitlivějším místě. Na krku jsem cítila její dech, její rty a pak na mě dolehla vlna orgasmu a společně s ní jsem pocítila, jak Lei saje moji pokožku na krku, vytvářejíc mi na ní cucflek.

Otevřela jsem oči. Byla jsem udýchaná a trošku zpocená. Když jsem ale uviděla, jak si Lei olizuje své prsty, kterými mě ještě před chvíli uspokojovala, znovu jsem se vzrušila. Musela jsem ji políbit a tak jsem to i udělala. Cítila jsem svou vlastní chuť v jejích ústech, cítila jsem její jazyk, cítila jsem chtíč.

Pomohla jsem jí zbavit se černého tílka, které mi odhalilo její nádhernou pokožku a krajkovou bílou podprsenku. I ta brzy skončila na zemi a to jen proto, abych mohla její ňadra obdivovat a nakonec i ochutnat. Z hrdla Lei se vydralo rozkošné zasténání, které mi posloužilo pobídnutím k tomu, abych jí přes dvě vrstvy látky začala hladit v rozkroku. Pomalinku pohybovala pánví dopředu a dozadu společně s mým hlazením. Bylo to skvělé.

Skončila na zádech, já byla nad ní. Zbavila jsem ji kraťasů i kalhotek, které už byly prakticky celé promočené. Chtěla jsem ji ochutnat. Vypadala tak neodolatelně. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, když jsem jí jazykem začala kroužit po poštěváčku a ochutnávala její horké šťávy. Byla dokonalá, sladká, úžasná a ty steny, co vycházely z jejích sladkých úst byly pro mé uši rajskou hudbou. Dráždila jsem ji tak moc, že ji brzy zachvátila vlna orgasmu a donutila její tělo se propnout do nádherné křivky. Nemohla jsem se na ni vynadívat.

Dívala jsem se na ni pak celý večer, celou noc. Doposud, když zavírám oči, tak cítím její dotek. Každé ráno piji její oblíbený čaj, abych si představila chuť jejích rtů. Nejlepší je, že ji vidím každý den a že je to teď nejen moje nejlepší kamarádka, ale i přítelkyně. Člověk šťastnější být ani nemůže.

***

Jedno výročí za druhým a z pěti měsíců bylo pět let. Ze dvou různých škol se stala jedna, ze dvou různých bydlišť se stalo jedno.

„Zítra máš jaký lekce?" ptala se mě z kuchyně Elen, zatímco jsem si stínovala oční víčka.

„Koukni na můj rozvrh, máš ho na ledničce."

Pak se z kuchyně ozývalo jen smažení vajíček na pánvičce.

„Pojď snídat, Lei!"

Rychle jsem dodělala poslední detaily a doběhla do kuchyňky k našemu malému stolku, kde už byla připravená snídaně.

„Jako vždycky všechno voní výtečně," řekla jsem, když jsem se postavila na špičky, abych mohla políbit Elen na tvář.

Hnědé vlasy, které měla dlouhé až po lopatky, měla v elegantním copu. V uších měla náušnice, které jsem jí dala k narozeninám, na krku měla zase drobný křížek s kamenem v perleťové barvě – taky dárek ode mně. Tmavě modré rifle, do nich zastrčená hedvábná košile a tmavě modré sako se stříbrnými proužky na rukávech.

Já byla úplný opak – potrhané džíny, co se mi lepily na nohy, tričko, co mi furt sklouzávalo po rameni a odhalovalo tak kousanec, který mi tam Elen zanechala a kožená bunda. Vlasy jsem měla ostříhané na krátko, po ramena, tak mi to vyhovovalo. V nose jsem měla piercing, který mi Elen dala na výročí. Ovšem ne na to dnešní.

V ten den mě požádala o ruku. A to jsem ji chtěla požádat o ruku já.